"Jak bylo, tati?" vítá mne dcera ve dveřích. "Skvěle, konečně jsme tu cestu dodělali."
Právě jsem se vrátil z lezení, na skalách v Srbsku vede nová cesta. Je to tak za osm, pekelně těžké. Jsem šťastný jako blecha, ale hrozně utahaný. Bágl s horolezeckým vercajkem letí do kouta, uklízení počká do zítřka.
"Nemáš hlad?"
"Jako vlk, v hospodě byla nějaká oslava. Prosím tě, skoč do kuchyně a vyndej mi pivo z lednice, ať není tak ledový. Jdu se umejt. Nesnědlas mi tu tlačenku?"
"A nedal by sis guláš? Vařila jsem."
"Cože, ty jsi dělala guláš?" Tak to jsem zvědavej. Jestli se ti poved, tak mi nandej velkou porci a nezapoměň na cibulku. Jdu se osprchnout."
Třeba z ní fakt vyroste ženská. Teď jí bylo sedmnáct, za rok maturuje. Puberťák v domě je občas na mašli, ale nemůžu si stěžovat, já nebyl lepší. Když byla menší, tak jsem se o výchovu moc nestaral. Byl jsem spíš kamarád a maminku jsme zlobili společně. Pořídili jsme si mimino do studia, Alena se narodila, když jsme oba byli v prváku na vysoké škole. Jenže maminka nám umřela před třemi lety při autonehodě a já v tom pěkně lítám. Chci být pořád kamarád, ale zároveň bych měl občas ukázat pevnou ruku. Moc mi to nejde.
Jednou mi ruply nervy, to jí bylo patnáct. Řekla mi, že po škole bude u kamarádky, pařit počítačové hry. Potom mi volali policajti, ať si pro ní přijedu. Byla ožralá a zkouřená, smrděla tabákem a trávou. Vzal jsem prodlužovačku a zmaloval jí zadek tak, že další den jsem si raději vzal dovolenou, Aleně napsal omluvenku do školy a doma jí natíral zadek Heparoidem. Její úlet, můj úlet. Nikdy jsme se k tomu nevraceli, ale myslím, nebo spíš doufám, že od té doby nekouří.
Poslední dobou se Alena dala na jeskyňařinu. Někdy jsme jen pár kilometrů od sebe. Já lezu na skály u Srbska, ona s partou kope bahno někde o kus dál v Českém krasu. Se svojí postavou, sotva metr šedesát a pětačtyřicet kilo, asi moc práce neudělá, ale zase se všude protáhne. Když byla menší, tak jsem ji učil lézt, ale to jí netáhlo. Moc daleko od stromu ale jablko nepadlo.
Za čtrnáct dní začínají prázdniny, hned začátkem července jede s partou speleologů do Francie. Sice nemá, alespoň co vím, stálého partnera a spát bude pod stanem s kamarádkou, ale nedělám si iluze. Už skoro před rokem jsme se domluvili na navýšení kapesného o cenu antikoncepčních pilulek.
Tím gulášem mě dneska dostala. Bylo mi divné, že o víkendu nikam nejede, ale že se chce sama naučit vařit.
Po rychlém umytí na mne čeká velký talíř guláše ozdobeného cibulkou nakrájenou do tvaru květu. Alena si dala záležet, sama má na talíři jen sběračku.
"To vypadá krásně a taky to krásně voní." Ochutnávám, jde to. "Je vynikající. Nechceš trochu piva? K tomuhle je hřích pít minerálku."
"Ne, díky, tati."
Ticho v kuchyni ruší jen cinkání příborů.
Alena sedí jako na jehlách. Vidím na ní, že mi chce něco říct. Že by ten guláš byl jen takový malý úplatek? Tak copak to bude... Čekám, že bude chtít další peníze, v duchu si připravuji řeč. Vydělávám dost, ale jsem odhodlán další peníze nedat. Stačí, že platím cestu do Francie a potom budeme kupovat kompletně nový nábytek do jejího pokoje. Na to má limit sto tisíc a příslib mé pomoci. Může si pokoj zařídit, jak bude chtít. Jestli chce něco dalšího, tak ať si sežene brigádu.
"Tati?"
"Povídej."
"Víš... Asi jsem v tom."
Sousto mi zaskočilo. "V čem jako?"
"Jsem těhotná!"
Rána do palice.
"Jak dlouho to víš? V kterém jsi týdnu?"
"Nepřišla mi perioda, koupila jsem si test. Vyšlo mi, že jsem v tom, tak jsem šla na gyndu. Podle doktora jsem asi v pátém týdnu."
"S kým?"
"S Milanem, jeden jeskyňář..." Klopí oči, do kterých se rychle derou slzy.
"Pojď ke mně..." Beru ji do náruče. Sedí mi na klíně, tiskne se a tiše vzlyká. Vždyť je to ještě dítě!
Mlčím, není co dodat. Nechci být v sedmatřiceti dědečkem a mít doma děti dvě.
Po několika minutách se odtáhne, na ubrečené tváři se pokouší o úsměv. Sahám do kapsy pro kapesník, otírám slzičky. Posadili jsme se do křesílek.
"Musíme si vážně promluvit." Co to blábolím, to je snad oběma jasné. "Jak se to vůbec mohlo stát, když bereš prášky?"
"Asi jsem si je zapomněla párkrát vzít."
"Zavolám Pavlovi, dělá na gynekologii v Motole. Domluvím s ním termín, kdy půjdeš na interrupci."
"Nééééé, já to dítě nechci zabít," brečí schoulená do klubíčka. Chtěl jsem ji utišit, ale štítivě se odtáhla.
"Na to jsi měla myslet dřív. Nebo si tě ten kluk vezme a půjdeš bydlet k němu?"
"Nevím," ozývá se mezi vzlyky. "Milan je ženatý."
"Ale já vím. Tebe čeká maturita a ten tvůj Milan se nerozvede. Teď jdi spát."
Celou noc se mi honí hlavou, co můžeme dělat... Proč jen se ty děti snaží ve všem předběhnout rodiče? Spím snad jen dvě hodiny, jestli se stavu blízkému bezvědomí dá vůbec říkat spánek. V pět svítá. Snídám velké kafe, něco pevného snad dostanu do žaludku později. Chci přemýšlet, potřebuji přemýšlet, ale nejde to. Jen tupě zírám před sebe, v hlavě prázdno.
O půl sedmé vstává Alena, jako by se nechumelilo. Snídá, upravuje se a bere tašku.
"Ty chceš jít do školy?"
"Jasně, musím. Přijdu asi ve tři, kdy přijdeš z práce ty? Pak si promluvíme."
Nezmůžu se na odpor. Já dnes do práce rozhodně nejdu.
Volám Pavlovi, co se dá dělat. "Není problém, měla by přijít hned, teď se dá ještě udělat miniinterrupce. Ale s klasickou interrupcí to jde zvládnout do třetího měsíce."
Pavel mne trochu uklidnil. Konečně jsem dostal něco do žaludku a usínám.
Přišla přesně ve tři. "Dítě si určitě nechám a nechci o tom diskutovat," sdělila mi odhodlaně hned, co zaklaply dveře. "Jestli mne vyženeš, půjdu třeba pod most, nebo do děcáku a za rok si seženu ubytovnu."
"Nikdo tě nevyhání, uklidni se a pojď si sednout."
Vylíčil jsem jí všechno, co mi říkal Pavel a co jsem našel na netu. Zdůraznil jsem, že se interrupce bát nemusí, protože teď to ještě není žádná operace, že těch pár buněk zatím dítě ani zdaleka nepřipomíná, že si nemusí dělat morální problémy. Diskuse byla dlouhá, ale výsledek jednoznačný. Ne. Je tvrdohlavá.
Další dny se nic nedělo. Tedy alespoň na povrchu. Já zkoumal možnosti, sondoval, ona se ještě víc zatvrzovala. Dokonce jsem ji odvedl k psychologovi. "Když nechce přerušit těhotenství, tak nutit ji nikdo nemůže. Nedělá to z rozmaru, je o tom hluboce přesvědčená. Do měsíce těžko změní názor."
Pomalu jsem se s celou situací začal smiřovat. Holt budu dědečkem.
Milan se zachoval, jak se dalo čekat. Bude platit alimenty, ale že by se rozvedl a vzal si Alenu, o tom nechtěl ani slyšet. V koutku duše ho chápu, je výrazně starší a manželství by těžko fungovalo. Alespoň víme, na čem jsme.
Aby jela do Francie, to pochopitelně nepřipadá v úvahu. Během prázdnin bychom měli vymyslet, jak přestavět Alenin pokoj. Místo přestavby z pokoje "dětského" na "dospělý" ho rovnou přestavíme na pokoj pro mladou svobodnou maminku s dítětem.
Po dlouhé době zase trávíme čas spolu. Chodíme na výlety, nakupujeme knížky pro těhulky a pro maminky, Alena tráví spoustu času na internetu. Na miminko se hrozně těší, nejraději by hned nakoupila celou výbavičku. To jsem zarazil, nákupy půl roku dopředu jsou zbytečné.
Připravit pokoj o prázdninách jsem ale pokládal za rozumné. V nabídce jednoho truhláře v Podkrkonoší objevila Alena dětskou postýlku, která s dítětem roste. Napřed je to dětská postýlka s ohrádkou, potom se ohrádka sundá, vysoké nožičky se vymění za nízké. Postýlka může sloužit, dokud dítě moc nevyroste. Dlouho jsme se smáli, když jsme zjistili, že matrace má metr šedesát a Alena by se do postýlky těsně vešla ještě teď. Hned jsme ji objednali.
Alenin pokoj je docela velký, má tvar dlouhé nudle. Není problém vyhradit půlku pro miminko a pokoj přehradit velkými posuvnými dveřmi. Vystřídalo se u nás mnoho řemeslníků, týden jsme montovali nábytek a začátkem srpna je skoro hotovo. Alena si ještě usmyslela, že vyzdobí stěny dětské části pohádkovými postavičkami. Má můj notebook a datový projektor, obrázky stažené z internetu si promítá na zeď, linie obkresluje tužkou a vybarvuje. Postavičky jsou dokonalé, takový dětský pokoj bych chtěl, když jsem byl malý.
Nakonec chtěla Alena vyzdobit strop obláčky. Nakreslila obrysy na bílý strop, zbytek plochy začala vybarvovat modře. Už to měla skoro hotové, když na okamžik ztratila rovnováhu a spadla ze štaflí. Blížil jsem se k domu cestou z práce, když ji akorát nakládali do sanitky. Jel jsem do nemocnice s ní. Vyšetření ukázalo akorát lehký otřes mozku a pár modřin, nic vážného. Ale protože je těhotná, tak si ji v nemocnici nechají dva dny na pozorování.
Druhý den ráno mi volá Pavel: "Alena potratila!" Tak to bychom měli. Odpoledne si z Motolské nemocnice odvážím uzlíček neštěstí, který býval mojí dcerou. Raději jsem si vzal v práci volno, abych s ní mohl být doma. První dva dny skoro nevylezla z postele. "Nejseš marod, jdeme ven, musíš přijít na jiné myšlenky."
Za týden to vypadalo, že se vše postupně dostává do starých kolejí. Už aby byly prázdniny u konce, blížící se maturita ji snad zaměstná natolik, že na tohle léto zapomene.
"Tati, můžu jít s kamarádkou do kina?" Takhle by se dříve nezeptala, jen by mi to oznámila. Před pár dny vypadala jako dospělá, teď je z ní zase dítě.
"To víš, že jo. Do půlnoci doma, jo?"
"Jasně, budu doma dřív. Kino končí v deset."
Začala s kamarádkami chodit ven skoro každý den. "Ty tvoje kamarádky, není to náhodou kluk? Nemusíš se stydět, ale musíš si dát hodně pozor. Je ti doufám jasný, že teď nemůžeš všechno."
"Není, fakt," směje se. "Jestli tě to zajímá, tak chodíme s Luckou k Monče hrát si s počítačem, občas zajdem na zmrzlinu. Nevěříš mi?"
"Věřím, jenom mám starost. To snad chápeš."
Druhý den je deset večer a Alena nikde. Je pátek, snad se nevrátila k jeskyňářské partě a někam neodjela. Nic neřekla, žádný papírek, žádný mail. Přepravka s overalem, holinkami a přilbou je na svém místě v garáži, takže do jeskyň nejela. Mobil má vypnutý. "Co nejdřív zavolej," posílám SMS. O půlnoci jsem už nervózní jak pes. Že já blbec dal na ty její řečičky... Ve dvě ráno mi přišla SMS, potvrzující doručení. Zapnula si mobil. Volám, bere to.
"Kde jsi, co se děje?"
"Je mi hrozně špatně, přijeď pro mně pod vocas na Václavák, rychle prosím...." A položila.
V mžiku sedím v autě a řítím se noční Prahou. Je tam. Zblitá a zapáchající močí. Do auta jí musím pomoci, pokládám jí na deku na zadní sedadla. No potěš. "Co si dělala, jak ti je?"
"Blbě..."
"Alkohol?"
"Jo, moc."
"Drogy?"
"Ne, přísahám. Odvez mě domů, chci spát..."
Chvíli přemýšlím, jestli jí nemám raději odvézt do špitálu. Ale jestli opravdu jen pila, tak se z toho vyspí. Musí se ale umýt, je pochcaná.
Doma z ní sundávám šaty, je úplně vláčná, sama se neumyje. Ale nebrání se. Překvapení čeká na konec. Dole je úplně vyholená. Jak dlouho jsem ji vlastně neviděl nahou? Minimálně rok. To tedy bude zítra vysvětlování. Nechává se umýt a osušit jako malá, odnáším jí do postele.
Co když se jí udělá v noci ještě víc špatně? Ještě, aby se tak udusila zvratky. Dávám ji na bok, do stabilizované polohy. Hlídat celou noc ji ale nevydržím. Počkat? vždyť jsme koupili elektronickou chůvičku. Aranžuji krabičku s kamerou a mikrofonem na opěradlo židle, druhou s monitorem si beru do ložnice. Zesílení dávám na maximum, slyším pravidelné oddechování. Snad by mne to vzbudilo, kdyby se dusila. Zítra je sobota, budík si dávám na osmou. Chci vstát dřív než Alena.
Ráno se na ni jdu podívat. Tvrdě spí. Teď už nebude chůvička třeba, vypínám ji, dávám do police a balím prodlužovačku, do které byl zapnut napájecí zdroj.
"Nééé, tati, nééé...," vyskočila z postele a ječí. "Kabelem néé..."
"Aááá, princezna se nám probudila. Co řveš, bije tě snad někdo?"
"Ne, prosím, ne kabelem." Z očí tečou slzy proudem.
Odkládám prodlužovačku, kterou mám stále v ruce a kterou jsem chtěl jenom odnést.
"Obleč si alespoň košili a přijď do kuchyně."
Teprve teď jí dochází, že přede mnou stojí úplně nahá.
Za chvíli mi sedí v kuchyni na klíně, oblečená do noční košile.
"Víš, co jsi provedla?"
"Nepřišla jsem domů včas a nic neřekla," klopí oči a třese se jí hlas.
"Správně. K tomu jsi měla vypnutý mobil, takže jsem tě nemohl nechat lokalizovat. Co dalšího?"
"Pila jsem. Moc jsem pila."
"Tak. Ještě něco?" Znejistěla.
"Tak se běž podívat do koše na prádlo."
"Já, já se... počůrala."
"Za to všechno tě musím potrestat tak, aby sis to dobře pamatovala. Souhlasíš?" Neříkala nic, jen se dívala do země. "Přines prodlužovačku," záměrně provokuji, protože tímhle nástrojem bych jí nařezat nedokázal.
"Kabelem néé, prosím...," stoupla si, drží se za zadek a už zase brečí.
"Myslel jsem, že jsi skoro dospělá. Vyvádíš jak malé děcko. Běž se uklidnit do kouta."
Poslušně odcupitala, ráda, že získala alespoň malý odklad. Přemýšlím, co s ní. Má v sedmnácti smysl domácí vězení? A naplácat jí rukou? Vařečkou? Po dvaceti minutách ji volám zpět.
"Jseš dospělá, nebo jsi stále malé dítě?"
"Potrestej mne jako malou holčičku, prosím. Jenom ne kabelem..."
"Jak malou?"
"Co se občas počůrává," usmála se lehounce a myslí si, jak nade mnou zase vyzrála.
"Co se dělá malým holčičkám, které hrozně zlobí a občas se počůrávají?"
"Naplácá se jim rukou na zadek."
"A?" Kouká na mne nechápavě. "A co s tím počůráváním, co nosí malé holčičky?"
"P, p... plínky," pomalu ze sebe vysouká.
"Takže teď si, holčičko, pěkně sundej košilku a přehni se mi přes koleno. A drž. Jestli se budeš bránit, dojdu si pro ten kabel."
Rány dopadají střídavě na jednu a druhou půlku. Ruku mám pádnou. Alenka se snaží být statečná, ale moc dlouho jí to nevydrží. Za chvíli se její drobné tělo otřásá vzlyky. Ještě pár ran na jasně červené půlky a přestává se kontrolovat úplně. Řve, pusu široce otevřenou, z očí vodopád. Držím pevně. Rány nepočítám, nejsou zvlášť silné, ale je jich hodně a jdou rychle za sebou. Dlaň mne pálí. Kope nohama, ruce si strká dozadu. Levou ji držím ruce za zády a pravačka pokračuje ve výprasku. Brečí z plných plic. Plesk, plesk, plesk. Tuhle medicínu potřebuje a ona to ví. Křik začíná slábnout, už má dost, víc se do ní nevejde.
Ještě několik dlouhých minut mi leží přehnutá na kolenou a vzlyká.
"Zvedni se a běž do kouta. Kleknout, ruce za hlavu. Takhle budeš hodinu. Já půjdu mezitím nakoupit, ale dám sem videokameru. Jestli se jen pohneš, tak až přijdu, pokračujeme prodlužovačkou."
Kabel funguje jako zaklínadlo, výprasku kabelem se opravdu bojí.
Za tři čtvrtě hodiny jsem zpět. Tyhle obrovské hypermarkety mají své výhody. V lékárně jsem koupil dva balíky těch nejsilnějších plen pro dospělé, co tam měli. U plen byl prospekt se související nabídkou. Zaujalo mne bílé body. Kupodivu ho měli ve správné velikosti, nechal jsem si zabalit rovnou čtyři, nebudu pořád prát. Přidal jsem i dvě igelitové podložky pod prostěradlo. Hodil jsem nákup do auta a pokračoval v sámošce. Dětské ubrousky, olejíček, zásyp, pár dudlíků a dvě lahvičky. Vedle v regálu jsou chrastítka. Chvíli váhám, ale proč ne, třeba se bude hodit, jedno beru. Cestou k pokladnám se stavuji pro pár krabic dětské kaše.
Jak jsem předpokládal, byla stále v koutě. Vzal jsem kameru ze stolu a v rychlosti projel záznam. Žádný větší pohyb, jen v jednom místě. Zastavil jsem záznam a podíval se pořádně. Sundala ruce ze zátylku a dala je do klína, trochu roztáhla nohy. Pak dala ruce zase za hlavu. Podíval jsem se pořádně do kouta. Na zemi, mezi nohama, je velký mokrý flek.
Kuchyňské minutky odzvonily konec hodiny.
"Můžeš spustit ruce, ale zůstaň klečet. Tak co, pohnula jsi se?" Odpověz!"
"Když já...," odpověď končí brekem.
Pokládám igelit na koberec. "Sem si lehni, na záda." Udělá to, ale rukama si zakrývá přirození a tiskne nohy k sobě. "Dostaneš plenky. Buď hodná, dej ruce za hlavu a roztáhni nohy, miminka se nestydí." Ani se nepohne. "Tak to by nešlo. Co tě čeká, když se budeš bránit trestu, víš." Zvedám se a přináším kabel od počítače. V ten moment leží vzorně jak mimino a vrhá na mne prosebný pohled. Přehnu kabel a významně si plácnu do ruky. Levačkou ji beru za kotníky a zdvihám nohy, zadek má vystrčený do vzduchu. Křičí, jako by ji na nože brali. Naznačím švih kabelem, ale na poslední chvíli zpomalím a kabel se jí jen lehce dotkne. Vyjekne, jako kdybych jí právě na zadnici obtiskl rozžhavené železo. Za vteřinku si uvědomí, že nedostala a pláč se zmírní. Pozvolna ji spouštím nohy zpět na igelit a zvedám se.
Rozbaluji a ve dřezu rychle oplachuji jeden z koupených dudlíků. "Zavři oči a otevři pusu." Neví, co jí čeká, ale poslušně udělá co jsem řekl. Savičkou dudlíku kroužím po jejích rtech, dotýkám se jazyka a vkládám dudlík do pusy. Uchopila ho mezi rty. Jemně tahám za kroužek, saje.
"Tak, pěkně dudlej. A ať tě ani nenapadne dudlík vyplivnout."
Dětským ubrouskem čistím počůrané nohy, zadek a kačenku natírám olejíčkem, potom zásyp. Nebrání se, její tělo je úplně vláčné. V tváři zčervenala tak, že její odstín se jen málo liší od zadku. Oči má pořád zavřené, dudlík se rytmicky pohybuje, dudlání jí viditelně uklidňuje. Pod zadeček vkládám plenku, protahuji ji mezi nohama a přikládám na bříšku, pevně upevňuji lepítky.
"Hodná holčička. Teď si hačni," pomáhám jí za ruku. "Dej ruce nahoru." Sedí jako opařená, bez hnutí. "No tak," zvedám jí ruce za zápěstí až do upažení. "Drž!" Navlékám jí přes hlavu body, ruce prostrkuji rukávy. "A zase hají, zvedni zadeček." Zapínám body na druky pod plenkou. Úplet je pěkně napnutý, drží plenku pevně mezi doširoka rozevřenýma nohama.
"Pěkně hajej. Tatínek jde připravit papání. Na, tu máš," tisknu jí do dlaně chrastítko. Tiše se rozplakala. Hladím ji po vlasech, dávám pusu na čelo. Pláče ještě víc. Beru mezi prsty kroužek dudlíku a trochu jím hýbu do všech stran. Reflexivně stáhla rty a začala rychle, pravidelně dudlat. Když rozmíchávám kaši, tak kromě hlasitého cumlání za sebou slyším cinkání chrastítka.
Ještě jdu do Alenina pokoje, do postýlky natahuji igelit a z postele přenáším prostěradlo, peřinu a polštář. Obaluji malou matraci velkým prostěradlem, velká část končí pod matrací, ale to nevadí.
"Odneseme miminko do postýlky," zdvihám ji opatrně ze země a v náručí odnáším. Drží se mě kolem krku. Pokládám jí do dětské postýlky a zvedám špršliny. "Tatínek přijde s papáním. Nemáš žízeň?" Přikyvuje. Do jedné lahvičky plním minerálku bez bublinek, do druhé kaši. Skláním se nad postýlkou a vytahuji Alence z pusy dudlík, až to mlaskne. Dávám jí lahvičku s minerálkou, sama si strká savičku do pusy a pije. Za chvíli je lahvička prázdná. "Tak a teď kašičku," podávám jí druhou lahvičku. Jdu ještě znovu naplnit první lahvičku minerálkou. Když se vrátím, tak pomalu pije a zkoumavě si mne prohlíží. Dopila, beru prázdnou lahvičku a stavím jí na stolek. "Chceš ještě pít?" Zavrtěla hlavou. Dávám k postýlce židli a na ní lahvičku s minerálkou tak, aby na ni mezi špršlinami dosáhla. Zatahuji závěsy. Když se vracím k postýlce, tak zjišťuji, že dudlíka si vzala sama. Má zavřené oči a pomalu dudlá. Přikrývám jí až k bradě a hladím po vlasech. "Spinkej."
Je poledne, ještě jsem nesnídal. Smažím si vajíčka se šunkou a sýrem. Po obědě uklízím, počůraný koberec v koutě zkouším vydrbat čistící pěnou a kartáčem. Pod koberec cpu staré noviny.
Vyřizuji v pracovně maily, když slyším volání. "Tatííí..."
"Spinkej ještě. Jestli máš žízeň, tak pití máš u postýlky," volám na ní.
"Tatííí, prosím..."
Jdu za ní do pokoje. Sedí v postýlce. "Tak co je."
"Víš, tati, já musím."
"Co musíš?"
"Chce se mi hrozně na záchod."
"Máš plínky. Lehni si, vem si dudlíka a ještě chvíli pěkně spinkej."
"Mě se ale chce i na velkou."
"I na to máš plínky."
"Prosím, pusť mne na záchod."
"Ne. Lehni si a poslouchej. Tvůj trest bude trvat týden. Do té doby budeš pořád v postýlce, jen večer tě vykoupám. Máš zakázáno mluvit, dokud se tě nezeptám. Když něco budeš chtít, tak křič jako mimino, ale žádná slova. Když ti dám dudlík, tak ho sama nesmíš vyplivnout. Jestli budeš dnes a zítra hodná, tak koupím nočník a kakat budeš do něj. Jestli budeš zlobit, tak dostaneš na zadek. A teď otevři pusu."
Zašpuntoval jsem jí pusu dudlíkem, neodvážila se ani ceknout. Na poličku jsem připevnil chůvičku, nařídil kameru a zavřel za sebou dveře.
Na monitoru sleduji, jak se snaží najít pohodlnou polohu. Nejde to, volání přírody je silné. Je nervózní, pěstičky svírají šprušle za hlavou. Nervozitu najednou střídá chvíle soustředění, napětí povolilo. Netrvá dlouho a pláče jako malé, pokakané miminko.
Týden uběhl rychle, Alenka byla vzorná.
"Dnes naposled spinkáš jako miminko, zítra postýlku rozebereme a bude z tebe zase velká holka."
Ráno připravuji velkou snídani, pak až do večera upravujeme pokoj do podoby vhodné pro mladou slečnu a nepotřebný dětský nábytek a miminkovské věci stěhujeme do sklepa. U toho probíráme všechno, co jsme si nestihli říci za posledních několik let.
Aleně začala škola a život se vrátil do běžných kolejí.
Odjel jsem na týden na služební cestu. Vezl jsem nějaké vzorky autem do Belgie, pěkná dálka. Na poslední dva dny jsem měl naplánovanou spíš turistiku, než práci, ale auto se rozhodlo jinak. Vysypala se mi převodovka, oprava zabere nejméně týden. Místo dvou dnů turistiky a dne ne cestě nasedám do letadla, doma jsem v pět ráno.
Opatrně našlapuji, abych Alenu nevzbudil. Chci ji překvapit. Pět minut před šestou, kdy obvykle zvoní budík, ji jdu vzbudit. Překvapení je dokonalé, ale na mé straně. Alena leží v posteli na zádech, ruce za hlavou a v puse cucá dudlík. Rychle potichu opouštím místnost a spěchám do sklepa. Když v šest zvoní budík, jakoby nic vcházím do dveří, v jedné ruce lahvičku s kaší a v druhé suchou plenku.
"Budeme papat, nebo potřebujeme napřed přebalit?"
Autor: Crybaby
Anketa