Anketa

Oznámkujte tento článek (jako ve škole)

1
14 (82.4%)
2
2 (11.8%)
3
0 (0%)
4
0 (0%)
5
1 (5.9%)

Celkem hlasů: 9

Hlasování ukončeno: Června 18, 2007, 00:33:20

Autor Téma: Stopařka  (Přečteno 19865 krát)

Offline Anonymous

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 2 114
  • Karma: 1
Stopařka
« kdy: Června 18, 2007, 00:33:20 »
Velké mimino na cestách

Byl pátek odpoledne a já jsem se vracel do Prahy ze služební cesty. Měl jsem dobrou náladu, protože jsem měl před sebou celý volný víkend. To byl také důvod, proč jsem se rozhodl trochu popustit uzdu svému koníčku – hraní si na miminko. Ještě v hotelu před cestou jsem lehl na postel, namazal jsem se dětským krémem proti opruzeninám, vzal jsem si jednorázovou plenku Tena, do ní jsem si ještě vložil vložnou plenku, přes ně přetáhl těsné gumové kalhotky, ještě přes ně pevné boxerky a nakonec kalhoty.

Takto přichystaný jsem vyrazil na cestu. Při obědě jsem vypil hodně minerálek a tak není divu, že se mi asi za hodinu začalo chtít čůrat. Dost dlouho jsem to ještě držel, ale za nějaký čas to velikou úlevou pustil a počůral jsem se do plínek. Byl to úžasný pocit, čurání stékalo mezi nohami až na zadek a dělala se pode mnou loužička. Raději jsem to pouštěl postupně po malých dávkách, aby ten nápor plenky vydržely a neprotekly, protože jsem si nechtěl namočit kalhoty a potahy v autě. Když jsem cítil, že jsem prázdný, tak jsem si rukou zkontroloval stav kalhot a došel jsem k závěru, že je všechno v pořádku. V autě byla mírně cítit typická směs pachů plínek, čurání a krému, ale bylo to snesitelné. Zkusil jsem vyvětrat, ale moc to nepomohlo.


Stopařka

Nejel jsem rychle a možná i proto jsem si již zdálky všiml auta zaparkovaného v odstavném pruhu. Jak jsem se k němu blížil, uviděl jsme, že nějaká žena právě zavírá kapotu od motoru. Vtom i ona uviděla blížit se moje auto a spíš instinktivně na mě začala trochu nejistě mávat o pomoc. Během zlomku vteřiny mi hlavou proběhlo několik vzájemně protichůdných úvah: na silnici nebylo moc aut a slušnost velela nepřemýšlet, zastavit a pomoci. Současně mi na druhou stranu hlavou proletěla obava z toho, že mám na sobě pořádně počurané plenky a co všechno se může stát, obava, která měla v sobě i pořádnou dávku vzrušení. Nakonec to byla asi hlavně řidičská solidarita co zvítězilo a tak jsem zastavil těsně za odstavených autem, vystoupil jsem z auta a přišel jsem k ženě.

„Můžu vám nějak pomoci?“ zeptal jsem se.
„Ano…, i když vlastně nevím,“ odpověděla žena trochu nejistě.
Mohlo jí být tak okolo třiceti let, byla tmavovlasá, středně vysoká, o trochu menší než já, hezká, dobře oblečená.
„Jak to?“ zeptal jsem se.
„Rozbilo se mi auto, volala jsem do servisu, a řekli, mi, že to na místě nejde opravit a že si pro něj přijedou. Takže vlastně bych potřebovala jen jedno – odvézt do Prahy a o to je mi hloupé vás požádat.“
„Proč, to přece není problém, mám volné auto a do Prahy stejně jedu“, zareagoval jsem okamžitě a až potom jsem si uvědomil, že to vlastně trochu problém je – venku na mě nebylo nic vidět, ani cítit, ale až si sedneme do auta?
„Ted, vlastně…..hmmm,“ zakoktal jsem.
„Ano?“ zeptala se žena.
„Nic, je to v pořádku,“ opět ve mě zvítězila galantnost, ale nejen ona. Také jsem cítil lehké šimrání v podbřišku z toho, že strávím následující poměrně dlouhý čas se zcela cizí ženou a přitom v počuraných plenkách. Cítil jsem směs obavy a očekávání a zjistil jsem, že se lehce chvěji. Umínil jsem si, že budu řídit ještě opatrněji než dosud. Velkou řidičskou reputaci si asi teď nezískám, ale to nevadí, blesklo mi hlavou a v duchu jsem se zasmál.
„Kdyby byl nějaký problém, řekněte, já si stopnu někoho jiného…..,“ řekla a podívala se po silnici, po které za celou dobu neprojelo naším směrem ani auto. Bylo jasné, že v pátek odpoledne jezdí většina aut opačným směrem…..
„Ne, to zvládneme….,“ řekl jsem trochu tajemně.
Žena se na mě tázavě podívala, ale už neřekla nic. Bylo mi jasné, že v té chvíli promýšlí různé možné nepříjemnosti, ale byl jsem si jist, že tu pravou neví.
„Dobře, tak děkuji mockrát. Nebude vám vadit, když si vezmu svoje věci? Mám jich hodně,“ zeptala se.
„Samozřejmě,“ řekl jsem a šel jsem k jejímu autu. Otevřela kufr a vyndali jsme dvě opravdu velké tašky. Dali jsme je do mého auta, zavřeli její a nasedli do mého.


Cesta autem

Ve chvíli, kdy bylo jasné, že žena pojede se mnou, jsem jakoby mimoděk otevřel dveře u řidiče a kufr. Auto tak stačilo vyvětrat a když jsme do něho nasedli, tak nebylo nic cítit. Ulevilo se mi, protože jsem přeci jen měl strach z trapného okamžiku, kdy by se ukázalo, že mám na sobě počurané plenky. Sám jsem je trochu cítil, ale říkal jsem si, že k ní je to přeci jen trochu dál a také, že já si toho více všímám, jak o tom vím.
Vyjeli jsme a v tu chvíli se ke mně žena trochu naklonila a řekla:
„Vlastně jsme se v tom zmatku, ani nepředstavili. Jmenuji se Klára Malá, klidně mi říkejte Kláro.“
„Promiňte, Martin Polanský, Martin.“

Podali jsme si ruce. Nevím jestli to bylo tím, že jsem se pohnul, ale každopádně se mi v té chvíli zazdálo, jako bych v tu chvílí plenky ucítil. Klára byla v tom momentu jen kousek od mě. Ve chvíli, kdy jsme se při podávání rukou na sebe podívali jsem si všiml, že zřetelně nasála nosem vzduch a trochu ho pokrčila, jako když člověk něco ucítí. V jejích očí jsem uviděl záblesk překvapení a měl jsem dojem, že její oči sklouzly směrem k mému klínu. Nebyl jsem si ale jist, protože jsem rychle uhnul pohledem a díval jsem se dopředu na silnici. Opět se dostavilo intenzivní šimrání v oblasti podbřišku, značící nervozitu, začalo mě polévat horko a cítil jsem, jak rudnu. Měl jsem dojem, že musím být rudý jako rak a nenápadně jsem mrkl do zpětného zrcátka. Nebylo to tak strašné, jak se mi zdálo, ale červený jsem byl. Nenápadně jsem se mrkl na Kláru a ke svému zděšení jsem zjistil, že se na mě stále zkoumavě pozoruje. Naše oči se na zlomek vteřiny setkaly a Klára se zeptala:
„Všechno v pořádku?“ Její hlas byl klidný. Působil jako balzám na moje nervy. Pomalu jsem se začal uklidňovat, dokázal jsem se na ni usmát a řekl jsem:
„Ano“.
Řekl jsem, že přece o nic nejde, že pravděpodobně nic nepozná, a kdyby ano, tak se přece nic neděje. Díky tomu jsem opět získal nad sebou kontrolu, vrátila se mi normální barva a v klidu jsem se soustředil na řízení. Zeptal jsem se Kláry, co vlastně dělá a odkud jela.
„Mám svoji firmu, máme pobočky po Čechách a pracujeme taky hodně v Německu.“
To mě zaujalo.
„A čím se zabýváte?“
„Mám soukromou pečovatelskou službu. Poskytujeme lidem kompletní péči. Staráme se hlavně o staré lidi, ale také o různě nemocné lidi a vůbec o lidi, kteří nějakou péči potřebují Nevěřil byste kolik takových lidí je a ten trh se zvětšuje tím, jak stoupá průměrná délka života. Největší příjmy máme v Německu, protože tam jsou ochotni lidé více platit, ale i u nás už je dost lidí, kteří naši péči potřebují a přitom si nás můžou zaplatit.“
Její vyprávění mě zajímalo čím dál více.
„Jak to funguje?“ zeptal jsem se.
„Jednoduše. Vlastně to celé začalo tím, že jsem sama pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Práce mi celkem vyhovovala, ale byla jsem špatně placená. Napadlo mě, jestli by se nedalo pečovat o lidi, což mě baví, za více peněz. Začala jsem sama a měla jsem tři starší lidi z okolí, o které jsem se chodila starat. Pak jsem to přestávala stíhat a ukazovalo se, že by lidí, kteří by naši péči potřebovali je více a tak jsem najala svou kamarádku z nemocnice. A tak to šlo dál a dál a dneska máme desítky sester a skoro stovku klientů u nás a v Německu.“
„A co klientům nabízíte?“ zeptal jsem se už zase trochu rozechvěle.
„Všechno co by mohli potřebovat. Je to různé. Někteří potřebují jen jednou za čas změřit tlak, jsou však i takoví, kteří potřebují kompletní péči. Dá se říci, že jsou to takové velká miminka, která jsou na nás zcela závislá.“
„To je zajímavé,“ řekl jsem už zase trochu přiškrceným hlasem.
„Ano, je to hezká práce – pomáháme lidem a ještě za to máme peníze…..“
Jeli jsme dál, Klára povídala o své práci, mě to velmi zajímalo, vyptával jsem se a lámal si hlavu, jak přivést řeč na to co mě z práce Klářiny firmy zajímalo nejvíc – na to, zda jejich klienti nemívají problémy s inkontinencí a jak to řeší.


Inkontinence

Za nějakou chvíli mě Klára požádala, abych zastavil, že si potřebuje odskočit. Zajel jsem k pumpě a zastavil. Klára odešla dovnitř a já jsem počkal v autě. Využil jsem chvilky, aby si zkontroloval plenky. Byly v pořádku, ale pořádně pročurané.
Klára se za chvilku vrátila a sedla si do auta. Když dosedala, opět začichala a pokrčila nos, jakoby něco ucítila. Uvědomil jsem si, že při příchodu zvenku mohou být moje plínky mnohem víc cítit než když člověk celou dobu sedí v autě. Zalitoval jsem, že jsem za její nepřítomnosti auto nevyvětral, ale už se nedalo nic dělat.
Klára se na mě zkoumavě podívala a zeptala se:
„Vy si ani neodskočíte? To je zvláštní, já už jsem to skoro nemohla vydržet.“
Nevěděl jsem co odpovědět. Také jsem si přitom uvědomil, že se mi chce hodně na malou a že není jisté, kolik toho moje plenky ještě vydrží.
„Možná jsem měl.“ Řekl jsem tedy nakonec popravdě, ale raději jsem vyjel, abych se vyhnul další debatě na toto téma.
Chvilku jsme jeli a já jsem brzo zjistil, že moje potřeba čurat začíná být nesnesitelná. Rozhodl jsem se to risknout a začal jsem čůrat do plínek. Čural jsem tak silně, že jsem zřetelně slyšel jak proud vtéká do plínek.
Opět jsem na sobě ucítil zkoumavý pohled Kláry. Koutkem oka jsem viděl, že přejíždí z mého obličeje na můj klín, který byl čím dál zakulacenější, jak plenky nasákávaly, a zpět na obličej.
Krev se mi zase začala hrnout do tváře, zejména když Klára začala mluvit:
„Víte co je zvláštní?“
Opravdu jsem nevěděl.
„Nevím, jestli je to už profesionální deformace, ale pořád mám pocit, že to tady v autě je cítit stejně jako u některých našich pacientů….“
„Ano…..?“ řekl jsem a hlas se mi mírně zadrhl.
„Víte, oni bývají často inkontinentní. Víte co to znamená?“
Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem si to chtěl nechat vysvětlit.
„To znamená, že se počůrávají. Jako malé děti. Ve dne, v noci. Prostě to nedokážou udržet. To je právě naše častá práce, že o lidi s tímhle problémem pečujeme.“
„A jak to děláte?“ Zajímal jsem se dále.
„Celkem jednoduše – opravdu je to jako když se pečuje o malé děti – dáváme jim plínky nebo plenkové kalhotky, úplně stejné jako se dávají miminkům, ale pro dospělé, přebalujeme je, myjeme – je to opravdu jako se starat o velká miminka. Dobré je, že to není těžká práce a těm lidem to hodně pomůže, když o ně někdo láskyplně pečuje.“
„No to si dovedu představit.“ řekl jsem a tentokrát jsem se já podíval na Kláru.
„A není to nepříjemné?“ zeptal jsem se.
„Bereme to jako součást naší práce. A mě to nikdy nevadilo, ani když jsem pracovala v nemocnici. Nevím proč, ale vždycky jsem ty pacienty, když jsem o ně takhle pečovala viděla jako taková velká mimina a u těch je to přece normální, ne? Zrovna dneska jsem byla pomoci děvčatům u jedné klientky. Představte si to, hodně bohatá paní a po úraze potřebuje celodenní péči. Máme tam trvale tři ošetřovatelky, které jí oblékají, krmí, chodí s ní na procházku a také jí přebalují jako malou holčičku, když se počurá nebo pokaká….“
Poslouchal jsem a čí dál víc měl pocit, že mi ty podrobnosti nepovídá nadarmo. Nervózně jsem se zavrtěl na sedadle a zjistil jsem, že na mě zase jde čůrání. Klára se na mě opět zkoumavě podívala a po chvíli mlčení řekla:
„Pořád mám pocit, že je tady něco cítit jako …..hm, aha, tak už to chápu“. Podíval jsem se na ni a zjistil jsem, že má oči upřené do mého klína a na tváři ji hraje mírný úsměv.
„Pořád jsem nevěděla, proč se mi zdá, jako by tady bylo cítit mokré plínky a už to vím,“ řekla. Sledoval jsem její pohled a pochopil jsem. V klíně jsem měl nevelkou, ale zřetelnou vlhkou skvrnu.
Strašlivě jsem zrudl a opatrně pohlédl na Kláru. Ta se na mě usmála pohledem, který byl plný pochopení. Dala svou ruku na mou ruku na volantu, hladila jí a řekla:
„Vy jste se počural, že jo? Já jsem měla od začátku dojem, že to tady je cítit, ale myslela jsem si, že se mi to jen zdá. Pak mi bylo divné, že si ani nezajdete na záchod, když jsme stavěli. A v jednu chvíli se mi zase zdálo, že slyším jak čuráte do plínek. Takže se mi to nezdálo, co? Vy jste do nich zrovna čural…No, nic si z toho nedělejte, vždyť jsem vám říkala, že to je normální. To se stává spoustě lidí. Málokdo to ví tak dobře jako zrovna já.“
Bezmyšlenkovitě jsem dál řídil a přitom vnímal jak mě Klára hladí laskavě po ruce. Také jsem zpozoroval, že skvrna v mém klíně se mezitím velmi zvětšila.
„Vy jste mi pomohl tím, že jste mě odvezl, já se vám odvděčím tím, že se o vás postarám. To umím dobře. Chcete?, “ řekla Klára.
„No, to bych byl rád,“ vypravil jsem ze sebe, ale stále jsem byl pořádně nervózní.
„Jak to půjde, tak zastavíte a já vás hezky přebalím a dám vám čisté plínky, ano? Souhlasíte?“
„Souhlasím, ale problém je, že já už čistou plenku nemám. Došly mi a doufal jsem, že dojedu v těchhle až domů.“
„No to sice dojedete, ale budete tady mít potopu a to byste asi nechtěl. O plenky si opravdu nemusíte dělat starosti. Až zastavíte něco vám ukážu.“

Přebalování

Přiblížili jsme se k pumpě a já jsem zajel na parkoviště. Klára mi poradila ať dojedu na jeho konec, kde nebyly další auta. Zastavili jsme a vystoupili z auta. Byl nejvyšší čas, protože jsem měl na kalhotách obrovskou skvrnu, která se při každém pohybu zvětšovala.
„Teď se pojďte na něco podívat,“ řekla Klára a dovedla mě ke kufru auta. Otevřel jsem kufr, ona otevřela jednu ze svých velkých tašek a ukázala mi její obsah. Taška byla zcela zaplněná plenkami, plenkovými kalhotkami, vložnými plenkami, igelitovými kalhotkami, podložkami a podobnými věcmi.
„To je moje pohotovostní taška. Ve druhé mám lékařský materiál, ale ten teď naštěstí nebudeme potřebovat.“
Pak šla, otevřela zadní dveře od auta, vzala z tašky jednu podložku, položila ji na zadní sedadlo a řekla:
„Pojďte, hajněte si tady.“
Vlezl jsem do auta a lehl si na podložku na zadní sedačky. Klára mi sundala boty a položila je vedle auta. Pak mi rozepnula knoflík a poklopec mokrých džínů a začala mi je stahovat.
„Zvedněte zadeček, ať vám můžu stáhnout ty počuraný kalhoty.“ Udělal jsem co mi řekla a pomohl jsem ji kalhoty stáhnout. Když byly dole, Klára je přehodila přes otevřené dveře auta, mokrou skvrnou směrem ven, takže byla dobře vidět. S obavou jsem se na ně podíval, Klára ale řekla: „To nevadí, vždyť o nic nejde….“ Pak přišli na řadu trenýrky, taky pořádně mokré. Klára mi je sundala a přehodila je vedle džín. Tím se dostala k igelitovým kalhotkám. Když je uviděla, řekla: „Tak, vy máte i igelitové kalhotky, jste dobře vybavený. Ale ani ty to nezachránili, co? Musíme vás asi příště přebalit dřív, co? Nenechat vás se takhle strašně pročůrat…, to je ostuda, co…?,“ všiml jsem si, že na mě začínala mluvit, jako se mluvívá na malé děti a také jsem se tak začínal cítit.
Přehodila igelitové kalhotky přes počurané trenýrky na dveřích auta. Pak se pustila do sundávání mých plenkových kalhotek. Pečlivě rozlepila samolepicí pásky a rozbalila kalhotky.
„My jsme ale teda počuraný,“ opakovala přitom. „A máme v kalhotkách i vložnou plenku a ta je taky úplně pročůraná….no to je teda náklad, to je něco…“. Tak nadzvedněte zase zadeček…..tááák, vyndáme plínku zpod zadečku…“ Vytáhla kalhotky s vložnou plínkou, srolovala je, zalepila a položila na zem vedle auta.
„Hezky tady ležte, já jdu pro čistou plínku,“ řekla pak a odešla ke kufru. Pro mě to znamenalo chvíli nervozity, protože jsem tam ležel od pasu dolů nahý, dveře od auta byly dokořán. Byl jsem zcela bezmocný a jen jsem ležel a doufal, že nikdo nepůjde okolo. Klára se naštěstí za chvilku vrátila a nesla plno věcí, která si naskládala mezi moje nohy na sedačku.
„Tak, napřed vás trošku otřeme ubrouskem ať nejste počuraný. Hezky mi roztáhněte nožičky ať k vám můžu.“ Roztáhl jsem nohy jak to nejvíc šlo.
„Krásně, tak se mi to líbí,“ řekla Klára a otírala mě čistícím ubrouskem nejdřív vepředu a pak mezi nohama.
„Hlavně tady,“ říkala a utírala mě kůži okolo pindíku a pak v oblasti třísel.
„Taky zadeček….hezky ho zvedněte, ať k němu můžu….táák, to je správně vy jste moc šikovný pacient, vy byste byl moc hodný a šikovný malý chlapeček. Asi bychom si vás trošku měli vzít do péče,“ říkala Klára a přitom mě otírala mezi půlkami.
„Tak hotovo, teď jste zase krásně suchý a čistý, takže můžeme dát nové plínky,“ řekla a poplácala mě po zadku. „Tak zase nadzvedněte zadeček, ať můžeme dát plenkáče.“ Udělal jsem co mi řekla a Klára pode mě vsunula plenkové kalhotky, které předtím rozložila a roztáhla, aby se daly dobře obléknout.
„Ještě musíme zadeček namazat, abyste se v plínkách neoprudil,“ řekla, vzala dětský krém a nabrala si ho pořádnou dávku na ruku. Postupně mě důkladně namazala všude vepředu, na vnitřní straně stehen a nakonec i mezi půlkami. „Zadeček asi taky radši trochu namažeme, že jo?, “ zeptala se a mě nebylo jasné co myslí, až do chvíle kdy jsem ucítil, že mě prstem maže přímo uvnitř zadečku. Bylo mi to příjemné, ale dost jsem se styděl. Klára to zřejmě vycítila, protože řekla:
„Už to je. Ono je lepší, když se alespoň krajíček namaže, aby zadeček nebolel….“
„Já vím, taky si ho vždycky mažu, ale přece jenom se trochu stydím, když mi to děláte vy,“ řekl jsem tiše.
„Ale už jsem vám přece říkala, že přede mnou se nemusíte stydět vůbec za nic, Martínku, já jsem na tohle všechno zvyklá a dělám to ráda,“ řekla.
„Jste na mě hodná,“ vydechl jsem.
„Já rada,“ řekla a zase mě lehce pleskla přes zadek.
„Tak hotovo a teď vás krásně zabalíme do plenčiček.“ Při těch slovech vyndala dvě vložné plenky a dala je do plenkových kalhotek, na kterých jsem ležel. „Takhle už cestou nebudeme muset přebalovat…..teda snad…..“ řekla. Pak zvedla přední část kalhotek, upravila v nich vložné plenky a přetáhla mě ji dopředu mezi nohama. Pečlivě je urovnala a pak zalepila samolepicí pásky. Pak si ještě dala kousek krému na prst a projela s ním po mých stehnech pod krajem plenkových kalhotek.
„Aby vás nedřeli,“ řekla k tomu.
„Ještě dáme pro jistotu igelitové kalhotky, kdybyste zase ty plínky pročural. Natáhněte mi nožičky….tááák…oblíkneme….a je to….teď jste dobře připravený na dlouhou cestu. Ale do čeho vás teď oblíknu? Oblečení máte počuraný, no něco najdeme,“ řekla a šla ke kufru auta. Za chvíli se vrátila a něco nesla.
„Tak tohle vám oblíknu, aby vám nebyla zima. Taky to bude pomáhat hezky držet plínky pohromadě,“ řekla a oblíkla mi světle modré flanelové kalhoty.
„Ještě boty a hotovo! Ukažte se mi,“ vzala mě za ruku a pomohla mi z auta. Stoupnul jsem si a Klára si mě prohlížela: kalhoty byly dost přiléhavé, takže pod nimi byl zřetelně vidět balík plen mezi mýma nohama. Necítil jsem se na parkovišti nejlépe, ale Klára na mě působila nesmírně uklidňujícím dojmem, protože celou situaci brala jako naprostou samozřejmost. Vůbec ji nevadilo, že čas od času projelo okolo nás nějaké auto. Naštěstí, jak se mi alespoň zdálo, nikdo nám nevěnoval pozornost.


U pumpy

Klára pak sbalila moje počurané oblečení, dala ho do igelitové tašky a do kufru od auta. Potom sebrala ze země zabalenou plenku, řekla mi ať zavřu auto, že si půjdeme do pumpy něco dát. Poslechl jsem, ale nebyl jsem si vůbec jistý, zda chci jít do pumpy. Její samozřejmost a sebejistota mě ale opět přesvědčily. Šel jsem za Klárou do obchodu, tedy spíše jsem se kolíbal, protože s plenkami mezi nohama se mi špatně šlo. Klára před obchodem vyhodila plenky do koše a vešli jsme dovnitř.

„Teď se musím jít vyčůrat zase já. Počkejte tu na mě,“ řekla a já jsem osaměl v obchodě. Stál jsem mezi regály a snažil jsem se být stále tak, aby na mě nebylo vidět od pultu. Naštěstí v obchodě nebyl nikdo kromě prodavačky, která mě ale velmi znervózňovala, protože byla mladá a hezká a jelikož jsem byl jediný zákazník v obchodě, tak na mě každou chvíli koukla. Dělal jsem , že si prohlížím nějaké zboží, ačkoliv jsem byl tak nervózní, že jsem stěží vnímal na co koukám.

Strašně jsem se zaradoval, když jsem uviděl, že Klára vyšla ze záchodu a šel jsem ji hned naproti. Mimoděk jsem tak vyšel ze svého úkrytu a pochopil jsem, že prodavačka si hned povšimla, se mnou není něco v pořádku. Viděl jsem jak pohledem klouže po mé postavě, až se zarazila u obrysu plenek, které byly zřetelně vidět v mých kalhotách. Na tváři jí bylo patrné překvapení. Mě se začala zmocňovat panika, čehož si Klára všimla, něžně mě vzala za ruku a vedla k pultu. Nervozita mi sevřela vnitřnosti a ucítil jsem prudký stah ve střevech, doprovázený hlasitým zaškrundáním.

„Ne, to ne, teď ne!!!“ vyjekl jsem v duchu. Několik chvil jsem myslel, že mě nervozita zcela ovládne a že snad neudržím střevní svěrače, prostě že se tam na místě pokakám. „To by ta slečna za pultem asi koukala….,“ blesklo mi hlavou. V tu chvíli jsem zjistil, že obě ženy, jak Klára, tak prodavačka na mě napjatě hledí. Pochopil jsem, že zvuk, které se ozval z mých střev, bolestná grimasa v mé tváři a pohyb ruky, kterou jsem si přitiskl na břicho, jim prozradily co se v mých střevech právě odehrává.

„Všechno v pořádku?,“ zeptala se mě Klára starostlivě.
Tiše jsem přikývl a Klára se mě zeptala:
„Nechcete si dojít na velkou?“
Zavrtěl jsem hlavou. Strašně jsem se styděl a moje jediná myšlenka byla být co nejrychleji pryč.
„Mohu vám nějak pomoci?“ otočila se prodavačka ke Kláře a kývla přitom hlavou směrem ke mně.
„To je v pohodě, děkuji,“ odpověděla Klára.
„Když nechce, tak nechce, co? To je normální, já to dobře znám od dětí,“ řekla prodavačka. „Ale kdo to má pořád prát…..“.
„On má jednorázovky,“ řekla Klára, takže to tak nevadí.
„Aha, no tak to jo. Ani jsem nevěděla, že se dělají i pro dospělé. Ještě něco? Něco pro něho?“ zeptala se prodavačka a namarkovala Klářinu Colu.
„Dáte si něco?“ zeptala se Klára a já jsem se začal zmateně rozhlížet po krámu.
„Co tohle“, zeptala se prodavačka s úsměvem a vytáhla z krabičky veliké lízátko ve tvaru dudlíku. „To by se hodilo, ne?“
„Chcete lízátko? Ano? A taky asi něco k pití, ne? Džus? To zas budeme muset stavět na přebalování, co? Ale to nevadí. Tak to bude všechno.“ řekla Klára a zaplatila.
Chtěl jsem si vzít věci, které mi Klára koupila, ale předběhla mě a přímo u pultu rozbalila dudlík a strčila mi ho do pusy.
„No vidíte, jak mu sluší,“ řekla prodavačka.
„Ano, tak díky a nashledanou“, odpověděla Klára.
„Na shledanou, a zase někdy přijeďte, je to s vámi příjemná změna,“ řekla prodavačka.
Také jsem chtěl říci na shledanou, ale s lízátkem - dudlíkem v puse jsem jen něco zamumlal.


Klára si bere plenku

Vyšli jsme ven, já jsem se kolíbal v plenkách a s dudlíkem v puse. V zádech jsem cítil pohled prodavačky, otočil jsem se a skutečně upírala mírně pobavený pohled na mou velikou záď. Viděla, že jsem se otočil a zamávala mi rukou, jako se mává na malé děti.

„Vidíte, lidé ve vás za chvíli vidí malé dítě a pak jim to vlastně ani nepřijde divné. Vy teda tomu taky docela nahráváte, že se tak trochu chováte, “ řekla Klára. Zdálo se mi, že to není pravda, protože kalhoty, skrz které mi byly vidět plenky, mi dala ona a dudlíka mi vnutila spolu s prodavačkou, ale necítil jsem se být v pozici se přít.

Přišli jsme k autu a Klára navrhla, že bude řídit. Rád jsem souhlasil, protože jsem se začínal cítit jako malé dítě jako nikdy dřív.
Vyrazili jsme a Klára se mě za chvíli začala vyptávat, jak to vlastně je s tou mou inkontinencí. Snažil jsem se odpovídat věrohodně, ale moc jistý jsem si nebyl, přeci jen byla profesionálka a asi se v tom dobře vyznala.
„Vy jste kompletně inkontinentní? Víte co tím myslím?“ zeptala se.
„Ano, myslím, že vím“, zamumlal jsem.
„A jste teda?“
„No…..spíš ano…...“ řekl jsem nejistě.
„Spíš ano? No, myslela jsem si to…..“, řekla.
„Hmmmm,“ zamumlal jsem opět.
„Vám se o tom nechce mluvit, co? Ale já jsem vám přece vysvětlovala, že se přede mnou nemusíte ani trochu stydět, pro mě to je všechno úplně normální. Hmmm? Ano? Nebudete se přede mnou stydět?“
„Tak dobře.“ Slíbil jsem a řekl jsem si, že doufám, že nebude těchto svých slov později litovat.
„Mimochodem bychom si možná mohli tykat, když si povídáme o takovýchto věcech, co říkáte?“ navrhla Klára. Rád jsem souhlasil.
„Před tebou už se tolik nestydím, ale u té pumpy to bylo strašné…..“ řekl jsem. „Tam jsem se málem propadl hanbou.“
Klára mě pohladila po ruce.
„Ale byl jsi přitom strašně roztomilý. Opravdu jako malý chlapeček…. Vypadalo to, že se tam snad po……kakáš….“
„Taky se to málem stalo, myslel jsem, že to neudržím,“ přiznal jsem.
„Ono by se toho zase tolik nestalo,“ řekla Klára.
„Ta prodavačka by se asi dost divila….,“ řekl jsem. „Už takhle z toho byla, myslím docela v šoku.“
„Já myslím, že se docela pobavila. Víš, jakou tam musí mít nudu celý den? Víš co, lidi tady na inkontinenci nejsou vůbec zvyklí a já se právě proto občas snažím je na to zvykat. Někdy je to holt trochu šokuje, ale co se dá dělat….“.
Jeli jsme asi půl hodiny a Klára řekla:
„Ach jo, já už zase musím zajet k pumpě, musím už zase čurat. Jsem asi nějaká nastydlá…“
„Taky bys potřebovala plínky, co?“ zažertoval jsem.
„Víš, že jsem o tom vážně přemýšlela? Pořád je dávám všem lidem okolo, někdy je musím přesvědčovat, jak je to výhodné a pohodlné a sama si je nevezmu. Přitom taky mívám problémy. Stačí když trochu nastydnu a pak musím pořád chodit čurat. Jakmile chvíli nejdu, hrozí mi problém….“
„Jaký?“ byl jsem pochopitelně zvědavý.
„Stačí, když zakašlu, zasměji se nebo kýchnu a trochu mi hned uteče…. To se stává hodně ženám a většinou s tím také nic nedělají. Ale já bych možná měla, když jsem z profese…Taky na těch cestách by to bylo pohodlnější a nemusela bych si dělat starosti.“
„Tak si vezmi plenku, bude ti stačit vložná, ne? A já se nebudu už cítit trapně.“ navrhl jsem.
„Ty se necítíš trapně, to už jsme si vyjasnili, ne?,“ řekla Klára. „Ale víš co? Zkusím to. Teď se tady dojdu na záchod vyčurat a pak si ji vezmu.“ Řekla a zajela k pumpě.
„Já zůstanu tady,“ prohlásil jsem kategoricky.
„Jasně,“ odpověděla a mrkla na mě. „Hned jsem zpátky“.
Klára se za chvíli vrátila.
„To je úleva….“, řekla „A teď se už nebudu týrat – když mohou mít pohodlí ostatní, proč ne já?“
Došla k auto, otevřela kufr a vytáhla ze své tašky jednu vložnou plenu. Pak přešla na bok auta kde jsem byl já otevřela dveře, aby ji zakrývaly a řekla:
„Teď se moc nedívej!“
Tentokrát jsem neposlechl a alespoň koutkem oka jsem koukal, ale zdálo se, že Kláře to ani moc nevadí nebo si mě alespoň nevšímá. Schovala se za dveře auta, vyhrnula si košili, kterou měla zastrčenou v kalhotách a podržela si ji podpaží. Pak chytila palcema džíny a stáhla si je i s kalhotkama kousek nad kolena. Zahlédl jsem, že na kalhotkách má velkou vlhkou skvrnu. Potom se trochu pokrčila v kolenou, roztáhla nohy co to šlo, vložila do kalhotek vložnou plenku a opatrně si kalhotky natáhla. Ještě si trochu plenku mezi nohama poupravovala a pak si přes kalhotky natáhla džíny.
„Igelitky si brát nebudeš?“ zeptal jsem se.
„Není třeba, zatím jsem nenosila nic a taky to šlo,“ odpověděla.
„Ale koukal jsem na tvoje kalhotky a docela se ti ta plínka bude hodit……“
„Ty ses ale neměl koukat, víš to….?,“ řekla jen naoko rozzlobeně.
„Já jsem se díval jen trošku….“ řekl jsem.
„Jo tak trošku….ty bys trošku zasloužil…“
„Co bych zasloužil?“
„Na zadek,“ řekla a pleskla mě lehce přes plenky.
„Tak jedem?“, řekla a vyrazili jsme.

Jeli jsme dál, povídali jsme si hlavně o nemocech spojených s inkontinencí, ona mi vyprávěla různé historky o tom,jak pečují o různé lidi, hlavně, aby mi dokázala, že moje problémy jsou normální a že je má spoustu lidí. Bylo mi trochu hloupé, že ji balamutím a že vlastně předstírám, že jsem nemocný, a přitom z toho mám potěšení, ale říkal jsem si že tu hru teď už musím dohrát do konce.

Rychle jsme se blížili ku Praze a já jsem se začínal připravovat na loučení a přemýšlet, jak kontakt s Klárou udržet.


Zácpa na dálnici

Vtom se stalo něco nepředvídaného: projeli jsme dálničním zákrutem, vyjeli jsme na rovnou silnici a před námi se objevila – nekonečná šňůra aut. Klára stačila zastavit, zapnula nouzová světla a snažily jsme se přijít na to, co se děje. Vtom se ozvalo z rádia hlášení, pro nás bohužel pozdě, že na dálnici směrem ku Praze se utvořila pětikilometrová fronta, ve které se čeká až dvě hodiny.
„Tak a je to….“, řekla Klára.
„Spěcháš?“, zeptal jsem se.
„Já vůbec, krom toho, kdybys mi nezastavil, tak bych tam možná ještě stála. „Ty?“
„Taky ne, akorát mám před sebou volný weekend a nerad bych ho strávil v autě….“, řekl jsem.
„Neboj, to se pohne. Alespoň si to všechno můžeme dopovídat“, řekla a krásně se na mě usmála.
Uvědomil jsem si, že jsem vlastně poprvé v životě rád, že jsem se dostal do zácpy. Taky jsem si uvědomil, že se mi pořádně chce čurat a že mi asi plenky poprvé v životě opravdu zachrání před katastrofou. Začal jsem se nervózně kroutit na sedačce, jak jsem se přeci jen snažil to udržet. Klára si mého tance všimla a zeptala se :
„Copak? Máš loužičku? Jsi počuraný? Že jsi to ale vydržel dlouho, viď? Přeci jen jsi šikulka!“
„Nejsem počuraný“, řekl jsem.
Vtom jsme si všimli, že z auta za námi vyskočila dvě asi dvacetiletá děvčata. Chichotaly se a běžely ke kraji silnice.
„Vypadá, že mají nějaký problém,“ smála se Klára, protože holky vypadaly opravdu směšně.
Doběhly na kraj silnice a k velkému pobavení celé fronty si tam vedle sebe čaply zády k silnici na bobek, stáhly si kalhoty, roztáhly nohy a začaly čůrat. Jejich dva vystrčené bílé zadečky přitom nádherně svítily. Čůraly dlouho a přitom se chichotaly, asi aby zakryly stud. Faktem ale bylo, že jim nic jiného nezbývalo, protože krajina byla široko daleko rovná a holá.
Přesně ve chvíli, kdy jsem pozoroval jak holky začaly čůrat, jsem to ani já nevydržel. Močový měchýř jsem měl napnutý k bolesti a tak a ve chvíli, kdy jsem pustil čůrání do plínek, se mi vydral úlevný vzdech.
Klára se na mě usmála a řekla:
„Už? Přeci jen to má své výhody být inkontinentní a mít plínky, co? Teď tady nemusíš čůrat přede všemi, jako ty dvě holčinky.“
Nemohl jsem skoro ani mluvit, jak jsem s úlevou čůral a čůral. Cítil jsem jak se plenky plní a nasákávají po celém objemu.
Holky u silnice mezitím dočůraly, nakonec legračně zatřásly zadečkama, aby si oklepaly poslední kapičky, natáhly si kalhotky a kalhoty a chichotajíce se utíkali k autu.
„Doufám, že se zase nepročůrám….“, řekl jsem s obavou.
„To nevadí, kotě,“ řekla Klára, ale víš co, dám ti pod zadeček podložku a bude to. Vystoupila z auta, vyndala z kufru nepromokavou podložku a řekla:
„Nadzvedni zadeček ať ti ji tam můžu dát. Ták, a je to, i kdyby ses teď pročural, tak to podložka zachytí. Dobrý?“
„Ano!“, vydechl jsem, protože jsem se cítil moc dobře.

Klára se počurala

„Horší je, že budu asi muset udělat to samý jako to holky,“ řekla Klára, „strašně potřebuji čurat….“
„Nemusíš, vždyť máš v kalhotkách plínku.“ Řekl jsem. Můžeš to prostě pustit.
„To je pravda, ale já přeci jen nevím, jestli to dokážu. Krom toho mám jen tu vložnou plenku a nevím kolik toho vydrží. Tak se bojím, abych se nepročurala. Co myslíš, mám to udělat? Vůbec se nedovedu představit, že bych tady čurala před tou frontou…to bych fakt asi nedokázala….“
„Co ti zbývá? I když se budeš snažit to držet, tak to jednou pustíš….Tohle fakt vypadá na dvě hodiny.“
„No asi máš pravdu,“ řekla. „Zkusím to. Alespoň uvidím, k čemu nutím svoje klienty“.
„Jak to, že nutíš?“, zeptal jsem se.
„Někteří, hlavně se slabou inkontinencí, mají pořád pocit, že to zvládnou a brání se nosit plenky, protože se jim zdá, že jsou pak jak mimina. Pro nás je to nepříjemné, protože to znamená víc práce s mytím, praním a vším, takže jim vysvětlujeme, že na plenkách není nic špatného, naopak, že jim to usnadňuje život a nám práci….jejda….už to nevydržím…..uf, ach, už čůrám….ááááá, to je úleva, to je neuvěřitelné.“
Na Kláře bylo vidět, jak se jí ulevilo, přivřela oči, mírně roztahovala a dávala k sobě nohy a přitom čůrala. Několik dlouhých vteřin bylo slyšet, jak se proud valí do kalhotek. Pak proud ustal a já jsem pozoroval, jak Klára viditelně vystříkla do kalhotek ještě několik čůrků. Při každém z nich se spokojeně usmála. Nakonec sebou lehce otřásla a s úlevou znovu zhluboka vzdychla.
„No to byl pocit, to byla úleva, to jsem snad v životě nezažila…“ řekla a usmála se na mě.
„Teď se jen bojím, že to bude za chvíli skrz…nebyl bys tak hodný a nedošel mi do kufru pro čistou plenku?“, zeptala se.
„No…..ale jo, klidně….“, řekl jsem, protože jsem si vzpomněl, že v autě za mnou nakonec sedí děvčata, která čurala v příkopě před celou frontou a tudíž se před nimi nemusím zas tak stydět. Vylezl jsem z auta a šel do kufru. Nezdálo se, že by si mě někdo moc všímal, jen pro „čurající děvčata“ jsem se stal pochopitelně velkým povyražením. Vzájemně si mě ukazovali, strkali do sebe a strašně se smáli. Řekl jsem si, že nejlepší bude, když budu odvážný. Nic jsem neskrýval, naopak jsem se na ně také smál, zamával jsem jim, což ony opětovaly a když jsem se jednou rukou hrabal v tašce a hledal plenky pro Kláru, tak jsem si druhou rukou zezadu upravoval pleny v rozkroku. Slyšel jsem, že moje představení vyvolalo v autě za námi další výbuch smíchu. Vytáhl jsem pak z tašky dvě vložné plenky, jedny plenkové kalhotky a dětský krém a ukázal jsem všechno děvčatům. Začaly na mě mávat a ukazovat ať jdu k nim, ale já jsem raději vklouzl do auta ke Kláře.
„Tak co plenka? Dobrý?“ Zeptal jsem se.
„Dobrý, ale, myslím, že je nejvyšší čas na výměnu,“ řekla.
„Tak já tě přebalím. Můžu?“, zeptal jsem se.
„No já nevím….“, koktala Klára.
„Jak to, tys mě mohla a já tebe ne?“
„Ale já jsem profesionální ošetřovatelka! Pro mě je to normální přebalovat počůraný kluky!“
Viděl jsem, že povoluje. Přisunul jsem se k ní a sklopil jsem svou i její sedačku, takže ležela přede mnou. V rukou jsem měl plenky.
„To mi chceš všechno dát? Ale já myslím, že už vydržím.“
„Jen nepovídej, sama jsi říkala, že to je ještě na dlouho a že musíš čurat každou chvíli. Mimochodem jsi se samozřejmě pročůrala. Ty jsi ale ostuda, holčičko“ řekl jsem a poplácal je zespodu přes mokrou skvrnu na kalhotách kalhoty. Sáhla si do rozkroku, nahmatala mokrý flek a řekla“
„No jo, ach jo…!
„To nic, to nevadí, to se stane, kotě,“ opakoval jsem větu, kterou mi říkala asi před dvěma hodinami.
Pak si lehla na sedačku a já jsem viděl, že se oddala do mé vůle. Sundal jsem ji boty, pak jsem ji stáhnul kalhoty a dostal jsem se k růžovým kalhotkám s krajkami, které byly skoro celé mokré.
„Ale ale….. holčička se nám ale teda móóóc počůrala…to jí teda teď zabalíme pořádně, aby se to už nestalo…viď, pusinko…?“
Sundal jsem ji kalhotky a vyndal z nich vložnou plenku. Byla teplá a totálně promočená.Sbalil jsem ji a hodil na podlahu auta. Viděl jsem, že se stydí, ale pokračoval jsem jakoby nic.
„Ták a teď počuranou Klárku otřeme, aby byla zase čistá a voňavá“, řekl jsem a pečlivě jsem ji otíral ohanbí vlhkými ubrousky. Dal jsem si záležet, bylo mi to moc příjemné a bylo vidět, že Kláře to taky nevadí. Vždycky když jsem se dotkl intimních míst, tak přivřela oči a mírně stiskla rty.
„Taky musíme utřít zadeček, aby Klárku nesvědil….“ Řekl jsem v narážce na skvrnu na plence a důkladně jsem ji ho utíral.
Když jsem byl hotov, tak jsem řekl:
„Tak a teď hezky Klárku namažeme krémíčkem.“
Klára se na mě usmála a řekla: „Vypadá to, jako kdybys to dělal celý život. Asi tě najmu do firmy, to pak budou klienti spokojení!“
„Obávám se, že bych si je musel hodně pečlivě vybírat….“, řekl jsem.
„Aha, tak to ne, to bys nebyl dobrý profesionál.“
„To ne,“ řekl jsem a pokračoval v mazání. Nanesl jsem na všechna místa důkladnou vrstvu krému a speciální pozornost jsem věnoval opět zadečku.
„Dírku taky pořádně Klárce namažeme….“, řekl jsem a prstem jsem ji důkladně promazával.
Na Kláře bylo vidět, že jí to je příjemné, ale že se trochu stydí.
„Už asi stačí, ne…?“, vzdychla.
„Ano, hotovo“, dáme plínky řekl jsem a dal jsem dvě vložné pleny do plenkových kalhotek. Jednou rukou jsem nadzvedl Klářin zadeček a druhou jsem pod ní podsunul plenkové kalhotky.
„Táák, šikovná holčička, hezky pomáhá se nechat zabalit“, říkal jsem mazlivě, když Klára nadzvedla zadeček a roztáhla doširoka nohy, abych ji mohl nandat plínky. Přetáhl jsem přední část kalhotek dopředu, pořádně je natáhl, jednou rukou jsem je držel a druhou lepil samolepicí pásky. Zalepil jsem kalhotky a prstem zkontroloval, zda drží a neškrtí.
„Je to dobré?“, zeptal jsem se.
Klára přikývla. Myslím, že teď ona cítila směs odevzdanosti, spokojenosti a studu, jakou jsem prožíval já předtím když mě přebalovala. Několikrát jsem ji přejel rukou po plenkách mezi nohama a něžně ji poplácal.
„Nádhera. Teď ještě igelitové kalhotky, ať se zase nepročuráš. Teď dej nožičky k sobě, hezky mi je pokrč a zvedni,“ řekl jsem. Klára poslechla a já jsem ji začal natahovat velké průhledné igelitové kalhotky.
„Zadeček nahoru,“ přikázal jsem a Klára poslechla, takže jsem ji mohl natáhnout kalhotky přes plenky.
„Tak a teď jsi krásná šikovná čistá holčička, tak se mi líbíš“, řekl jsem. „Co ti ale dám přes to, když sis počurala kalhoty? Podívám se po něčem.“ Vystoupil jsem z auta a k velkému pobavení děvčat za námi jsem šel opět do kufru. Chvíli jsem hrabal v tašce, přičemž můj zadek mířil přímo na ně až jsem našel podobné flanelové kalhoty jako jsem měl já, jenže růžové. Prohlédl jsem si je a zjistil jsem, že mají navíc zapínání mezi nohavicemi, zřejmě proto, aby se mohly vyměňovat plenky bez sundávání. Vzal jsem je do auta a oblékl jsem Kláru do nich.
„Tak a teď, až tě budu příště přebalovat, tak ti ani nebudu muset sundávat kalhotky, budu ti moci vyměnit plínky rovnou.“
Seděl jsem na své sedačce, Klára ležela na své položené a usmívala se. Fronta se stále nehýbala, ale nám tam bylo dobře.

Katastrofa

„To je tak příjemné, že jsem zase suchá a čistá…“, řekla za chvíli. „Zato ty jsi zase počuraný, co?“ Přikývl jsem.Ucítil jsem přitom, že na mě jdou další problémy. Dlouhé sezení v autě opět způsobilo přetlak v mých střevech, která se začala hlásit. Poposedl jsem si, abych odvedl Klářinu pozornost a velmi opatrně, aby to nebylo slyšet, jsem si ulevil. Dlouho nic nebylo cítit, ale za nějakou chvíli to zavanulo napřed ke mně a pak i ke Kláře.
„Ty jsi se pokakal!!“ řekla a otevřela okénko.
„Nepokakal, fakt, mě jen nějak bolí břicho a tak jsem si trochu ulevil. Promiň.“
„Tak se klidně ulevuj, hlavně ať tě nebolí bříško.“
To jsem moc rád slyšel, protože vzápětí přišla další křeč a po ní exploze, kterou jsem nebyl schopen zastavit.
„Ty prdíš….počkej, ty se pokadíš,“ řekla Klára.
„Nebo už tam něco máš v těch gatích?“ zeptala se, přisunula se ke mně, naklonila se nade mě, stáhla mi dlouhé kalhoty a strčila mi do plínek mezi nohama z každé strany dva prsty. Chvíli mi tam přejížděla po kůži nahoru a dolů a pak řekla:
„No teda pročůraný jsi moc, ale pokakaný nejsi.“
Vyndala prsty a lehla se zpátky na svou sedačku, založil si ruce pod hlavu a dívala se do stropu auta.
„To jsem zvědavá, jak tu budeme dlouho….možná navždy…co až nám dojdou plínky?“, začala povídat různé nesmysly.
Mě zatím opět narůstal tlak v břiše, a stával se nesnesitelným. Začal jsem se kroutit na sedačce, dával jsem střídavě nohy od sebe a k sobě, držel jsem to, ale tlak stále narůstal. Pokusil jsem se ještě jednou si ulevit, tím, že vypustím trochu vzduchu, ale už bylo pozdě. Zjistil jsem, že už nemůžu zastavit proud, který se mi valí do plínek. Vyšla ze mě veliká dávka a v plenách se mi udělala pořádná boule. Úlevně jsem vzdychl a Klára na mě pohlédla s otázkou v očích.
„Copak,“ zeptala se. Pak její pohled sklouzl na moje plenky, které byly dobře viditelné, protože jsem měl kalhoty stažené ke kolenům od toho jak mi před chvíli kontrolovala plíny.
„Tak teď jsi se ale fakt pokakal!“ řekla, „Máš štěstí, že ani moc nesmrdíš, to bys musel jít jinak ven z auta a přebalila bych tě tady před celou frontou, i před těma holčičkama za námi, cos jim tak koukal na holý zadečky, když čůraly.“

Vtom na mě opět přišlo silné nucení a znovu jsem se pokakal. Klára měla naštěstí pravdu – byl jsem samozřejmě cítit, ale bylo to snesitelné. Uvědomil jsem si, že musím co nejrychleji čurat a tak jsem to pustil. Klára na mě koukala a viděla jak se plenky zaplňují a tmavnou, tentokrát od předu. Za chvíli na nich nebyl ani kousíček, který by nebyl totálně promočený. Seděl jsem tam a nevěděl jsem co budu s tím nákladem v plínkách dělat.
Klára zřejmě přemýšlela o tomtéž.

„Tak co, že bych tě přebalila, ne? Aby tu neseděl v pokakaných plenkách.“
„No nevím,“ řekl jsem, protože jsem si nedovedl představit, jak mě bude Klára přebalovat mezi auty, které stály všude okolo.
„Jak nevím, to pojedeš takhle pokakaný?“
Začal jsem se smiřovat s nejhorším, když vtom jsme zjistili, že se fronta v dálce pohnula.

Konečně jedeme

„Tak pojedeš pokakaný, teď už se zdržovat nebudeme,“ rozhodla Klára a za několik minut jsme se konečně rozjeli.
Provoz se rychle uvolnil a my jsme se začali přibližovat k Praze. Začal jsem přemýšlet o tom, že se za chvíli budeme muset rozloučit a jak to udělat, aby to nebylo nutné.
„Jaký máš plán na víkend,“ začal jsem od lesa.
„Pročpak,“ zeptala se Klára a šibalsky na mě pohlédla.
„No jenom tak, jestli bychom se třeba nemohli vidět“, navrhl jsem přímo.
„Myslíš jako, že když celý týden přebaluji lidi, tak, že bych někoho mohla přebalovat i o weekendu...??“
„No jo, to uznávám, že to se ti asi nebude chtít…“
„Na druhou stranu, uznávám, že moje profesionální hrdost mi nedovolí tě nechat v tomhle stavu. Takže navrhuji dohodu – já ti dneska až přijedeme do Prahy, pomůžu od tohohle nadělení a pak uvidíme. Buď se nějak dohodneme dále nebo ne. Ano? Souhlasíš?“
Ani jsem nemohl nesouhlasit, hned jsem na to přikývl.
„Pojedeme teda ke mně domu, ano?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ řekla Klára, „ale pamatuj, jsem ošetřovatelka a nic jiného. OK?“
„OK“ řekl jsem.

Doma

Trvalo to už jen pár minut a byly jsme u mě doma. Vystoupil jsem z auta a zjistil jsem, že skoro nemůžu chodit. Kalhotky s počuranými a pokakanými plenkami jsem měl skoro nad koleny a musel jsem jít velmi zeširoka, spíš jsem se kolíbal jako kačer. Klára se mohla potrhat smíchy, kdy mě viděla. Smála se a smála, až se za břicho popadala. Pak se najednou chytla o něco níže, až mezi nohama, které si překřížila, pokud ji to plenky dovolily.

„Já jsem se smíchy počurala, to snad není možné…“ říkala a smála se dál. Potom rozkročila nohy, pořád se přitom smála a já jsem viděl, že čurá. Čurala dlouho, až byly plenky pěkně promočené, takže ji o pořádný kus poklesly směrem ke kolenům. Přišel nebo spíše přibatolil jsem se k ní a zezadu ji nadzvedl plenky a několikrát je potěžkal. Byla to pořádná tíha.
„Teď jsme na tom stejně,“ řekla.
„No, úplně né, já mám přeci jenom větší náklad.“ Odpověděl jsem.

Pak jsem vzali věci z auta a došli jsme do mého bytu. V předsíni jsme odložili věci, podívali jsme se na sebe a začaly jsme se znovu smát. Vypadaly jsme opravdu legračně: pod flanelovými kalhotami zřetelně prosvítaly obrovské balíky plen, které jsme měly díky své váze. Koukal na Kláru, která ke mně stála bokem, jak se směje, když v tom se chytla za podbřišek, udělala bolestivou grimasu, trošku se rozkročila, pokrčila nohy v kolenou a vystrčila zadeček. V této trochu pozici ztuhla a zůstala tak několik okamžiků a přitom pořád dělala obličeje, jako když ji něco moc bolí. Nevěděl jsem přesně co se děje, ale za chvíli jsem pochopil: na zadečku se jí v plínkách udělal veliká boule, která postupně sjížděla dolů. Bylo to jasné: Klára se pokakala. Stála tak opravdu dlouho, snad několik desítek vteřin. Občas si přitom úlevně povzdychla. Pak se na mě koukla, byla červená v obličeji a šeptla:
„Já jsem se pokakala…..“
„Já vím, je to vidět, to nic, holčičko….“.
Pohladil jsem ji po tváři.
„Něco takového jsem v životě neudělala,“ řekla Klára.
„No vidíš a mě se to stává pořád,“ trochu jsem si vymýšlel.

„Tak už bychom se měli jít rychle umýt a přebalit, jinak si oprudíme zadečky,“ řekla Klára.
Šli jsme do koupelny a já jsem pustil sprchu. Klára ke mně přistoupila a začala mě svlékat. Nejdříve mi stáhla kalhoty, potom mikinu a tričko, takže jsem tam stál jen v igelitových kalhotkách a ve špinavých plínkách. Udělal jsem totéž – svlékl jsem Kláru, takže stála v koupelně jen v plenkách. Stydlivě si zakryla prsa rukama.

Pak jsem jen v plenkových kalhotkách vstoupili do sprchy. Uvnitř jsem Kláře rozepnul pásky u kalhotek a opatrně jsem ji je sundal. Potom jsme si s pomocí sprchy a žínky vzájemně důkladně umyly zadečky. Trvalo to dlouho, ale bylo to moc příjemné.

Vyšli jsme ze sprchy, Klára si vyndala ze své tašky oblečení a oblékla si kalhotky. Měla je krásné bílé, ale - plenky to nebyly.
„Nezapomněla jsi na něco?“ zeptal jsem se jí a mírně ji poplácal po zadečku.
„A na co?“ zeptala se jako kdyby nevěděla co myslím.
„No přece na plínky,“ řekl jsem.
„Ale já normálně plínky nenosím, dneska to byla úplná výjimka, když nic jiného nezbývalo. A teď už je nepotřebuji, víš? Teď se ještě chci postarat o tebe, jak jsem ti slíbila.“
„Však já si toho taky vážím. A ty plenky ti moc slušely!“ řekl jsem.


Miminko

Klára se potom dooblékala, byla celá v bílém, měla bílou sukni a bílou košili a vypadala jak má vypadat správná ošetřovatelka. Vysvětlila mi, že to je jejich pracovní uniforma, ve které pečují o své pacienty. Byla to legrační situace, protože ona byla ve své bílé uniformě a já před ní stál úplně nahý.
„Tak a teď bych ráda splnila to co jsem ti slíbila“, řekla a mile se na mě usmála.
„Myslím, že jsi toho už pro mě udělala dost“, řekl jsem.
„Tak to teprve uvidíš, jak já se umím postarat. Myslím, že umím odhadnout, co kdo potřebuje a mám dojem, že docela dobře tuším co potřebuješ ty. Přišla bych na to rychle sama, ale když mi to řekneš sám, bude to jednodušší – co bys raději byl, když o tebe budu pečovat – můj pacient nebo miminko?“
„Miminko,“ hlesl jsem.
„Myslela jsem si to a vyhovuje mi to“, řekla Klára.

Usmála se na mě, vzala mě za ruku a odvedla mě k posteli. Položila mě na ní a sedla si vedle mě. Pak mi zvedla nohy vysoko do vzduchu a přejížděla mi prstem po zadečku.
„Tak co Martínku, jak to teď uděláme s tím tvým zadečkem? Víš co? Já bych tě teď nejraději chvilku nechala bez plenek. Vydržel bys to? Jak jsem tě tak pozorovala odpoledne, tak asi ne co?“ Mluvila na mě jako na malé dítě, bylo vidět, že nečeká moji odpověď. „Máš ten zadeček moc opruzený, a nejlepší by pro něj bylo, kdyby se vyvětral,“ pokračovala.

„No, teď tě každopádně namažeme a pak uvidíme“, řekla, přinesla dětský krém na opruzeniny důkladně mě namazala všude, kde to bylo třeba. Zvláště se zaměřila na místa, která jsem měl trochu odřená od kalhotek.
„Tááák, ty jsi ale šikovný chlapeček, jak mi hezky držíš! O tebe bude krásné se starat!“ říkala přitom.
„Teď si uvědomuji, že jsi docela dlouho nečural, viď? Koukala jsem, že máš na záchodě nočníček, tak co kdybych tě na něj na chvilku posadila a ty by ses hezky vyčural, co? Vlastně ani nevím, jestli to už umíš čůrat do nočníčku…no zkusíme to a uvidíme.“
Přinesla nočník a postavila ho k posteli. Pomohla mi slézt z postele, posadila mě na něj a sedla si ke mě na zem.
„Tak, hezky se vyčurej do nočníčku, Martínku, ano? Budeš hodný chlapeček….“
Chvíli to vypadalo, že to nepůjde, ale pak jsem zjistil, že se mi chce čurat a pustil jsem to do nočníku. Klára, jak to viděla, tak mě začala chválit:
„No, ty jsi ale šikulka, jak ses krásně vyčural do nočníčku! Tak pojď, oblíkneme tě.
„Tak, teď když jsi se vyčural, tak bych tě chvilku mohla zkusit nechat bez plenek,“ řekla.
„A už to mám, už vím jak to udělám! Já ti dám jenom slipy, to bude nejlepší.“ Položila mě na postel a odešla ke své tašce. Vyndala z ní jedny kalhotky Tena pants a přinesla je.
„To bude nejlepší. V těch se ti trochu vyvětrá zadeček a přitom když něco provedeš, tak nebude úplná katastrofa.“

Natáhla mi je a poklepala mě po zadečku. Pak vytáhla z tašky bílé flanelové bodíčko, přetáhla mi ho přes hlavu, oblékla a pak zapnula mezi nohama. Nakonec mi natáhla ponožky.
„Tak a teď nám chybí spousta věcí, to jsem zvědavá, jestli je tady najdu, ale spíš bych si myslela, že ano. Tak hlavně potřebujeme nějaký dudlíček a také lahvičky na bumbání…“
Klára se vypravila hledat a za chvíli našla všechno co chtěla.
„Jak jsem odhadovala, dudlíčků a lahviček máš, Martínku, velkou zásobu, viď?!“
Přikývl jsem. Klára ke mně přišla a strčila mi dudlík do pusy. Stiskl jsem ho ale ona mi ho zase vytáhla.
„Chtěl bys dudlíček, viď?“ řekla a zase mi ho dala do pusy. Tohle opakovala několikrát. Mě se ta hra bavila, líbilo se mi, jak mi klouže dudlík do pusy a ven.
Nakonec mi Klára nechala dudlík v puse a odešla. Za chvíli se vrátila a nesla v ruce lahvičku s mlékem. Posadila se ke mně, dala si moji hlavu na klín, vyndala mi dudlík a strčila mi do pusy lahvičku. Začal jsem spokojeně sát. Klára mě držela v náručí, až jsem vysál celou lahvičku.
„Ještě chceš bumbat?“ zeptala se mě. Přikývl jsem. Dala mi zase dudlíka do pusy a odešla pro další dávku mlíka.
„Udělala jsem ti tentokrát Sunárek, aby ses napapal,“ řekla, když se vrátila a opět mě nechala pít z flašky na jejím klíně.
Únava z cesty, plný žaludek a příjemný pocit z čistých plenek mezi nohama mě za chvíli začala přemáhat a já jsem cítil, že na mě jde spaní. Netrvalo dlouho a za chvíli jsem usnul, Kláře v náručí.
Vzbudila mě nutkavá potřeba čurat. Chvíli jsem se rozkoukával – ležel jsem v posteli, Klára seděla kousek ode mě v křesle. Klára si všimla, že jsem se vzbudil, odložila knihu a dívala se na mě. Chvíli jsem ležel na zádech v posteli, dumlal dudlík a užíval si té chvíle. Za nějaký čas začala být potřeba čurat nesnesitelná a já jsem povolil. S úlevou jsem pustil čurání do plenek. Čural jsem dlouho a přitom koukal na Kláru. Čurání se nestačilo vsakovat do plenek a stékalo mi po těle mezi nohama až na zadek. Dočural jsem a ještě jsem chvíli ležel, když se Klára zeptala:
„Tak co kalhotky? Asi budeš potřebovat po spaní přebalit, ne?“, a šla ke mně. Odhrnula peřinu a sáhla mi mezi nohy.
„No jsi ale teda zase pročuranej….“, řekla a vzala čisté plenky a přebalila mě.

Mezitím co jsem spal, značně pokročil večer.
„Tak já pomalu půjdu, svou povinnost jsem splnila,“, řekla Klára.
„Nechoď,“ zaškemral jsem. Chvíli jsem Kláru prosil, až svolila, že zůstane do druhého dne. Nakonec se ze dne stal weekend, pak týden, měsíc, a nyní je to právě rok, co spolu spokojeně žijeme. Co jsme mezitím dělali a prožili, to je však už na jiné povídání, tak snad někdy příště….

Převzato z Quicku klubu, Klub plenkařů. Se svolením administrátora.
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Vit-ass

  • Host
Re: Stopařka
« Odpověď #1 kdy: Srpna 12, 2008, 14:42:41 »
Pěěkné
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline Kobor9

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 55
  • Karma: 0
    • http://www.indoclix.com/index.php?ref=Serisa
Re: Stopařka
« Odpověď #2 kdy: Února 09, 2009, 07:27:01 »
Rad bych taku potkal. Byla to pekna dlouha povidka. Diky
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline tretioko

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 594
  • Karma: -49
Re: Stopařka
« Odpověď #3 kdy: Října 06, 2011, 01:28:39 »
Prave jsem to zhltnul a mam dojem, ze by me to taky docela bavilo. Ale asi jen ten jeden vikend nebo tejden, bo bejt s jednou zenskou moc dlouho po mejch zkusenostech  zavani pruserem. A tech uz mam az  po krk. Krom toho, AB je jen jedna z mnoha mejch blaznivin.
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

prebalma

  • Host
Re: Stopařka
« Odpověď #4 kdy: Února 27, 2012, 02:59:14 »
rad by som i ja stretol take dievca
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline mitja

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 57
  • Karma: 0
Re: Stopařka
« Odpověď #5 kdy: Května 31, 2012, 08:39:29 »
asi taky začnu jezdit po světě a brát stopařky. Takový pěkný zážitek bych se snažil i opakovat
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline Misa

  • 5 a více
  • **
  • Příspěvků: 5
  • Karma: 0
Re: Stopařka
« Odpověď #6 kdy: Července 26, 2012, 23:53:57 »
Díky za všechny komentáře. Tenhle příběh jsem napsal před pár lety a úplně mě dojalo, že jsme ho tady našel. Jsem rád, že se vám líbil. Osobně se mi teď zdá moc dlouhý, tak příště napíšu něco kratšího :)
ahoj
Misa
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline VENDI

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 153
  • Karma: -2
Re: Stopařka
« Odpověď #7 kdy: Prosince 09, 2014, 21:22:45 »
Tak tohle opravdu nemá chybu. Velice krásný příběh.
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline babygeorge

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 85
  • Karma: 0
Re: Stopařka
« Odpověď #8 kdy: Prosince 11, 2014, 10:06:33 »
WOW, naprosto pecka příběh, napsanej téměř bez pravopisnejch chyb(i když pár by se našlo) a s krásnou myšlenkou. Bomba!
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »