Barča s Mirkou, které seděly úplně vzadu, kde to hopsalo ještě víc, už se začínaly hodně kroutit a přešlapovat, stiskávaly stehna hodně k sobě a pomalu se k nim přidávaly i další holky. Mně se též začínalo chtít víc, ale stále ne tolik, abych to dávala najevo.
Čas ubíhal neuvěřitelně pomalu a většina z nás si přála, aby autobus zastavil a mohla jít ulevit svým přetíženým močákům.
Uběhlo dalších deset minut, když se zvedla Barča a šla k Veronice.
"Paní učitelko, jestli okamžitě nezastavíme, tak to pustím do kalhot!"
"Ale slyšelas přece pana řidiče. Až to půjde, tak zastaví," řekla jí Veronika a otočila se na řidiče. "Opravdu to nejde zastavit?"
"Opravdu ne," odpověděl řidič, kterému jakoby se na chvíli mihl na tváři škodolibý úsměv, když viděl kroutící se Barču. "Za chvíli jsme nahoře, tam si odskočíte."
Podíval se do zpětného zrcátka a když uviděl, že dívek nervózně poposedávajících je čím dál víc, náhle jakoby ho něco napadlo.
"A ne aby vás napadlo tady v autobuse čůrat!" zařval.
Barča sebou trhla a trochu si učůrla do kalhotek, takže se jí udělal malý flek v rozkroku na světlých džínách. Ještě víc přitiskla nohy k sobě a rukama si mačkala klín.
"A jak to mám asi udělat, když se mi chce a vy nezastavíte!," procedila skrz zuby Barča.
"Myslel jsem to tak, aby některou z vás nenapadlo čůrat během jízdy do láhve nebo něčeho jiného. Autobus se zakymácí, vy se netrefíte a pak bude mokrý sedadlo. A ty skvrny z potahu půjdou hodně špatně dolů. Běda vám, jak uvidím některou z vás, že to porušila, bude platit čistírnu. Osobně si zkontroluji všechna sedadla a to uvidíte ten tanec, jak bude některý mokrý!"
Barča se otočila a šla uličkou zpět. Všemožně se kroutila a dělala podřepy, ruce zatínala hlouběji mezi nohy.
Podle předchozího řidičova odhadu zbývalo do cíle něco přes půlhodiny. Na Barče jsem viděla, že už to dlouho nevydrží a také Mirka se všelijak kroutila a obě nohy i půlky na zadku měla pevně stisknuté k sobě. Obě popocházely uličkou autobusu sem a tam, pohupovaly se v kolenou a křížily nohy.
Uběhly asi dvě minuty, když se ozval hlasitý zvuk padajících kapek na podlahu. Všechny jsme se otočily směrem, odkud to šlo. Mohutný proud moči se valil na podlahu uličky a rozkrok i nohavice světlých džín Barčy tmavly neskutečně rychle. Vypadalo to, že nikdy nepřestane čůrat a to už byly její džíny totálně promočené. Barča už se to ani nesnažila zadržet, úleva byla příliš velká. Jen stála, čůrala a přitom brečela.
Proud moči se valil dál uličkou směrem dozadu k Mirce, která když viděla, že to Barča nevydržela a navíc slyšela zvuk dopadající moči, tak to taky nedokázala udržet a její svěrače strachy i překvapením povolily. Na jejích bílých plátěných kalhotách byly vidět cestičky, které si moč hledala, aby stekla na zem. Vyčůrala téměř to, co Barča a na jejím oblečení od pasu dolů nezůstala niť suchá. Mirka se podívala pod sebe a rozbulila se ještě víc než Barča. Uběhlo sotva pár sekund, když se celým autobusem prohnal příšerný zápach.
"To snad není pravda, tady se snad někdo posral!" zařval řidič a přitom se díval do zpětného zrcátka.
Hrklo v nás a jak se jsme později svěřovaly jedna druhé, některé z nás si v tento moment lehce učůrly do kalhotek. Já naštěstí zůstala mezi suchými.
"Jak malý holky, chvíli nevydržej bez hajzlu. Zas budu muset kvůli nim vytírat autobus a ten smrad se ven taky jen tak nedostane. Ne, abyste si sedaly a byly pak mokrý a špinavý i sedadla! Budou pak smrdět. Vzadu je hadr a kýbl, tak to vytřete," pokračoval autobusák a věnoval se řízení.
Po tomto jeho výstupu moje sympatie vůči němu silně ochladly.
"Snad byste mohl k děvčatům mluvit trochu slušněji," ozvala se učitelka Zdena.
Odpovědí jí ale byl řidičův káravý pohled, který naznačoval, jako kdyby nás učitelky ještě nenaučily, že se lidská potřeba vykonává pouze na záchodě. Třídní Veronika se vydala směrem k oběma nešťastnicím a musela projít kaluží moči, která se neustále přelévala vzadu v uličce ze strany na stranu, podle toho, jak se autobus kymácel po nerovné cestě. Tím, že měl díky cestě do strmého kopce autobus svou zadní část o dost níže a navíc byla zadní část uličky níž než podlaha se sedadly, stála Mirka, zkoprnělá, vyděšená a naprosto neschopná pohybu, až po kotníky v kaluži Barčiny i své moči, v níž plaval navíc i její obsah střev, který z tang propadl nohavicemi kalhot až na podlahu. Veronika vzala Mirku za ruku a doslova ji z té ostudy vytáhla ven.
Třídní pak došla k zadním dveřím, odkud zpod sedadla vyndala koš s hadrem a lopatku. Obě jen stály, brečely a nechápaly, jak se mohly v tomhle věku před celou třídou, učitelkami a úplně cizím chlapem pomočit a pokadit.
Veronika se sehnula, lopatkou nabrala nevábný obsah a vyhodila ho do malého bílého plastového odpadkového koše a zbytek kaluže pak vytřela a mokrý hadr ve svých rukách vyždímala do kýble. Všechny jsme byly otočené dozadu, abychom sledovaly tu hroznou scénu a zároveň jsme si tiskly stehna k sobě, aby se nám to nestalo taky. Dívaly se i Barča s Mirkou, u které jsme tak viděly zadní část jejích "hnědých" kalhot.
Bylo mi obou holek líto. Ikdyž to nebyly mé nejlepší kamarádky, šla jsem k nim a snažila se je utěšit. Najednou jsem zahlédla, jak se vzadu prudce vztyčila Lenka, jednou rukou se držela sedadla a druhou si přidržovala šaty. Po chvíli se opatrně posadila, když jsem k ní došla, viděla jsem, že pod ní je mokro a louže stéká dozadu, některé holky, co seděly za ní, automaticky zvedly nohy nad zem. Její žluté kytičkované šaty byly suché, sedadlo asi taky, za to bílé krajkové kalhotky, které si sundavala, byly vzadu úplně promočené. Docela jsem jí záviděla, že to má za sebou a celkem bez úhony. Došla jsem k Barče s Mirkou a snažila se je uchlácholit: "Nic si z toho nedělejte, tohle se může stát každému."
"Tobě se to řekne, ty si suchá, ale já mám kalhoty promočené skrz naskrz a nemám nic na převlečení," odvětila mi s brekem Barča.
"Jen aby ses, děvče, nepletla. Takhle můžeme za chvíli dopadnout všechny," pomyslela jsem si.
"Třídní to nějak vyřeší, přece v tom nemůžeš zůstat," řekla jsem.
Mirka nebyla schopná slova, jen se na mě podívala, v očích měla nepřítomný výraz a pak zase sklopila oči na podlahu. Bála se na kohokoliv podívat. Nejradši by se asi hanbou propadla hluboko pod zem, jen když by jí nikdo takhle neviděl. Dál ovšem zůstávala v mokrých a bílohnědých kalhotech.
"Markéto, tak co? Jak to holky berou?" zeptala se mě Lucka, když jsem se vrátila sednout si na své místo.
"Barča brečí, že nemá nic na převlečení a Mirka je po tom pokadění úplně mimo," odpověděla jsem.
"No to je ale strašný," vykřikla Ivana. "Mně už se chce taky hodně a asi to taky brzy pustím do kalhot."
"Snad se ti nechce i kadit?" vyděšeně se zeptala Hanka.
"Ne, jen čůrat," řekla Ivana a ještě víc stiskla stehny svou ruku, kterou měla už dlouho mezi nohama.
"Někde na internetu jsem četla o metodě, která prý spolehlivě oddálí potřebu," vzpomněla si Lucka.
"Rychle, sem s ní, já už to dlouho nevydržím," zaprosila Ivana.
"Ta metoda spočívá v tom, že se musíš nenápadně dráždit na přirození a mírné vzrušení 'přehluší' nutkání na močení na delší dobu."
"A zkoušela si to už někdy? Funguje to?" zeptala jsem se jí.
"Nevím, ještě jsem to nikdy nepotřebovala zkoušet," přiznala se Lucka.
"Mně je to jedno, horší už to být nemůže. Kdyžtak budu mokrá, což bych byla stejně," řekla Ivana. Když jsem se na ní podívala, viděla jsem, jak její ruka hbitě rozepnula knoflík a zip od poklopce svých světle žlutých tříčtvrťáků a zmizela pod béžovými kalhotkami. Se zájmem jsme jí s Hankou i Luckou sledovaly.
Po chvíli bylo vidět, jak se jí zrychlil dech, začala vydávat mírné steny a skutečně to vypadalo, že její potřeba ustoupila do pozadí před nastupujícím orgasmem. Okamžitě jsme se přidaly, mně stačilo jen povolit šnůrku v pase u mých tyrkysových krátkých kalhot a už jsem si pod mýma černýma tangama rejdila rukou ve své mušličce. Byl to nádherný pocit, úplně jsem zapomněla, že se mi chce čůrat a užívala jsem si to. Lucka si strčila ruku pod džínovou sukni a bílá tanga a také si dělala dobře. Naše počínání ale neuniklo očím a uším holek, co seděly v řadě před námi a taky těm přes uličku.
"Co to děláte? Jste normální? Dělat si to tady a teď," zašeptala směrem k nám Jitka.
"My si honíme naše kačenky právě proto, abychom se nepomočily," vysvětlila jí Lucka naše chování.
Jitka s Klárou okamžitě začaly s masturbací taky a připojily se i Adéla s Lidkou, které seděly přes uličku i Alena s Kamčou, které byly za nima a taky Pavla s Petrou. Za poměrně krátkou dobu si to dělaly téměř všechny holky. Musely jsme ale být opatrné, aby si toho nevšimly učitelky, ty by nám to zatrhly a to bychom se pak asi všechny počůraly.
Pokračování příště...
Anketa