abdl.cz

Děkuju vám všem za komentáře. Jsem ráda že se vám příběh zatím líbí a doufám že se vám bude líbit i pokračování.

Minuty se vlekly v napjatém tichu. Čtyři z holek zůstaly zavřené v jejich růžové kobce, čekající na další ránu osudu. Pak se ozvalo tiché cvaknutí a dveře se znovu otevřely. Dovnitř vešla ta mladá blondýnka, která utekla. Tvář měla bledou jako stěna a v očích měla prázdný, zničený výraz. Bez jakéhokoliv komentáře, jen s chladným, strohým tónem, pronesla jedno slovo: „Jídlo.“
Neukazovala na dveře v místnosti, ale zpátky, ven, tím směrem, kterým utekla. Nevedly do nějaké vnitřní jídelny. Vedly ven, na ten chodník a trávník, mezi lidi.
Srdce mi vynechalo úder. Tohle byla volba. Buď jídlo, nebo důstojnost.
Zatímco já váhala, paralyzovaná hrůzou z toho, že bych musela vyjít ven, další dvě dívky se zvedly. Byly to ty, které už dříve uvažovaly o útěku. Hlad byl silnější než stud. Bez jediného slova vyběhly ven. Já a zbylá žena, profesorka, jsme zůstaly sedět. Sledovaly jsme, jak jejich malé, ponížené postavičky mizí za rohem budovy. Byly hladové. My jsme měly smůlu.
Když se po dlouhých, nekonečných minutách vrátily, jejich tváře byly rudé studem, ale břicha byla plná.
My dvě jsme zůstaly hladové. Napětí a prázdný žaludek udělaly své. Další dívka, ta s tetováním, se začala na gauči svíjet. Její tvář se zkřivila v bolesti. Snažila se to vydržet, ale nakonec i ona prohrála. Zhroutila se na koberec a s tichým pláčem se počůrala. Její ponížení bylo tak hmatatelné, že jsem cítila, jak mi přechází mráz po zádech. A pak se to stalo i mně. Cítila jsem, jak se mi plenka ohřívá a nasakuje. Bylo to to nejponižující, co jsem kdy v životě zažila. Bezmyšlenkovitě jsem vstala a utekla jsem zpět do pokoje, do bezpečí svého růžového vězení. Zavřela jsem se a zhroutila na postel, kde jsem brečela do polštáře.
Netrvalo to dlouho a ozvala se siréna znovu. Vylekala jsem se. Z chodby jsem slyšela šourání nohou. Několik žen šlo na večeři. Já jsem zůstala. Neměla jsem odvahu jít tam a čelit jim, čelit jejich pohledům, vědět, že ony vědí, co mám v plence.
Po chvíli siréna ustala a v domě zavládlo ticho. Pomalu jsem otevřela dveře a vydala se do prázdné společenské místnosti. Chtěla jsem se tam trochu porozhlédnout. Šla jsem rovnou k baru a otevřela lednici. Uvnitř byly lahve s vodou, džusy a mlékem. Vedle ní byly malé skříňky. Otevřela jsem jednu. Uvnitř byly dětské hrníčky se savičkami, v druhé plastové lahve s dudlíkem a v další balení ovocných kapsiček.
Pak jsem slyšela šourání. Ostatní se vracely z večeře. Rychle jsem se vrátila do svého křesla a předstírala, že jsem tam celou dobu byla. Vstoupily do místnosti, jejich tváře byly směsicí studu a rezignace. Než se stačily usadit, ozvala se další siréna. Tentokrát se otevřely dveře s namalovanou sprchou.
Srdce mi bušilo. Potřebovala jsem se umýt. Potřebovala jsem se zbavit té hnusné pachuti selhání. Zvedla jsem se a jako první jsem vešla dovnitř. Ale nebyla tam sprcha. Uprostřed stál pohledný, mladý muž. Měl na sobě jen jednoduché bílé kalhoty a na tváři laskavý, ale zároveň profesionální úsměv.
„Dobrý večer,“ řekl jemně. „Pojďte.“
Zastavila jsem se. Nechápala. Přistoupil ke mně a jeho pohled byl klidný, uklidňující. Jemně mi sundal sukýnku. Pak rozepnul plenu. Cítila jsem se naprosto vystavená, zranitelná. Ale jeho doteky byly příjemné. Vzal mě za ruku a dovedl mě k lehátku. Položila jsem se a on opatrně  umyl každý kousek mého těla. Jeho prsty se pohybovaly s takovou precizností, že to bylo spíš jako rituál než cokoliv jiného. Bylo to bizarní, ponižující a zároveň… uklidňující.
Když mě měl čistou, suchou, opatrně mi oblékl novou, čistou plenu a sukýnku. Jeho pohled se setkal s mým a v jeho očích byl vidět spíše soucit než chtíč. Ale i tak jsem se cítila hluboce ponížená.
Bez slova jsem se otočila a vrátila se do svého pokoje. Zavřela jsem dveře a zhroutila se na postel. Byla jsem čistá, ale cítila jsem se špinavější než kdy předtím. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, zapomenout na ten den. Ale jeho doteky, jeho pohled, ten pocit bezmoci… všechno se mi vracelo ve snech

Ticho ve společenské místnosti bylo dusivé. Seděla jsem v křesle, schoulená do klubíčka, a sledovala ostatní. Každá z nás byla uvězněna ve své vlastní bublině ponížení, ale přesto nás spojovala ta absurdní uniforma a společný osud. Čas plynul pomalu, jako by se vznášel v hustém, růžovém sirupu naší situace.
Pozornost mi upoutala starší paní, ta, která vypadala jako profesorka. Seděla na zemi v protějším rohu, zády opřená o stěnu. Zpočátku jen tiše plakala, ale postupně se její pláč změnil v tiché sténání. Začala se vrtět, nohy měla pokrčené a svírala břicho rukama. Její obličej se zkřivil v grimase bolesti a zoufalství. Potřebovala na záchod. Hrozně.
Její pohled zoufale pátral po místnosti a zaměřil se na dveře s nápisem „WC“. S obrovským úsilím se zvedla a vrávoravě se k nim dala. Zkusila kliku. Nic. Zkusila znovu, silněji. Dveře byly pevně zamčené. Zůstala stát před nimi, jako by jí právě oznámili rozsudek smrti. Pak se otočila, její pohled se setkal s mým na vteřinu a v jejích očích viděla čistou, nelidskou paniku.
Už se nesnažila jít jinam. S tichým, zlomeným vzlykem se zhroutila na zem a přitáhla se za bar, kde byla našim pohledům skrytá. Schoulila se tam do co nejmenšího klubíčka. Slyšeli jsme jen její tiché, vzlyky a pak… tiché syknutí. Po chvíli se k nám roznesla slabá, ale nepochybná vůně moči. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo se nepodíval. Bylo to příliš ponižující. Pro ni i pro nás. Všichni jsme věděli, co se stalo, a mlčením jsme se stali jejími spoluviníky.
V tu chvíli se ozval vysoký, pronikavý zvuk sirény, který se linul z neviditelných reproduktorů. Všichni jsme vylekaně zvedli hlavy. Siréna z ničehožnic přestala a s tichým cvaknutím se otevřely ty jediné nepopsané dveře.
Vzduch se na okamžik ochladil. Byly to dveře ven.
Jedna z mladších dívek, ta atletka, se první zvedla. Opatrně se přikradla k otevřeným dveřím a nahlédla ven. Za nimi nebyla žádná chodba. Byl to chodník z dlažebních kostek, na kterém svítili velké šipky a za ním zelený, dokonale udržovaný trávník. Slunce svítilo. Byl to skutečný svět venku.
„Vede to ven,“ zašeptala a v jejím hlase byla nejistota. Odvahu sebrala ještě jedna dívka, ta vzdorovitá brunetka. Přidala se k atletce a obě stály ve dveřích, paralyzované strachem. Vyjít ven. V tomhle. Mezi lidi. To byla jiná úroveň ponížení. To už nebylo jen pro kamery v uzavřené místnosti. To bylo pro celý svět.
„Nemůžu,“ zašeptala atletka a odtáhla se zpátky do místnosti.
„Já taky ne,“ přidala se brunetka s hlubokým vzdechem.
Zůstaly stát a jen zíraly na šipky které ukazovaly do dály. Nakonec se třetí, nejmladší z nás, ta plachá blondýnka, rozhodla. Zavřela oči, jako by tím zmizel zbytek světa, a rozběhla se. Vyběhla ven, přes trávník a zmizela za rohem budovy. Dvě ostatní na ni zíraly s údivem a obdivem.
Dveře se s tichým cvaknutím znovu zavřely. Ticho, které následovalo, bylo ještě horší než to předtím.
Měla jsem jít. Měla jsem tam běžet s ní. Ale nemohla jsem. Nohy jsem měla jako olovo. Představa, že by mě někdo viděl… v tomhle… v tomhle oblečení… byla nesnesitelná. Byla jsem zbabělá. Ale byla jsem ve hře. Alespoň zatím. Ale nevěděla jsem, jestli to je dar, nebo další trest.

Velice pěkné a čtivé moc už se těším na další pokračování.

Jo jo dekuji mam číst poradně 😂