abdl.cz
Abdl => Příběhy => Téma založeno: DLlife Prosince 04, 2025, 06:31:42
-
Mohlo to trvat hodiny, než se její vědomí konečně vrátilo. První věc, které si všimla, byla velice měkká matrace pod ní – odlišná od pevné matrace typické hotelové postele. Její tělo se cítí podivně těžké, zabalené do něčeho tlustého a polstrovaného. Do jejích uší se pomalu dostává slabý, pravidelný vrzavý zvuk, jako by se postel sama o sobě nějak lehce pohybovala.
Otevřít oči vyžaduje obrovské úsilí. Strop nad ní není v nudné bílé barvě, jak by očekávala, ale v jemné pastelově žluté barvě s... jsou to namalované mraky? A je to kolotoč co nad ní visí, barevná plyšová zvířátka, která se pomalu otáčejí v jemném vánku?
Jak se její smysly dále zostřují, uvědomuje si podivnou výplň mezi jejíma nohama, tlustou a objemnou. V jejím oblečení se cítí jinak – měkčí, jemnější na dotek.
Snaží se posadit, ale zjistí, že boky postele jsou mnohem výš. Chytí se konečně okraje, posadí se a v šoku ztuhne.
Je v obří kolíbce.
Postel pod ní není jen měkká – je pokryta tlustou prošívanou výplní s potiskem veselých kreslených zvířátek. Boky „kolíbky“ tvoří bílé dřevěné tyče vysoké asi 120 cm, na jejichž vrcholu je lišta s barevnými korálky, které lze posouvat sem a tam.
S hrůzou se podívá na sebe a zjistí, že má na sobě světle růžový overal s patentkami v rozkroku. Nejvíce jí ale znepokojuje nezaměnitelná boule mezi nohama – tlusté plenky, které se jasně rýsují pod pružnou látkou.
Nejdříve zvláštní pocit a pak teplá vlhkost šířící se v jejím rozkroku až na zadek, když se jí bez vlastního přičinění uvolní močový měchýř. Ten pocit je tak náhlý a nekontrolovatelný, že zalapá po dechu. Plenka ztěžkne a absorbuje vlhkost s alarmující účinností.
S omračující silou si uvědomila, že se počůrala, vše se událo tak rychle, že tomu nemohla zabránit.
Než stačí plně zpracovat tento šokující vývoj, otevřou se dveře na druhé straně místnosti, kterou nyní poznává. Je to obrovský dětský pokoj. Vchází žena a muž, oba oblečeni do stejných pastelových uniforem, které včera zahlédla.
„Dobré ráno, ospalko!“ zahučí žena zpěvavým hlasem, který používají dospělí jen pro velmi malé děti. „Jak se naše holčička vyspinkala první noc ve své postýlce?“
Muž přistoupí a s rutinní lehkostí sklopí bočnici postýlky. „Podíváme se na plenku, ano? Vsadím se, že je po tak dlouhém spánku celá mokrá!“
„Co to sakra je?“ vyjekne Veronika a snaží se vymanit ze sílícího objetí muže. Její hlas zní však chraplavě a nezřetelně, protože má jazyk v ústech podivně neohrabaný. „Kde to jsem? Co jste mi to udělali?“
Žena a muž si vymění významné pohledy a jejich výrazy se změní v trpělivé úsměvy, které ji vaří krev v žilách.
„No páni, někdo je po probuzení celý rozmrzelý,“ řekne žena, zcela neovlivněná Verunčiným výbuchem. „To je během adaptačního období úplně normální, že, tatínku?“
Muž – „táta“ – soucitně přikývne. „Velmi běžné. Nové děti jsou často zmatené...“
Znovu se pro ni natáhne, jeho pohyby jsou pomalé, ale rozhodné. „Pojď sem, zlatíčko. Maminka a tatínek ti potřebují zkontrolovat plenky.“
Veronika se snaží odstrčit mu ruce, ale její pohyby jsou pomalé a nekoordinované. „Nejsem žádné mimino! Jsem tu na firemním školení! Tohle je napadení – zažaluji celou tuto instituci!“
„Poslechni si ten dospělácký projev,“ řekne žena – „maminka“ – s lehkým smíchem. „Je tak roztomilé, když se snaží používat velká slova. Ale my víme, že naše malá Verunka potřebuje novou plenku, že ano?“
S překvapivou silou ji muž zvedne z postýlky, i když se brání. Její končetiny jsou slabé a koordinace špatná. Mokrá plenka se jí nepříjemně posouvá, když jí nese k velkému přebalovacímu stolu na druhé straně místnosti.
„Ne! Přestaň! Polož mě!“ požaduje, i když jejímu hlasu chybí autoritativní tón, o který se snaží.
„No tak, no tak,“ říká maminka a přichází s něčím, co vypadá jako dudlík. „Malé děti, které dělají scény, nedostanou po snídani žádné sladkosti. Takový chceš mít hned první den?“
Než stačí odpovědět, strčí jí dudlík do pusy. Její první instinkt je vyplivnout ho, ale jakmile se dotkne jejího jazyka, rozlije se v ní podivný, uklidňující pocit. Její čelist spolupracuje automaticky a saje gumový dudlík instinktem, který nelze zastavit.
„Tak je to lepší,“ říká tatínek a připoutá ji k přebalovacímu stolu měkkým páskem přes břicho. „Teď naši holčičku hezky umyjeme.“
Když rozepne spodní část jejích dupaček a odhalí pročůranou plenku, dostaví se pocit tak silného ponížení, že Veronika na chvíli oněmí. Z otevřených úst jí vypadne dudlík.
„To se neděje,“ zašeptá a upřeně se dívá na strop, zatímco cítí, jak se její odhalené kůže dotýká chladný vzduch. „To je nějaký zvrácený vtip. Moje šéfka by mě neposlala do... do tohohle.“
„Ó ale ano, Viktorie přesně věděla, co náš program obnáší,“ říká maminka nenuceně, zatímco sbírá dudlík a otírá ho. „Za ta léta k nám poslala několik svých zaměstnanců. Nejsi naše první firemní holčička a určitě nebudeš ani poslední.“
Realita její situace jí začíná docházet, zatímco tatínek jí účinně čistí její nejintimnější partie dětskými ubrousky, zcela bez ohledu na její důstojnost nebo soukromí.
Chlad z vlhkého ubrousku mezi jejíma nohama ji projede tělem a ještě zvýší její ponížení. Snaží se vykroutit, ale pás kolem jejího pasu jí pevně drží na místě. Tatínkovy ruce jsou klinické, ale jemné, když ji čistí každou intimní skulinku a jednou rukou jí zvedá boky, aby ji důkladně otřel zadeček.
„Božínku, taková mokrá holčička,“ komentuje to nenuceně, jako by mluvil o počasí, a ne o jejích mimovolných tělesných funkcích. „Přechod vždy nejprve ovlivňuje kontrolu močového měchýře. Neboj se, zlatíčko, na plenky si za chvilku zvykneš.“
„Nechci si na plenky zvykat!“ protestuje a hlas se jí láme.
„To je šílené! Nemůžeš prostě...“
Maminka jí uprostřed věty zasune dudlík zpět do pusy a druhou rukou jí hladí vlasy gestem, které by za jiných okolností bylo uklidňující.
„Ššš, to říkají všechny malé děti,“ uklidňuje ji. „Ale uvidíš. Za pár dní si ani nevzpomeneš, proč tě tak rozčilovalo, že jsi na svém místě.“
Tatínek jí lehce nadzvedne nohy a vloží pod ni čistou plenku. Materiál je silný a měkký, zdobený dětskými kreslenými postavičkami. Velkoryse nanese sladce vonící pudr, než jí přední část plenky přitáhne mezi nohy na bříško. Lepicí pásky vydávají charakteristický zvuk, když je pevně připevňuje k jejím bokům.
„A je to! Čistá a suchá,“ oznamuje hrdě a poklepává jí na přední část plenky povýšeným gestem, které jí přiměje sebou cuknout. „A právě včas na snídani!“
Maminka rozepne popruh a pomůže Verunce se posadit. Plena je objemnější než ta mokrá, takže jí mírně roztahuje nohy. Šustění, které vydává při každém malém pohybu, dokresluje celou její situaci.
„Teď máš na výběr dvě možnosti k snídani, zlatíčko,“ říká maminka tónem, který dává jasně najevo, že to jsou její jediné možnosti. „Můžeš sedět v židličce jako hodná holčička, nebo můžeš být neposlušná a my tě budeme muset krmit v postýlce z lahve. Co bys raději?“
Vyplivne dudlík, odhodlaná zachovat si alespoň zbytky své důstojnosti, které jí ještě zbyly. „Chci opravdové oblečení a opravdové jídlo, které se jí normálně.“ A chci okamžitě mluvit s tím, kdo má tady to místo na starosti." Maminka a tatínek si opět vymění ten významný pohled, ani trochu nepřekvapeni jejím vzdorem.
„Tak tedy krmení v postýlce,“ řekne tatínek s lehkým povzdechem. „Vždycky je to těžší, když se brání, ale nakonec se to všichni naučí.“
Když jí znovu zvedá – pocit, že jí tak snadno nese, ještě umocňuje její pocit bezmocnosti – všimne si, že má podivně slabé nohy, téměř jako z gumy. Svaly zřejmě nereagují správně na její mentální příkazy.
Maminka si všimne jejího zmatení, když jí pokládá zpět do postýlky. „Regresivní látky ovlivňují také svalový tonus, zlatíčko. Malým dětem se pak hůře chodí. Pro miminka je stejně mnohem bezpečnější lézt po čtyřech, nemyslíš?“
Bok postýlky zvedne s jasným cvaknutím tatínek a zajistí ho. „Půjdu připravit láhev. Možná přidám trochu víc přípravku Stage One? Zdá se, že je obzvlášť odolná.“
Maminka souhlasně přikývne. „Dobrý nápad. Chceme se ujistit, že se dobře zabydlí. Nemá smysl bojovat s nevyhnutelným, že, maličká?“ Natáhne se přes mříže a hravě jí poklepe na nos.
Sama v postýlce jí zasáhne realita její situace. Něco se děje s jejím tělem – něco víc než jen to, že je oblečená jako miminko. Ať už bylo včera v tom jídle cokoli, ať už zmínili jakékoli „regresivní koktejly“... má to na ní fyzický vliv a má nepříjemný pocit, že je to jen začátek.
-
Krásný příběh už se těším na další pokračování.
-
super příběh :D :D
-
Moc děkuji, mám radost, že se někomu líbí
-
Opět zase dobře napsané a jsem zvědav, zda se tomu podřídí a nebo ne. Těším se na další příběh.