abdl.cz
Abdl => Příběhy => Téma založeno: cft255 Října 10, 2025, 21:16:54
-
Kapitola devátá:
Jak jsem čekala, spánek v tom krajkovém pyžamu byl naprosto příšerný. Všude mě škrábalo a škrtilo, a aby toho nebylo málo, kalhotky se neustále zařezávaly mezi plenku a stehna. Sotva jsem na chvíli zabrala, probudila mě nutkavá potřeba čůrat. Jenže vleže jsem se uvolnit nedokázala a postavit se nešlo – mezi matrací a stropem bylo jen trochu místa, tak akorát na posazení. Sedět a snažit se to pustit bylo skoro stejné zoufalství jako vleže.
Celou noc jsem se tak jen převalovala, potila se pod dekou a snažila se zaspat vlastní potřebu. Proč jsem s ním vůbec večer pila tolik vína? Nad ránem už to ale nešlo vydržet. Přes škrábající krajku, zařezávající švy a tlak pásu se mi nakonec podařilo alespoň trochu ulevit do plenky. Bylo to těžkopádné, přerušované, ale přece jen to přineslo pár vteřin úlevy. Pak už jsem se jen modlila, aby se co nejdřív probudil a vysvobodil mě z téhle šlamastiky.
Netušila jsem, že si rád přispává, takže mé trápení se protáhlo. Když se konečně vzbudil, byla jsem už na pokraji zoufalství.
Po snídani mě zavolal k sobě. Bez odporu jsem přistoupila, ani jsem nepřemýšlela, co po mně může chtít. Než jsem se nadála, cítila jsem jeho ruku mezi nohama. Vyjekla jsem překvapením.
„Co to děláš? Kam mi to saháš?!“
„Kontroluju, jak jsi používala plenku přes noc. A koukám, že jsi skoro úplně suchá. Ani tě nemusím přebalovat.“
„Nešlo mi to…“ přiznala jsem smutně. „Ani teď, když stojím, se neumím pořádně uvolnit, a přitom potřebuju hrozně čůrat.“
„Neboj, to se naučíš. Dej tomu čas. Teď tě ale převlékneme z toho pyžamka a vyrazíme.“
„Ano, prosím. A co nejrychleji, nebo se zblázním.“
Usmál se a pomohl mi z toho příšerného pyžama. Jenže přišlo další překvapení – oblékl mi zase ten samý crop top a kraťásky ze včerejška. Bylo mi hned jasné, že dnešek nebudu jen v karavanu, ale budu se ukazovat i venku.
Hned po snídani mě poslal na pumpu pro kafe. Jen tak, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Věděl, že nemám na výběr, když začnu odmlouvat, jen si to zhorším. Tak jsem sebrala odvahu, zbytky hrdosti a vyrazila.
Na pumpě byl ráno klid – pár aut u stojanů, jinak skoro prázdno. Jen obsluha, dvě prodavačky za pultem. Už při vstupu jsem ucítila, jak mi ztuhly nohy. Obě na mě upřely pohled a já měla pocit, že mi hoří celé tělo.
Nevěděla jsem, jestli je víc zarazilo, že mi z toho směšného crop topu lezly prsa, nebo to, že moje kraťásky dávaly až příliš jasně znát, že pod nimi není jen obyčejné spodní prádlo. Možná obojí dohromady.
Při objednávce jsem byla rudá jak rajče. Slova se mi pletla, koktala jsem a přitom se snažila koukat všude jinde – na regály, na kávovar, na plakáty. Jen ne na ty dvě, které mě očividně zkoumaly od hlavy k patě. I když jsem se vyhýbala jejich pohledům, cítila jsem je pořád – skoro jako by viděly skrz oblečení až k tomu zamčenému pásu.
Kávu jsem popadla tak rychle, jak to jen šlo, a v podivném polopoklusu „odkráčela“ zpátky do karavanu. Srdce mi bušilo jako po maratonu a ruce se mi třásly, když jsem kelímky postavila na stůl.
Za tuhle „odvahu“ jsem dostala náležitou pochvalu. On se usmíval spokojeně, skoro pyšně, zatímco já se cítila, jako bych právě přežila malou veřejnou popravu. Pak jsme mohli vyrazit dál na cestu.
Byla jsem po noci tak nevyspaná, že jsem skoro celý den prospala. Při občasných zastávkách jsem si postupně začínala zvykat na pocity při čůrání do plenky a snažila se najít způsob, jak se uvolnit. Jenže to bylo pořád to nejtěžší – když mě netlačilo břicho k prasknutí, povolit to skoro nešlo.
Cesta ubíhala a dny začaly mít svůj vlastní rytmus. Ráno snídaně, rychlé převlečení, někdy i přebalení, a pak hodiny jízdy s občasnými zastávkami u pumpy nebo na odpočívadlech. Večer povídání, focení a někdy i sklenička vína jako odměna. Všechno se tak nějak opakovalo, až se jednotlivé dny začaly slévat dohromady.
Zatím jsem statečně odolávala jeho návrhům, že mi půjčí něco ze svého kufru. Radši jsem trpěla ve svém oblečení – přes den jsem vypadala jako laciná šlapka, v noci se v krajkových hadříkách nedalo skoro spát, ale pořád to bylo moje.
Čím déle jsme byli na cestě, tím víc se mi moje staré problémy a trápení zdály vzdálené. Začínala jsem si zvykat na nový režim, na to, že mě lidé okukují, že kolem mě pořád běží kamery, na jeho neustálou potřebu dokumentovat každý okamžik – i na fakt, že nic z toho už není jen hra. Začínalo mi to připadat skoro normální, že takhle prostě funguje naše cesta.
Jen jedna věc mi nešla: vyčůrat se normálně do plenky. Kdykoliv jsem potřebovala čůrat, nedokázala jsem se uvolnit. I když jsem už měla za sebou několik pokusů a nehod, moje tělo se pořád bránilo. Vědělo, že se to do oblečení prostě nedělá. A i když jsem se snažila sebevíc, ta hranice se zatím prolomit nedala.
Pokaždé jsem ho prosila, ať zastaví, že si musím stoupnout a aspoň trochu si ulevit. Jenže s každou další prosbou jsem jasně viděla, jak mu dochází trpělivost. A já se hrozně bála chvíle, kdy mu dojde úplně. Představa, že mě nechá sedět v autosedačce až do mojí nehody, byla čiré peklo.
Když jsem ho zase jednou poprosila, odpověděl sice klidným, ale ostrým hlasem. „Mám pro tebe návrh.“
„No… jakej?“ zeptala jsem se nesměle. Už jsem se skoro bála slyšet odpověď.
„Všiml jsem si, že máš problém s čůráním.“
„To sis všimnul správně,“ vyhrkla jsem. „Prostě i když se snažím, tak to nejde.“
„Nemusím ti říkat, že držet to v sobě takhle dlouho není zdravý. A proto se tě chci zeptat… chceš pomoct?“
„Prosím, ano!“ vyletělo ze mě okamžitě. „Kde to mám podepsat? Neumíš si představit, jak hrozně otravný to je. Posledních pár dní jsem skoro pořád plná.“
„No,“ pousmál se, „s tím podepisováním bych brzdil. Rozmysli si to dobře a pak mi řekni, jestli do toho jdeš.“
„Já ale nechci nic rozmýšlet!“ protestovala jsem. „Chci pomoc hned teď.“
„Dobře,“ kývl klidně. „Tak vydrž do večera. Podíváme se na to.“
Celý zbytek dne jsem byla jako na trní. Nevěděla jsem, co chystá ani proč to odkládá až na večer. Jen jsem tušila, že to nebude nic obyčejného.
Po dlouhém dni na cestě jsem čekala, že si zase posedíme, ale on odešel z karavanu a dlouho se nevracel. Když se konečně objevil, měl v ruce malý kovový kufřík.
„Co to máš?“ Oči mi padly na kufřík.
„Řešení tvýho problému,“ odpověděl s úšklebkem.
„Super, tak pojďme na to.“
„Navíc,“ pokračoval a pohodil kufříkem v ruce, „tohle vystřelí sledovanost na webu až do nebe. Lidi mají rádi odvahu. A když to spojíš s tím, co přijde dál… to budou čísla, jaký jsi ještě neviděla.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Fajn. Jsme tu primárně kvůli prachům. Když už jsem tam, kde jsem, tak ať to aspoň stojí za to.“
„Dobrá,“ řekl a položil kufřík na postel. „Tak se taky polož. A začneme.“
Položil mě na postel a rozlepil plenku. Nic neobvyklého – na to už jsem si zvykla. Jenže tentokrát sáhl do kapsy a vytáhl klíč od mého pásu cudnosti. Opatrně ho odemkl a sundal mi ho. Ta úleva byla nepopsatelná. Po týdnu sevření jsem najednou cítila čerstvý vánek přímo na buchtičce. Jeden z nejlepších pocitů od začátku celé téhle cesty.
Nechal mě ležet od pasu dolů nahou a zatím kolem mě něco připravoval. Když se otočil zpátky, měl v rukou už známá BDSM pouta. Připevnil mi je pod kolena a pečlivě dotáhl. Pak je spojil lanem s kovovým okem ve stěně. Stoupl si přímo přede mě, zatáhl za lana – a moje nohy se roztáhly doširoka, kolena přitisknutá skoro až k prsům. Nemohla jsem se pohnout. Moje buchtička se zadečkem byly vystavené úplně naplno, bez jediného kousku soukromí.
„Když budeš klidná,“ řekl hlubokým hlasem, „ruce ti nechám volné. Sáhneš mi sem jedinkrát, a přivážu ti je taky. Dej si je za hlavu a odpočiň si.“ Rozkázal mi.
Poslechla jsem. Zvedla jsem ruce a položila je na polštář nad hlavou. Nezbylo mi než čekat.
„Tak jdeme na to?“
Zhluboka jsem vydechla. „Ano.“
Najednou jsem pod sebou ucítila nějakou podložku. Pak přišel známý zvuk natahování rukavic. V tu chvíli mě sevřel strach.
Mezi nohy mi nanesl chladivý gel. Prudce jsem sebou cukla. „Tohle bylo co?“
„Dezinfekce,“ odvětil krátce a pokračoval v práci.
„A… proč ji potřebuješ?“ ptala jsem se, ale žádná odpověď nepřišla.
Pak jsem ucítila jeho prsty. Rozevíral mi pysky, něco hledal. Po týdnu bez jediného doteku to bylo neskutečně příjemné. V hlavě mi probleskla prosba: nepřestávej. Jenže pak přišlo něco jiného.
Tlak. Vtíravý, postupující hlouběji a hlouběji. Do podbřišku. Do míst, kde jsem to vůbec nečekala. V okamžiku jsem zpanikařila a vyjekla „Kam mi to strkáš?!“
„Ticho,“ okřikl mě. „Soustředím se.“
Pocit byl cizí a nepříjemný. Zasouval to do mě čím dál hlouběji. Ležela jsem bezmocně s nohama roztaženýma a v hlavě mi běžela jediná otázka: Kdy tohle skončí?
Najednou se pocit změnil. Z ničeho nic – jako by mi tělo explodovalo do nesnesitelné potřeby čůrat. Z nuly na sto během vteřiny. Nevím, jak s tím naložit. Jen ze mě vycházely zoufalé vzdechy. A stejně rychle, jak to přišlo, pocit zase polevil. Zůstal jen ten tlak uvnitř, jakoby tam něco bylo. Jasně jsem cítila, že do mě něco zavedl.
„Tak,“ pronesl spokojeně, „jsme tam. To šlo celkem hladce. Teď druhá část.“
Do ruky vzal zvláštní stříkačku a zasunul ji do hadičky, která mi teď mizela uvnitř těla.
„Tohle,“ řekl klidně, „To je výplň. Všechno to zafixuje na svém místě.“
Zatlačil na písty. Viděla jsem, jak průhledná kapalina cestuje hadičkou… a vzápětí jsem ucítila, jak se mi v podbřišku začíná zvedat tlak. Jemný, ale neúprosný.
Byla jsem úplně paralyzovaná. V šoku. Jen jsem tam ležela a snažila se to nějak vstřebat. On mezitím stříkačku odpojil, odložil ji a vzal do ruky další nástroj. Nedokázala jsem rozpoznat, co to bylo. Cítila jsem jen, jak se snaží nacpat ještě něco do té hadičky. Další nepříjemný, palčivý tlak.
„Chvilku vydrž. To bude trochu bolet, ale pak už bude hotovo.“
A pak to přišlo. Prudké píchnutí. Vyjekla jsem.
„Hotovo,“ oznámil spokojeně. „Zkrátili jsme délku, aby to sedělo. Teď už je to perfektní.“
Ležela jsem bez dechu, hlava plná zmatku a nových pocitů. On mi nastavil zrcátko. „Podívej. Pořád ji tam máš.“
Koukla jsem se a moje buchtička vypadala úplně normálně. Jen malá nitka, která koukala ven, naznačovala, že se uvnitř něco skrývá.
„Co jsi tam dělal tak dlouho? A ta nitka… díky ní se to bude moct vytáhnout? “ začala jsem, ale nenechal mě domluvit.
„Ne, ta je jen dočasná. Sleduj, dokončíme kouzlo.“
Zatáhl za nitku a ta bez odporu vyjela ven. Na jejím konci byla drobná kulička, něco jako špuntík. Jakmile opustila moje tělo, okamžitě ji následoval proud moči. Instinktivně jsem se ho snažila zastavit, ale nešlo to. Neměla jsem nad tím sebemenší kontrolu. Jen jsem tam ležela a nevěřícně sledovala, co se se mnou děje, dokud proud konečně neutichl.
Jako by mi někdo vzal poslední kousek půdy pod nohama. Hlava se mi vyprázdnila, tělo ztuhlo. Zůstala jsem ležet na posteli, kolena roztažená dokořán, úplně odhalená a bezmocná. Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči a snažila se nadechnout. Všechno se ve mně hádalo – chtěla jsem křičet, chtěla jsem utéct, ale zároveň jsem věděla, že nemám kam.
V tu chvíli se ke mně sklonil. Jeho hlas byl tichý, skoro něžný, ale já v něm slyšela tu jeho kontrolu.
„Jsi statečná… zasloužíš si odměnu.“
-
To je parada… prosim pokracuj ;) … chceme vic ;)
-
Super ;D ;D
-
Tohle je fakt paráda, úžasný příběh a navíc skvěle napsaný, díky. Těším se na každý další díl, moc dlouho nás nenechej čekat ;-)
-
Jé super
-
Kedy sa mozeme tesit na dalsie prihody z karavanu? Po kateterizaci zacne ta prava zabava :)
-
Naprosto super už aby bylo další pokračování. Děkuji za krásné čtení.