Při brouzdání na internetu jsem náhodou narazila na tyto stránky a velmi mě zaujaly. Plenky jsou totiž nedílnou součástí mého více než třicetiletého manželství s mým mužem. Je totiž částečně inkontinentní. To by ale nebyl důvod, který by mě vedl k rozhodnutí Vám napsat. Pochopila jsem, že tyto stránky jsou pro lidi, kteří plenky používají ne proto, že musí, ale proto, že chtějí, ať už z jakéhokoliv důvodu. O téhle komunitě vím, právě díky internetu. Dříve jsem neměla tušení, že je vás ve světě tolik. Vlastně mě na takové stránky upozornil můj muž a já jsem záhy pochopila, že jejich prohlížení mu psychicky pomáhá v jeho problému.
Jeho inkontinence je, jak mu vysvětlil lékař, psychického rázu, pramenící z dětství, kdy byl otcem nemístně bit za časté počůrání. To sebou neslo trauma, kdy se přidávalo i pokakávání a ještě větší bití a z tohoto bludného kruhu ho vysvobodila až otcova smrt. Zemřel, když mému muži bylo 8 let.
Pak se vše uklidnilo až do dospělosti. Protože pracuje duševně, a to mnohdy velmi náročně, zjistil posléze, že při větších pracovních vypětí, či nervových stresech se začne počůrávat, a někdy se i pokaká, a to většinou v noci. Léčil se s tímto svým problémem, ale verdikt byl nakonec ten, že se s tím mnoho nenadělá. Ostatně seznámil se se mnou jako s lékařkou, na kterou se obrátil se svým problémem. A že jedinou pomocí je v těchto chvílích zmenšení duševní zátěže – což mnohdy nejde, protože to je jeho podstata práce – a po období, kdy potíže trvají, nasazení plenek. Plenky ho ale dostávaly do deprese, a tak se stav, kdy měl inkontinentní problémy prodlužoval. Stálo ho to i první manželství. Když jsme se brali věděla jsem, jako jeho lékařka vše o těchto jeho problémech a hned na začátku jsem mu řekla, že mě to vůbec nevadí. Časem jsem u něj v této věci získala takovou důvěru, že se přestal stydět být přede mnou v plenkách. Vždycky jsem poznala když pracoval na nějakém složitém problému v zaměstnání, protože pak na sebe nenechalo jeho raní počůrávání dlouho čekat. Bez plenek na noc to potom nešlo. Přestože věděl, že mi to nevadí, stejně měl vždy z nošení plenek trauma. Navíc se v nich moc dobře nevyspal protože se podvědomě neustále hlídal, a tím spal jako na vodě. To hlídání bylo intenzivnější jak naše děti rostly. Nechtěl, aby o jeho problému věděly a bylo čím dál těžší před nimi schovávat sušící se plenky a plenkové kalhotky. Jednorázovky v noci už vůbec nesnesl. Pokud neměl tyhle problémy měl, spánek velmi hluboký a mohli jste vedle něho střílet a nevzbudilo by ho to. A to se pomalu dostávám k tomu, jak nám pomohlo, v jeho problémech to, že jsme zjistili, že existuje vaše komunita, že existuje ve světě tolik lidí, kteří nosí plenky ze zábavy.
Velký úspěch už byl, když jsem ho přemluvila ať si vezme plenky až nad ránem. Zpočátku o tom nechtěl ani slyšet protože to znamenalo, že bych ho musela budit z těžkého spánku a tím bych byla nevyspalá i já. Neuměli jsme si představit, že bychom nespali spolu v jedné ložnici. Měli jsme však jednu zkušenost. Jednou, když dostal velkou chřipku, byl tak vysílený, že spal nepřetržitě 24 hodin a já mu plenky měnila ve spánku. Zjistila jsem přitom, že to jde velice dobře a že mám určitou schopnost s ním ve spánku komunikovat. Prostě reagoval na moje pokyny. Nadzvedl se abych mohla pod něj podsunout plenky, zvedl nohy jak batole, abych mu mohla navléct gumové kalhotky a pod. Přitom spal tak tvrdě, že o tom nevěděl a divil se, jak jsem to zvládla mu plenky nejen dávat, ale i počůrané několikrát vyměnit. Dokonce bylo snadné při jeho reakcích na mé pokyny ho i očistit, když se při té chřipce v tvrdém spánku pokakal. Prostě se vždy otočil jak jsem potřebovala. Navrhla jsem mu, že mu nad ránem vždy dám plenky, jako jsem to dělala při té chřipce a bude věc s jeho nevyspaním vyřešena. Mě přerušení spánku nevadilo, protože jsem schopná vždy okamžitě usnout. Zřejmě schopnost, kterou si ženy vypěstují při přebalování miminek a batolat. Po dlouhém přemlouvání na tento způsob přistoupil, což mělo za následek, že jeho inkontinentní období bylo kratší a mnohem lépe ho nesl. Přesto ho to trápilo a nejhorší deprese ho postihovala v obdobích, kdy musel plenky nosit i přes den a do práce. To nebylo naštěstí tak časté, ale pokud dělal na obzvláště náročných projektech, bez plenek přes den se neobešel. Naštěstí se ve velké většině vždy jednalo o inkontinenci močovou. Pokud se mu stalo, že se pokakal – bylo to většinou jen pokud měl průjem – tak jeho deprese byly velmi těžké. Ono to nebylo jednoduché ani při inkontinenci noční. Vždy měl v tomto období velmi špatnou náladu. No a pak se stalo, že na webu objevil stránky s plenkařskou komunitou. Byl z toho v šoku a hned mě je ukazoval. Zjistila jsem při tom něco zvláštního v jeho chování. Bránil se tomu, za nic na světě by to nepřiznal, ale vzrušovalo ho to. Natolik jsem ho znala, že jsem to poznala okamžitě. Nijak jsem to nekomentovala a nějak jsem vytušila, že by mu to mohlo psychicky pomoct. Jak rychle u něj tenhle zájem začal, tak rychle skončil. Alespoň takhle mi to prezentoval, když jsem se ho jednou zeptala, jestli někdy na ty stránky chodí. Rezolutně to odmítl a řekl, že jsou mu ti cvoci protivní. Byla jsem v šoku, když jsem jednou náhodně objevila v jeho počítači neuvěřitelnou databázi shromážděních fotek a videí z této oblasti. Máme každý svůj počítač, a s jeho PCnepracuji. Jednou však potřeboval poslat do práce jeden projekt, který si zapomněl na poradu přeposlat, a tak mi volal, ať mu ho z jeho počítače pošlu. Zřejmě si byl tak jistý, že se v obrovských souborech jeho počítače není možné jen tak orientovat. Já jsem nějak přeslechla jméno souboru, který jsem měla najít. Bylo mi trapné mu znovu volat. Jen jsem věděla, že první slovo znělo něco jako plenér nebo tak nějak. A tak jsem do vyhledavače zadal zkratku –plen-. Soubor jsem našla, ale vyjely mě i další soubory a mezi nimi plenky a pod nimi ona databáze. Ohromilo mě to a fascinovaně jsem zírala na nejrůznější fotografie převážně žen, ale i mužů v plenkách, počůraných i pokakaných – těch bylo nápadně hodně - a na různá videa s touhle tématikou. Co bylo nápadné na první pohled, převládaly snímky dvojího druhu, a to snímky používání plenek při sexu a plenky při hraní si na malé-velké děti. Mám jednu zásadu, a tu jsem nikdy neporušila. Nikdy bych manželovi neotevřela dopis a nikdy jsem mu nehrabala v jeho tašce. Když se ale takhle na mě na obrazovce vyvalily tyhle snímky, nemohla jsem si pomoct a musela jsem prohlížet a prohlížet. Zjistila jsem, že má i korespondenci s touto komunitou a že si poměrně intimně dopisuje z jednou ženou, a to tak až jsem se červenala. Jedno jsem ale pochopila beze zbytku – bylo to naprosto virtuální. Seděla jsem pak dlouho a přemýšlela co s tím. Měl tam také odkazy na různé stránky a z toho i na ty vaše. četla jsem a prohlížela, četla a prohlížela a hodiny běžely. Díky tomuto prohlížení jsem si všimla jedné věci, a to té, že v této komunitě je převážná většina mužů a žen jako šafránu – nepočítaje ony fotografie žen, ze kterých bylo povětšinu patrné, že se jedná o statistky, které se nechají s plenkami fotit za peníze. A pak mě došla jedna věc. Můj muž zřejmě přišel na to, že mu prohlížení těchto snímků, kdy jiné vidí v plenkách, které jeho tak traumatizují, psychicky pomáhá v jeho celoživotním problému. A napadlo mě, že to je vlastně cesta, jak bych mu mohla pomoci i já. Když se vrátil ten den domů prostě jsem mu řekla co jsem náhodně objevila v jeho počítači. Byl roztomilý jak malý kluk přistižený maminkou, že se pokakal, přesto že ví, že má chodit na nočníček. Na ten jeho výraz nezapomenu. Protože máme mezi sebou moc hezký vztah, umocněný ještě intimností jeho problému, umožnilo nám to celou věc věcně rozebrat. Více méně mi potvrdil to, co jsem si myslela, že mu ty snímky pomáhají lépe nést svůj problém. Když tu je tolik lidí ve světě, kteří si s plenkami hrají a přinášejí jim libé pocity, tak proč by si on měl dělat hlavu se svoji občasnou inkontinencí? Jsem povoláním doktorka psychologie, a tak mě bylo jasné, že jednu věc mě zamlčel, a to tu, že je zde ještě něco, co ho na těchto stánkách přitahuje. Vlastně ten důvod není vědomý, ale zasunutý hluboko v podvědomí, takže jej sám není schopný definovat a pokud by mu ho někdo neomaleně předhodil – byť jeho nejbližší osoba – mohlo by to mít spíše negativní, než pozitivní výsledek. Ten problém se jmenoval transpozice do dětství. Fotografie a videa dospělých hrajících si na malé děti, které jsou kojeny, bezstarostně konají potřebu do plenek a je s nimi zacházeno jinými dospělými jako s malými dětmi, mu zprostředkovávalo jistý návrat do výchozího bodu jeho traumatu z dětství, kdy za tyhle věci byl tak nemístně trestán od otce. Vlastně jiným způsobem, pro něho mnohem příjemnějším, se takto léčil. My tomu říkáme regrese a docilujeme ji mnohem složitějším způsobem, kdy jeden ze způsobů je kolektivní terapie. Ta je ovšem u introvertů, jakým můj muž je, dost problematicky použitelná. O tomto zjištění jsem samozřejmě pomlčela, protože jsem pojala jasný plán, jak mu v jeho problému, kterého nemá šanci se do konce života zbavit, ještě více pomoci a usnadnit mu tak život s plenkami. Ať z toho alespoň nemá psychická traumata. Součástí toho plánu bylo i to, že jsem mužovi jasně dala na vědomí, že mě jeho archiv ani v nejmenším nepobuřuje, že jeho vysvětlení, že mu to pomáhá naprosto chápu a že do této kategorie řadím i jeho virtuální dopisy. Součást mého plánu byl ten, že jsem se zaměřila na jednu osůbku se kterou taky vedl nějakou konverzaci, a to na jistého Petříka, který měl na webu své fotografie a psal, jak se cítí dobře, když se občas vrátí do dětství v těchto hrách, a že ze všeho nejvíce zbožňuje být v plenkách s dudlíkem v puse. Řekla jsem, že Petřík je roztomilý a co si o něm můj muž myslí. Zachoval se přesně, jak jsem čekala, distancoval se od něj, že tohleto ho nebere a tak. Mě ale neošálil. A tak jsem ho napůl žertem začala bránit s tím, že si myslím, že když mu to pomáhá v životě k určité vyrovnanosti a cítí se při tom dobře a nikomu tím neubližuje tak co.
- Když tě nad ránem dávám plenky, tak by ses divil, jak se chováš jako děcko. Jseš vlastně v té chvíli taky takový malý Péťa a divil by ses, jak jsi v té chvíli roztomilý. -
Zareagoval, jak jsem čekala. Překvapeně se na mě podíval, usmál se a pohladil mě po ruce. Věděla jsem v tu chvíli, že ho mám tam, kde jsem ho chtěla mít. Pak už to bylo jednoduché. Když přišlo období jeho ranní inkontinence zavedla jsem takový nevinný raní rituál. Když jsem ho, tvrdě spícího, ráno zabalovala do plenek mluvila jsem k němu jako k dítěti.
- Tak, Petřík zvedne zadeček, tak, šikovný, a teď jednu nožičku do kalhotek a druhou...-
Přála bych vám vidět tu proměnu jeho obličeje. Věděla jsem, že prožívá regresi a že je opravdu malým Petříkem. To zvolené jméno mělo ještě jednu výhodu. Můj muž se tak nejmenuje, a to mu umožňovalo svalit tyto své problémy jakoby na někoho jiného, za kterého se mohl schovat a přitom si zachovat svou mužskou totožnost. Bylo to důležité zejména proto, že jsem nechtěla ani náhodou vyvolat dojem, že jsem jeho maminka. To by mohlo nabourat naši velmi dobře fungující sexuální oblast. Takhle měl možnost se cítit pořád jako můj muž, a spolu jsme měli nějakého Petříka, který měl ty problémy. Navíc mu to umožňovalo být obojím současně a dle libosti překmitávat z jednoho do druhého. No, jeden menší problém tahle hra přinesla, ale o tom až později. Ten nebyl ale tak velký, aby přebyl ta velká pozitiva, která jinak tahle hra, kterou jsem se svým mužem hrála, přinesla, a to naprosté zklidnění psychiky mého muže, kdy zcela odezněly traumata s nošením plenek. A pak to mělo ještě jeden vedlejší pozitivní efekt, ale o tom taky až později. To aby můj muž na tuhle hru bezezbytku přistoupil a umožnila a pomáhala mu popsaným způsobem, chtělo ještě trochu času a další kroky. Ty spočívaly v tom, že jsem jednou ráno, když se vedle mně probudil s klasicky mokrými plenkami, jen tak prohodila –
- A co Petřík, je počůraný, nebo to stihne jít na nočníček?-
Manžel okamžitě zabral –
- Počůraný, a to jsem ho v noci několikrát dával vyčůrat!-
A bylo to. Měl Petříka, který mu umožňoval elegantně to na něj hodit. Fakt je, že této možnosti nikdy nezneužíval a často nad ránem vstával, „aby dal Petříka vyčůrat...“ Petříka jsem v takových případech nikdy nezapomněla pochválit, ale vždy jsem se stavila na jeho stranu, že je vlastně malej a že ho nemá budit, od čeho že má plenky. Výsledek těchto hrátek byl ten, že pokud přišlo období manželovy inkontinence, tak se přestal v noci hlídat, přenechal Petříka mně a mohl se tak pořádně vyspat. Inkontinence pak odezněla dříve než tomu bylo v minulosti. No, dříve – a, to jsem u toho problému, který se postupem času projevil jako vedlejší efekt. Ono překmitávání v hlubokém spánku z dospělého do malého Petříka, kterému jsem vydatně napomáhala z počátku svými průpovídkami při přebalování muže, a pak už to ani nebylo třeba, stačilo mu plenky jen obléci, mělo za následek, že se ve spánku opravdu choval jako batole. Často mě vyhrnul noční košili našel prs a začal „pít“.
Nebylo to nepříjemné, protože se při tom choval napůl jako mimino a napůl jako muž. A to je ten druhý vedlejší efekt, který tahle hra přinášela. Brzy jsem si všimla, že pokud může takhle bezstarostně používat plenky, že ho to nějak i sexuálně stimuluje. To se začalo projevovat tak, že v období inkontinence začal být sexuálně mnohem výkonnější. Často jsem měla problém mu ve spánku dát plenky. No, psychicky se mi ho podařilo dostat do Petříka, ale Petřík neměl v rozkroku malý zvoneček, ale často pořádně tvrdý a velký kolík rovný jak svíce. Myslím, že si na těchto stránkách, ve své anonymitě, můžu dovolit být trochu intimnější. Můj muž je vysoký člověk a adekvátně ke své postavě má v patřičných rozměrech i své mužství, které mu vždy fungovalo dobře, což mu značně vyrovnávalo sebevědomí v jeho potížích a mě činí potěchu též nemalou. No jo, ale zkuste takový trčící kůl ohnout a zabalit do plenek. Jako máma od dvou synů vím, že kluci do plenek čůrají pod sebe, to je klidová poloha toho jejich zvonečku a takhle jsem ho mezi nohy vždy ukládala i mužovi při přebalování. Pokud mu zůstal v obrácené poloze, tedy na břichu, což mnohdy byla jediná možnost při velkém ztopoření – dolů ohnout prostě nešel, to fungovalo jako pružina - tak často nastal problém s protečením kalhotek. Bylo zajímavé pozorovat, že muž se choval ve spánku v plenkách úplně stejně, jako kluci když jsem je ještě balila do plenek. Ve spánku se při čůrání položili většinou na záda. Stejně tak to dělal muž, a to jsem věděla, že právě čůrá Pokud mu to ale stékalo po břiše, šlo to do stran a tam plenky nejsou. Vždy odmítal abych ho balila jako mimini a to s plenkou do trojúhelníku přes boky, to by čůráni přes břicho částečně řešilo. To jsem ale odbočila. Mě prostě tyhle vedlejší efekty, střídavé ***lání prsů, a pak snaha použít tu svoji trčící tvrdou nádheru k odvěkému oplozovacímu aktu, budily ze spaní a začala jsem být zase nevyspalá já. Navíc byl někdy problém ho ráno vzbudit a dostat ho ze stavu Petříka do stavu normálního. Dokonce se párkrát stalo, že slezl pozpátku z postele, jak to dělají batolata a lezl v ložnici po zemi a žvatlal. Musela jsem ho velmi opatrně probudit, aby to neskončilo nějakým nechtěným šokem, nebo ho v tomhle stavu dostat nějak zpátky do postele. Našla jsem ale způsob, jak vyřešit i tyhle nechtěné efekty, jinak naprosto prospěšné regrese. Pokud jsem tedy neměla chuť na kojení – to málo kdy, i když to nebylo, zas až tak nepříjemné, ale byla jsem raději, když si s mými prsy hrál jako muž a pokud jsem neměla ani chuť ukojit jeho pohlavní pud (Občas jsem mu zasunutí dopřála, a to pokud jsem byla vyspalá, neměla zrovna menstruaci, či ovulaci – ve spánku se totiž nehlídal a plenku jsem pak potřebovala spíše já, neb to množství semene, kterým mě vždy zaplnil mě od prvního milování s ním vždy znovu a znovu ohromovalo a způsobovalo silný orgasmus. S mým prvním mužem jsem nemohla otěhotnět, Jirka mě tímhle svým počůrávacím dělem, každé z našich tří dětí, vždy udělal hned na jeden nástřik. Omlouvám se za ty odbočky, ale při psaní se ve mně nezapře psycholog a já zjišťuji, naprosto nezatížena psaním do takovýchto stránek, že mě to docela vzrušuje, což způsobuje ta nádherná anonymita a sama na sobě zjišťuji kam až ty pocity můžou zajít. Prvního syna mi udělal ještě u mně v ordinaci. Když ke mě přišel, byla jsem už rok bez muže a neuvěřitelně nadržená a on se mi od pohledu velmi líbil. Při třetím sezení jsem naprosto profesně selhala. Byl objednaný jako poslední, v ordinaci jsem s ním byla sama, neb sestřička potřebovala odejít o hodinu dříve. Tvářila jsem se jako studený profesionál, který jeho případ vyřeší bez mrknutí oka a udělala jsem základní chybu, že jsem zašla do příliš osobní roviny, když jsem neuvážlivě poznamenala, že mě by jeho problémy s inkontinencí rozhodně nevadily. Vzal to jako profesionální frázi, která ho měla utěšit. Vztekle vstal, bleskurychle si rozepnul kalhoty a stál tam přede mnou s kalhotami na půl žerdi a se zelenou jednorázovou plenkou, obepnutou igelitovými kalhotkami na patentky. – Myslíte si,- křičel na mě, - že můžu takhle nějakou ženu vzrušovat? V tu chvíli jsem věděla, že můžu už udělat jen jedno. Upřeně jsem se na něj podívala, přistoupila k němu a k jeho absolutnímu ohromení jsem mu mlčky, ale s neuvěřitelnou samozřejmost,i začala ty plenkové igelitové kalhotky rozepínat. Pak následoval oboustranný výbuch. Se zelených jednorázovek se v mžiku stal stan uvnitř podepřený něčím neuvěřitelným. Stan jsem strhla a stačila jsem ještě říct větu: - Nevím jak s plenkami, ale s tímhle, co je v nich, ženu určitě vzrušíte.- Pak už jsem jen vnímala, jak s vyhrnutou sukní a s roztrhanými kalhotky u nohou jsem narážená na svůj pracovní stůl tím obrovským stanovým kolíkem, který my pronikal ze zadu až někam do žaludku. A pak jsem zažila to, co potom nesčíslněkrát. Ten horký a hustý proud semene, který se mi vevnitř opřel o děložní hrdlo, prorazil ho a zalil celou dělohu rozevřenou v očekávání a odrazeným proudem se řítil zpět do pochvy. Při tahu toho neuvěřitelného kůlu ve mně zpět ze mě jeho semeno začalo vytékat po mých roztažených nohou. To jsem ho už ale měla mocným přírazem zase až v děloze, kterou zasáhl ještě silnější výron jeho semene. Vyrval ho ze mně otočil si mně proti sobě a já jsem jen fascinovaně zírala na tu ztopořenou velikost. Popadl mě do náruče, hodil na ošetřující lůžko a znovu se do mě zabořil. Pak, opřen o lokty nade mnou, se už hýbat nemusel, protože má šukající kočička se rozkmitala do takových nárazů na tenhle kůl, že při konečném záchvěvu, kdy jsem ho v sobě stiskla stehny, jsem z něj další dávku horkého semene přímo vytáhla. Bylo to neuvěřitelné a jak jsem tak bezvládně zůstala pod ním ležet, kdy byl, stále ještě velký a odkapávající, do mě hluboko ponořen, jsem naprosto přesně věděla dvě věci: že tohohle muže i s jeho plenkami chci na celý život, a že mě právě oplodnil.) tedy pokud jsem měla jediný zájem vyspat se, tak jsem nasadila užasně fungující zbraň. Obyčejný dětský dudlík. Opět mě k jeho použití inspirovaly stránky s touto tématikou. Fungovalo to dokonale. Petřík měl rázem v rozkroku zvoneček a ne kůl, přestal se mi dobývat do klína a na prsa a spokojeně spal až do rána. Pravda, byl trochu problém tuhle zbraň do našeho rituálu zavést, aby ji muž přijal a nepůsobila na něj potupně. Vysvětlila jsem mu, za bdělého stavu, že něco musím udělat s tím Petříkem, protože mě ráno nenechá vyspat a co vyvádí a že na jednom webu mi na chatu poradili, ať to zkusím s dudlíkem. Překvapilo mě když muž lakonicky odvětil, že když chci Petříka rozmazlovat, tak ať dělám, jak myslím, ale ať to on nevidí. Slíbila jsem mu, že budu Petříkovi dávat dudlík jen občas. No a dodnes to funguje báječně. Co ale musím dodržovat, že jakmile se muž probouzí, tak musí dudlík rychle do nočního stolku. Jednou jsem nějak zaspala jeho probuzení a výsledek byl ten, že dudlík skončil v koši. Časem se mě podařilo sehnat dudlík patřičných rozměrů pro velké děti, a to přes internet, a tenhle dudlík funguje úplně nejlépe. Dokonce tak, že s ním můžu regulovat délku spánku svého muže. Mám jistotu, že se nevzbudí dřív, než udělám snídaní. Pak mám čas sundat mu počůrané plenky – nemá rád když se budí v nich, je to překmitnutí do dospělosti v bělém stavu, ale i to pomalu začíná ustupovat a pokud jsme doma sami, bez dětí, dokáže být v plenkách přede mnou i sám za sebe. No a vzbudí se pozvolna až když mu vyndám dudlík a schovám jej do nočního stolku.
A ještě v jedné věci se po psychické stránce dudlík velmi osvědčil. Jediné s čím se zatím manžel nedokázal moc psychicky srovnat je pokud se někdy pokaká. To se mu stává nepoměrně méně často, než počůrání, ale vždy to nese dost těžko. Je to pro něj tak velké trauma, že mnohdy dělá, že se nic nestalo a oddaluje podvědomě ten okamžik, kdy s tím bude muset něco dělat. Často se stává, že si svůj stav přizná až když to zjistím já.Tady přebít tu potupu z dětství se moc nedaří ani s pomocí Petříka. Párkrát se i stalo, že upadl do naprosté letargie a nebylo jiné cesty, než ho dostat do koupelny, a tam se o něj postarat jak o dítě.
I zde částečně pomohl dudlík. Časem jsem si zvykla, že když se pokaká, že to prostě neřekne, a že ho najdu sedět třeba u počítače s plnýma plenkama. Ty má vždycky – většinou cítí, že by mohl nastat tenhle problém. V takovém případě si vždy bere jednorázovky, protože ví, že mu umožňují rychle tu potupu zlikvidovat. Je to pro mě profesně zajímavé, pozorovat co dělá i s tak inteligentním mužem, jako je můj manžel, takové trauma z dětství. Přestože je jasné a nepochybné, především nosem, co se mu stalo, je ochoten dětsky zapírat a zapírat. Pokud použije přes jednorázovky ještě celistvé gumové kalhotky, tak se mu docela daří svůj stav tajit – není to tak cítit. Dokonce mě odevzdaně nechá i nakouknout do plenek a až po tomto jasném důkazu je ochoten se jít přebalit. Pokud se mu to stane v posteli, vzbudit ho je velmi těžké a musím postupovat opravdu citlivě. No a v tomhle případě mi opět pomohl dudlík. Najdu-li muže v tomhle stavu, kdy je jasné, co má v plenkách beze slov mu zastrčím do pusy dudlík. Jen ten ho, v tomto případě, dokáže překmitnout do polohy Petříka a pak už se pohybujeme na známém poli, kdy pokakaný přeci není on, ale Petřík a ten je malý, a tak je to normální. Dudlík má po celou dobu očisty a pak mi ho s úsměvem odevzdá s poznámkou, že Petřík je už v pořádku.
Když tak po sobě čtu tyhle řádky, musím konstatovat, že pochopit něco podobného můžou jen lidé na těchto stránkách a jsem hrozně vděčná, že jsem to mohla takhle otevřeně vypsat a že tu takový web je. Víte, pokud je člověk postižen, jako můj muž, není to stejné, jako by byl na vozíčku. Být na vozíčku je samozřejmě mnohem horší, ale společensky přijatelné, v takovém případě i s těmi plenkami. Ale muž, navíc ještě ve vedoucím postavení, a s plenkami? Nemožné, odpuzující, hrozné. Znám ze své praxe hodně sebevražd mužů takto postižených. Nemají-li takové zázemí jako můj muž, je mnohdy velkým problémem jim nějak pomoci. A selhává zde i naše profese. Podílí se na tom právě ono nastavení společnosti. Z tohoto pohledu jsem vlastně, v případě mého muže, jako psycholog obstála i když mi pomohla tělesná schránka a pohlavní pud.
A tak pokud vás těší si na malé děti hrát a máte k tomu prostor i u partnera konejte tak. Rozhodně mě tato záliba připadá sympatičtější, než v sexu třeba SM.
PhDr. Alena Hájková
Poznámka: Chcete-li mně psát, tady je můj e-mail:
mailto:alena.loket@seznam.cz
Anketa