abdl.cz

Koupil si někdo nějaký plenky na TEMU? Pokdu nao napiště hodnocení.
Díky.

Toto je šarže někdy před koncem roku, nicméně úplně si nedokážu představit, že by po mé bídě až tak razantně zlepšili kvalitu.
Schválně níže přikládám nějaké fotky co jsem ještě vyhrabal, pro obrázek co se dělo s téměř každou plenou.
A nejde ani o to ,že by člověk plenky zaplavil jednorázově, stejně většinu času používám katetry, takže moč odchází kontinuálně po kapkách.... I v tomto případě za mě neobstála ani na dostatečnou. V tomto průběžném stavu je odhadem kapacita 7 -8deci? ...a to max... Jako krycí element na abenu nebo jiné prosákavé plenky asi jo...(Ale za tu cenu?) ...Na nic jiné se za mě nehodí.

Pokud by si to chtěl někdo ověřit, mám ještě 2 balíky ve sklepě. 😄😄 Za poštovné každému 5 kusů pošlu...  Ať se dostane na každého... 😄

PS. Taky už jsem se smířil s tím že aspiruji k XL spíše než M.... Z toho si nic nedělej 😂 lidi říkají že věk je jen číslo, no řekl bych že to je spíš ku*va co bere a slevy nedává 😄😄

Tak se mě stalo poprvé v životě, že si někdom všiml, že mám plenu a zeptal se přímo.
Byl jsem na servisu v jednom bytě a paní už v letech, když jsem byl na schůdkách, se mě zeptala "vy nosíte pleny"?
A já na to, že ano, a že je to kvůli zákazníkům. Pak byl chvilku klid. A když jsem skončil, tak nabídla, že si dáme kafe.
Vypadlo z ní, že je celoživotní sestra na urologii, a že je tohle její profesionální deformace.
Bylo to zajímavé povídání nejen o plenkách. A taky mě potvrdila, že lidi mají jiné starosti, než koukat, jestli má někdo plenu.
Věděla, že lidé nosí klasické inkopleny ale o "našich" ABDL nevěděla.

Ráno se změnilo v odpoledne a já stále čekala. Seděla jsem na posteli ve své mokré, studené pleně a čekala na otevření koupelny. Na sirénu, na ten pečlivý, ponižující rituál. Ale nepřišel. Čekání se změnilo v rezignaci. Kůže už si zvykla na vlhkost, nos na ten specifický odér. Pomalu, proti své vůli, jsem si začala zvykat. Zvykat na novou roli, na stav, kdy moje základní tělesné potřeby závisely na vůli někoho jiného.
Vydala jsem se z pokoje a vstoupila do společenské místnosti. Ostatní dívky tam už byly, seděly na gauči a na křeslech, stejně jako já, obklopené svým tichým ponížením. Ticho už nebylo tak napjaté. Začaly jsme si povídat. Zjistila jsem, že většina z nás tu je ze stejného důvodu. Peníze. Dluhy. Exekuce. Děti, které je třeba uživit. Naše příběhy byly různé, ale konec byl stejný. Byly jsme zoufalé. A tato nabídka, ať už byla jakákoliv, byla naší poslední nadějí. Společná zoufalost vytvořila podivné pouto. Nebyly jsme kamarádky, ale už jsme si nebyly ani úplně cizí. Byly jsme spoluvězenkyně v tomhle bizarním vězení.
Ozvala se siréna. Oběd. S tichým povzdechem jsme se všechny zvedly a vydaly se na cestu. Znovu lezení po čtyřech, znovu ponížení na schodech. Nahoře nás čekaly dětské stoličky a misky. Tentokrát to ale nebyla kaše. V miskách byla hustá, zeleninová přesnídávka. Vypadala a voněla odporně.
„Zmrzlina,“ zašeptala jedna z dívek a ukázala na mladíka, který stál u stolu a držel v ruce misku s několika kopečky zmrzliny.
Já jsem se na tu zelenou hmotu podívala a zvedla jsem oči od stolu. Neměla jsem na to ani sílu, ani chuť. Vedle mě seděla velmi hubená dívka s vyčnívajícími klíčními kostmi. Dívala se na tu přesnídávku s hladem, který říkal jediné. Už dlouho pořádně nejedla. Bez váhání jsem jí přenechala svou misku. Zvedla na mě oči, v nichž byl náznak vděčnosti, a začala se ládovat. Já jsem vstala a bez jediného slova odešla. Nechtěla jsem tu odměnu. Nechtěla jsem se účastnit této hry.
Odpoledne jsem strávila v pokoji. Z baru jsem si vzala ovocnou kapsičku a trochu džusu. Bylo to málo, ale stačilo to na to, abych neumřela hlady.

Probudila mě vlhkost a stud. V noci se to stalo znovu. Plena byla těžká a studená, nasáklá močí. Ležela jsem na posteli a čekala. Čekala na zvuk sirény, která oznámí čas na přebalení. Ale nic se nedělo. Ticho v pokoji bylo děsivé. Byla jsem sama se svým selháním a svým odporným stavem.
Po čase, která se zdála jako věčnost, se ozvala siréna. Zvučná, neúprosná. Běžela jsem ke koupelně ale dveře byli zavřené. Oznamovala totiž snídani.
Hlad mi sevřel žaludek tak silně, až mě bolelo. Byla to zoufalá, dravá potřeba. Vzpomínka na včerejší hlad byla čerstvější než stud a ponížení. Rozhodla jsem se a otevřela dveře ven.
Slunce mi oslepilo oči. Vydala jsem se po zelených šipkách, ale ne po přímé cestě. Schovávala jsem se za rohy budov, plížila se podél zdí, jako zvíře. Každý stín byl můj přítel, každý otevřený prostor hrozba.
Šipky mě dovedly na obrovské, dlážděné náměstí. Uprostřed byl zelený park s houpačkami a pískovištěm. Na jedné straně stál velký bazén, jehož voda se třpytila ve slunci. Na druhé straně byla budova s velkými prosklenými okny, v nichž byly vidět klouzačky a prolézačky. Vypadalo to jako ideální rodinné sídliště, dokonalá faleš. A já, dospělá žena v mokré pleně, jsem byla tou jedinou vadou na kráse.
Šipky mě vedly přímo přes tohle náměstí až k velké budově, která byla zjevně jídelnou. Za dveřmi bylo vysoké schodiště nahoru. Zastavila jsem se a zírala na něj. S touto obrovskou, promočenou plenou mezi nohama, jít po schodech? Zkusila jsem to. Zvedla jsem nohu, ale plena mi bránila v pohybu, nohy jsem měla roztažené a těžké. Zavrávorala jsem a s tvrdým pádem jsem dopadla na dlažbu. Alespoň to díky ní tolik nebolelo.
Ležela jsem tam a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Zkusila jsem to znovu, opatrněji, ale výsledek byl stejný. Byla jsem neschopná vylézt po schodech.
Přicházely další dívky. Každá vypadala stejně zoufale. Zkoušely to také. Vrávoraly, padaly, frustrovaně bušily pěstmi do schodů. Byly jsme bezmocné.
Pak přišla ona. Ta mladá blondýnka, která už tady byla. Bez váhání, bez známky studu, klekla na kolena. Rukama se opřela o horní stupeň a vylezla nahoru po čtyřech. Jako malé batole. Zůstala nahoře a dívala se na nás. Její pohled byl prázdný.
Sledovaly jsme ji. Pak se další dívka, ta atletka, zhluboka nadechla, zavřela oči a udělala to samé. Vylezla po čtyřech. Jedna po druhé jsme to vzdaly a následovaly její příklad. Pohybovaly jsme se po zemi jako zvířata, naše ponížení bylo teď kompletní.
Nahoře byla obrovská jídelna plná obrovských dětských stoliček. U každé stála na stolečku miska s jídlem. Šla jsem k jedné a zkusila ji vzít do ruky. Nešlo to. Byla tam připevněná. Musela jsem se posadit do židličky.
V misce byla hustá, kaše bez chuti. Bylo to odporné. Chtěla jsem to hodit pryč a utéct. Ale pak jsem viděla, jak jedna z dívek, která dojedla svou kaši, dostala od mladíka, který stál u stolu, malý talířek s kouskem čokoládového dortu. Odměna.
S odporem jsem do sebe začala cpát tu hnědou hmotu. Každé sousto bojovalo se studem i chuťovými buňkami. Když jsem dojedla, přistoupil ke mně ten mladík a beze slova mi dal talířek s dortem. Snědla jsem ho za jedinou vteřinu. Sladkost byla jako nebe.
Chtěla jsem zpátky. Už žádné ponížení, žádné lezení. Zkusila jsem jít po schodech normálně. Zase jsem upadla. Vzdala jsem to a  spustila jsem se po čtyřech dolů, po studených, drsných stupních. Zpátky do mého růžového vězení. Zpátky na začátek dalšího dne v pekle.