Ten domek byl k pronájmu za velice dobrou cenu. Za cenu, za kterou jsem si ho mohla velmi dobře dovolit. A bydlela jsem tam jen pár měsíců, když mi majitel nabídl domek k odkoupení. Starý domek na okraji vesnice – tedy teď už spíš na okraji města – s malou stinnou zahrádkou obehnanou starodávnou vysokou kamennou zdí. Podmínky byly velkorysé a jen hlupák by odmítl. Za hloupou jsem se nikdy nepovažovala. Tak teď to mám...
Mělo mne varovat, když jsem se ráno budívala nahá a mé pyžamo většinou leželo pohozené někde na zemi poblíž postele. Přičítala jsem to bujným snům, které se mi zdávaly a jednoduše vše vyřešila tak, že jsem chodila spát rovnou nahá. Zjistila jsem, že se mi tak usíná velice dobře a tuhé, dřevěné žaluzie mne chránily před případným sledováním. Ostatně, okno z ložnice vedlo do lesa, a kdo by měl v lese v noci co pohledávat, že?
Podzim zbarvil zahradu do červenozlaté a začalo se brzy smrákat. Kotel v domě byl nový a plně automatický… a já mám ráda teplo. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem začala doma chodit nahá. Přišlo mi to tak přirozené, až jsem samu sebe nepoznávala. Jak se dny krátily, mé divoké sny ustávaly a spávala jsem hlubokým, klidným spánkem. Vše bylo klidné a tiché a mne konečně přestalo trápit to, že jsem po ošklivém konci dlouholetého vztahu zůstala sama.
Přišla zima a napadl sníh. A já jsem se jedné prosincové neděle probudila a … a cítila jsem něco divného mezi nohama. Tak rychle jsem se ještě neprobrala jako onoho rána. Odkopla jsem peřinu a zůstala udiveně sedět na posteli. Nechápala jsem. Měla jsem totiž mezi nohama plenky. Veliké plenky. Veliké, bílé, naširoko poskládané plenky. Vypadaly úplně jako dětské – bílé, bavlněné s nenápadným vzorem… jen prostě velké. A přes plenky průhledné igelitové kalhotky. Kde jsem je vzala? Jsem náměsíčná? Šla jsem je někde v noci koupit? Nahá? A sakra, zhrozila jsem se. A tak, jak jsem byla jsem utíkala k oknu. Venku bylo bílo – všude ležel sníh naprosto neporušený – jen ke dveřím mého domku se vinuly stopy. Moment! Stopy byly ale jen jedny – moje stopy, které jsem ve sněhu zanechala, když jsem se včera vracela z procházky domů. Ulevilo se mi. Uvědomila jsem si pak svou nahotu i plenky kryjící mé nejintimnější místo. Rychle jsem zavřela okno a zatáhla žaluzie. Co se mi to stalo? Proč mně? A jak?!! Měla bych si ty plenky sundat – napadlo mne, ale když jsem to chtěla udělat, uvědomila jsem si, jak jsou jemné, hebké a příjemné na dotek. Sáhla jsem do nich – byly suché. A tak mne napadla hříšná myšlenka…
Nešlo to. Prostě to nešlo. Člověk se prostě nedokáže na povel počůrat. Snažila jsem se asi půl hodiny a nic. I na záchod jsem si sedla a nic. Prostě to nešlo, no. Zklamaně jsem odešla do kuchyně a uvařila si raní kávu. Usmyslela jsem si , že plenky nesundám, dokud se mi to nepovede. Dokud se nepočůrám.
A tak, o několik hodin později, jsem ve stoje najednou vypustila celý obsah močového měchýře do dvou velikých bílých plen těsně přiléhajících na tělo a ucítila mezi nohama mokré, štiplavé teplo. Vydržela jsem v plenkách ještě půl hodiny až začaly mokře studit a já je s ruměncem v koupelně spustila na zem.
Když jsem se následující pondělí probudila opět s plenkami mezi nohama, běžela jsem okamžitě do koupelny, abych se ujistila, že se nejedná o tytéž pleny – ne. Včerejší pleny ležely mokré na podlaze uvnitř igelitových kalhotek. Tak jak jsem je tam včera nechala. Navíc – plenky, které jsem měla na sobě, byly suché – a byly tři. Chodila jsem už trochu zeširoka.
Povzdechla jsem si, hodila včerejší plenky do pračky a vypláchla kalhotky. Nasnídala jsem se a počůrala. Už to šlo lépe. Znovu jsem se zastyděla, když jsem si v koupelně sundala plenky a vlezla pod sprchu. Ale bylo pondělí a musela jsem do práce.
Celý týden to pokračovalo stejně. Spát jsem šla nahá a probudila se s rancem plenek mezi nohama. A noc od noci jich bylo více – až ze čtvrtka na pátek se počet plenek zastavil. Se šesti plenami mezi nohama se dá chodit jen velmi těžko a přesto mne ani jednou nenapadlo sundat je dřív, než se do nich počůrám. Začala jsem mít podezření, že i kdybych si je chtěla sundat dřív, nedokázala bych to. Něco v domě mi to asi nechtělo dovolit. A já jsem s hrůzou zjistila, že se mi pocit počůraných plen dotýkajících se mne na tom nejintimnějším místě moc líbí. Tak jsem si to uvědomila – ten dům mne měnil. Zamrazilo mne. Trošku jsem se bála – ale jen trošku. Zvítězil ve mně pocit silnější než strach – zvědavost. Chtěla jsem vědět kam až to půjde.
V pátek večer jsem si sama oblékla igelitové kalhotky a vložila do nich šest čistých plen. Pohybovala jsem se po bytě s elegancí batolete a relaxovala u televize. Blížily se svátky a tak vysílali mnoho pohádek a mnoho reklam. Televize mne unavila. Ospale jsem hmátla po ovladači, vypnula zářící obrazovku a doťapkala do postýlky. Slastně jsem se protáhla, uvelebila se na zádech, pokrčila nohy v kyčlích a kolenou, zavrtěla se a slastně usnula.
V poslední chvíli, přesně na rozhraní usínání a spánku jsem ještě cítila, jak mi něco vkládá co si měkkého, sladkého do úst. Lahodný pocit. Ale pak jsem už spala.
Probudila jsem se a cítila mokro v kalhotkách. Zajela jsem rukou mezi nohy a potvrdila si svůj odhad – ano, ve spánku jsem se počůrala. Studilo to, ale tělem se mi rozléval příjemný pocit tepla. Slastně jsem si broukla a zadudlala. Moment – ano, ten pocit před usnutím – dostala jsem dudlík!
Nechtělo se mi z postýlky. Nechtělo se mi sundat plenky a odložit dudlík, ale … počkat, je přeci sobota a já přece nikam nemusím, uvědomila jsem si.
Posadila jsem se. Musím vypadat směšně – napadlo mne – a umínila jsem si, že na protější zeď koupím velké zrcadlo.
S nožkami pěkně od sebe – tak, jak mne přiměly plenky – jsem odcupitala do předsíně, abych se na sebe podívala.
A tak jsem tak stála před velkým zrcadlem a hodnotila se. Stále jsem byla ještě hezká, na svých třicet jsem určitě nevypadala. Určitě ne s roztomilým, růžovým dudlíkem, sice už trochu ochabujícími, ale přesto ještě pěknými prsy a vůbec ne s velikým ranečkem počůraných plíneček mezi nožičkami. Snad prvně v životě jsem na sobě před zrcadlem neviděla jen chyby. To bylo tak(!) příjemné.
Najednou se mi chtělo a já se počůrala. Dívala jsem se na sebe a ve tváři jsem měla ruměnec.
Fajn.
V koupelně mne čekalo překvapení. Volný prostor u zdi, kde stávala stará nefunkční velká pračka, byl najednou stůl a na něm úhledně složené plenky, náhradní kalhotky, nějaké oblečení a balík jednorázových plenkových kalhotek. Rozhrábla jsem komínek s oblečením – byly tam dupačky – veliké růžové dupačky. A taky punčocháče – takové ty dětské, okrové a červené. Několik bryndáčků a nějaké dudlíky.
Vedle toho všeho byla položená velká igelitová podložka. A na kraji stolu jakýsi mechanizmus… cvak! Vyskočily podložky pro nohy. Jako na gyndě. Ten stůl tu není jen tak – napadlo mne. Lehla jsem si na podložku a nohy položila na třmeny. Nic se nedělo. Zavřela jsem oči a čekala. Čekala jsem dlouho. Nic.
"Holčička potřebuje přebalit," řekla jsem nahlas a znovu zavřela oči. A pak to přišlo. Něco mi pohladilo víčka a oči nešly otevřít. Pak cvakly panty na kalhotkách a tlak plen v rozkroku povolil. Jemně se mi nadzvedl zadeček a plenky i s kalhotkami vyklouzly. Vlhká žínka se mne dotýkala mezi nohama a já začala zrychleně dýchat. Ucítila jsem závan studeného větru a pak mi skryté ruce jemně natíraly přirození nějakou mastí. Pak mne utřely suchým ručníkem. Opět se mi nadzvedl zadeček a když opět dosedl na stůl, cítila jsem pod ním čisté pleny. Pak mi něco malinkého zajelo do zadečku – čípek – uvědomila jsem si. Bylo to překvapivé, ale ne nepříjemné.
Pak mi skryté ruce přitiskly pleny na přirození a na to cvakly patentky kalhotek. Na nohy mi byly nasunuty punčocháčky, jemně se sunuly po stehnech, přes zadeček, až zcela překryly raneček mezi nohama. Třmeny se uvolnily a jemný tlak na víčkách pominul. Pochopila jsem. Otevřela jsem oči a seskočila ze stolu.
Prohlížela jsem se v zrcadle. Zadudlala jsem, jak jsem se sobě v těch punčocháčkách líbila. Pak jsem zpozorněla – moje prsa – zdála se větší a pevnější... ano, bylo tomu tak! Byla skoro jako ... panenská.
Rozhlédla jsem se. Žádná zástěrka nebo tričko nebylo nikde vidět, takže jsem asi oblečená. Dala jsem plínky do pračky a zapnula praní.
Byla sobota dopoledne, tak jsem chtěla jít poklidit, ale doma bylo tak čisto, jako kdybych pravidelně každý den hodinu uklízela. Príma, neměla jsem tedy nic na práci. V obýváku jsem našla velikou ohrádku se spoustou krásných hraček. Hraček jako pro mrňata, jenže větších.
Nevím proč jsem si ke snídani místo kávy uvařila kakao. Pustila jsem si pohádky a popadla mne neodolatelná touha si hrát.
Až kručení v žaludku mne upozornilo na to, že je načase něco sníst. Uvařila jsem si rizoto, uvázala bryndáček a neohrabaně ho lžičkou snědla. Nedařilo se mi držet lžíci pevně, jako bych zapomněla léta praxe s příborem. Ani jsem neumyla nádobí, jen jsem zahodila pocintaný bryndáček a hupsla do ohrádky k panenkám.
Že jsem počůraná jsem zjistila až když mne plenky začaly studit, ale nechtělo se mi přerušit hru. Krásný princ Izidor totiž právě zachraňoval princeznu Lolu. Ne náhodou byla princezna Lola panenka – čůrací a kakací miminko. Princ Izidor přijel až k princezně, poté, co přemohl krutou saň a vzal jí čisté plenky. Pak Lole sundal dupačky a kalhotky aby ji přebalil. Všimla jsem si, že Lola je anatomicky velmi věrně vyvedená a tak jsem sundala Izidorovi brnění a kalhoty a uviděla jsem, že i jeho někdo ztvárnil nedětsky věrně. A navíc pěkně nadrženě. A tak Izidor nejprve zvedl Lole nožičky a zajel do ní. Tělem mi projel pocit, jako bych tou panenkou byla já. Juj! Izidor se najednou začal činit. Zrychlila jsem pohyby panenkami a každý jejich pohyb cítila hluboko v sobě. Nakonec jsem vykřikla a svalila se na záda prudce oddychujíc a vehementně dudlajíc růžový dudlík. Uvolnila jsem se a vychutnávala pocity, které mi šly tělem... a najednou jsem se počůrala a pokalala. Z neznámého důvodu mi bylo ještě líp.
Odešla jsem do koupelny k přebalovacímu stolu. Chtěla jsem vytáhnout třmeny, které se zasunuly, když jsem ze stolu slezla, ale nešlo to.
"Holčička potřebuje přebalit..." zaškemrala jsem, ale nepomohlo to. Dům zůstal neoblomný. Smutně jsem se vrátila do obýváku a našla tam velké oteplovačky, svetr, bundu a čepičku s bambulkou. Vzdychla jsem a oblékla si to. Zahradními dveřmi jsem vyšla ven, do své zahrádky zastíněné vysokou zdí.
Postavila jsem sněhuláka.
Povedl se mi.
Setmělo se a Dům mne pustil zpátky dovnitř. Všechno se tam změnilo. Všechno bylo najednou veliké. Všechno se zvětšilo dobře třikrát, stěží jsem dosáhla na kliku, abych mohla rozsvítit, musela jsem si přistrčit stoličku.
Svlékla jsem si oteplovačky a zase pobíhala doma jen v punčocháčkách. Běžela jsem se podívat do ložnice – i ta se zvětšila a místo mé postýlky tam byla kolébka. Veliká kolébka; až si do ní vlezu, budu tam mít ještě spoustu místa.
Vrátila jsem se do kuchyně, bylo tam uklizeno a na stole stály dvě veliké láhve plné krupičky. Dostala jsem na ni děsnou chuť, ale věděla jsem, že teď je čas se vykoupat.
Šla jsem do koupelny a cvakla vypínačem na přebalovacím stole. I ten byl najednou o hodně větší. Třmeny vyskočily, mne zvedla neviditelná síla do vzduchu a jemně mne položila na podložku. Nožičky jsem si pohodlně usadila do třmenů a zavřela očička. Teď už na nich nebyl žádný tlak, ale stejně jsem nechala očička zavřená, když mne neviditelné ruce svlékly do naha a položily do vany plné teplé vody. Neviditelné ruce mne umývaly, hladily a koupaly.
Když jsem oči otevřela, viděla jsem, že jsem přišla o všechny chloupky na těle. A prsa se mi opět napřímila. Tak pěkné jsem je měla naposledy v patnácti. "Hezké," chtěla jsem říct, ale z pusy se mi ozvalo pouze zavrnění. Strčila jsem si paleček pravé nohy do pusinky a začala ho cumlat. Bylo mi príma.
Pak mne neviditelné ruce přenesly na podložku, kde už byla veliká osuška, a pečlivě mne utřely. Pak mi položily nožičky do třmenů a přebalily mne. Šest velikých, na široko poskládaných plíneček mi roztáhlo nožičky daleko od sebe. V zadečku zlehýnka tlačil rozpouštějící se čípek, ale ten tlak byl příjemný. Poté jsem byla oblečena do růžových dupaček, velký hřeben mi rozčesal vlásky.
Širokou chůzí mimina jsem doťapkala do obýváku, pustila si pohádku a posadila se do ohrádky. Pohádka byla moc hezká – Dům ji upravil přímo pro mne. Byla o pošetilém králi, který vyhnal svou nejmilejší dceru za to, že mu řekla, že ho má ráda jako jemné, bavlněné plenky. A pak z celé zemně zmizely jemné bavlněné plenky a lid i král museli nosit plenky z hrubého lnu. Avšak král uznal svou chybu, povolal rytíře a prince aby jeho dceru našli. Krásný princ pak po mnohých útrapách nalezl princeznu v dalekém Bavlněném království a spolu s ní pak přivezl do království zpět i bavlněné pleny.
A byl čas jít spát.
Vypnula jsem televizi, vyšplhala na židličku, zhasla světlo a širokou chůzí docupitala až do ložnice. Tam mne neviditelné ruce uložily do kolébky a daly mi pít jemnou, řídkou, slaďoučkou kašičku z velkých lahví s dudlíčkem. Vypila jsem obě dvě lahvičky, odbrkla si, zavrtala se s roztaženými nožičkami do peřinky a usnula.
V neděli ráno jsem se probudila a mezi nožičkami mně nepříjemně tlačilo a studilo. Aby ne, plínečky jsem měla pročůrané skrz naskrz a plné hnědého blátíčka.
Ve velikém zrcadle naproti kolébce jsem se viděla jak koukám přes okraj. Bylo to vysoko, nemohla jsem sama slézt. Ještě hodinu mne Dům nechal v kolébce. Nejdřív jsem pofňukávala, pak plakala a nakonec vřískala a brečela. Pak mne veliké ruce uchopily a sundaly na zem.
Běžela jsem do koupelny, ale s plenkami se těžko běhá a mockrát jsem spadla na zadeček. Nechápala jsem, proč mi to Dům dělá, vždyť jsem přece hodná holčička, pokakaná, počůraná a malinká. Plakala jsem pod přebalovacím stolem a marně sahala na knoflík, kterým se uvolňovaly třmeny. Nedosáhla jsem. Spadla jsem na zadeček.
Pak jsem to pochopila. Dům nechce jenom mne, chce ještě někoho jiného. Někoho, kdo unikl.
"Holčička slibuje, že chlapečka najde a přivede," řekla jsem žvatlavým hláskem.
Neviditelná ruka mne pohladila po vláskách a pak mne odnesla do kuchyně, kde mne – pořád ještě nepřebalenou – posadila do stoličky. Uvázala mi bryndáček a nakrmila mne vločkami s mlíčkem.
Dychtivě jsem otvírala pusinku a papala co bylo na lžičce a když jsem už měla dost, kroutila jsem se tak, že jsem zašpinila celý bryndáček.
Nato mne Dům sundal ze židličky a já dolezla do koupelny. Ruce mne zvedly na přebalovací stůl a svlékly do naha. Pak mne umyly a nahou postavily na zem. Na zemi byl lístek se jménem a adresou.
"Holčička slíbila. Pojede," zažvatlala jsem. Balík plenkových kalhotek se vznesl ze stolu a přistál mi v náruči.
Šla jsem do předsíně a uviděla, že je tam můj veškerý šatník. Jen spodní prádlo chybělo. Oblékla jsem si plenkové kalhotky a polovinu z balíku dala do kabelky. Mám velkou kabelku. Pak ještě punčochy, sukni, halenku, svetr... klíče od auta a hurá.
Vrata od garáže se otevřela a já vyjela do tajícího sněhu. Jela jsem daleko. Na pumpě jsem si koupila pití a v polovině cesty jsem se naprosto bezděčně počůrala. Plenky držely, jen jsem začínala cítit jejich objem. Měla jsem před sebou ještě stopadesát kilometrů.
Rádio hrálo a na dobře uklizené dálnici se jelo pohodlně. Slunce svítilo, obloha byla modrá a do vánoc zbývalo pět dnů.
Schylovalo se k poledni, když jsem dorazila do cíle. Plenky jsem již měla napěchované k prasknutí, ale nebylo kde se přebalit. Snad bude chlapeček doma. Zaparkovala jsem a jen lehce širokým krokem opustila auto. Našla jsem správný činžák a zkusila dveře. Byly otevřené.
S obtížemi jsem vyšplhala do třetího patra. Během cesty po schodech vykonala vypitá cola své a plenky již začaly propouštět. Zazvonila jsem u dveří. Nic. Zazvonila jsem podruhé.
Otevřel mi muž zhruba mého věku. Blonďák, šedé oči, sportovní postava. A v rozkroku sotva znatelná povědomá boule. Usmála jsem se. Bez pozvání jsem vešla dovnitř a zabouchla za sebou dveře.
"To je dost," řekla jsem, "holčička už opravdu potřebuje přebalit." Spustila jsem na zem sukni a shodila rozepnutou bundu.
"Tebe posílá...."
"Ano."
"Ach ne..."
"Holčička už moc..." nestihla jsem to doříct protože můj měchýř se vyprázdnil. Moč mi stékala po nohou, prosakovala okraji plenky nahoře a zanechávala mokré stopy na halence.
"Vidím," řekl a odvedl mne do koupelny. Neměl tam přebalovací stůl, ale na zemi byla rozprostřena měkká poduška pokrytá igelitem.
"Hajni si," řekl něžně. Pak mi sundal punčocháče, body i plenky. Sundala jsem halenku a zůstala před ním nahá.
"Chce tě. On i já," řekla jsem.
"Já..." začal. Rozepnula jsem mu kalhoty a stáhla je ke kolenům. Objevily se nacucané plenkové kalhoty.
"Už tě změnil. Je zbytečné utíkat."
"Já vím. Já jen..." rozlepila jsem zipy plenkových kalhotek. Vynořilo se připravené přirození.
"Nebudeš s ním sám," zašeptala jsem. Zvedla jsem nožičky a stáhla ho na sebe. A on do mne vnikl. Vzdechla jsem. On také. Na chvíli bylo vše zapomenuto.
Milování bylo krásné. Když jsme skončili, přitulili jsme se k sobě.
"Kdy jsi se nastěhovala?"
"Na jaře. A v létě jsem Dům koupila."
"Kdy tě začal měnit?"
"Vlastně hned od počátku. Nejdřív jsem se probouzela nahá, pak jsem chodila nahá po domě a přestala se stydět."
"Tak to On dělá. Kdy ti dal prvně plenky?"
"Před týdnem."
"A kdy jsi se prvně počůrala?"
"Hned ten den ráno."
"Tak rychle?"
"Líbilo se mi to."
"A noční počůrávání? Dudlík?"
"Z pátku na sobotu."
"Zlomil tě rychle."
"Nemusel mne lámat," usmála jsem se. Povalila jsem ho na záda a v krátké chvilce jsem ho již měla v sobě. "Jsem šťastná jako malá holčička. Jak dlouho to trvalo u tebe?"
"Dva roky. Měsíc jsem se v noci počůrával než mi dal dudlík. Ještě tentýž den jsem ukončil nájem a utekl."
"To je mi líto. Přišel jsi o to skutečně krásné. Ale teď si to vynahradíš. Máš sbaleno?"
"Už týden."
"Pojedeme až za chvilku..." zašeptala jsem a opět jsme začali vzdychat.
Ještě dlouho jsme se mazlili a při tom jsem přebalila já jeho a on mne. V suchých plenkách jsme odnesli jeho věci do auta a rozjeli se domů.
Přijeli jsme až navečer. Auto tiše zajelo do garáže a vrata se za ním zavřela. S nohama jen mírně roztaženýma kvůli přeplněným plenkovým kalhotkám jsme vystoupili. Dům na nás již čekal. V předsíni jsem ho svlékla do naha a zahodila i své mokré oblečení.
"Holčička přivedla chlapečka," řekla jsem a cítila spokojenost Domu. "Ale holčička chce dělávat s chlapečkem toto:" řekla jsem a na zemi v předsíni jsme se pomilovali. A já cítila, že to dům chápe a respektuje. "Holčička děkuje," zašeptala jsem, když jsme s výkřikem skončili. Jen chvilku jsme leželi na zemi, než nás neviditelné ruce odnesly na přebalovací stůl. Dostali jsme čisté dupačky a veliké plenky. Pak jsme si odcupitali hrát do obýváku.
Přišel čas jít spát a tak jsme se odbatolili do ložnice, kde nás neviditelné ruce Domu uložily do společné postýlky. Dostali jsme oba výbornou kašičku, Dům nás pohladil po vláskách a do pusinek dal dudlíčky. Chlapeček se ke mně přivinul a chtěl říct "Děkuji, holčičko," ale z pusinky mu vyšlo jen vrnění. Tak si mne ručkou objal a spokojeně jsme usnuli.
A já věděla, že tomu tak bude až do konce našich dnů. Ve vnějším světě budeme chodit v plenkových kalhotkách jako daň tomu, co jsme. Tam venku budeme stárnout a vypadat jako ostatní lidé. Ale tady uvnitř, tady v Domě, budeme malé děti, tady nezestárneme. A v odměnu dáme Domu čeho si žádá, nechce tak moc a jeho péče je milá a pozorná. Tady bude vděčná Holčička navždy milovat Chlapečka.
(c) D.P. prosinec 2004 Všechny postavy a místa v příběhu jsou smyšlená. Jakákoli podobnost se skutečnými lidmi a místy je čistě náhodná. 28.12.2004
Anketa