abdl.cz
Abdl => Příběhy => Téma založeno: kajal Ledna 24, 2018, 22:34:36
-
Toto je moje prvotina, takže přivítám jakoukoli kritiku :D 8)
************************************************************************************************************
22. 06. 2055, 21:33:17
Toto je nejspíše mé poslední hlášení.
Jmenuji se Genadij Ševcov, jsem, nebo spíše byl jsem, poručíkem u Druhého průzkumného praporu zvláštního určení. Celá tato prapodivná situace vznikla v důsledku Operace Kvestor. Pod kódovým označením Operace Kvestor se skrývala rutinní průzkumná operace za dveřmi do jiné dimenze.
Celá operace začala 10. 06. 2055 v 06:30:00, kdy jsem hned po vyfasování výstroje a výzbroje pro tuto průzkumnou výpravu, na kterou prapodivně velitelé vyslali jenom mě. Protokol praví, že na každou průzkumnou misi musí být vyslán tým o minimálním počtu tří členů. V čas výše uvedený jsem prošel dveřmi s označením K-239. Na druhé straně jsem se ocitl v pralese, kde stromy dosahovali neuvěřitelné velikosti stejně tak jako ostatní rostlinstvo, ale nic jiného podivného jsem tou dobou nezpozoroval, s ohledem na znalosti, které mám teď musím říci, že veškeré rostlinstvo dosahuje normálních velikostí k ostatním proporcím zdejšího světa.
Bral jsem si s sebou jídlo asi na týden a vybavení, které by mi umožnilo předpřipravit základnu pro další jednotky, případně vyslat varovné signály, aby sem již nikdo nevstupoval ani záchranný tým.
První den jsem se prodíral pralesem a za pomoci mačety se prosekával někam, odkud bych získal přehled o něčem jiném než jenom džungli. Večer prvního dne jsem se utábořil na okraji pralesa. [11. 06. 2055, původní hlášení odesláno ve 22:09:43]
Druhý den jsem z okraje pralesa sledoval a natáčel dění. Přede mnou se rozkládalo město a tam se pohybovali lidé jako my. [12. 06. 2055, původní hlášení odesláno i s obrazovým materiálem ve 23:17:07]
Od prvního dne jsem posílal hlášení, měření a veškerý získaný obrazový materiál, nikdy se mi však nedostalo potvrzení, že má hlášení na velitelství obdrželi.
Kolem svého dočasného tábořiště jsem rozmístil v různých vzdálenostech pohybové a zvukové senzory a přidal různě vysoko připevněné kamery signálem spojené s počítačem a malým dotykovým počítačem na zápěstí, ten právě používám k sepsání a odeslání tohoto hlášení.
Třetí den jsem se rozhodl sbalit své tábořiště a vydat se dál, plánoval jsem si cestu tak, abych se vyhnul přímému kontaktu s lidmi. Vytyčená trasa mě vedla do vedlejších uliček, kde se nikdo nepohybuje nebo minimum lidí. Budu sledovat dění ve městě zblízka, pokusím se pochytit, jak zde lidé mluví, zdali by byla šance domluvit se s nimi. Pohybuji se po okraji džungle tak, abych se co nejvíce přiblížil k okraji města, ale zároveň zůstal skryt. Po okraji džungle jsem urazil asi dva kilometry, než jsem opustil její úkryt a vydal se během ke zdi nejbližšího domu. Zezadu na domě nejsou žádná okna, takže já nevidím do domu a nikdo z domu nevidí mě. Přilba, kterou jsem připevnil na čepici, se stane dalším zdrojem informací pro výzkumníky na velitelství. Ten dům je buď neskutečně obrovský, nebo jsou to minimálně dva domy přilepené na sebe. Vbíhám do uličky mezi tímto domem a domem vedlejším, schovávám se za obrovským kontejnerem, pokud jsou moje míry stejné jako ty, se kterými jsem opouštěl náš svět, tak měřím cca 175 cm, to znamená, že kontejner měří hrubým odhadem 2,5 metru na výšku... Co se to tu sakra děje?! Lezu pod kontejner a zpod kontejneru vystrkávám ruku a na přední část kontejneru směřující do ulice umisťuji kameru. Pak se vylézám zpod kontejneru a vyrážím si vykopat úkryt za domem. Jednou za čas kontroluji rozmístěné kamery a senzory. Ve 23:51:33 dne 13. 06. 2055 odesílám hlášení z tohoto dne spolu se všemi záběry z tohoto dne.
Čtvrtý den [14. 06. 2055] dnes zůstávám v úkrytu a věnuji se všemu, co získávám z akustických senzorů, většinou z toho slýchám hluk motorů, a podobné věci, sem tam útržek nějakého rozhovoru, ale z těch útržků nic moc nezískávám, až pak najednou větší kus rozhovoru, sice útržkovitě ale přeci:
"S.. (v hluku a šumu zaniká zbytek slova) jsem, že... (další kus hovoru zaniká v hluku) A co vy?"
"Ano, také jsem... (znovu hluk a šum přerušuje záznam rozhovoru)"
"Vávává... (křik dítěte, tak to je skvělé)"
"Na shledanou, drahá přítelkyně."
"Na shledanou, uvidíme se pozítří?"
Řeč by odpovídala naší, to mi dává možnost domluvit se zdejšími lidmi. Tento útržek rozhovoru uvádím pro úplnost a pochopení dalších mých rozhodnutí a akcí. Hlášení z tohoto dne jsem odesílal ve 20:22:59.
Pátý den Operace Kvestor:
15. 06. 2055, 07:52:30 opouštím svůj úkryt. Z úkrytu vyrážím ozbrojen pistolí, útočnou puškou a nožem, na čepici si zase připevňuji kameru a signál z ní směruji do počítače, který jej pak bude přeposílat dále, kdybych se k němu nevrátil v určený čas. Video z kamery bude odesláno spolu s varovným signálem, pokud se k němu nevrátím do 23:59:59, 15. 06. 2055. Na zápěstním počítači sleduji živý přenos z kamer, abych si vybral nejlepší čas pro překonání ulice a přesunutí se do protější uličky. Ve chvíli kdy se v dohledu kamer nepohyboval žádný člověk ani auto, jsem sprintem vyrazil přes ulici. Když už to vypadalo, že to zvládnu, tak do mě nacouvalo vyjíždějící auto. Nic se mi v podstatě nestalo. Sbírám se a chystám se zmizet, když tu najednou mě něco zvedá do vzduchu.
"Jsi v pořádku, zlatíčko?"
"Jsem v pořádku, ale to zlatíčko bych si vyprosil a mohla byste mě laskavě položit zpět na zem?"
"Ne, tak rychle, nejdříve se podívám, jestli jsi opravdu v pořádku." Ta žena, obrovská žena, vždyť ona je minimálně dvakrát tak velká než já. V jejích rukou nejspíše vypadám jako mimino nebo batole. "Kdepak máš maminku nebo tatínka?"
Zatímco mě obhlížela, jestli nedošlo ke zranění, tak jsem zvažoval, že bych vytáhl pistoli z pouzdra a vystřelil na ni, ale při představě, že by se na mě to tělo svalilo, jsem tento nápad zavrhl. "Co tím myslíte? Já jsem dospělí stejně tak jako vy!"
"Vidíš tamhle to dítě v kočárku," říká a já hlavu pootáčím směrem, kterým naznačuje, "vsadím se, že taky ještě nedávno tvrdila, že je dospělá..." Ta slova nechala viset ve vzduchu jako Damoklův meč nad mou hlavou.
Krucinál, co se to v tomhle světě děje?! Něco není správně, jak je možné, že jsou tu různě vysocí lidé a ti vyšší si z těch menších dělají děti! Otáčím svou halvu k ní, stále v jejím náručí. "Postavíte mě, prosím, na zem a necháte mě jít."
"Zlatíčko, to neudělám, teď když tě držím v náručí, tak se staneš součástí mé rodiny."
"Co?! To nemyslíte vážně. Prosím, nechte mě jít. Nemůžeme si o tom prostě promluvit?"
"Promluvíme si, ale až tě dostanu do toho správného oblečení a tyhle hračky, co máš u sebe, s těmi tě občas třeba i nechám hrát."
V ten moment nás míjí matka s tím kočárkem a řka: "Koukám, že jste tu našla děťátko, pokud dovolíte, tak bych vám nabídla svou pomoc, vypadá asi tak velký jako tady moje Klárka, takže by mu měly být její plenky a hlavně, berte to ode mne jako dárek, bude potřebovat dudlík, protože mívají tendenci odmlouvat, než se přizpůsobí, nebo než je..." zbytek neslyším, protože to té, co mě drží v náručí, šeptá do ucha.
Když vidím, jak ta druhá žena vytahuje z tašky na pleny dudlík, tak raději držím ústa zavřená a nechystám se nic říct, protože by se tím naskytla příležitost, aby mi do pusy vstrčili dudlík, zatímco já takto přemýšlím, tak oni se spolu nadále baví.
"Zlatíčko, otevři pusinku," dívám se na ni a vrtím hlavou. Tak jako tak na tom nezáleželo. V okamžiku jsem ležel na zadním sedadle jejího vozu a ona ze mě sundávala moje oblečené a vybavení, a pak když jsem viděl, jak drží plenku a chystá se mi ji nasadit, tak jsem se neudržel a chystal se oponovat, moment kdy jsem otevřel pusu, se stal momentem, kdy mi do úst vsunula dudlík. V rychlém sledu mi, pak pode mě strčila růžovou plenku s nápisem 'PRINCEZNA', zapudrovala mě a zalepila tu plenku.
Zbytek dne mám jako v mlze, pamatuji si toliko, že se mnou byla nakupovat a nakoupila velké množství věcí, pak si pamatuji, že mi ukazovala místnost, která ze které udělá můj pokojíček, provedla mě celým jejím domem, příhodnější výraz by asi byl pronesla, a pak také na povrch vyplouvají nepříjemné vzpomínky toho, když jsem byl nucen tu plenku použít, protože pro ni nejsem víc než batole, a možná ani to ne, pak přebalování, když mě krmila v dětské židličce, a nakonec dne, někdy už v 19:00, mi zpívala ukolébavku.
Jen doufám, že se varovný signál i video materiály z toho dne odeslal a dveře navždy zapečetili.
Den šestý [16. 06. 2055]:
Naprosto netuším, kdy jsem se vzbudil, nikde na dohled žádné hodiny. Zato hned jak jsem se vzbudil, tak se nade mnou skláněla ta žena, která se prohlašovala býti mou maminkou a zkoušela, jestli ji tak oslovím. Ještě dříve než jsem přišel plně k sobě, tak mě, aniž by to tak myslela, přeci jsem pro ni jenom malé dítě, které potřebuje nepřetržitou péči, ponížila tím, že mi zkontrolovala noční plenky.
"Plenku máme suchou, tak tě nemusíme přebalovat. Jenom dnes budu muset být více opatrná, abys nezkusil utéct, jelikož včera jsi se k tomu neměl, díky tomu dudlíku se slabým sedativem, to tě neuspalo, ale taky tě lehce ochromilo."
Ne, ne, ne, to neudělaly! Takže mám vysvětlení, proč se mi ten den vybavuje jenom v mlze. Ta plenka, do které mě zabalila na noc, je příšerná, je tak tlustá, že nemohu nohy dát k sobě, ani se pořádně postavit, budu rád, když se budu moci pohybovat alespoň po všech čtyřech. I když se o to zatím nemusím zajímat, protože zatímco na mě ta žena šišlá, tak mě nese do kuchyně, kde mě, bůh ví čím, bude krmit. Nevzdávám se naděje na útěk, protože mi moje vybavení nechala v pokoji jako hračky. Naštěstí moje zbraně vypadají v jejích rukou jako hračky, takže není schopná zmáčknout spoušť a přijít na to, že jsou to nástroje smrti. Pokud se mi nepovede utéct, tak je nezbytně nutné sepsat hlášení o zdejším dění na zápěstním počítači a přeposlat ho do notebooku, který jako vysílací stanice předá mou zprávu dál. Ve zprávě zdůrazním, aby dveře zapečetili a nikdy znovu neotevřeli.
Z mého zamyšlení mě probralo, až když mě usadila do dětské židle a uvěznila mě v ní bezpečnostními pásy, pak zacvakl přede mnou pultík, na němž se během minutky nejdříve objevila lahev s nějakým pitím, možná džus, pak miska s nějakou kaší a v ní na malé kousky nakrájeným ovocem. Když už přede mnou ta miska seděla, tak jsem se začal shánět po lžíci, abych se najedl, ale lžíce jsem tam nikde nespatřil. Zvedám hlavu směrem, ve kterém se nachází mamka, otevírám pusu s cílem dotázat se na absenci lžíce. Mou otázku však přerušuje toto: "Éro letí, a šup s ním do hangáru," a už jsem cítil v ústech lžíci s kaší, i když v její ruce ta lžíce vypadala skoro jako kávová lžička. Tomu se nedá věřit, jak je to tu všechno obrovské. Potom, co mě nakrmila, řekla: "Teď buď hodný chlapeček a vypij, co máš v lahvičce, zatímco já umyji nádobí." Mít u sebe pětačtyřicítku, tak bych ji za ten komentář na místě odstřelil, ale tak jednoduché to prostě být nemůže. Rozhodl jsem se spolupracovat, takže jsem vzal tu flašku do obou rukou, jinak bych ji snad ani neunesl, a vypil to, co podle chuti bylo jahodovým džusem.
"Teď když máš vypitou tu flaštičku, tak ti mohu povědět, že jsem ní přidala něco, co ti pomůže s tím, abych tě mohla brzy přebalit," bože, to ne, že ne?! Z mého šoku mě probrala až další její akce. Posadila mě do nějaké ohrádky se slovy: "Teď si tu hezky hraj a zavolej, až bude co přebalovat." Ona to myslí vážně, FUJ, to nebude hezké. To co se dělo dál se snažím vytěsnit z paměti, řeknu to tak, že to nebylo hezké natož pak příjemné. Při přebalování jsem zaregistroval, že někdy v průběhu včerejška někdo sestavil a kompletně vybavil dětský pokojíček, ve kterém teď přebývám, a to se vším všudy - přebalovací pult s plenkami a veškerou potřebnou kosmetikou, skříní s oblečením, poličkami s plyšáky a nějaké skříňky s dalšími hračkami. Mezi těmi hračkami jsem zahlédl i svoji výstroj a výzbroj. K mému většímu zahanbení jsem v rohu pokojíčku zahlédl sedět na nočníku plyšáka, už teď mi bylo jasné, že mojí maličkosti se nedostane té šance použít ani ten nočník...
Kruci! Kruci! KRUCI!!! Slyším kroky, mamka jsem jde, takže musím zkrátit toto hlášení. Nejdůležitější body:
1) Zazděte, zapečeťte, nebo vyhoďte do vzduchu ty dveře!
2) V téhle dimenzi lidé jako my končí jako mimina těch obrů.
3) Jakmile vás jednou dostanou do plenek už se z nich nedostanete, není úniku.
5) ZAZDĚTE TY DVEŘE!!!
Toto je poslední zpráva poručíka Genadije Ševcova. Neposílejte záchranný tým, v brzké době se asi tak jako tak zblázním, nebo se jí povede dostat moji mysl na úroveň batolete, za které mě považuje.
Sbohem a mé rodině řekněte, že jsem padl, pravda by byla horší...
Zpráva odeslána 22. 06. 2055 ve 21:59:19...
************************************************************************************************************
Závěrem si dovolím znovu vstoupit, ještě jednou vás požádat o kritiku, protože by mi mohla pomoct, kdybych se rozhodl, připsat další příběh ;D A také bych se měl přiznat, že to není čistě můj nápad, ale je to svým způsobem výpůjčka z anglických obdob těchto stránek, kde se do obliby dostaly příběhy, které jsou označovány jako Diaper dimension.
-
Podľa mna proste Wow, úplne super príbeh :)
-
Ahoj, díky za hezký a čtivě napsaný příběh - potěšil mě.
MS
-
Skvělý příběh. Moje kritika je veskrze pozitivní, přečetl jsem to jedním dechem.
Co se týče výpůjčky z Anglických stránek, vůbec to nevadí, alespoň nám to přibližuje jinou kulturu.
Již se budu těšit na další příběhy z této oblasti, které určitě tyto naše stránky obohatí.
-
Výborné ... už sa teším na podobné ...
-
Taky se mi to líbilo a už se těším jak se to bude dál vyvíjet. :)
-
Nerad vás zklamu, ale tento příběh sám o sobě tímto končí. Možná ještě zvážím případné pokračování, ale bude to samostatným příběhem, který se bude "zakládat" na některých z věcí, které jsem tu použil...
-
Zde namísto pokračování bych uvítal ještě nějaký úvod. Příběh začíná spíše od prostředka. Zakončení bych již dále nerozvíjel.
Nádherně čtivé.