To už jsme ale mezitím dorazily do menší místnosti, kde bylo jen malé okénko, u stěny byl bambusový paraván a uprostřed menší vana s nožkami. Dno vany bylo asi třicet centimetrů nad zemí.
"Právě se nacházíme v koupelně, kde se Močislava ráda koupala. Zajímavé bylo to, že věřila, bude-li se koupat výhradně v panenské moči, zůstane její pleť hebká a mladá, a také ji pila. Najala si do služby asi dvacet děvčat, musely to být mladé panny. Jak některá o svůj věneček přišla, ztratila i práci. Sama si je osobně vybrala. Kritériem nebyl jen vzhled, ale hlavně schopnost, kolik moči dokázala děvčata v sobě a co nejdéle udržet najednou. Musely prostě za všech okolností svůj měchýř perfektně ovládat. Sama jim určila, co budou pít a jíst, aby jí jejich moč chutnala. Když snědly nebo vypily něco jiného, čekal je krutý trest. Pořád s ní chodily minimálně dvě nebo tři a vždy musely mít co nejplnější měchýř. Močislava mohla mít kdykoliv žízeň a buď si to nechala nalít do poháru nebo pila přímo od zdroje. To se prý na dívku svými ústy přisála a lačně hltala, že nikdy ani kapka něpřišla nazmar. Na závěr prý lasturku dotyčné i do sucha olízala."
"No, fuj!" otřásla se Zdena. "Děvčata, ne aby vás tohle někdy napadlo dělat."
"Ale, proč, paní učitelko! Co proti tomu máte? Pít moč zdravé osoby, která navíc i hodně pije, takže moč je nekoncentrovaná a s vitamíny, které tělo nestihlo spotřebovat, není nic špatného. Močislava dávala svým dívkám pít výhradně vodu, jíst hodně sladkého ovoce, měly tedy i vitamíny a výjimečně i pivo, aby se jim lépe čůralo," řekla průvodkyně.
"Je mi to prostě odporné. A navíc holka s holkou!"
"Je to každého věc. Někdo to nesnáší, jiný vyzkouší a nevadí mu to, pro partnera to i rád udělá, když vidí, jak mu to dělá dobře. Někomu se to i zalíbí a vyžaduje to. A když je někdo homosexuálně zaměřený, nemá na vybranou. Ale pokračujme. Zde už od rána byl zbytek dívek, co neměl službu, zavřený s dostatečnou zásobou pití, ovoce a dalšího jídla. Od samého rána plnily svou močí vanu, aby večer byla dostatečně plná ke koupeli. Bylo to dost náročné stihnout to, naštěstí se Močislava takto koupala jen jednou týdně. Mužská stráž, která dívky hlídala, aby nikdo nechodil k nim a ony ven, měla v tu chvíli o zábavu postaráno. Pozorovala totiž děvčata, jak močí do vany. Pod ní byl rozdělán malý ohýnek, který moč udržoval teplou, aby nevystydla. Močislava si tam pak vlezla, nechala se děvčaty omýt, ponořila se do toho celá, někdy i v šatech. Některým děvčatům se moc nechtělo strkat ruce do směsi vlastní a ostatní moči. Nad ty si pak Močislava stoupla, celé je pořádně počůrala a křičela: 'Dělej, ty čubko. Řekni, že se ti to líbí být pochcaná svou Paní.' Nebo je donutila oblečené vlézt do vany po ní a pak je celé do toho ponořila včetně hlavy a řvala: 'Ty couro jedna, řekni, že se ti líbí koupat se ve vlastních i cizích chcánkách. Tak bude to?' Dokud to neuslyšela, nepřestala. Děvčata se jí bála, ale nemohla nic dělat než jí vyhovět. Pokud se jim moč nehnusila, měla se u ní skvěle. Když zrovna neměla některá z dívek službu, aby jí byla nablízku s plnými močáky a nebyla na pořadu ani koupel, měla zbytek dne volno."
"To je hnusné, otřesné. Byla pěkně zvrhlá," konstatovala Veronika.
"Byla, ale všichni ji museli poslouchat. Jinak to bohužel nešlo. Časem zavedla nové pořádky. Vyhlásila například tzv. Počůrávací den, všichni se museli počůrat do kalhot nebo sukní, běda tomu, kdo neměl zrovna mokrý flek v rozkroku nebo se aspoň před Močislavou nebo její stráží hned nepomočil. Výjimku měly panny, které chodily jen v plenách. Měly mezi nohama uvázané velké balíky, aby ani kapka nepřišla nazmar, a v nich chodily. Teda spíš se batolily. Také musely hodně pít. Večer se pak Močislava nechala do těch plen zabalit po celém těle a nazývala to 'močovými zábaly'."
"To už snad přeháníte, vážená paní. Co to tu těm dětem vykládáte? Koupat se v moči, pít jí a dokonce se v ní vyválet?" rozzlobila se Zdena.
"Nepřeháním. Tohle se opravdu stalo, aspoň je to tedy napsané v hradní kronice. Když se mohla koupat Čachtická paní v panenské krvi a prý i kvůli tomu vraždila, tohle je proti tomu 'nevinná' zábava. Močislavě stačila jen jejich moč. Sice kvůli jejím trestům také jedna dívka zemřela, ale to nebylo úmyslně."
"No dobře, ale připadá mi divné o tom mluvit před dívkami, ještě je napadne něco z toho vyzkoušet."
"Toho bych se nebála. Těm, co se to líbí, zase tolik nebude a stejně by na to dřív nebo později přišly a zkusily to. A ostatním stačilo, že se počůraly a nebudou si to chtít zopakovat, nehledě na to, že jsou všechny v plenkách."
Při posledních slovech jsme se skoro všechny zastyděly. V prvním ročníku střední školy a máme na sobě plenky, navíc jsme v nich před úplně cizí ženskou a co víc, před učitelkama. Jediné, co mě povzbudilo, bylo to, že ty plenky mají na sobě učitelky i průvodkyně. Vzpomněla jsem si na její slova, že nikdo nedokončil prohlídku suchý. Najednou se mi začalo chtít hrozně moc čůrat a než jsem stačila cokoliv podniknout, měla jsem mokré plenky. Uvažovala jsem, jestli to mám říct Veronice, ale pak jsem to zavrhla. Jsem sice počůraná, ale v suchu. Uvidím, co ostatní na konci prohlídky.
Vyšly jsme ven a šly do vedlejší místnosti, kde byla královská ložnice. Naproti dveřím byla obrovská postel s nebesy a staženými bílými průsvitnými závěsy okolo, v ní polštáře a peřiny, které byly pověšené přes zadní část postele, aby bylo vidět bílé prostěradlo. Když jsme ale přišly blíž, uviděly jsme to, co popsal komorník kronikáři. Na prostěradle byl obrovský tmavý flek, dosahující téměř k polštářům a přes celou šířku postele. Také na peřinách byly vidět zažloutlé fleky. Bylo prostě vidět, že se do téhle postele někdo permanentně počůrával a ani se nenamáhal povlečení vyměnit. Byl to hrozivý pohled. V rohu mezi okny byl mahagonový stolek a nad ním pověšené velké benátské zrcadlo.
Stála jsem úplně na konci řady, všichni byli přede mnou, když se ke mně naklonila Lucka a pošeptala mi do ucha.
"Markéto, já jsem se počůrala. Vůbec jsem nebyla schopná tomu zabránit."
"Já taky. Už vedle v koupelně."
"Já před chvílí. Zničehonic se mi začalo hrozně chtít a najednou jsem byla počůraná. Skoro jsem ani nestihla si to uvědomit."
"Přesně tohle se mi přihodilo taky. Není to zvláštní? Že by na těch slovech kastelánky bylo něco pravdy? Ukaž, já si sáhnu, ju?"
Nenápadně jsem se dotkla její plenky a ucítila jsem to teplo. V tu chvíli jsem se rozechvěla a pocítila hroznou touhu sáhnout jí na její pipinku. Zajela jsem rychle rukou pod její plenku. Byla krásně vlhká a hlavně jsem cítila to teplo. Ona mi dotek na mou mušličku oplatila. Obě jsme rychle zvlhly. Během celého výkladu v této místnosti jsme se hladily navzájem, pak jsme s tím ale musely skončit, aby nikdo nic neviděl.
"Zde vidíte lože, na kterém probíhaly sexuální a čůrací orgie."
"No to snad ne! Čeho se ještě dočkáme?" vykřikla Zdena.
"Nebojte se, paní učitelko, tohle je samozřejmě imitace. Jednak se původní nábytek nedochoval a druhak víte, jak by to smrdělo, kdyby tu byla cítit několik set let stará moč? Tohle, co vidíte, je chemicky vytvořené. Jak ty žluté fleky na peřinách, tak ten tmavý na prostěradle. Čichněte si, ale žádnou močovinu neucítíte. Vypadá to ale jako opravdové, co?"
"To tedy ano," přisvědčila Veronika.
"Ale abych se vrátila k Močislavě. Do své postele lákala mladé muže, užívala si s nimi a když byla v nejlepším, tak je počůrala. Někdy na penis, jindy na tělo nebo se jim vyčůrala do pusy. Oni si to museli nechat líbit. Občas to byly skupinové orgie, kdy na sebe čůrali všichni navzájem. Někdy si také jen lehla, nechala na sebe všechny čůrat a v té mokré posteli se pak svíjela v milostných křečích."
"To už je ale opravdu nechutné. Úplná Sodoma Gomora. Myslím, že už další část prohlídky ani vidět a ani slyšet nechci. Tohle má být výchovný program pro dívky prvního ročníku? Že se nestydíte! Vykládat jim takové zvrhlosti. Budu si stěžovat!" rozčílila se Zdena.
"Paní učitelko, nesmíte se zlobit. Domnívám se, že je naopak dobře, aby se děvčata dozvěděla o hrůzách, které se staly v historii. Já mám pouze za úkol ji návštěvníkům přiblížit."
"Děvčata, odcházím. Která z vás už to taky nechce poslouchat?" ozvala se znovu Zdena.
"Já," ozvalo se sborově asi osm holek v čele se Stáňou.
"Ale no tak, děvčata. Stejně vás samotné nikam pustit nemohu, ani to nejde. Musíte absolvovat stejnou cestu jako my. Už toho stejně moc nebude k této tématice, navíc vám chci říct na konci něco ohledně tajemství kolem tohoto hradu, které ještě nikdo neodhalil. Co vám vlastně vadí? Na výklad si můžete zacpat uši a jen se dívat kolem na exponáty. Byla by to škoda, když už tu jste."
"Víte, ... když já se hrozně stydím," řekla nesměle Stáňa.
"Proč se stydíš? Klidně to řekni. Neboj se," ponoukala jí kastelánka.
"Když, ... já ... nevím."
Kastelánka se na ní podívala a řekla.
"Ty se stydíš za to, že si se zase počůrala, že jo?"
Stáňa zrudla, souhlasně přikývla hlavou a sklopila oči k zemi.
"Ale proč? Říkala jsem vám přece, že tady na tom hradě není člověk, který by dokázal ovládat svůj močový měchýř. Zničehonic se ti začalo hrozně chtít čůrat a než si stačila cokoliv udělat, počůrala ses. Že mám pravdu?"
"Ano," řeklo nás několik najednou.
"Já jsem na tom úplně stejně jako vy," vyhrnula si sukni a uviděly jsme její promočené plenky.
Zíraly jsme na ni s úžasem.
"Prostě to tak je. Dneska už mám desátou výpravu a na každou abych si brala nové plenky. Někdy se počůrám i několikrát během jedné exkurze. A to se snažím to omezit tím, že nepiju. Ale vůbec to nepomáhá. Víte, co to je, chodit každý den do práce s tím, že víte, že se zase počůráte a budete se muset několikrát za den přebalovat jako nějaké mimino? Akorát, že jeho přebalí maminka, zatímco já musím sama."
"Tak proč se na to tady nevykašlete?" divila se Zdena.
"Bohužel jsem si špatně přečetla pracovní smlouvu a nemohu odsud odejít. Jediné, co je pozitivní, že je tohle místo dobře placené a mám plenky zadarmo. Vy si odjedete domů a možná si na to někdy vzpomenete, co se vám tady stalo, ale já tu musím být pořád! Když je v zimě hrad uzavřený a jedu třeba na dovolenou k moři, počůrávám se i tam. To se mi nikdy nestávalo, až co dělám tady. Musím tahat obrovské balíky plen sebou. Co jsem tu, stala jsem se inkontinentní. Než jsem to zjistila, tak jsem počůrala na hotelích několik postelí a víte, jak jsem se styděla to oznámit na recepci, ať jdou vyměnit ložní prádlo a matrace? Někde mi i vynadali - 'To jste nevěděla, že se vám v noci stávají nehody? Proč jste nám nic neřekla a nepojistila se plenkama nebo igelitem?' Musela jsem platit čistírnu. Když jsem byla v hotelu jen jednu noc, tak to ještě šlo, ale když jsem byla celý týden v jednom pokoji a stalo se mi to každou noc... Víte, co to je pro mladou ženskou, když se jí tohle stane?" stěžovala si a rozplakala se.
"To je mi líto. Nevěděla jsem... Promiňte, moc se omlouvám," řekla nejistým hlasem Zdena.
Celá naše třída byla po tomto výstupu průvodkyně v šoku. Veronika se Zdenou jí pak uklidnily, aby mohla pokračovat.
"Budeme s vámi až do konce prohlídky. Co, děvčata?" slíbila Hanka.
"No tak jo," řekla Stáňa za všechny holky, co už původně prohlídku nechtěly dokončit.
Pokračovaly jsme do knihovny, ta byla přes celou stěnu, několik pater až ke stropu. Hned mi do oka padly názvy jako "Urinotherapy", "Vše o urině", "Zdravé čůrání", "Má moč léčivé účinky?" apod., ale nechyběly ani klasické knihy a taky dalekohled na pevném stojanu. Pak jsme sešly o patro níž, kde byl velký taneční sál i s hudebními nástroji, herna s kulečníkový stolem, který byl potažený světle žlutým plátnem.
Průvodkyně odemkla velké dveře, za nimiž byla vidět úzká chodba a pak obrazárna.
"Děvčata, seřaďte se, prosím, a postupujte jedna za druhou. A opatrně, ať nerozbijete některé ze zrcadel, to byste se nedoplatily."
Opatrně jsme prošly jedna za druhou spojovací místností, kde byla po obou stranách jen zrcadla. Ale nepřipadala mi moc historická, spíš jako z dnešní doby. Cesta byla úzká, musely jsme jít v řadě za sebou. Nedalo mi to, abych se na sebe a na ostatní nepodívala. No, byl to teda na nás pohled. Holky v plenkách, pochodující jedna za druhou, téměř všechny počůrané a na těch plenkách to bylo vidět.
Ve vedlejší místnosti byla obrazárna, které vévodil obrovský obraz s portrétem v životní velikosti nějaké nádherné ženy, jejíž výraz byl hodně záhadný.
"Tak to je ona - Močislava. Není nádherná? Jako živá, jakoby vystupovala z obrazu."
Opravdu, byly jsme z ní ohromené. Zamyslela jsem se. Její krása byla úchvatná, že by to byl opravdu účinek jejích koupelí a pití tekutiny, kterou lidské tělo vylučuje jako nepotřebnou?
"Legenda tvrdí, že ho maloval Mistr Záviš a barvy prý musely být smíchané s její močí. Někdy je prý moč cítit z obrazu."
Čichaly jsme k němu, ale žádná z nás nic zvláštního necítila. Tajnými dveřmi, které najednou otevřela kastelánka, jsme se dostaly po schodech dolů do sklípku, kde bylo několik stovek zaprášených lahví různých velikostí a tvarů, všechny naležato.
"Zde vidíte tajný sklípek, kde Močislava skladovala víno, medovinu, případně další tekutiny. Povedlo se najít i hodně starou láhev s pečetí Močislavy. Můžete ji vidět zde. Podle všeho by mělo jít přímo o moč Její Milosti. Prosím, nedotýkejte se zde raději ničeho."
Když jsme odcházely, láhev jsem zvedla. Byla hodně zaprášená, ale byly na ní čerstvé stopy prstů. Určitě už ji někdo předtím držel v ruce. Pečeť nesla známky stáří a podle váhy láhve to vypadalo, že je v ní tekutiny sotva na dně. Zaplavil mě zvláštní pocit. Držela jsem v ruce láhev, do níž načůrala samotná Močislava.
"Zbláznila ses? Radši to hned vrať," okřikla mě Lucka.
Vrátila jsem láhev na místo.
"Byl to báječný pocit, držet v ruce kus historie."
"Jen aby se ti to nevymstilo."
"Hloupost. Co by se mi mohlo stát?"
"To nevím, ale když je tu tolik záhad."
Dohonily jsme ostatní, kteří byli ve vedlejší, docela rozlehlé místnosti. Byly zde různé mučičí nástroje jako železná maska, španělská panna, skřipec a spousta dalších nástrojů.
"To, co zde vidíte, prakticky nebylo používáno. Mělo to jen psychologický efekt. Močislava si totiž libovala v jiném mučení. To vám ale řeknu až ve vedlejší místnosti."
Kastelánka odemkla další dveře, za nimiž byla dlouhá chodba a plno zamřížovaných dveří po obou stranách. Malými okénky sem dopadaly tenké paprsky světla. Bylo to vězení.
"Nyní se nacházíme v místech, kde byly osoby, které se nějak prohřešily proti zákonům Močislavy nebo se něčím zprotivily přímo jí."
V místnostech byly slamníky, na nich ležely řetězy, okovy a také kýble, případně misky. Navíc jednotlivé cely měly mezi sebou také mříže, takže dotyčný viděl do vedlejších cel.
"Vězni byli připoutáni rukama i nohama ke zdi tak, aby museli zůstat vsedě na slamníku. Jejich trest spočíval v tom, že za nimi téměř neustále chodily tlusté bachařky, které je nutily pořád jíst a hlavně do nich lily pití. Nejčastěji pivo, ale i vodu."
"Pch! To není zádný trest, to by se mi také líbilo," nesouhlasila jsem.
"Opravdu si to myslíš? Vy ostatní také?" ptala se kastelánka.
Většina přikývla.
"Tak poslouchejte dál. Po nějaké době se dotyčnému chtělo na záchod, díky poutům ale neměl šanci se svléknout nebo pohnout o víc jak pár centimetrů a musel to pustit pod sebe do slamníku. A takhle to šlo několik dnů a bachařky si to náramně užívaly. Smradu tam bylo za chvíli, že se nedalo dýchat, ale to bachařkám nevadilo, spíš naopak. Vytrvale je krmily a lily do nich další pití nebo jim samy, ze svých nemytých piček, daly ochutnat vlastní hodně koncentrovanou moč. Z toho se leckomu zvedl žaludek, což je jen pobavilo. Když vězni trest skončil, byly různé délky od jednoho dne až po týden, musel se svéknout do naha, bachařky pak na něj chrstly studenou vodu, v níž si spodek těla omyl, a pak musel sám svou celu důkladně vytřít. Zápach z cely ale jen tak nezmizel ani po umytí. Dotyčný pak byl hozen do vodního příkopu, kde se důkladně omyl a pak byl vytažen zpět, dostal potrhané šaty a mohl jít. Po takové zkušenosti si pak každý rozmyslel mít něco proti Močislavě."
"Hnus, to bych teda nechtěla. Raději bych dostala výprask nebo klasické vězení, ale tohle ne," otřásla jsem se.
"No vidíš...," nedořekla větu průvodkyně.
Její slova přerušil znovu ten strašlivý zvuk, při kterém jsme se všechny počůraly na nádvoří. Znovu jsme se všechny lekly.
"Nebojte se, to se vždy jen nečekaně ozve, jinak nic. Je to nepříjemné, ale ne nebezpečné," uklidňovala nás kastelánka.
"Tak jsem se znova počůrala," hlásila mi Lucka.
"Já taky," připojila jsem se.
Další holky okolo mně též, jak jsme se svěřovaly jedna druhé.
"Paní průvodkyně, zajímalo by mě, jak to probíhalo v zimě? Myslím tím, počůrávání Močislavy i to s těmi vězni," otázala se Veronika.
"Správná otázka, děkuji. Pokud se nám podařilo z kroniky zjistit, nosila Močislava v zimě přes plenky jakési kožešinové kalhotky, které jí udržely v teple, ikdyž byla mokrá. A vězni dostávali deky, vylučovat musely před bachařkami, kterým se moc líbilo, vyndavat mužům jejich údy, vždy je pořádně stiskly a křikly: 'Tak chčij, ty prase! Nemám na to celý den.' Většina se pomočila do misky strachy, jen to řekly. Bachařky se tím hodně bavily. Když tohle prováděly u žen, štípaly je při tom do stydkých pysků."
"Brrr! No to muselo být otřesné," zvolala Zdena.
"A to byli muži i ženy vedle sebe v celách, takže se na sebe museli dívat při těch trestech a viděli, co je čeká. A tohle nebyly jediné tresty, kterými Močislava disponovala. Byla docela vynalézavá. Povím vám teď příběh, který stál život jednu mladou dívku a pak navážu tím, jak to dopadlo s Močislavou."
Napjatě jsme naslouchaly.
Anketa