abdl.cz

Pár nových kousků 

Přišli jsme (teda já se přivezl a značně pokakaný) k místu, co byla asi školní jídelna a tam jsme očividně čekali na Zuzku. Máma se díve do telefonu, já ležím v kočárku a vymýšlím na ni taky nějaké prokletí, aby si to sama zkusila, jaké to je být kojencem a než jsem vymyslel nějakou „kletbu“ , slyším řev mládeže (i když mládeže… ani nevím, kolik jim je, nevidím na ně z toho hlubokého kočárku) . Ale co prvně slyším je „dobrýýýýýý déééen “, hlasem davem dětí a hned za tím: „ahoj mami“ a já mám po výhledu z kočárku úplně, protože se nade mnou skloní nějaká dívčí tvář, začne mě lehtat na bříšku a povídá: „ahoj Davídku“   Takže já jsem David? Než stačím popřemýšlet proč David, když jsem ve skutečném životě Jaromír,  už se nad kočárkem rozplývá snad 20 dětí a hledí na mě. A Zuzka: „ to je můj bráška“ , se jim všem chlubí.  Že já chci přebalit z pokakané plenky je všem jedno. Jen slyším že někdo z těch dětí má taky za sourozence mininko, někdo má sourozence staršího a někdo zase žádného a chtěl by takového, jako má Zuzka. To už je dle hlasu vyzvedává učitelka, že se jde do družiny, ale to by nebyla zvědavá osoba, aby ani ona nenakoukla do kočárku a pak poznamenala jak pěkně rostu a se slovy mějte si odváděla děti do družiny a nás s mámou a Zuzkou nechala jít domů. Zuzka hlásí, že dneska nemají úkoly a opět se naklonila do kočárku prej mi závidí, jak se mám dobře, že se nemusím učit násobilku a že až vyrostu, bude škola náročná. Přes dudlík jí dávám úkol kolik je 6 krát 7 nebo odmocnina ze 64 , když tak machruje, ale stejně vím, že mi nerozumí. A že jsem celý poslintaný už neřeším, hlavně abychom už byli doma a máma mě přebalila. Jako dospělý, co nosí plenky,  jsem si vyzkoušel jaké se do plenek pokakat, ale tam jsem si aspoň mohl rozhodnout, jak dlouho v nich chci být. Tu rozhodoval někdo jiný a sám jsem sem přebalit nedokázal. Přišlo mi to jako věčnost, než jsme přišli domů, i když domů, jsem tu sotva 8 hodin? a už tomu říkám domů? Já chtěl hlavně čistou plenku, když už teda nebyla možnost nemít tu plenku vůbec. Konečně nebudu pokakaný si říkám, když mě máma vyndala z kočárku a nesla mě na známou podložku. Ale to jsem se hrubě přepočítal. Zadek jsem měl úplně celý prokakaný, jsem to cítil úplně všude a asi jsem byl i počůraný, ale nebylo poznat, co je co. Těšil jsem na přebalení, ale máma přišla s tím, že natočíme video, které pošleme babičce, jak mě Zuzka pokakaného přebaluje. No rozlepit lepítka jí šlo, pak měla milion slov, jak smrdím (ale to měla pravdu) . I já to cítil. Takže jsem se ani nebránil přebalení. Ale Zuzce to moc nešlo, spíš než utírala to po mně roztírala. A máma asi chtěla být youtuberka a autentičná, tak Zuzku nechala můj zadek napospas. Ale když pak zjistila, že to takhle nepude, navíc i já jim do toho začal mluvit, i když teda ani jedna nevěděla, co říkám, tak máma vypla telefon, utřela mi ubrousky pokakaný zadek, navíc i místa, kde jsem nekakal, tam tomu pomohla Zuzka a já byl konečně v suchu zase. Si tak ležím na podložce, máma se Zuzkou dělají úkoly, já jim z dálky radím I Y , i když  je to marné, stejně si tam napíšou co chtějí si říkám. A v tom se ozve zvonek. Zuzka mně dostala na starosti na chvilku a zase mně celého lechtá a já nic nezmůžu. Ani jí nestačím nohama odporovat a už si to do dveří šine máma s nějakou bábou. A ne ledajaká, nějaká brýlatá šedesátnice a hned se ke mně hrne a přijde mi, že slintá víc jak já přes dudlík. Babička si pro tebe přišla a půjdeme ven slyším. Si  říkám s tebou tak, ale jasně vím, že moje námitky jsou mi houby platné a nikdo je neslyší. Máma jí říká nezapomeňte si tašku, takže to bude její tchýně, dle vykání. Ta vypadá na to, že to nebude ta babička co se jí to točilo to video, protože jí zazvonil telefon a ten měl stejné zvonění, jako moje první Nokia. Jen jsem slyšel: „jo už půjdeme a koupím“ a zavěsila. A už mě máma nese do kočárku a já ani nemám sílu se bránit a odevzdala mě napospas té bábě. Ta mi vykládá cestou, jak půjdeme do parku a pak za dědou. No stejně jí nemůžu zdrhnout… Akorát mi došlo, že pokud se počůrám a nebo nedejbože zase pokakám, to bude ona, kdo mi bude otírat pindíka a zadek. Jenže já to neovlivním a bába je jistě zvědavá a starostlivá, tak se jen vezu v kočárku a přemýšlím, jestli nemám i prababičku…. I když ta by musela mít let, že by ji museli přebalovat se mnou. Brr no radši nemyslet. Najednou jsme zastavili a bába mně vytáhla ven, slunce pařilo, ani mi nedala prostor se rozkoukat kde to jsme. A už do mě cpe sunar nebo co to je, z láhve. Nejhorší na tom je, že i když dostávám jídlo co chvíli tak mám hlad a nemám námitek. Kdyby někdo vynalezl BigMac v láhvi, určitě by na tom trhl balík, si při cucání z lahve povídám pro sebe. Ani jsem neměl možnost rozhlídnout se, kde to jsme a už se vezu dál. Ještě to tak moc nepoznám, ale mám takové tušení, že jsem se počůral a podle toho co vím, domů jen tak nepůjdem…

To jsem postřehnul taky, nějaká byla už i v minulosti, ale spojitost a ABDL tam nevidím v podstatě žádnou. Jinak smysl akce samozřejmě chápu, lidi stárnou a prezentace je prezentace, taky proč ne.

Ležím si tam na té podložce vedle těch dvou mimin a marně se snažím přijít na to, co se to se mnou stalo. Vždyť já jsem kojenec, ani nevím kolik mi je a u koho to jsem. V televizi jsem viděl pár filmů o záměně těl, ale vždy to bylo v rodině nebo mezi někým, kdo se znal, kdo chtěl mít život toho druhého. Ne že já nesnil o tom, jaké je to si život miminka vyzkoušet, ale s kým bych se měnil? Jak by pak kojenec v mém dospělém těle chodil do mé práce?...  Hlavou mi běželo moc otázek, když si mě ta obryně, která tedy už obryní nebyla, ale očividně moje máma vzala do náruče a šup do přebalovacího pultu a už mi sundává kraťasy, rozepíná bodyčko a začala mě přebalovat. Ani jsem si v tom všem neuvědomil, že jsem počůraný, asi ty reklamy na dětské plenky nelžou, když furt slibují být v suchu. A nebo je to tím, že jako dospělý to čůrání umím ovládat a pak to do plenek pustím vše naráz. Tentokrát jsem se u toho přebalovaní zaměřil na tvář mámy, jestli ji nepoznám a nedozvím se aspoň něco. Ale to přebalení, když jsem se nevzpouzel bylo rychlé, a já už v suché plence opět v její náruči o nic víc chytřejší jak předtím. Ale zato vytáhla láhev že je čas krmení a sotva jsem neměl v puse dudlík, už tam byla láhev s dudlíkem, přes kterou mi do pusy teklo něco jako mléko s banánem. Ani to nechutnalo špatně a za chvíli bylo vše pryč a v duchu si říkám, že toho mohla dát i víc. Máma dopila kafé, že je čas jít domů, že bude čas oběda. Já ani netušil, kolik hodin je. Rozloučila se s Terkou a Luckou, že jde vařit ale, to už jsem jen slyšel, ne viděl, protože už jsem byl opět i s dudlíkem uložený v kočárku. Sotva vyjedem ven, houpu se jak na lodi na moři a nějak jsem se nemohl soustředit v přemýšlení a jen slyším slova od mámy "hajej zlatíčko" a kdoví jak to udělala, tak jsem párkrát zavřel a otevřel oči, i když jsem nechtěl, ale to samo až jsem usnul. Kdoví kdy jsem se zase probudil, zmatený jak lesní včela, ale tentokrát už jsem poznával tu postýlku a i to místo z rána. Takže to nebyl sen a já jsem pořád kojenec. A s tím dudlíkem co zase nešel vyndat. Nadávám sprosté slova, stejně mě nikdo neslyší a neví co říkám, z pusy mi tečou sliny a kdoví proč i z očí. Ale to nejsou sliny ale slzy, si říkám bezva, ještě budu mokrý od dalších tělních tekutin, které ani sám nechci vylučovat, ale kdyby to šlo aspoň zastavit. To už přiběhla máma a utěšuje mě. Nevím jakou mocí to vládne, ale to houpaní v náruči pomohlo. Opět ležím na podložce z rána a přebaluje mě, si říkám, jak já to dělám, vždyť jsem neměl ani jedno pivo a z toho hustého jídla přece nejde tolik čůrat. A nestačím se zamyslet a opět mě kojí. Je to chutnější jak z té lahvičky z kavárny ale tolik to neteče a v duchu si říkám: „buď ráda, že nemám zuby, jinak bych tě za to cos mi provedla pokousal.“ Ale na nějaké kousání není čas, protože se  dozvídám, že jdeme vyzvednout Zuzku po obědě ze školy. Tak tu nebylo složité dedukovat, že to bude asi sestra. A já patřičně ustrojen v plence a bodyčku, víc prý není třeba, že je teplo, opět uložen v kočárku a opět ten dudlík v puse… Copak nechápe, že ho nechci? Nedal jsem jí to od rána tolikrát najevo a furt mi ho do té pusy cpe. Tentokrát jí fígl houpat s kočárkem nepomohl a já neusnul. Ale možná měla jiné plány, možná to chtěla, možná ne, ale ucítil jsem v bříšku známý zvuk, takový jak když jsme nedávno měli v práci na oběd mexické fazole a pak jsem byl rád, že jsem doběhl na záchod za sekundu dvanáct, protože jsem musel čekat, až doběhne cyklus na mašině a já můžu dát pauzu. Tu jsem starosti s mašinou neměl. Tu jsem tušil, že to ze mě výjde samo ven a přemýšlel, že když nevím o čurání, tak kakání bude to samé, ale to jsem se spletl. Do pár sekund sem kakal, věděl o tom ale nešlo to nijak ovlivnit, přišlo mi, že ze sebe dostávám i to, co jsem jedl před 14 dny. Ze zvyku jsem se snažil vytočil aspoň trochu do boku, aby to kakání šlo líp, jenže to nebylo třeba, to šlo samo ven. Ale plenka kdoví jakým zázrakem to všechno zachytila a máma se jen usmála, že prý jsem šikulka, jak jsem krásně kakal a doma přebalíme. Já si říkám: „jaké doma?“ vždyť jdeme teprve pro sestru do školy, to v tom mám být jako jak dlouho?...

Moc pěkně napsané . Připomíná mě to moje začátky . Taky velice rád nosím plenky pro potěšení a když to jde , tak si užívám na plno . Občas si s někým o plenkách píšu , ale většinou to po čase přestane . Rád bych si s někým o plenkách aspoň psal .