abdl.cz

Super

Táta se za pár minut vrací s velkou kojeneckou lahví naplněnou hustou, krémově bílou tekutinou. Gumová savička na vrchu je výrazně větší než u běžné kojenecké láhve, zjevně určená pro dospělé. Podává ji mámě, která se s odhodlaným úsměvem přibližuje k její postýlce.
„Čas na snídani pro naši hladovou holčičku,“ říká laskavě, sklápí bočnici postýlky a sedá si na okraj matrace. „Pojď k mamince.“
Veronika se však přitiskne k opačné straně postýlky a zavrtí hlavou. „To pít nebudu. Chci opravdové jídlo!“
Tatínek nesouhlasně mlaskne jazykem. „Můžeme to udělat snadným nebo těžkým způsobem, maličká. Snadný způsob je pro všechny mnohem příjemnější.“
Aby jí ukázal „těžkou cestu“, vytáhne z blízké zásuvky něco, co vypadá jako měkký postroj. Význam je jasný – jsou připraveni jí v případě nutnosti spoutat.
Zradu však přináší i její břicho, které hlasitě kručí a prozrazuje její hlad. Ať jí včera dali cokoli, je hladová a navzdory svému odhodlání vzdorovat jí myšlenka na hlad přivádí k váhání.
„Dobře,“ zamumlá a znechuceně se podívá na láhev. „Ale já se můžu najíst sama.“
Maminka se lehce zasměje, její hlas zní melodicky, ale povýšeně. „Ach, zlatíčko, tak to tady nefunguje. Miminka se nenají sama. Pojď sem a nech maminku, ať tě nakrmí.“
Infantilní jazyk jí nahání husí kůži, ale neochotně se přiblíží, protože si uvědomuje, že poslušnost jí může dát šanci na pozdější útěk. Maminka si poklepe na klín a Verunka se s velkou neochotou nechá posadit tak, že má hlavu opřenou v jejím náručí, jako malé dítě.
„To je moje hodná holčička,“ chválí jí a přikládá gumovou savičku k pusince.
Ta poloha je ponižující – dospělý člověk, kterého někdo chová v náručí a krmí z láhve –, ale její hlad převáží nad její hrdostí. Neochotně rozevře rty a nechá gumovou savičku vklouznout do úst.
Mléko je překvapivě chutné – teplé, sladké a krémové s vanilkovou příchutí. Ale pod příjemnou chutí se skrývá stejná farmaceutická příchuť, kterou cítila ve včerejším jídle. Její instinkt křičí, abys přestala pít, ale maminka nakloní láhev tak, aby tekutina plynule proudila do jejích úst. Jediné možnosti jsou polknout nebo se udusit.
Jak saje – což se děje s znepokojivou přirozeností – začne se jejím tělem šířit podivné teplo. Její svaly se mimoděk uvolňují a její myšlenky zahaluje jemná mlha. Pokračuje v pití a je pro ni stále těžší si vzpomenout, proč tomu původně tak odporovala.
„To je ono,“ povzbuzuje maminka jemně a volnou rukou jí hladí vlasy. „Vypij to všechno jako hodné děťátko".
Než je láhev poloprázdná, krmí se dychtivě, hlad jejího těla a účinky přípravku přemohly její počáteční odpor. Tatínek jí schvalujícím pohledem sleduje zblízka a přikyvuje na její poslušnost.
„Přípravek Stage One funguje skvěle,“ komentuje to tatínek mamince, aniž by se obtěžoval ztišit hlas. „Vidíš, jak se už posílil její sací reflex? Její tělo si pamatuje to, co se její mysl snaží zapomenout.“
Chce protestovat, zeptat se, co myslí tou „formulí Stage One“, ale úsilí spojené s formulováním myšlenek se jí zdá obrovské. Místo toho pokračuje v rytmickém sání z láhve a oči se jí klíží, přestože se právě probudila.
Když zmizí poslední kapky mléka, maminka jí odborně přesune na své rameno a pevně jí poklepává na záda, dokud jí z úst neunikne hlasité říhnutí. Toto infantilní zacházení by jí mělo rozhořčit, ale v jejím současném stavu se emoce zdají vzdálené, tlumené.
„Skvělé! Teď, když má naše holčička plné bříško, je čas, aby se seznámila s kamarády,“ oznamuje maminka vesele. „Herní místnost bude ideální místo, kde se bude moci přizpůsobit, nemyslíš, tatínku?“
„Rozhodně,“ souhlasí. „Setkání s ostatními dětmi často urychluje přijetí. A máme tu několik dětí, které jsou tu už dost dlouho na to, aby šly dobrým příkladem.“
Zatímco o ní mluví ve třetí osobě, snaží se zbavit účinků přípravku. Její mysl je jako zabalená do vaty, její myšlenky jsou pomalé a jednoduché. Část jí ví, že by měla bojovat víc, požadovat odpovědi, pokusit se o útěk – ale tyhle starosti se jí teď zdají neuvěřitelně vzdálené, zastíněné bezprostřednějšími vjemy: pohodlím jejích plenek, hebkostí dupaček na její kůži, přetrvávající sladkostí na jejím jazyku.
Když jí tatínek zvedne z postýlky, tentokrát se nebrání. Její končetiny jsou příliš těžké, její koordinace příliš narušená. Místo toho instinktivně objímá jeho krk, abys získala stabilitu, zatímco jí nese k dalšímu ponížení, které jí čeká v „herně“.

Chodba před jejím pokojem je delší, než čekala, a po obou stranách je mnoho dveří. Skrz okna některých z nich zahlédne pokoje podobné tomu jejímu – postýlky pro dospělé, přebalovací pulty, houpací křesla. V některých z nich jsou postavy oblečené v dětském oblečení, některé spí, jiné apaticky sedí ve svých postýlkách.
Její mysl, stále otupělá od umělé výživy, se snaží tyto obrazy zpracovat. Jsou to další „pacienti“ v Nových začátcích – dospělí, kteří jsou systematicky redukováni do dětského stavu, stejně jako ona.
„Už jsme skoro tam,“ říká vesele tatínek, zatímco ji nese chodbou. „Ranní herní skupina je pro naše nejmenší jedním z vrcholů dne.“
Snaží se formulovat odpověď, ale jazyk jí v ústech připadá neohrabaný. Nejlepší, co dokáže, je nezřetelné „Nechci si hrát...“
„Ale změníš názor, až uvidíš všechny ty zábavné hračky,“ ujišťuje jí maminka, která kráčí vedle tatínka. „A ostatní děti se tak těší, že poznají někoho nového!“
Zastaví se před dvojitými dveřmi zdobenými barevnými otisky rukou. Maminka přejede přístupovou kartou po čtečce a dveře se otevřou a odhalí scénu, která ji navzdory sedativním účinkům přípravku způsobí žaludeční nevolnost.
Herní místnost je obrovská jako hodně velký supermarket a je navržena tak, aby vypadala jako naddimenzovaný dětský pokojíček. Podlaha je pokryta měkkými pěnovými podložkami v pastelových barvách. Po celé místnosti jsou rozházené obří plyšové hračky, stavebnice jejíž části jsou velké jako krabice od bot a další dětské hračky. Po obvodu jsou vysoké židle pro dospělé, ohrádky a něco, co znepokojivě připomíná ošetřovnu s pohodlnými křesly.
Nejvíce šokující jsou obyvatelé místnosti. Nejméně tucet dospělých v různých stádiích regrese. Někteří se plazí po podlaze, jiní sedí a hrají si s hračkami nebo cucají dudlíky. Všichni nosí plenky, které jsou jasně viditelné pod jejich dětským oblečením. Zaměstnanci ve stejných pastelových uniformách jako její „pečovatelé“ dohlížejí na aktivity, mluví přehnaně dětskou řečí a chválí nejdětštější chování.
Tatínek Verunku nese do středu místnosti a opatrně jí položí na polstrovanou podlahu. Její nohy pod ní okamžitě podklesnou a ona se ocitnete v nepohodlné pozici, přičemž tlusté plenky pod ní hlasitě šustí.
„Podívejte se všichni, kdo se k nám dnes připojil!“ oznamuje maminka ostatním v místnosti. „Tohle je Verunka! Je tu úplně nová, tak ji všichni přivítejme!“
Několik „malých“ se podívá s různou mírou uvědomění. Někteří se na Verunku dívají s prázdným úsměvem, zatímco jiní – ti, o kterých se domnívá, že jsou v programu novější – mají v očích záblesky soucitu nebo rezignace. Přichází zaměstnanec, který vede ženu ve věku kolem třiceti let, která se batolí po čtyřech po zemi. Žena má na sobě šaty s volánky a vlasy má svázané do copánků s velkými mašlemi. Nejvíce ji zaujme její výraz – spokojený úsměv bez stopy ponížení, které cítí.
„Tohle je Anička,“ představuje ji zaměstnanec. „Je u nás už tři měsíce a je jednou z našich nejlepších holčiček. Že ano, Aničko?“
Anička se zasměje znepokojivě dětským hlasem na dospělou ženu a posadí se na svůj zadeček v plenkách. „Ajoj!“ řekne vesele vysokým šišlavým hlasem.
 „Chceš ši še mnou hlát s kockami (ukazuje na kostky veliké jako pomeranč s barevnými písmenkami)?“
Než stačí Veronika jakkoliv zareagovat, maminka ji jemně postrčí směrem k Anničce. „Běž, zlatíčko. Tahle hra je důležitá pro vývoj.“
Snaží se postavit, instinktivně se snaží uniknout z této bizarní situace, ale nohy jí zradí a podklesnou zpět. Svaly prostě neudrží její váhu.
„Ah-ah,“ pokárá ji jemně tatínek. „Malí lezou, pamatuješ? Chůze je pro velké, a ty už nejsi velká, že?“
Krutá realita její situace ji zasáhne s novou silou. Dali ji drogy, které ji vrátily do dětství, její dospělácké oblečení je pryč, má na sobě tlusté plenky, na kterými nemá moc, a je obklopená lidmi, kteří se už poddali této nucené infantilizaci.
Anička se k ní přiblíží, aniž by si všimla její vnitřní krize, a položí před ni barevnou dřevěnou kostku. „Můšeme potavit hlad!“ navrhne nadšeně s široce otevřenýma očima a navzdory svému dospělému obličeji působí dětinsky.
Veronika zírá na kostku, pak na Aničku a přemýšlí, jak dlouho bojovala, než se z ní stala tato infantilní, prázdná skořápka bez osobnosti a s rostoucí hrůzou se ptá sama sebe, jak dlouho dokáže odolávat stejnému osudu.

Opět zase dobře napsané a jsem zvědav, zda se tomu podřídí a nebo ne. Těším se na další příběh.

super příběh

Mohlo to trvat hodiny, než se její vědomí konečně vrátilo. První věc, které si všimla, byla velice měkká matrace pod ní – odlišná od pevné matrace typické hotelové postele. Její tělo se cítí podivně těžké, zabalené do něčeho tlustého a polstrovaného. Do jejích uší se pomalu dostává slabý, pravidelný vrzavý zvuk, jako by se postel sama o sobě nějak lehce pohybovala.
Otevřít oči vyžaduje obrovské úsilí. Strop nad ní není v nudné bílé barvě, jak by očekávala, ale v jemné pastelově žluté barvě s... jsou to namalované mraky? A je to kolotoč co nad ní visí, barevná plyšová zvířátka, která se pomalu otáčejí v jemném vánku?
Jak se její smysly dále zostřují, uvědomuje si podivnou výplň mezi jejíma nohama, tlustou a objemnou. V jejím oblečení se cítí jinak – měkčí, jemnější na dotek.
Snaží se posadit, ale zjistí, že boky postele jsou mnohem výš. Chytí se konečně okraje, posadí se a v šoku ztuhne.
Je v obří kolíbce.
Postel pod ní není jen měkká – je pokryta tlustou prošívanou výplní s potiskem veselých kreslených zvířátek. Boky „kolíbky“ tvoří bílé dřevěné tyče vysoké asi 120 cm, na jejichž vrcholu je lišta s barevnými korálky, které lze posouvat sem a tam.
S hrůzou se podívá na sebe a zjistí, že má na sobě světle růžový overal s patentkami v rozkroku. Nejvíce jí ale znepokojuje nezaměnitelná boule mezi nohama – tlusté plenky, které se jasně rýsují pod pružnou látkou.
Nejdříve zvláštní pocit a pak teplá vlhkost šířící se v jejím rozkroku až na zadek, když se jí bez vlastního přičinění uvolní močový měchýř. Ten pocit je tak náhlý a nekontrolovatelný, že zalapá po dechu. Plenka ztěžkne a absorbuje vlhkost s alarmující účinností.
S omračující silou si uvědomila, že se počůrala, vše se událo tak rychle, že tomu nemohla zabránit.
Než stačí plně zpracovat tento šokující vývoj, otevřou se dveře na druhé straně místnosti, kterou nyní poznává. Je to obrovský dětský pokoj. Vchází žena a muž, oba oblečeni do stejných pastelových uniforem, které včera zahlédla.
„Dobré ráno, ospalko!“ zahučí žena zpěvavým hlasem, který používají dospělí jen pro velmi malé děti. „Jak se naše holčička vyspinkala první noc ve své postýlce?“
Muž přistoupí a s rutinní lehkostí sklopí bočnici postýlky. „Podíváme se na plenku, ano? Vsadím se, že je po tak dlouhém spánku celá mokrá!“

„Co to sakra je?“ vyjekne Veronika a snaží se vymanit ze sílícího objetí muže. Její hlas zní však chraplavě a nezřetelně, protože má jazyk v ústech podivně neohrabaný. „Kde to jsem? Co jste mi to udělali?“
Žena a muž si vymění významné pohledy a jejich výrazy se změní v trpělivé úsměvy, které ji vaří krev v žilách.
„No páni, někdo je po probuzení celý rozmrzelý,“ řekne žena, zcela neovlivněná Verunčiným výbuchem. „To je během adaptačního období úplně normální, že, tatínku?“
Muž – „táta“ – soucitně přikývne. „Velmi běžné. Nové děti jsou často zmatené...“
Znovu se pro ni natáhne, jeho pohyby jsou pomalé, ale rozhodné. „Pojď sem, zlatíčko. Maminka a tatínek ti potřebují zkontrolovat plenky.“
Veronika se snaží odstrčit mu ruce, ale její pohyby jsou pomalé a nekoordinované. „Nejsem žádné mimino! Jsem tu na firemním školení! Tohle je napadení – zažaluji celou tuto instituci!“
„Poslechni si ten dospělácký projev,“ řekne žena – „maminka“ – s lehkým smíchem. „Je tak roztomilé, když se snaží používat velká slova. Ale my víme, že naše malá Verunka potřebuje novou plenku, že ano?“
S překvapivou silou ji muž zvedne z postýlky, i když se brání. Její končetiny jsou slabé a koordinace špatná. Mokrá plenka se jí nepříjemně posouvá, když jí nese k velkému přebalovacímu stolu na druhé straně místnosti.
„Ne! Přestaň! Polož mě!“ požaduje, i když jejímu hlasu chybí autoritativní tón, o který se snaží.
„No tak, no tak,“ říká maminka a přichází s něčím, co vypadá jako dudlík. „Malé děti, které dělají scény, nedostanou po snídani žádné sladkosti. Takový chceš mít hned první den?“
Než stačí odpovědět, strčí jí dudlík do pusy. Její první instinkt je vyplivnout ho, ale jakmile se dotkne jejího jazyka, rozlije se v ní podivný, uklidňující pocit. Její čelist spolupracuje automaticky a saje gumový dudlík instinktem, který nelze zastavit.
„Tak je to lepší,“ říká tatínek a připoutá ji k přebalovacímu stolu měkkým páskem přes břicho. „Teď naši holčičku hezky umyjeme.“
Když rozepne spodní část jejích dupaček a odhalí pročůranou plenku, dostaví se pocit tak silného ponížení, že Veronika na chvíli oněmí. Z otevřených úst jí vypadne dudlík.
„To se neděje,“ zašeptá a upřeně se dívá na strop, zatímco cítí, jak se její odhalené kůže dotýká chladný vzduch. „To je nějaký zvrácený vtip. Moje šéfka by mě neposlala do... do tohohle.“
„Ó ale ano, Viktorie přesně věděla, co náš program obnáší,“ říká maminka nenuceně, zatímco sbírá dudlík a otírá ho. „Za ta léta k nám poslala několik svých zaměstnanců. Nejsi naše první firemní holčička a určitě nebudeš ani poslední.“
Realita její situace jí začíná docházet, zatímco tatínek jí účinně čistí její nejintimnější partie dětskými ubrousky, zcela bez ohledu na její důstojnost nebo soukromí.

Chlad z vlhkého ubrousku mezi jejíma nohama ji projede tělem a ještě zvýší její ponížení. Snaží se vykroutit, ale pás kolem jejího pasu jí pevně drží na místě. Tatínkovy ruce jsou klinické, ale jemné, když ji čistí každou intimní skulinku a jednou rukou jí zvedá boky, aby ji důkladně otřel zadeček.
„Božínku, taková mokrá holčička,“ komentuje to nenuceně, jako by mluvil o počasí, a ne o jejích mimovolných tělesných funkcích. „Přechod vždy nejprve ovlivňuje kontrolu močového měchýře. Neboj se, zlatíčko, na plenky si za chvilku zvykneš.“
„Nechci si na plenky zvykat!“ protestuje a hlas se jí láme.
„To je šílené! Nemůžeš prostě...“
Maminka jí uprostřed věty zasune dudlík zpět do pusy a druhou rukou jí hladí vlasy gestem, které by za jiných okolností bylo uklidňující.
„Ššš, to říkají všechny malé děti,“ uklidňuje ji. „Ale uvidíš. Za pár dní si ani nevzpomeneš, proč tě tak rozčilovalo, že jsi na svém místě.“
Tatínek jí lehce nadzvedne nohy a vloží pod ni čistou plenku. Materiál je silný a měkký, zdobený dětskými kreslenými postavičkami. Velkoryse nanese sladce vonící pudr, než jí přední část plenky přitáhne mezi nohy na bříško. Lepicí pásky vydávají charakteristický zvuk, když je pevně připevňuje k jejím bokům.
„A je to! Čistá a suchá,“ oznamuje hrdě a poklepává jí na přední část plenky povýšeným gestem, které jí přiměje sebou cuknout. „A právě včas na snídani!“
Maminka rozepne popruh a pomůže Verunce se posadit. Plena je objemnější než ta mokrá, takže jí mírně roztahuje nohy. Šustění, které vydává při každém malém pohybu, dokresluje celou její situaci.
„Teď máš na výběr dvě možnosti k snídani, zlatíčko,“ říká maminka tónem, který dává jasně najevo, že to jsou její jediné možnosti. „Můžeš sedět v židličce jako hodná holčička, nebo můžeš být neposlušná a my tě budeme muset krmit v postýlce z lahve. Co bys raději?“
Vyplivne dudlík, odhodlaná zachovat si alespoň zbytky své důstojnosti, které jí ještě zbyly. „Chci opravdové oblečení a opravdové jídlo, které se jí normálně.“ A chci okamžitě mluvit s tím, kdo má tady to místo na starosti." Maminka a tatínek si opět vymění ten významný pohled, ani trochu nepřekvapeni jejím vzdorem.
„Tak tedy krmení v postýlce,“ řekne tatínek s lehkým povzdechem. „Vždycky je to těžší, když se brání, ale nakonec se to všichni naučí.“
Když jí znovu zvedá – pocit, že jí tak snadno nese, ještě umocňuje její pocit bezmocnosti – všimne si, že má podivně slabé nohy, téměř jako z gumy. Svaly zřejmě nereagují správně na její mentální příkazy.
Maminka si všimne jejího zmatení, když jí pokládá zpět do postýlky. „Regresivní látky ovlivňují také svalový tonus, zlatíčko. Malým dětem se pak hůře chodí. Pro miminka je stejně mnohem bezpečnější lézt po čtyřech, nemyslíš?“
Bok postýlky zvedne s jasným cvaknutím tatínek a zajistí ho. „Půjdu připravit láhev. Možná přidám trochu víc přípravku Stage One? Zdá se, že je obzvlášť odolná.“
Maminka souhlasně přikývne. „Dobrý nápad. Chceme se ujistit, že se dobře zabydlí. Nemá smysl bojovat s nevyhnutelným, že, maličká?“ Natáhne se přes mříže a hravě jí poklepe na nos.
Sama v postýlce jí zasáhne realita její situace. Něco se děje s jejím tělem – něco víc než jen to, že je oblečená jako miminko. Ať už bylo včera v tom jídle cokoli, ať už zmínili jakékoli „regresivní koktejly“... má to na ní fyzický vliv a má nepříjemný pocit, že je to jen začátek.