abdl.cz
Abdl => Příběhy => Téma založeno: cft255 Února 28, 2026, 22:14:42
-
Kapitola čtrnáctá:
Ráno, když jsem se probudila, bylo všechno jiné. Byla jsem odpočatá, lehká a plná energie na náš první městský výlet. Dnes nás čekalo malé městečko na břehu moře a já se nemohla dočkat.
Když mi pomohl z postele, nedokázala jsem skrýt nadšení z toho, jak neuvěřitelně pohodlně se mi spalo. On si toho všiml a jeho radost byla nakažlivá – hřálo mě u srdce, že mu to dělá takové potěšení.
Po snídani a ranní hygieně přišlo na řadu přebalení a oblékání na cestu. Dnes mi dal zase tenčí plenku, ne tu úplně tenkou jako tehdy na výlet, ale rozhodně tenčí než ty klasické. Vysvětlil, že v ní budu mít volnější krok a nebudu pak odřená, ale zároveň mě varoval: „Tenká plenka toho moc nevydrží. Budeš si muset říct, až bude čas na výměnu, jinak se může stát nehoda.“
Kývla jsem, i když jsem věděla, že to pro mě bude nová zkouška. Pak jsem začala hrabat ve svém kufru a po chvíli ho s povzdechem zabouchla. On se pobaveně usmál: „Copak se děje? Nemůžeš si vybrat?“
„Můžu… ale jdeme do města a já dnes nechci vypadat jako šlapka,“ povzdechla jsem si. „A hlavně… to bodýčko, co jsi mi dal na spaní… bylo tak úžasně pohodlné. V kufru mám jen samý nepohodlný věci. Nemohla bych si ho ještě na chvíli půjčit?“
Jeho oči se rozzářily. „Ale jistě. A jestli chceš, můžu ti ukázat i jiné.“
„Uka…!“ vyhrkla jsem okamžitě, až trochu dětsky nadšeně.
Nakonec jsem si vybrala čistě bílé bodýčko a k němu minisukni. Sukně sotva zakrývala zadeček, ale dohromady to vypadalo… normálně. Na první pohled by nikdo nepoznal, že má tohle oblečení i jiný než obyčejný účel. Pro cizí oči jsem působila jako obdařená holka, která si prostě nevzala podprsenku pod těsné tričko. Jen já věděla, co všechno se skrývá pod sukní – a že sebemenší pohyb mohl odhalit víc, než bych chtěla.
Výlet městečkem byl nádherný. Prošli jsme památky, koupila jsem si první suvenýry, zašli jsme do restaurace. Při letmé kontrole mezi nohama jsem ucítila, že moje plenka už má dost. Naklonila jsem se k němu a snažila se šeptat tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
„Já… potřebovala bych pomoct… tam dole. Chápeš, ne?“
„Ne?“ odpověděl s nevinným výrazem, ale v očích mu pobaveně zajiskřilo.
Protočila jsem oči. „Potřebuju přebalit. Teď už to chápeš?“
„A co kouzelné slůvko?“
„Prosím.“
Zvedl obočí.
„Prosím… pane,“ opravila jsem se.
„Hodná. Tak pojď. Tahle restaurace má dokonce i přebalovací pult.“
Když jsme procházeli přes restauraci plnou lidí, cítila jsem, jak mi hoří tváře. On nesl nenápadnou, ale pořád snadno rozpoznatelnou přebalovací tašku a já ho následovala se sklopenýma očima. Připadalo mi, že všichni vědí, kam jdeme a proč.
Samotné přebalení proběhlo tiše a rutinně – šustění plenky, studený dotek ubrousků, rychlé zalepení lepítek. Starou vyhodil a já byla zase na chvíli v suchu. Když jsem vyšla zpátky mezi lidi, pocit sucha a úlevy byl k nezaplacení. Mohli jsme pokračovat dál v našem dni.
Byl nádherný den a my jsme už skoro vyčerpali všechno, co město nabízelo. Vyhlídka na město byla mezi posledními místy, která jsme měli v plánu, a jakmile jsme tam dorazili, přepadla mě ta romantická atmosféra. Všude kolem nás stáli páry – některé se jen držely za ruce, jiné se vášnivě líbaly. Nedokázala jsem odolat. Natáhla jsem se k němu a chytila ho za ruku. Chtěla jsem cítit jeho dlaň, jeho přítomnost, chtěla jsem, aby ten okamžik byl náš. A on se nebránil. Byl to drobný detail, ale pro mě to znamenalo strašně moc. Hřálo mě u srdce vědomí, že cítí to samé.
Slunce svítilo, všechno bylo dokonalé… jenže pak mě vytrhla tupá bolest v břiše. Nebyla silná, jen nepříjemně nečekaná. Za chvíli odezněla, tak jsem nad tím mávla rukou. „To nic nebude,“ uklidňovala jsem se. Přitulila jsem se k němu ještě víc a snažila se soustředit na ten krásný výhled.
Jenže za pár minut se to vrátilo. Stejná bolest, o něco horší. Pořád jsem se tvářila, že se nic neděje, ale v hlavě se mi rozblikala malá červená kontrolka. Když to přišlo potřetí, už jsem nedokázala potlačit nervozitu. Najednou jsem se nemohla soustředit na jeho dlaň, na jeho dech vedle sebe – všechno to hezké mi přebil ten nepříjemný pocit v břiše.
A pak se bolest přesunula z oblasti nad pupíkem níž, až do podbřišku. A v tu chvíli jsem věděla, co se děje. Ne, tohle se mi nesmí stát. Dneska jsem už právo na záchod využila a po druhé mi to nedovolí. Použití plenky nepřipadalo v úvahu. Jen ta myšlenka mi vehnala pot do čela.
Seděli jsme na lavičce jako dvě zamilované hrdličky, ale v mé hlavě hučelo jen jedno: Co sakra budu dělat? Čas ubíhal rychleji, než jsem chtěla, a možností bylo čím dál míň. Vymyslela jsem jediný scénář, který mi dával naději – na chvíli se ho zbavit a rychle si odskočit. Když to dobře dopadne, nikdo nic nepozná.
Jenže jak na to?
„Nepůjdeme už zpátky?“ nadhodila jsem co nejvíc nevinným hlasem.
„Tobě se tu nelíbí? Vždyť jsme ještě chtěli jít do přístavu na molo. V tuhle dobu tam bývají nádherné fotky,“ podíval se na mě trochu zaskočeně.
„Já už jsem nějaká unavená… Nepůjdeme?“ zopakovala jsem tiše a přitom jsem se snažila, aby to neznělo moc křečovitě.
„Tak když myslíš…“ kývl nakonec, ale v jeho hlase jsem zaslechla jemný podtón zklamání. Trhalo mi to srdce. Tvářil se sice normálně, ale věděla jsem, že ho to mrzí. Viděla jsem, jak si to se mnou užívá, jak je rád, že jsme spolu. V duchu jsem se mu několikrát omluvila, jenže jsem měla v tu chvíli jiné priority a ty nešly odložit.
Jakmile jsme se vydali zpátky přes město, pohyb tomu vůbec nepomáhal. Každý krok situaci zhoršoval rychleji, než bych si přála. Cítila jsem, jak se mi z nervozity potí ruce, srdce mi tlouklo o hrudník a já si přála, aby se cesta magicky zkrátila. Šla jsem tak rychle, že za mnou skoro vlál jako hadrová panenka.
„Kam tak letíš?“ zeptal se mě několikrát cestou a já musela zpomalit, protože jinak bych se musela přiznat, že utíkám za něčím úplně jiným, než on tuší. Přiznat, že mám v plánu porušit jeho pravidla. V ten moment jsem byla ochotná přijmout i další výprask, než to pustit do plenky.
Na půli cesty, zrovna na přechodu, mě znenadání tak silně píchlo v břiše, že jsem se musela chytit rukou za podbřišek. V zápětí se ozvalo hlasité zakručení, které mě vyděsilo. Moje nejhorší představa se naplnila. Nemýlila jsem se – zbývalo mi sotva pár minut, než moje tělo kapituluje.
Už to doslova klepalo na zadní vrátka. Kručení a tlak se zintenzivňovaly, celé tělo mi zalil pot. Nepříjemné vlny přicházely v krátkých intervalech, každá silnější než ta předchozí. Už zbýval jen poslední kilometr. A právě v tu chvíli slyším za sebou jeho hlas…
„Jéé, hele, tady jsme se taky chtěli podívat. A teď jdeme kolem. Pojď, podíváme se tam,“ vyhrkl najednou s nadšením v hlase.
V hlavě jsem na něj doslova zařvala: To si děláš srandu?! Ale z mých úst vyšlo jen klidné: „Dobře, tak pojď.“
Byl to obchod s hračkami, místní vyhlášený. Za normálních okolností by mi oči jen zářily, všechno kolem by bylo kouzelné a úžasné. Jenže momentálně? Bylo mi to úplně jedno. Každý krok navíc byl jako boj s časem.
Při procházení mezi regály jsem se od něj snažila držet dál. Jakmile zmizel za rohem, okamžitě jsem zkřížila nohy a chytla se za břicho, jako kdyby mi to mohlo pomoct. Ve skutečnosti to bylo jen zoufalé gesto, instinkt, který tělo udělá samo. A jakmile se znovu objevil, snažila jsem se kráčet ladně, jako by se nic nedělo – promenádovala jsem se mezi hračkami jako dáma.
V tu chvíli jsem už ani neřešila, že mám plenku zase mokrou. To byla ta menší starost. Horší bylo, že ve chvílích, kdy jsem se musela zastavit a chytnout za břicho, jsem přitom nastavovala zadek celému zbytku obchodu za sebou. A modlila se, ať to všechno nějak dobře dopadne. Byla jsem tak zoufalá, že jsem si nalhávala, že to třeba budou jen prdíky.
Párkrát jsem to zkusila. A párkrát se mi povedlo aspoň trochu ulevit. Jednou to ale vyšlo tak hlasitě, že jsem sama ztuhla. On to samozřejmě slyšel – vykoukl na mě zpoza rohu s podezřívavým výrazem.
„Co to bylo? Proč se pořád schováváš? Je ti něco?“
„Neee, mně nic není, to jen… spadla krabička,“ zamumlala jsem a nasadila ten nejumělejší úsměv.
On na mě jen upřel nevěřícný pohled. „Aha…“ odvětil tónem, ve kterém bylo slyšet, že mi ani za mák nevěří.
V ten moment mi snad trapněji ještě nikdy nebylo. Snad jediný moment v mém životě, který to dokázal překonat, byl klystýr během zkoušek.
„Půjdeme už, prosím? Je mi zima,“ vyhrkla jsem, abych zahnala jeho podezření.
„No jo,“ povzdychl si a vzal do ruky jednoho plyšáka. „Tak ti koupím tohohle. Co říkáš?“
„Jo, je moc krásnej. Bereme ho a jdeme,“ souhlasila jsem bez zaváhání.
Jenže jak už to tak bývá – vesmír nikdy nezklame. A tak nám před kasou naservíroval pořádnou frontu. Jen co jsem ji uviděla, polil mě studený pot. Spíš bych měla říct: přidal se k tomu, který mě poléval celou tu dobu.
„Můžu jít napřed?“ zkusila jsem zoufale.
„Počkej na mě. Uvidíš, to půjde rychle,“ řekl klidně, jako by o nic nešlo.
V hlavě mi dokola běží: Sakra, sakra… dělejteeee… Měla jsem chuť po té prodavačce skočit – jak pomalu markuje! Venku se ale tvářím jako panenka, usmívám se a dělám, že je všechno v pohodě. Když se na mě občas otočí, mrknu na něj laškovně a usměju se nejlíp, jak jen to dokážu.
Po zaplacení vyrážíme ke karavanu a ve mně roste panika: teď přijde ten moment, kdy ho musím nenápadně někam dostat pryč. Napadlo mě zamknout se v karavanu – cokoli, co mi dá pár minut navíc. Jsem zoufalá; břicho mi dává jasně najevo, že můj výběr oběda v restauraci nebyl moudré rozhodnutí.
Karavan už je na dohled, jako světlo na konci tunelu. V tom se ale zničehonic ozve jeho hlas: „Sakra… v tom obchodě jsem si asi zapomněl telefon, když jsem tě fotil.“
Instinktivně vykřiknu: „Vrať se, já půjdu napřed.“ V tu chvíli mám pocit, že se nade mnou někdo slitoval – štěstí, osud, cokoli.
„OK. Tady máš klíčky,“ podává mi je a ani nečekám na odpověď. Chytím klíče a rychlostí blesku mířím k karavanu. Vlítla jsem dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Srdce mi buší, čas nelítostně utíká. Rychle přemýšlím – nemůžu roztrhat plenku, to by poznal okamžitě. Musím to udělat tiše a chytře.
Skočila jsem na jeho postel, lehla si na záda a bleskově rozepnula všechny lepíky. V cestě mi stál už jen pás, ale s tím už umím pracovat i poslepu. Posunula jsem ho a hupsla na záchod.
A pak to přišlo: to vysvobozující uvolnění. Křečovitě jsem se držela toho malého záchodku v karavanu. Ten moment byl snad lepší než orgasmus. Celá ta situace byla tak absurdní, že jsem se smála sama sobě.
Tu vzácnou slast přerušil zvuk jeho kroků po schůdcích do karavanu. Srdce mi poskočilo. V hlavě mi proběhla jediná myšlenka: Tak to jsem v háji…
Slyším, jak otevírá dveře a volá: „Jsem zpět. Já…“
„Sakra… sakra… tohle se nemělo stát. Teď mi zase dá na zadek,“ šeptala jsem sama sobě, i když někde hluboko uvnitř jsem věděla, že mi pár ran za to vlastně stojí. Aspoň jsem se nemusela ponižovat tím, že bych to dělala do plenky a ještě na veřejnosti před celým městem. Ten okamžik mohl přijít kdykoli, věděla jsem to, ale i tak jsem se mu chtěla ubránit a oddálit ho co nejvíc.
„Máš patnáct vteřin to dokončit. Po uplynutí chci, abys ležela na té pleně, co sis sundala,“ pronesl přísně, odměřeně, hlasem, v němž se mísila zloba se zklamáním.
Stihla jsem to jen tak tak. Už jsem končila a v poslední vteřině jsem si lehla na mokrou plenku, přesně jak chtěl. Čekala jsem trest, ale nic zvláštního se nestalo. Jen mě chladně namazal, zabalil zpět do té původní plenky a ještě přes ni natáhl jednu novou. Nakonec to celé uzavřel kalhotkami se zámečkem. Balík to byl pořádný, o tom žádná, ale necítila jsem v tom trest. Spíš jen rutinu.
Podezření, že to není všechno, se potvrdilo, když konečně promluvil: „Zklamala jsi mě. A hodně. Myslel jsem, že už ti můžu věřit. A ty mě takhle podrazíš… Nemám slov. Nemysli si, že to nechám být. Tvůj trest přijde, ale až v pravý čas. Teď mi jdi z očí a přemýšlej o tom, co jsi udělala.“
Jeho hlas byl jako rána. Zůstala jsem ležet, opřená a bezradná. Nevěděla jsem, co mám dělat, kam jít. Ta slova bolela mnohem víc než jakýkoli výprask. Bylo mi hrozně smutno, v očích mě štípaly slzy a v hlavě se mi honilo jediné: možná to tentokrát za ten trest nestálo.
Opatrně jsem se zvedla a nejistým krokem ho obešla. On tam stál jako socha, ani se nehnul, ani koutkem oka po mně nepohlédl. To ticho a jeho odtažitost mě bolely asi nejvíc. Sáhla jsem po prvním oblečení, co mi přišlo pod ruku, rychle se do něj nasoukala… a v tu chvíli už to nevydržela. Po tvářích mi začaly stékat první slzy.
Tiše jsem vyklouzla ven z karavanu. Našla jsem nejbližší lavičku a sedla si na ni jako ztracené dítě. Tlumeně jsem popotahovala, vzlykala do dlaní, cítila se malá, provinilá, úplně bezradná.
Strach mě svíral ze všech stran – strach, že jsem to celé zkazila, že ho ztratím. A to jsem za žádnou cenu nechtěla dopustit. Nevěděla jsem, co dělat, jak to napravit, jak se omluvit… Jen jsem věděla, že musím najít způsob.
Seděla jsem tam dlouhé hodiny, skoro až do večera. Myšlenky se mi točily pořád dokola. Nakonec jsem došla k jedinému závěru – byla to moje chyba, jen a jen moje. Pokud mi dá ještě jednu šanci, nikdy už nenechám, aby se to opakovalo. Raději stokrát snesu ponížení, raději tisíckrát udělám, co chce, než abych riskovala, že ho ztratím. Teď už mi zbývalo jen doufat, že mi odpustí.
Když se začalo stmívat, zahlédla jsem ho ve dveřích karavanu. Mlčky na mě kývl, ať jdu dovnitř. Jeho tvář zůstávala tvrdá a odměřená, ani náznak změny. Ale i tak to byl aspoň malý záblesk naděje.
Uvnitř mi bez jediného slova svlékl oblečení, jen plenku nechal. Oblékl mě do bodýčka a krátce pokynul k posteli. Poslechla jsem bez protestů, poslušně a tiše, protože teď už na odpor nebylo místo.
Popřál mi stroze dobrou noc a pak vztekle zavřel dveře do své části karavanu. Zůstala jsem ležet v posteli, s těžkým srdcem a hlavou plnou myšlenek, jestli tohle nebyla moje poslední šance.
____________________________________________________________________________
P. S. Máme malý přírůstek do rodiny, takže na psaní teď není moc času.
-
opět parádní. už se těším na pokračování. doufám že si ho zase získá a bude ho poslouchat. Aby se z nich stal štastný pár
-
Gratuluji k přírůstku. A jak milé to půjde tak se budu tešit na další pokračování tvého úžasného příběhů
-
Jeej to je super, gratulujem k prírastku ;)
Díky za pokračovanie ... teším sa na ďalšie ..