Poslední příspěvky

2

Příběhy / Opravdu jsem to tak chtěl? 2.

« Poslední příspěvek od lodivod kdy Včera v 02:52:34 »

Snažil jsem se zorientovat, co se to děje. Pohled nalevo napravo, v ústech nebyl náznak sucha po předchozím večeru, kdy jsem si dal pár piv, aby se líp čuralo, ale měl jsem dudlík, po ránu bývá člověk zmatený i normálně, kdy si neužívá plenek, ale v tu chvíli jsem vůbec nechápal, kde to jsem. Kocovina to nebude, zase tolik jsem toho nevypil, navíc bodyčko a plenky mám stejně jako večer, jen to, kde jsem se vzbudil není moje postel a nějaká dřevěná klec? Kde to sakryš jsem si říkám a mám v plánu se zvednout, ale ouha, nohy neposlouchají, chytnu se rukou dřevěného madla, že se aspoň posadím, ale ani na to jsem neměl sílu. Nohama i rukama šlo tak akorát vleže parodovat nějaké kung fu z laciného filmu. Ta guma v puse mi taky na klidu nepřidá, tak že si ten dudlík vytáhnu ale ať dělám rukama co chci, nejde si na něj šáhnout a div si nevypíchnu oko a nedloubu se v uchu a pupíku. Zkusím teda zapojit jazyk a v tom si uvědomím, že nemám zuby… A ani jazykem ten dudlík nejde ven. Zkusím teda volat haló, kde jste kdo, kde to jsem, co se to děje? Ale moc mi to mluvení nejde a po každém slově co vyslovím ze mě vychází moc slin. Snažím se znovu aspoň posadit ale nedokážu víc, jak se pootočit do boku. Po chvíli to vzdám a přemýšlím co dál, když v tom se otevřou dveře a vejde nějaká obryně. Zděsím se, že jsem se musel dostat jako Jack ke kouzelné fazoli a nějak jsem se ocitnul v zemi obrů. A nebo jsem toho tolik včera vypil, že si nepamatuju, co se stalo? Dívám se na tu obří ženu, ptám se jí, kdo to je a kde to jsem, i když přes ten dudlík je to obtížné. Ona se jen skloní nade mě a se slovy: „dobré ráno moje zlatíčko, vyspinkaný?“ mě vezme do náruče a nese pryč. Si říkám: „ženská, co to děláte, nechte mě být a kde to jsem? Proč je to tu tak veliké?“ . Ale ona jen reaguje slovy: „jak si tak krásně povídám po ránu“ . Přejdeme chodbu, já se snažím vyvléct z jejího sevření a utéct, ale ta obryně má děsnou sílu a ještě povídá: „tady má někdo po ránu moc energie, taky aby ne, když celou noc pěkně spinkal bez probuzení“ . Ocitneme se v nějakém giga obýváku, kde mě položí na molitanovou podložku, začne rozepínat bodýčko a já se snažím co mi síly stačí, dát k sobě nohy, aby mě ta ženská nevysvlékla do naha, ale odpor je marný, panty od bodýčka měla od sebe raz dva, lepítka od plenky taky a já si tam před ní ležím jak mě pánbůh stvořil a ona mě utírá nějakým ubrouskem, co docela příjemně chladí a maže a povídá: „dneska ses ani v noci nepokakal, to už se nám dlouho nestalo“ a i když se snažím zkřížit nohy, aby mi nemohla dát ta obryně novou plenku, tak odpor je marný, má děsnou sílu a už mám na sobě suchou plenku. Pořád se koukám kolem sebe, abych se zorientoval, kde to vlastně jsem, ale vůbec to tam nepoznávám. Obryně mě opět vezme do náruče a sedáme si na pohovku a ona mi vytáhne konečně ten dudlík z úst. Říkám si konečně úleva a můžu bádat, kde to jsem. Vytočím hlavu směr okno, abych se nějak zorientoval a najednou mám před pusou prso. Říkám: „madam, jste hodná, ale já nemám na nějaké to sexuální rozptýlení ani pomyšlení, navíc vůbec netuším, kde jsem.“ . Ale jakoby má slova nebyly vůbec vyslyšeny a já mám prso v puse a teče mi do úst mléko. Asi reflex? Nicméně ať dělám co dělám, jsem k tomu prsu přisátý aniž bych chtěl a cucám a cucám… Po ránu je člověk zvyklý na nějaké vajíčko a slaninu, nebo chleba ale na tohle. Pořád přemýšlím, co se to stalo ale už nemám v puse prso, ale bradu na rameni obryně, ta mě plácá zádech a já za chvíli pozvracím tu látkovou plenku co tam má. A to jsem nezvracel nedávno ani kolegové oslavě třicetin, si říkám… A pak mě pochválila a položila do nějaké plastové postele, která měla snad dva metry a opět mi dala do pusy ten dudlík a marně jsem se ho snažil dostat ven. Nadávám co to jen jde, že chci ven, ale slyším jen: „ano zlatíčko, krásně si povídáš“ . Za pět minut mě z tama opět vzala, a začala vyslékat. Říkám si pro sebe: „už zase“ ale tentokrát mi vzala jen bodyčko, dala druhé, na to mi dala tričko a nějaké kraťasy a že jdeme na procházku. Opět jdeme známou chodbou, ale po schodech dolů a tam mě položila do kočárku. Si říkám, kde takový veliký dělají? A co má ta obryně se mnou v úmyslu? No prvně mi opět po položení dala do pusy dudlík až si říkám, že kdoví proč mě chce umlčet a kam mě to vůbec veze? Pojem o čase jsem vůbec neměl, takže jsem ani neměl ponětí, jak dlouho se vezu. Výhled jsem neměl žádný, krom na tu obryni a když jsem se na ni podíval, tak se maximálně jen usmála. Si říkám, že to se ti to směje, když nemáš pusu plnou té gumy co já, ale ona jakoby to ani neregistrovala a jeli jsme dál. Až naráz zastavíme a já slyším: „pane podržíte nám dveře?“ a vjedem do nějaké budovy. Z toho ležícího pohledu to vypadá jako obchod, ale moc prostoru abych to zjistil, kde jsme nemám a hlavu taky nemůžu moc zvedat, abych měl lepší výhled. Kdoví co mi ta baba píchla, si říkám… A pak zaslechnu:“Ahoj Terko, ahoj Lucko. Obryně mě opět vzala do náruče, vytáhla z kočárku a já se zorientoval konečně a vidím, že jsme v nějaké kavárně a nejsem tam sám, jakožto malý. Vidím, že jsme další dva lidi mezi obry, tak si říkám, že konečně mi někdo řekne, co se děje. Obryně nás položily na takovou skládací puzzle podložku, že si nás tři vyfotí, tak já že toho využiju, když ležím uprostřed že se zeptám, co to má znamenat. Otočím hlavu nalevo a se slovy: „čau, kde to jsme“ se dočkám jen nějakého žvatlání, tak otočím hlavu napravo a opět to samé… Si říkám, to si snad dělají ze mě srandu. Jsem tu za vola jen já? Nebo jsem se ocitl na Marsu? Tak přes dudlík povídám: „pí je 3,14 rovník má 40 000 km, a vedle mě se ozvalo jen žvatlání a od těch obryň: „podívejte, jak si ty naše děti spolu krásně povídají“ A v tom mi to došlo, to nejsou obryně, zmenšil jsem se já.