Poslední příspěvky

Stran: [1] 2 3 ... 10
1
Líbí čim dál víc to začíná být zajímavější a napínavější. To by se dalo číst pořád a člověk by jen stříkal.
2
Moc krásné počtení, jen tak dál...
3
A protože se blíží Vánoce, tak přidávám ještě jeden díl.

Opravdovým miminem dvojčat 8

Šárka sklopila postranici postýlky. Strčila za mě přebalovací podložku a položila mě zpátky na záda. S nadšeným výrazem mi sundává plenku. "No fuj, Honzík dělal e-e!" zašveholí vesele. Opravdu, plenka je vepředu mokrá a vzadu hnědá... "Fujky fujky, musíme očistit Honzíkův zadeček!" směje se ještě víc. Zvedne mi nohy, přitlačí mi kolena k břichu, a při utírání konečníku vlhčenými ubrousky mi schválně zajíždí prstem do zadku a masíruje mi svaly svěrače zevnitř. S hrůzou si uvědomuju, že je můžu stlačit jenom s maximální snahou, ale ne úplně. Holky jsou fakt ďábelské! Potom, co mě utřela, mě Šárka postříkala zadek nějakou voňavkou ve spreji. "To je proto, aby Honzík před večerní návštěvou nesmrděl!" Sakra, jakou zas večerní návštěvou?!" V puse pořád cítím zaschlou krev na dásních, a ona tu chce tahat návštěvy?! Zařvu: (já nechci žádné návštěvy! Bolí mě pusa!), ale vyjde jenom: "AEI AAEE AEYY!OOIEUA!" Zatraceně! Tohle vůbec nemá smysl! Šárka s úsměvem komentuje: "No jenom si řvi, stejně ti nerozumím, mimino. Je ti jasné, kdo je tady pánem, že?" a vyplázne na mě jazyk. "Maminka Šárka!" usměje se. Bohužel má pravdu...
 
Jedna věc mi není jasná. Jak to, že nevidím zespodu čouhat žádnou cévku? Šárka přece říkala, že mi ji tam strčily! Je to tak trochu záhada... Vtom se otevřou dveře a dovnitř zvědavě nakoukne Petra. "Jak se má naše nemluvící miminko?" zeptá se laškovně s rozverným výrazem. „Mračím se.“ Šárka odpovídá za mě: "Už se moc těší, až se napije tvého mlíčka, sestřičko. Ale předtím ho ještě celého pořádně navoníme," řekne, a vytáhne zpod postele nějaké lahvičky. "Tohle je miminkovský olejíček, kterým teď Honzíka celého natřeme, aby nepáchl. Naleje si olejíček do dlaní, v nichž si ho rozetře, a pak mi ho začne vmasírovávat do kůže po celém těle. Příjemně to hřeje. Ona se přitom usmívá jak barokní andělíček. Cítím její ruce nejdříve na těle, pak mi promaže obě ruce. To ještě ujde. Ale pak mi k mé hrůze roztírá olejíček i na hlavě a maže mě tam, kde jsem měl ještě nedávno vlasy. Přejíždí mi po čele, po obličeji, pod krkem... Cítím se trochu divně. Sundá mi rukavice a pořádně mi napatlá dlaně. Pak mě převalí na břicho a promaže mě na zádech. Pořádně naolejuje i obě hýždě. Potom mi přikáže, abych se otočil zpátky, zvedne mi nohy, a nevynechá ani chodidla. A pomalu po nohou nahoru postupuje k rozkroku, který si nechala na konec. Průběžně si vylévá na ruce obsah lahvičky, takže taková zvláštní rostlinná vůně je cítit všude. Poslední zbytek mi vmasíruje do třísel. Když mi sahá na žížalku, směje se. Nesměje se sexuálně, ale jako maminka na svoje malé miminko. Ach jo, tohle je úchylné! Petra s Evou měly pravdu, tahle ženská není normální! "Výborně, teď je to tak, jak chci. Z Honzíka je voňavé mimčo, které teď můžeme nakojit. Jdu se dolů utřít," prohodí s pohledem na Petru, která si zatím rozepnula blůzku na kojení.
"Radši si to sundej celé, nebo budeš upatlaná, když se ti přitulí k prsům," poradí Petře. "Ale když já se tak stydím!" odpoví ji vážným tónem Petra. Když ale vidí můj divný výraz, rozesměje se: "Neboj, Honzíku, já si dělala jenom srandu! Copak se maminka stydí před svým miminkem?" Sedá si na postel a potáhne si mě na klín. Má na sobě jenom bílou sukni z takového zvláštního materiálu. Žíznivě se chytám jejího pravého prsu, který je nalitý jako balón. Strčí mi do pusy bradavku a já začnu hltavě sát..." Petra na to reaguje s úsměvem: "Tak vidíš, že se ti bez zoubků pije líp. Jsem ráda, že si kojení užíváš, stejně jako já!" Zatímco z ní tahám mlíčko, bere mě za volnou levou ruku a dá si ji na svou levou bradavku. "Nám je spolu takhle dobře, že?" řekne zálibně. „Jsi moje velké, hodné mimi, a mám tě ráda, víc než maminka Šárka...“

Kojící idylka netrvala dlouho. Vrací se maminka. "Péti, už jsi ho nakrmila? Pojď, musíme ho připravit na hraní!" No skvělé, takže mě zase budou nutit hrát si s nějakýma hračkama? Petra mě odstrčí od svého prsa. Zjevně se jí nechce. Vidím, že má břicho i celý hrudník od olejíčku, kterým mě popatlala Šárka. Ale jí to nevadí. Kojení v ní vyplavilo hormony a už od pohledu se cítí parádně. Šárka mě postaví, bere mě za pravou ruku, a Petra za levou. Vedou mě bez oblečení na chodbu a ze schodů, dolů do obýváku. "Zítra to bude jednodušší, ráno zaběhnu k paní doktorce pro ty popruhy - volala mi, že přiobjednala, kromě těch na spaní, ještě kšíry na vycházky," povídá Šárka Petře. Dnešní kojení mě tak vyvedlo z míry, že téhle poznámce nevěnuju pozornost...
 
Poté, co mě holky dovedly do obýváku, mě vyzvedly na nový bílý dřevěný přebalovací pult, který postavily za gauč na kraj místnosti. Byl velkým tak dva krát jeden metr, a potažený igelitem. "Honzík teď bude hodný a lehne si" povídá Petra, která vedle mě stojí, pořád nahoře bez. Nechce se mi, protože mě studí igelit, ale nakonec to udělám. V momentě, kdy položím hlavu, Petra mě chytí za ruce, které mi rozpaží, a než stačím reagovat, Šárka je připevní koženými popruhy k pultu. Do háje, já si kvůli těm čočkám v očích vůbec nevšiml, že tam nějaké jsou! Šárka si říká jakoby pro sebe: "Tenhle pult pro mě udělal jeden moc dobrý kamarád stolař. Říkala jsem mu, že je to pro zlobivé retardované miminko, takže tam potřebuju kožené popruhy, vycházející z desky." Cukám sebou, ale není mi to nic platné. Šárka pomalu obchází pult a stejným způsobem mi roztahuje, i přes protesty, nohy, které také kurtuje koženými pásky. Jsem připevněný za zápěstí a kotníky do X a holky mě zálibně pozorují. "Ještě ho připevníme přes hrudník Péti, kdyby chtěl utéct" ušklíbne se Šárka, zatímco obě vytáhnou velký popruh, který přese mě přetáhnou zleva doprava. "Honzík si určitě říká, proč to? Však brzy uvidí!" slyším Petru, zatímco Šárka bere manikúrní nůžky a stříhá mi nehty na rukou. A bere z nehtů sakra hodně. Nechává mi jenom růžové plošky. Bílé části nehtů úplně odstřihla. "Víš, chceme pomoct jedné moc dobré kamarádce, která si moc a moc přeje miminko, ale nikoho si pro jeho udělání ještě nenašla" pokračuje Šárka. Sakra, to ne! Dochází mi, co holky vymyslely... 
 
Vrtím se, fixovaný k pultu, co mi popruhy dovolí. Není to moc. Ušima mi projede zvuk domovního zvonku. Petra odbíhá otevřít. Slyším ji: "Ahoj, to je dobře, že ti to vyšlo! Pojď, Honzík už na tebe čeká!" Do obýváku vstupuje menší ženská postava. Teprve, když přistoupí k pultu, rozeznávám její rysy a projede mnou blesk! Vždyť je to ta despotická zubařka z rána!!! "Čau mimino - dlouho jsme se neviděli!" pozdraví Vlaďka pohrdavě. K mé nevýslovně hrůze se začne svlékat. Vyvalí se na mě její tlusté špeky na bocích. Je to hnus! Snad holky nechtějí, abych?! Škubu sebou, beznadějně upevněný, a chci zařvat: (Takovou tlustou babu šukat nebudu!!! NEBUDU!!! Jen přes mou mrtvolu!!! "AOOU UOU AU UA EUU EUU! EEOU OUU!" Petra mě uklidňuje: "Ale no tak, Honzíku, nech těch odporných zvuků. Stejně ti nerozumíme. Uděláš tady Vlaďce dítě, a jestli to vyjde, dostaneme od ní penízky, za které ti koupíme nádherné věci pro velká miminka! Pokouší se o mě mdloby. Vlaďka je už úplně nahá a vyhoupne nohu na pult. Přitom se na ní prudce přelijí špeky. Fuj! Už klečí rozkročmo nad mými boky a chystá se mě znásilnit! "Holky, chci se jenom ujistit - jste si jisté, že případné dítě nebude stejný retard jako on?" otočí Vlaďka hlavu k Šárce. "Neboj, tady Honzík byl prvních pár let života naprosto normální, než chytil tu ošklivou infekční nemoc," lže bezostyšně Šárka. "A dej, prosím tě, pozor při přirážení, jak víš, varlátka má upevněná a zasunutá v podbřišku," pokračuje nadšeně. "Tak dobře, jen jsem se chtěla ujistit," odpoví na to Vlaďka. Chytne můj penis a začne ho mnout. Hned je jasné, že to není první penis, který má v ruce! Tak pro jí, sakra neudělá dítě někdo jiný?“ Ale přestože mi čočky omezují vidění do dálky, její hnusnou postavu (je jako nějaká pravěká venuše) vidím naprosto zřetelně a to způsobí, že můj penis nereaguje. "Holky, on je neplodný, nebo je to buzerant?" slyším tu krávu. "Co jsem zatím viděla, tak je naprosto v pořádku a líbí se mu holky," uchechtne se Šárka. Petra neříká nic a jenom se usměje. Přistoupí z boku trochu blíž. "Ukaž, Vlaďko, Honzík jenom potřebuje trochu pomoct, že?" prohodí líbezně a lehce mě pohladí na třísle svojí jemnou ručkou. Pak mi šáhne na penis a začne ho hladit tak jemně, jako moji hlavu při kojení. Je něžná a to způsobí, že mi brzy vstává do pohotovostní polohy. Dělám všechno pro to, aby se mi nepostavil, ale tohle se nedá ovládnout. Petra mi po něm svou ručkou velmi jemně přejíždí – nahoru, dolů, nahoru, dolů, občas mě druhou rukou polechtá u kořene a už mám takovou erekci, že mi nemůže zvadnout ani při mé nejvyšší vůli!  Ne, prosím ne! Tohle ne! "EOIE! OEE!" Petra dělá, že mi nerozumí, něžně se na mě usměje a můj žalud zfialoví! Zakloním hlavu, protože to nechci vidět a v tom momentě Petra pomůže Vlaďce na stůl a pak jí opatrně zavede můj penis do pochvy. Ta mi ho okamžitě uvězní. Je vlhká a hlavně horká! Nééé! Já nechci souložit s takovou hnusnou babou! „EEEE! AEIOUOI AOOU UOU AOUU!!!" Holky na můj výkřik nereagují. Najednou Vlaďka celou svojí váhou dosedla na moje tělo! Její vulva narazila na kořen mého penisu. Hnusná zubařka se začne rytmicky zvedat nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů… Petra uchopí můj dudlík a vniká jím do mé otevřené pusy v stejném rytmu. To způsobí, že  mi tvrdne ještě víc. Vlaďka na mě jezdí jako na koni, jen v takovém těžším tempu. Není na ní vidět nejmenší náznak vzrušení. Prostě jen mechanicky přiráží. "Holky, nějak se zadýchávám. Jak dlouho to mám ještě dělat?"
„Ještě chvilku vydrž, Vlaďko," povídá Šárka, „kvůli obřízce mu to bude možná trvat trošku déle, ale neboj, nakonec to do tebe pustí," utrousí s výrazem vědkyně,  která tuhle absurdní scénu, spolu s naopak usměvavou Petrou, zvědavě pozoruje. Vlaďka má v obličeji křeč od fyzické námahy a pokouší se zrychlit tempo. Šárka naprosto racionálně pronese: "Víš co, Péti, strč mu prs do pusy. Možná to Honzíkovi půjde líp! Petra v mžiku plní přání své sestry, nakloní se nade mne, vytáhne mi z pusy dudlíka a místo něj mi strčí svůj prs. Žádostivě se přisaju, a jakmile do sebe natáhnu hlt sladkého mléka, ucítím dole záškub a za ním výstřik. Prohnu se jako luk a už ze mě exploduje další a další dávka spermatu do Vladčiny pochvy. Chci zálibně vzdychnout, ale Petřino prso mi to nedovolí. Najednou Vlaďka suše konstatuje: „Právě se do mě vystříkal. Super!" Naráz utne svoje prudké přirážení, nazvedne se, tím z ní vyjede můj vlhký penis, sleze ze stolu a pomalu se začne oblékat.
 
Petra mi ale pořád drží prso v puse a nevypadá, že by chtěla skončit. "AAAA!" vydá se sebe naráz a švihem zakloní hlavu. Na rozdíl od Vlaďky, pro kterou byla tahle soulož čistě technickou záležitostí, to vypadá, že Petra právě dosáhla orgasmu. Není mi jasné, proč? Jsem vyšťavený. Teď mi Petra odtáhne svoje prso z mojí pusy a otočí se na svoji sestru: „Šári, neblbni, prosím! Vyndej mi to!" Jak totiž byla celou dobu předkloněná přes pult, její zákeřná sestra jí v momentě, kdy jsem z Petry sál mlíčko, stáhla sukni a strčila do ní vibrátor. "Ale no tak, Péti, nedělej, že se ti to nelíbí!" slyším smějící se Šárku a už vidím dlouhý růžový vibrátor, potřísněný přírodní šťávou, který jí vytáhla z rozkroku...
 
Vlaďka si dopnula poslední knoflíky blůzy a prohlásila: "Bylo to skvělé, holky. Díky moc a snad to miminko z jeho spermatu vyjde! Já mizím. Užijte si to tady!" uchechtne se a rychle odběhne pryč z domu... Petra si ve stoje promne svoje prsa a pochválí mě: "Hodný Honzík. Ukázkově oplodnil naši kamarádku Vlaďku, a přitom se pořádně udělal. Teď dostane odměnu!" Obě holky ze mě sundají popruhy, a na přebalovacím stole mě přetočí na břicho. Pak mi zase upevní ruce i nohy. Odběhnou do koupelny osprchovat se a mě nechávají ležet na savé podložce. Není mi zima, ale je nepříjemné, když člověk neví, co mu chtějí dělat!

Tak co, ještě se vám to líbí?
4
Tak jste se dočkali. Tady je další díl. Snad vás moc nepohorší. Pokud ano, tak už sem další díly dát nemohu, protože ty jsou ještě divočejší.

Opravdovým miminem dvojčat 7

Tři hodiny jsem nezamhouřil oka, a když jsem konečně usnul, stejně jsem se zase brzy probudil. Jak dlouho to dole ještě bude působit? Potřeboval bych se vystříkat! Slyším Petru, jak chrápe na gauči. Už je docela světlo. Slyším vedle šramot. Eva zjevně vstala a jde do sprchy. Slyším vodu. Vrací se. "Čau mimino. Jak ses vyspalo?" Přejede mě očima. Chtěl jsem jí odpovědět, ale z mé pusy vyšly jen nesourodé zvuky. "No vidím, že ta druhá injekce pořád funguje," usměje se. "Ale neboj, až se vrátíme od paní zubařky, splaskne to," řekne, zatímco odbrzdí kočárek a tlačí mě ven z místnosti. Huhlám. "Ticho, přece nechceš vzbudit Petřičku. Šárka taky ještě spinká. Obě jsem včera pořádně opila. Na kontrolu zubů s tebou pojedu jenom já.“
Oblékne mi tričko a už mě tlačí ze dveří ven. Protestuju, ale slyším ze svých rtů vycházet jenom huhlání. "Jo, hádáš správně. Vezmu tě tam takhle. Pojedeme mojí malou dodávkou, s boulí v rozkroku, tě přes město v kočárku nepovezu." Jsem konsternovaný. Eva otvírá boční dveře na svém autě a strká mě i s kočárkem do nákladového prostoru (ta má teda sílu!), kde pořádně zabrzdí kolečka a popruhem mě připevní k boční stěně. Zavírá dveře, sedá za volant a jedeme...
Vzadu je jenom zadní okno, takže nevím, kam přesně mě veze. Do městského zdravotního střediska?

Auto zastavuje a někam couvá. Slyším bouchnutí dveří a automatické zamknutí, Eva někam odchází. Sakra! Dlouho to ale netrvá. Slyším venku vysoký ženský hlas. "To je dobře, žes mi ho sem přivezla dodávkou. Jestli je na tom tak, jak jsi mi vysvětlila, je mi to jasné. Kvůli umrtveným dásním trochu trochu slintám. Eva otevírá posuvné dveře. "Tak se podívej, jak na tom je.“ „Hm. Pěkné. Ještěže jsi zacouvala tady do garáže. Tak ho vyndáme, zavezeme ho k výtahu a pojede ke mně do ordinace,“ řekne pohrdavým tónem zubní lékařka Vlaďka
Sjedou s kočárkem na podlahu a za chvilku jsme ve výtahu. Eva mě pak rychle prosmýkne chodbou a přes prázdnou čekárnu vjede přímo do ordinace...

"Dobře, že jsi přijela takhle brzo ráno, když tady v budově nikdo není," povídá Vlaďka. "Zaparkuj ho támhle vedle křesla, přístroje si napolohuju. Hlavně ho pořádně zabrzdi. Ty popruhy ho skvěle fixují.“
Eva mě doveze na místo, které jí doktorka ukázala. Co se tady na mě chystá? Cítím trapnost, stud i strach. Zubařka si na přípravný stolek pokládá nějaké nástroje. Nevidím tam. Je to vysoko. Za to dobře vidím ji. Je to mladá žena, menší postavy, má krásný obličej a blond vlasy, ale jinak je strašně tlustá.
"Vůbec Šárce nezávidím, starat se o takového retarda, co ani neumí mluvit," pronese s opovržením, zatímco si myje ruce v dezinfekci. Nespokojeně zahuhlám. "Honzíku, nech toho, a koukej poslouchat paní doktorku," napomene mě Eva, zatímco si přitáhne židli. Sedne si za můj kočárek a pořádně ho zabrzdí. "Evo, prosím tě, budu potřebovat, abys mi Honzíka pořádně přidržela, tohle bude tak trochu řezničina. Přinesla jsi mi písemný souhlas od jeho maminky?“
„Ten tady nemám,“ řekla Eva.
„No jo, ale pak ten zákrok nemohu udělat,“ řekla Vlaďka a podívala se na Evu. Ta vylovila z kapsy obálku a podala jí zubařce: „Tohle bude stačit?“ Zubařka se podívala do obálky a trochu vykulila oči. Eva ale ještě pokračovala: „A samozřejmě že platí i ten maličký bonus, na kterém jsme se spolu domluvily.“
„Tak to je všechno v pořádku,“ usmála se Vlaďka. „Ještěže je ten retard - teda Honza - na úrovni ročního dítěte, jak jsi říkala. Ráda holkám pomůžu. Kousat Petru při kojení, když ho jinak krmit nemůže, to přece nejde", řekne, zatímco mi nezúčastněně rozevře ústa a vrazí mi tam rozvírač z tvrdého plastu a do koutku odsávačku. Vezme si do ruky háček a zrcátko a ponoří mi je do pusy. Chvíli si prohlíží můj chrup. Je zvláštní, že žádné kazy nehlásí. Takhle to přece všechny zubařky dělají. Pak vyndá nástroje z mé pusy a řekne větu, po které mě polije horko: „Tak, milý Honzíku, ty zbytečné zoubky půjdou ven.“ Nasadí si roušku, plastové brýle a vezme si do ruky kleště. Krve by se ve mně nedořezal. Začínám sebou mrskat. Ale jednak jsem pevně přikurtovaný ke kočárku, který Eva pevně drží mezi nohama, a jednak mě teď Eva zezadu pevně chytla za hlavu. Má takovou sílu, že hlavou neotočím ani vpravo, ani vlevo!
"Jsi velký kluk, takže to uděláme bez anestezie. Dásně se ti rychleji zahojí,“ řekne doktorka a přes moji křeč v obličeji mi ponoří chromované kleště do pusy. Né, přece mi nebude trhat zdravé zuby! Nééé! To se nesmí stát! To už Vlaďka pevně sevře jeden zub do kleští a trhne – rup! Áááu! "Jednička vlevo dole…" řekne si pro sebe zubařka a já slyším cinknutí. Můj zub spadl do kovové misky na přípravném stole. Jazykem nahmatám mezeru tam, kde jsem měl před chvílí ještě zdravý zub. Zase cítím kleště… a tupé škubnutí. Bolí to! „Dvojku máme venku…“ Pak už cítím jen rupání zubů a cinkání: „Jednička vpravo dole… dvojka… Teď jdeme nahoru…“ Díra mezi zuby se rozrůstá. Příšerně to bolí. Dívám se na obličej Evy, která má hlavu nade mnou. Je vidět, že je to profesionální zdravotnice. Nehne brvou. Jen přihlíží práci své kolegyně.
V momentě, kdy mi zubařka vytáhne osmý zub, mi už slzy tečou proudem. Doktorka mi prstem v gumové rukavici přejíždí po krvácející dásni, kde jsem měl ještě před chvílí zdravé zuby.
"Jedničky a dvojky máme pryč. No tak neplakej, jsme teprve na začátku. Evo, ono nám to bez anestezie asi nepůjde, že jo?“
„Raději mu to umrtvi. Honzík je velká hysterka. Prosím tě, on brečí i při B12.“
Zubařka se zvedla, jde ke stolu a z krabice vyndá několik injekčních stříkaček. “Ti chlapi nic nevydrží! Píchnu mu artikain.“ Postupně do stříkaček natahuje anestetikum, nasazuje krátké jehly a stříkačky pokládá na chromovaný tácek. Za chviličku tácek položí na přípravný stolek a opět se posadí na židli vedle mého kočárku. Odsávačka vydává nepříjemné zvuky. Bere stříkačku za stříkačkou a píchá mi do dásní, jako by sázela salát. Šiju sebou, protože to příšerně bolí.
„Hotovo. Teď už to bude jednodušší,“ řekne doktorka, vezme si kapesníček a otře mi slzy a s ledovým klidem mi řekne. „Tak teď už bude miminko potichu, ano?“ Vezme si větší kleště a ponoří mi je do pusy. Sice už necítím, jak mi jimi sevře zub horní trojku, ale škubnutí cítím! Brečím a ona nekompromisně pokračuje dál. Kruci, tohle je snad ztělesnění lhostejnosti a zla! Chladný profesionál! Když mi trhá poslední osmičky, mám pocit, že mi dásně prasknou! Konečně kleště odloží. Pro slzy nic nevidím.
Strčí mi do pusy dva velké savé obvazy s desinfekcí a vytáhne plastový rozvírač: „Skousni to.“ Nemůžu to ani pořádně skousnout, protože necítím dásně. Hnusně to štípe, ale proud krve, kterou musela Vlaďka průběžně odsávat, se zastavuje.
"Tak, to by bylo. Teď ho chvilku necháme, ať se zklidní, a my si zatím vypijeme kafíčko, Evi," prohodí Vladimíra s pocitem dobře vykonané práce.
 
„To je dobrý nápad,“ řekne Eva a pustí mi hlavu. "Víš co, já mu píchnu uspávačku. Nemůžu se na něj dívat," řekne Vlaďce, „nemůžu se dívat na jeho ubrečený obličej.“
"Dělej, jak myslíš.“ Řekla zubařka, když si myla ruce, „aspoň bude míň hýbat čelistma a rychleji se mu to zahojí. Já bych neměla nervy starat se o něj, jako je má Šárka. Jenom si odskočím a hned jsem zpátky," prohlásí a odběhne na záchod.
 
Eva z kabelky vyndá injekční stříkačku a nějakou ampuli. V mžiku má injekci připravenou. Zapumpuje mi levým předloktím, než se naděju, štípne mě jehla. Eva mi s ní zajede hluboko do žíly a natlačí mi do krve koňskou dávku uspávadla. Jehlu vytáhne, chvíli mi přidržuje gázu na místě vpichu a šeptá mi: „Po tomhle se trochu prospíš. Dřív, jak večer se neprobudíš.“ Pak se usměje: „Bez zubů jsi teď rozkošné a opravdové miminko. Šárka z tebe bude nadšená. Dopředu jsem jí to neřekla. Ale neboj se, jestli ji někdy omrzíš a pustí tě, o čemž teda silně pochybuju, tak ti zaplatí nový a kvalitní chrup, který se ti nebude kazit.“ Pak mě hladí po tváři a zálibně pozoruje, jak se mi zavírají oči. Za chvíli už necítím nic.

Nevím ani, jak mě Eva dovezla zpátky domů. Otvírám oči a jsem v postýlce s postranicemi ve svém pokoji. Nade mnou stojí Šárka, s lokty na postranicích, a zálibně mě pozoruje. Mateřsky a zároveň ďábelsky. Vidím jenom postranice a její obličej. "Mimi, mimi, dobrý večer! Jakpak se nám Honzík vyspinečkal?," zašveholí vesele. Chci jí říct, že je kráva. Ale slyším jenom "iiáauua". IIÁAUUA!" NEE! Musím říct něco, čemu bude rozumět! Třeba pusť mě, prosím, Šárko! Chci domů! Ale k jejím uším doléhají jenom zvuky: "Uu ee oo iii ááoo, ii ou!" "UU EE OO III ÁÁOO II OU!" Šárka se od srdce směje: "Copak mi to povídáš? Teď jsi moje pravé miminko! Budu se o tebe starat napořád! Zatímco Honzík spinkal, dala jsem mu zpátky do očiček čočky. A cévku do pindíka." Do pindíka? Ptám se. Ale je slyšet jen: "OOII IIAA?" A Evička dala Honzíkovi do svěračů v zadečku relaxant, takže teď Honzík kaká sám od sebe jako miminko! (To si děláš prdel! Hned mě pusť!) "OOIIEEAA UEE EEU!" No nejsem já skvělá?" rozplývá se Šárka, když slyší zvuky, které vydávám. „Miminko Honzík. Opravdové miminko Honzík!" Rozesměje se. "Honzíku, řekni - máma!" "AA! "Řekni maminka Šárka!" "AUIA AA!" Teď můžeš být všude nahatý, i venku před lidma. Nemluvící miminka přece oblečení nepotřebujou. Jenom plenky! A hned zítra tě vezmeme s Petrou, Evou, a jejím dítětem vykoupat na přehradu! Musím se pochlubit, jaké mám krásné miminko Honzíka. (krásné miminko? co to jako má znamenat?) AAE IIOO? OO AO A AEA? "Varlátka ještě nemá sestouplá, ale jinak je to hodný a poslušný chlapeček." Samou radostí mě políbí na čelo. Vytáhne lahvičku s dudlíkem. "Tohle je mateřské mlíčko tety Petry. Buď hodný a hezky se nabumbej!" S těmito slovy mi lahvičku přiloží do úst a já zcela konsternován zjišťuju, že se mi bez zubů pije lépe. Dásněmi tlačím dudlíčka a za chviličku vypiju celou lahvičku. Pak mě Šárka posadí a nechá mě odříhnout. Přitom si všimne, že mám plnou plenku... A já jsem totálně v troubě, protože nemůžu nic dělat. Na rukách mám připevněné palčáky. Takhle holkám nikam neuteču. Pomalu se začínám smiřovat se skutečným stavem věcí. Jsem miminem. Zařvu (chci pryč!) "II YY!!!" Neřvi Honzíku! Prohlásí přísně Šárka, a jemně mě pleskne přes plenku, kterou se chystá vyměnit. "Ode dneška mě poslechneš na slovo, jinak dostaneš na zadek!" Je v sedmém nebi. Já v sedmém pekle...

5
Plenky / Re:Jaké plenky máte na sobě dneska?
« Poslední příspěvek od umpalump kdy Včera v 21:21:36 »
Attends slip active m10
6
Příběhy / Re:Nové dětství Toma a Míši 20
« Poslední příspěvek od luba kdy Včera v 16:21:46 »
A opět velmi hezké, knížka, nebo tak se to již může klidně nazvat má opravdu nečekané zápletky. Je to velmi čtivé a za toto skvělé dílo velmi děkuji.
Již se těším na další pokračování.
7
Příběhy / Re:Nové dětství Toma a Míši 20
« Poslední příspěvek od themara kdy Včera v 13:52:09 »
Opět velmi zdařilá a pěkná povídka jsem zvědav jak tohle celé dopadne :)
8
Příběhy / Nové dětství Toma a Míši 20
« Poslední příspěvek od Kejklir kdy Včera v 13:26:34 »
                                                                 Kapitola 20
                                                                 Vzpomínky

Hedvika Míšu pohladila, aby ho vytrhla z nepřítomnosti „na co myslíš miláčku“ přejela mu prstem po tváři, smutně se na ní podíval. Po tváři mu sjela slza „co tě trápí, řekneš mi to?“ Zeptala se Hedvika a přivinula si ho k sobě. Povzdechla si , chtěla mu nějak pomoci, ale Míša se nesvěřoval a Hedvika se neměla čeho chytit.  Položil jí hlavu na rameno, měl ji rád cítila to z něj, ale zároveň jakoby to vzdával. Vždy když se dostal do depresivního stavu, nechával si svou bolest pro sebe a zcela ji propadne.  „Dáme si trošku polévky kluci, aby jste měli nějaký základ v žaludku.“ Řekla Hedvika a vstala šla do kuchyně  ohřát vývar. Slyšela bouchnout dveře Fanda  přinesl dřevo, pozorovala ho od plotny. Nebyl vůbec v pořádku kolíbal se ze strany na stranu, vypadalo to, že si v kůlně dopřával i něco jiného, než práci. Mlčela, nechala ho, ať rozdělá oheň a nemluvila na něj. Nechtěla vyvolávat hádku před dětmi v krbu zapraskalo a pokojem se nesla vůně dřeva. Vstal a šel se osprchovat, podíval se na Hedviku, jeho obličej byl zamračený, bylo ji jasné, že se v kůlně napil. Nandala jídlo a položila na stůl, došla si pro Míšu a vzala ho k sobě. Sedla si ke stolku a začala ho krmit teplou polévkou. Terezka se ujala Tomika, začala ho krmit. Z koupelny se vrátil Fanda a sedl si ke stolu, Hedvika pozorovala Tomika bylo mu do pláče, neustále otce pozoroval. Terezka mu špitla do ucha „neboj Tomášku, to bude dobrý uvidíš.“ Zřejmě si pamatoval na tátu, když byl v tomhle stavu i to dítě očekávalo nějakou špatnou situaci. Terezka mu dala do pusy sousto a Tomik špatně polkl, rozkašlal se a vyprskl polévku „neumíš jíst, kluku pitomá?! Krmí tě jak malého haranta, ale to ty jsi že?“  Zařval Fanda z ničeho nic a Tomík se rozplakal, Hedvika bouchla do stolu a podívala se na Fandu „asi bys měl jít!“ Řekla mu velice rázným hlasem. „Mám tady děti“ odsekl a pokračoval v jídle, Hedvika vzala Míšu a ukázala Terezce, že se přesunou do obýváku. Posadili kluky k televizi a došli si pro polévku Hedvika si vzala Tomika, aby ho nakrmila místo Terezky, utřela mu slzy „ale no tak miláčku neplakej. Musíš dělat, že tady není.“ Stále se vyhýbala nějakému konfliktu, Míša i Tomík dobře vnímali, že situace doma není příznivá. „Terezko, až ho nakrmíš, jdi do kůlny a podívej se pořádně, kde je nějaká flaška.“ Špitla na ní Hedvika. Terezka Tomika dokrmila a vstala její otec si dělal kávu, z kapsy vytáhl placatku rumu a nalil si do kávy rum. Terezka si sedla „dal si do kafe rum mami“ řekla Hedvice. Hedvika po těch slovech, které slyšela vstala a šla k Fandovi. Vzala mu kávu a vylila ji do dřezu „tady v tom domě se nepije Fando“ řekla mu. „No co děláš, si normální!“ Zařval na ní Fanda vztekle „já normální sem, ale ty asi normální nikdy nebudeš. Vstal a přešel do obýváku „Terezo, oblékni Tomáše a jdeme domů a ty si můžeš toho kluka tady nechat. Stejně mi přinesl jenom bolest.“ Tomík začal plakat „já nechci pryč!“ Zakřičel na otce, který k němu došel, chytil ho za rameno a zalomcoval s ním „o tom ty nerozhoduješ. Podívej se na sebe jak malé mimino v plenách a tenhle taky. Nechceš chrastítko!!“ Míša se třásl a Tomík se ukryl u Terezky v náručí. Hedvika přišla do pokoje a stoupla si před Fandu. „Vypadni“ řekla mu, ale nereagoval „vypadnu až s dětma“ Terezka položila Tomika na sedačku „já s tebou nikam nejdu a Tomáš taky ne. Jsi opilej, tak se mámě pochlub co jsi dělal opilej Tomáškovi. Řekni jí, že když ho máma trápila v koupelně a on brečel, tak si přiběhl ty a ještě si ho zmlátil, že to nebudeš poslouchat to řvaní. Řekni mámě, že když se počůral, tak v tom musel spát. Proč neřekneš mámě, že když jsi s matkou chlastal, tak vám to Tomík musel nalívat. Byl jak Váš číšník, nepouštěli jste ho ani na záchod a jak jsi ho zavíral opilej do sklepa, že je to pochcánek. Druhý den se mami vždycky hrozně omlouval, že už to neudělá a vydrželo mu to 2 dny.“ Řekla Terezka naštvaně a Fanda ji odměnil fackou. Hedvika, která to viděla, vrátila za Terezku facku Fandovi. Byla to pořádná rána „vypadni, jsem řekla, nebo zavolám policajty.“ Řekla mu a strčila do něj. Ustoupil o krok a Hedvika do něj znovu vrazila, byl opilý, tak že bylo jednoduché udržet ho v nerovnováze. „Mám tady děti“ řekl jí, ale Hedvika se zasmála „ty už žádné děti nemáš.Jsi stejný jako ta Petra vy dva jste si děti nikdy nezasloužili.Běž si za Filipem, když budeš hodnej, tak ti třeba dá něco ze svého majetku.Jsi slaboch, vybíjet se na ženských a na dětech. To udělá jenom slaboch a ještě lhář, tvrdil jsi, že jsi Tomika nikdy netýral. Kdybych to věděla dřív, tak jsem na tebe poslala sociálku.“ Řekla mu a on se otočil, z nějakého důvodu ji nenapadl i když s tím Hedvika počítala. Byl oproti ní velice robustní a netroufla si odhadnout, zda by měla navrch jako u Filipa. Vzal si vztekle bundu a odešel z domu Hedvika za ním zamkla a nechala klíč v zámku.

Vrátila se ke klukům Tomík s Míšou byli z té situace, která tam nastala dost rozhození. „maminko, já nejsem mimino.“ Řekl Tomík a utíral si slzy „jsi moje miminko“ zasmála se Hedvika a vzala ho k sobě. „Nesmíš to poslouchat takové řeči.“ Dala mu pusu a přitiskla k sobě. Měla lesklé oči a vypadalo to, že každou chvilku uroní slzu, ale držela se statečně. Podívala se na Terezku, měla červenou tvář z té facky, co ji dal její otec. „Bolí to?“ Zeptala se jí Hedvika „ to je dobrý mami, jsem zvyklá, že když má naváto, tak používá facky.“ Odpověděla ji Terezka i když se to nezdálo, byla docela tvrdá sama k sobě.  „Proč jsi mi to neřekla dřív, že tvůj otec se takhle k Tomáškovi choval?“ Podívala se na ní, bylo vidět, že ji to mrzí „bála jsem se, že bych o tebe přišla a nejen kvůli sobě, ale i kvůli klukům. Myslela jsem, že už se toho nedotkne, ale spletla jsem se.“ Na domovní dveře někdo zabouchal „seďte tady všichni.“ Řekla Hedvika a šla ke dveřím, Míša se rozplakal měl strach a Terezka ho uklidňovala. „Kdo tam?“ Zeptala se Hedvika „paní Stránská, tady městská policie, můžete otevřít?“ Oddechla si a otevřela dveře. Stál tam Fanda s policií „Neradi vás obtěžujeme, ale tady pán nás zavolal, že jste mu unesla děti.“ Hedvika na ně vykulila oči „to nemůžete myslet vážně, podívejte se v jakém je stavu. Je opilý a chce se starat o děti? Své dceři dal facku, proto jsem ho vyhodila. Svému synovi nadává a vůbec pojďte dál.“ Řekla jim a policajti vešli dovnitř Fandu však zastavila na prahu „ty ne, ty si tady můžeš vypít ten zbytek toho chlastu“ Řekla mu a policajti vešli dovnitř „nechte ho jít také“ řekl policista smířlivým tónem a Hedvika uposlechla. Vlezli dovnitř a Hedvika je zavedla do obýváku. Míša jak uviděl policisty, dostal záchvat, začal plakat a Hedvika k němu přišla. Vzala ho k sobě, bylo vidět, že ani policisté nepočítali s takovou reakcí, zdálo se, že je Míša vyvedl z míry. Míšovi se však pouze vybavila noc, kdy policisté přišli oznámit smrt jeho rodičů. Jenže o tom neměl nikdo ani potuchy, jak to bylo tu noc, kdy se Míša dozvěděl, že mu zemřela maminka. Hedvika Míšu konejšila v náručí „ššš to je v pořádku zlatíčko.“ Přitiskla si ho k sobě a Fanda to pozoroval bez nejmenších emocí „zase řve, on řve pořád. Terezo Tomáši oblékat!“ Terezka vstala od Tomíka, který byl vyděšený z téhle situace „Tati nech nás být a jdi.“ Řekla mu Terezka „Terezo, neser mě a dělej“ zasmála se „dáš mi znovu facku? Nebo chceš zase Tomáška zmlátit?“ Policisté museli zakročit „ prosím vás, nejdřív se uklidníme. Vám pane Vranský dáme dýchnout a teď mi řekněte, co se tady stalo.“ Hedvika jim začala s Terezkou vše líčit o jeho vášni k alkoholu a agresi. O smrti jeho ženy a o chování se jeho ženy k dětem. Spustila se divoká konverzace mezi všemi, kdo byli v místnosti. Hedvika začala chápat, že Fanda je tichá voda a velice nebezpečný a hlavně pod rouškou alkoholu. Bojovala za tři děti, které ji nikdy nepatřili, ale měla je ráda a nechtěla o ně přijít. Policista dal Fandovi dýchnout „Pane Vranský 1,7 promile alkoholu v krvi a to jste pro nás jel vozem?“ Řekl najednou policista. „Tak půjdete s námi a máte nám co vysvětlovat a vás si musíme pozvat k výslechu. Budeme kontaktovat sociální odbor.“ Hedvika cítila trable a musela s tím něco dělat, ale zachovala chladnou hlavu a s úsměvem přikývla. „No a teď k tomu důležitému, proč jste tady. Ty děti bydlí u mě a do dnešního dne tady bydlel i jejich otec. Moje podmínka byla, že nebude pít jak sami vidíte je namol. Vyhodila jsem ho, protože stresoval děti. Terezce dal facku a Tomáškovi a Míšovi nevhodně nadával vzhledem k jejich stavu. Chtěla jsem je uchránit před agresivním chování. Začal se takhle chovat po tom, co zjistil, že jeho žena napsala majetek na 15 letého syna, tedy jeho syna, který je na psychiatrii, neboť je agresivní po otci a vytáhl v mém bytě na mě nůž.“ Policista se podíval na děti „vy tady bydlíte všichni?“ Přikývli „no tady toho moc nevyřešíme, půjdeme pane Vranský.“ Nechtěl, bylo vidět, že vystřízlivěl, to uvědomění si průšvihu jízdy ve stavu v jakém byl, považoval za velký průšvih. Vždyť přijde o řidičák a práce a všechno okolo jsou tím pádem pryč.  Když odcházeli, šla za nimi Terezka zavřít a zamknout. Míša byl silně otřesen a Hedvika ho u sebe tišila. Docházelo jí to „takovýhle pánové přišli, když se to mamince stalo viď.“ Řekla mu a přitiskla ho k sobě. Nemusel ani odpovídat, věděla, že to byl ten důvod, proč se tak rozplakal. Horší však bylo, že tahle vzpomínka bezpochyby poslala Míšu na samotný začátek jeho trápení. Vzala telefon a vytočila číslo „Evo, Hedvika mám neskutečný problém můžeš přijet? Ty jsi byla u Vranskýho kvůli dětem a já je mám doma.“ Řekla Hedvika Evě, které volala. Byla to sociální pracovnice z odboru péče o dítě. Věděla, že jedině s ní dokáže bojovat, aby ty děti byli u ní napořád. „Hedviko ahoj, no že jste se ozvali ale brzo tedy. Přijedu k tobě do hodiny.“ Položila telefon a zavolala otci, který ji to nebral. U domovních dveří se rozdrnčel zvonek. Terezka vyskočila a šla otevřít za dveřmi byl děda „ahoj dědo řekla“ a dala mu pusu na tvář. Ráda ho viděla, našla si k němu cestu, když ji vezl do Prahy na internát. Usmál se a změřil si její oko a tvář „ty už se taky pereš?“  Terezka smutně zakývala hlavou a zavedla ho do obýváku. Hedvika se na Terezku podívala „Mladá dámo, nejdřív se ptáme, kdo je za dveřmi. Ahoj tati.“ Po jejích slovech se Míša znovu rozplakal, jako by se proti němu všechno postavilo. Vybavil si svou mámu, když mu vynadala naposledy za to, že otevřel dveře Lucce, aniž by se zeptal kdo je za dveřmi. Hedviku to zarazilo „co je broučku, já se na Terezku nezlobím, ale ptát se musí víš, co kdyby tam byl někdo cizí.“ Její otec na ní zavrtěl hlavou a sedl si k nim, vzal si Míšu na klín „ona jedna věta umí svoje viď.“ Vyndal z kapsy čistý kapesník a utřel mu oči. „Co ti říkala maminka, když jsi otevřel dveře někomu cizímu.“ Zeptal se Míši a Míša se na něj podíval „mladý muži“ řekl mu plačtivě a děda ho pohladil. „Co se tady stalo?“ Řekl, když se podíval na Tomíka, který měl uslzené oči. Hedvika mu začala vyprávět vše, co za dnešní den prožili. „Hedviko, jestli má potíže s alkoholem, tak je to běh na dlouhou trať.“ Hedvika přikývla, bylo toho na ní hodně „bojím se, že mi vezmou děti.“ Řekla mu, ale její otec se usmál „soud i sociální pracovnice budou koukat na blaho dětí a ne, jak je psychicky deprimovat. Toho bych se nebál. Přijeďte o víkendu ke mně a k babičce, budeme rádi.“ Přikývla, měla však strach co jí a děti ještě čeká „udělám ti kávu“ děda přikývl a začal se věnovat klukům. Terezka ho pozorovala, mluvil klidným a přívětivým hlasem. Povídal pohádku a schválně tam pletl pohádky jiné Tomík se chytil a začal ho opravovat, bavilo ho to a měl z toho srandu. Když už klukům hlásal, že hloupý Honza vytáhl samopal a střílel na draka, opravil ho i Míša, že to byl meč. Dokázal ty kluky na chvilku odtrhnout z negativních prožitků do pozitivních. Jeho přístup byl zvláštní a velmi poštovní. Hedvika mu přinesla kávu a poslouchala s dětmi, jeho vyprávění všech pohádek v jedné, navodilo alespoň na chvilku velmi přívětivou atmosféru. Poseděl s nimi asi Hodinu, než přijela Eva, která se ohlásila telefonem, že je u baráku. Hedvika věděla, že se bude ptát dětí na otce a tak se musela připravit, že problém, který se bude řešit vzbudí v dětech opět ty nejhorší vzpomínky.

Pokračování příště…….
9
Hlavní nádraží / Re:Je tu někde ta povídka?
« Poslední příspěvek od Kralka kdy Včera v 09:44:16 »
Jo, chápu že není čas. Také ho moc nemám. ale je toho škoda. No třeba časem bude čas.
10
Převratná novinka / Chytré květináče, truhlíky a skleníky
« Poslední příspěvek od luba kdy Včera v 07:37:25 »
Chytré květináče, truhlíky a skleníky


„Tak, co budeme dnes dělat“? Dotázala se babička Emmy, Alexe a dědečka. „Postavím na kafe a pak se uvidí, podíváme se na televizi, dávají dění ve Vídni, tak, že si budeme moci vybrat nějakou akci“ řekla Emma.
Postavila vodu na kávu a šla zalít citroník. Před dvěma lety jej vypěstovala z pecky, jednalo se o okrasný stromek, neplodil, ale dělal jí radost. Babička nakrájela sacherův dort ke kávě. Všichni se sesedli u televize, Emma na chytrém nočníku. Atmosféra byla velmi pohodová. Všechny zaujala výstava citrusů. „Tak, to bychom se měli na tuhle akci jít podívat, Ty máš Emmo citroník a děda pomerančovník, vše je okrasné, třeba se o těchto rostlinách více dozvíme“ řekla babička. „Betty, to je členka klubu Rakouských plenkařů je zároveň i předsedkyní citrusářů, propaguje hnojení zejména zneuttralizovanou stolicí, má s tím problémy mezi citrusáři, chtějí ji sesadit“ řekla smutně Emma. „to tam určitě půjdeme“ řekla babička.
Oblékli se a vyrazili.
Na výstavě. To jsou krásné citrusy“ řekla Emma. „Ty jsou moje, jsou hnojené zneutralizovanou stolicí, vždy, když jdu na nočník, nebo plenkařím, použiji to, jako hnojivo“ řekla směrem k Emmě, babičce, dědečkovi a Alexovi Betty. Byla to velmi příjemná čtyřicátnice, která plenkařila a jak již bylo dříve řečeno, byla předsedkyní Rakouských citrusářů. Za to Alex mlčel. „Co je s Tebou, jsi nějaký nesvůj“? Dotázala se jej Emma. „Nic, to je v pohodě“ na to Alex,
Emma obdivovala Bettiny výpěstky, které byly nejlepší ze všech, ale nešlo jí z hlavy Alexovo chování. „Holky, omluvte mne“ přistoupil k nim Alex. „Co se s Tebou děje“? Vyjela na něj Emma. „Věc se má takto, viděl jsem tady pomeranče, citróny, grepy Betty, hnojí je zneutralizovanou stolicí a jsou nejlepší. Teď mi to v hlavě sepnulo a mám nápad, jak tenhle obor posunout. Po vzoru diagnostických nočníků by zde mohly být i diagnostické a chytré květináče a truhlíky. Ty by měly vše hlídat a komunikovat s pěstitelem“. „To je ohromné“ řekla Emma. „No, nic, holky, já upaluju a Ty, Emmo, jestli pak chceš přijít, tak přijď“. „Mě osobně by to velmi zajímalo“ řekla Betty: „mohu také přijít“? „Určitě“ řekl Alex.
Šel domů a zavřel se ve své pracovně. Po skončení výzstavy za ním pak přišly Emma a Betty. Alex seděl na svém chytrém nočníku, před sebou měl klávesnici a něco zapisoval. „Ahoj holky“ pozdravil je. Obě ssebou měly také své nočníky, stavily se pro ně doma. „Vycházím z plenkového čipu“ začal Alex. Crusoe Industries by mohla vyrábět podobné, ale zapouzdřené tak, aby jim hlína neuškodila. Vidím, že máte nočníky, pomůžete mi, já bych ty vaše chamber pot tablety zasíťoval, už mi tady běží chamber pot tablet, jak sedím na nočníku, notebook a stolní počítač, stahuji veškeré informace o půdě a také pěstování rostlin doma. Rád bych, kdyby to bylo stejné, jako s diagnostickými nočníky, jestli mi rozumíte“. „ano“ řekla Emma a mile se na něj usmála.
Následovala mravenčí práce, ale všechny zůčastněné to bavilo. Alex vytvořil na Ostrově Robinsona Crusoe virtuální server, do nějž zkopíroval databázi půdy z nám již dříve známého prostředí mapování bonity půdy a její zásobování neutralizační látkou IN. Po té zakomponoval informace týkající se pěstování rostlin v domácím prostředí a to jak těch subtropických a tropických, tak i z oblasti mírného pásma. Vše bylo prozatím v rovině software, chyběl hardware, ten bylo třeba ještě vytvořit.
„hardware bych vyřešil následujícím způsobem, udělal bych čip na způsob toho plenkového , ale s dvojnásobnou velikostí, do květináčů a truhlíků by se pohodlně vešel. Obsahoval by vlastní mikropočítač s pamětí a baterii, kterou by dobíjelo slunce svítící z venku, neboť květináče a truhlíky jsou za okny, kde na ně sluneční světlo intenzívně dopadá“ přemýšlel Alex nahlas. „Informace jsou již staženy“ hlásila Betty. „Podívám se na to“ řekl Alex: „ano, je to vše, teď to musíme nějak dát do hromady“. „Jak se bude nový software jmenovat“? Dotázala se Betty. „Já bych navrhovala Lemon.exe“ řekla Emma. „To není špatný název“ řekl Alex, který pak v zápětí dodal: „nový hardware  by se mohl jmenovat lemon_chip, něco, jako citrusový čip“. „Nemuselo by se jednat jen o citrusy, tímto způsobem by se daly pěstovat i papriky, káva a další plodiny a ne jen to, lidé z mírného a studeného pásma by si tak mohli vylepšit v zimě svůj jídelníček a pěstovat v květináčích bylyny a v truhlících různou zeleninu“ doplnila informace Betty“. „Také květiny by se tímto způsobem mohly pěstovat“. Řekla Emma.
Alex následně doplnil databázi o všechny rostliny, které lze pěstovat v truhlících a květináčích včetně veškeré literatury. Stažení z Internetu trvalo 3 hodiny. Alex vše následně zkompiloval a provedl upgrade programu Lemon.exe. „Já si myslím, že teď před vánoci to půjde na dračku“ řekla Betty. „akorát, kdo se ujme výroby“? Starostlivě řekl Alex. „To nevím“ řekla Emma: „to se bude muset nějakým způsobem projednat s Ostrovem Robinsona Crusoe“. „Spojila se s Davidem, kterému vše řekla. „To je velmi zajímavé, ten server máte zmáknutý“ na to s úsměvem David. „Ten čip bych zadal Crusoe Industries“ dodal ještě: „pošli mi náčrtek a uvidíme, jak to provést, neříkám, jestli, ale jak“.
„Ten nový čip je skvělá věcička“ řekl George Crusoe Davidovi: „Crusoe Industries ho bude moci vyrábět, ten nápad s pěstováním rostlin je skvělý, každý dobrý nápad by se měl podpořit“. „Také si to myslím“ řekl s úsměvem David. „Teď před vánoci to může být docela trhák“ dodal ještě.
Crusoe Industries vyrobila prvních 50 testovacích čipů. „Něco tomu chybí“ řekl Alex Emmě. „“Dívám se na to a chybí mi tady rozlišování truhlíků a květináčů“ řekl dědeček. „Máte pravdu, na to jsem nepamatoval“ řekl Alex a spojil se s Davidem. „Ještě mne napadlo, že ten čip nerozezná prostředí ve kterém se nachází“. „To není vůbec složité, stáhnu skenovací program a z přední strany toho čipu udělám skener, bude to záležitost software, hardware se nebude měnit“. „Jsi šikula“ na to Alex. Pak dodal: „stáhnu do databáze veškeré truhlíky a květináče, které se prodávají“. Tato operace zabrala 8 hodin, ale povedla se. „Nyní již čip bude vědět, v jakém prostředí se nachází“ řekl opět Alex. „Jakým způsobem bude komunikovat tento chytrýkvětináč, nebo truhlík se svým uživatelem“? Dotázal se opět David. „To je otázka“ zamyšleně  řekl Alex. „Tady by mohla pomoci aplikace a to jak mobilní, tak i pro počítače, navrhl bych jednotnou, která by byla kompatibilní se všemi zařízeními, zkusím do toho zainteresovat Luboše a další nevidomé.
Brzy byla nová aplikace na světě. Po krátkém otestování bylo zřejmé, že komunikace mezi čipem a koncovými zařízeními bude v naprostém pořádku.
Testy, které se rozběhly naplno ukázaly, že tento směr je správný. Rostliny takto ošetřované prosperovaly, zneutralizovaná stolice a další exkrementy se staly výborným hnojivem, které je posilovalo. Laboratoř v Německém Manheimu prokázala, že takto doma pěstované byliny jsou daleko zdravější, než sušené a neutralizační látka IN v nich obsažená zvyšuje jejich léčebné účinky.
Po té, co byly úspěšně dokončeny testy, započala Crusoe Industries vyrábět nový druh čipů. Alex, Emma, Betty a Emmini prarodiče založili na Ostrově Robinsona Crusoe firmu s názvem Lemon. Jednalo se o akciovou společnost, počáteční cena jedné akcie činila 5 Euro, avšak brzy se kurz zvýšil na několikanásobek.
Praxe je následující. Uživatel se rozhodne novým způsobem pěstovat doma nějakou rostlinu. V eshopu firmy Lemon na Ostrově Robinsona Crusoe zakoupí čip za cenu 30 Amerických Dolarů s možností konverze do všech měn. Dá jej do květináče, nebo truhlíku. Dojde k jeho přisátí a registraci. Skenovací program oskenuje, zda se jedná o květináč, nebo truhlík. Do aplikace je zadán požadavek na pěstování vybrané rostliny. Koncové zařízení oznámí veškeré informace o půdě a doporučí odstranit případné nedostatky. Po té, co je rostlina zasazena, hlídá čip její růst, vlhkost a hnojení půdy. V případě jakýchkoli požadavků je o tom pěstitel informován prostřednictvím aplikace. Na virtuálním serveru byla vytvořena virtuální ústředna umožňující spojení mezi jednotlivými čipy a centrální databází. Brzy byla vytvořena síť nazvaná Lemon_chip_network.
Tento způsob pěstování rostlin v domácích podmínkách se velmi rozšířil, je to výhodné zejména v zimě, kdy za okny bytů je možné vidět citrusy, kávovníky a další plodiny. U již zmíněných kávovníků však byla prokázána další neocenitelná vlastnost. Švédský plenkař Bjern Tornstenson prokázal, že, pokud jsou tyto domácí kávovníky hnojeny stolicí s endorfíny, je káva velmi kvalitní.
Ricardo Mendéz připadl na myšlenku vyšlechtit malé kávovníky,které započal vyvážet do zemí mírného a studeného pásma. Tyto je možné pěstovat v truhlících a dávají velmi kvalitní kávu, která je daleko chutnější, než z obchodů.
Jednou byli Emma s Alexem v botanické zahradě. Obdivovali rostliny ve sklenících, když v tom řekla Emma: „Ty, Alexi, napadlo mne naše čipy využít i ve sklenících“. „To není vůbec špatný nápad“ řekl Alex.
Po návratu domů se pustil do práce,jejímž výsledkem bylo vylepšení software tak, že lze tyto čipy používat i ve sklenících, aniž by bylo nutné nějak upravovat hardware. Pěstování rostlin ve sklenících se tak kvalitativně zlepšilo.
Firma Lemon prosperovala . S Crusoe Industries podepsala dohodu o spolupráci, na jejíž z základě Lemon zajišťuje vše, co se týče software a komunikace a Crusoe Industries čipy.
Když se jednou setkaly Betty a Emma,řekla Betty: „Víš, emmo, ten Tvůj a Alexův nápad je opravdu super. Nakonec jsem své místo předsedkyně klubu Rakouských citrusářů uhájila, je to můj koníček stejně, jako plenkaření. Kromě  citrusů jsem se dala na pěstování kávovníků a endorfíny, které dodávám mi opravdu svědčí“. „Pozoruji, jsi v daleko větší psychické pohodě“ řekla s úsměvem Emma.
Lemon_network se stala cenným informačním zdrojem domácích pěstitelů rostlin. Zbygniew za tímto účelem založil Internetové rádio s názvem Lemon radio vysílající stejně jako ABDL rádio ve všech jazycích. Toto Internetové rádio se stalo velmi oblíbené.
Pěstování rostlin doma tak díky Emmě a Alexovi  získalo nový rozměr a stalo se populární. Díky této nové metodě je možné tyto lépe ošetřovat a účinně chránit před hnilobami a různými chorobami. Mít doma nějakou tu rostlinku se tak stalo módní záležitostí a čipy se tak staly do slova předvánoční hit a  eshop firmy Lemon musel přijmout 10 brigádníků.
Když opět všichni 4 seděli u kávy, řekla babička: „tak, nakonec jsi díky plenkám bohatá“. „To bych zas až tak neřešila, spíše to, že mám svého Alexíčka a také spoustu přátel a hlavně, že se naše vztahy tak zdárně vyvíjejí“ Babička ji vroucně objala a láskyplně poplácala po zadečku, který byl jako vždy vypolstrován plenkami.



Stran: [1] 2 3 ... 10