Mámě stačil jediný pohled na mne, aby jí bylo všechno jasné. Bylo sice zřejmé, že i přes mé včerejší počurání takový pohled na svou šestnáctiletou dceru nečekala, ale přesto, či možná právě proto, byla velmi rozzlobená. „To snad není možné! Jak si to představuješ, Aleno! To, v tvém věku, hodláš být každé ráno zaneřáděná jako čuně?“ peskovala mne a pohlavkovala, zatímco mne, vzlykající, táhla za ruku do koupelny.
Tam mi začala rozepínat vrchní díl pyžama. „Mami, nech toho, já chci mít soukromí!“ protestovala jsem, ale hned mi na tvář přistála facka. „To sis měla rozmyslet dřív,“ řekla a po vršku mi stáhla i počuraný a pokakaný spodek. „Panebože … to je hrůza. A ten smrad – že se nestydíš!“ Byla jsem v naprostém šoku z toho ponížení, jen jsem tam před mámou stála nahá a špinavá, dívala jsem se do země a vzlykala. „Tak dělej, vlez si do vany, musíme tě umýt.“ Umýt? Copak to nebude mít konce? Pokusila jsem se naposledy namítnout: „Mami, prosím, já se dokážu umýt sama,“ ale neměla jsem šanci. „Cože? Vždyť ty si sama evidentně nezvládneš ani dojít na záchod. Tak dělej, ať už jsi v té vaně, nebo ti pomůžu!“ Se zoufalstvím v očích jsem se začala soukat do vany, takže jsem se k mámě poprvé otočila svým ulepeným zadečkem. Uslyšela jsem za sebou překvapený nádech. „No to je neuvěřitelné, jak ty seš zesratá! To je opravdu neuvěřitelné – středoškolačka a tohle!!“ Začala jsem vzlykat ještě víc, protože jako by mé vlastní myšlenky a výčitky vyslovovala nahlas. Musela jsem stát ve vaně a máma mi silným proudem teplé vody omývala celé tělo. Bylo to jako v nějakém zlém snu a můj mozek se pořád nechtěl smířit s tím, že se mi tohle děje doopravdy. Když pak vzala houbu a začala mne mydlit a především vydrbávat mou vagínu a zadeček, už jsem to nevydržela a hystericky se rozbrečela. Máma však ničeho nedbala, ještě mi roztáhla půlky a důkladně vyčistila řitní otvor, potom mne opláchla, osušila ručníkem a řekla mi, že jde zavolat do školy, že dneska nepřijdu a potom mne objedná u paní doktorky. „Ta mi snad poradí, co s tebou. A teď se utíkej obléct a potom na mne počkej,“ řekla a pleskla mne dlaní po holém zadku. Přeběhla jsem nahatá do pokoje a tam jsem se u postele zhroutila do klubíčka, kolena pod bradou, třásla se a brečela nad tím ponížením. A musela jsem brečet dlouho, protože mne takhle našla rozzlobená máma. „Tys mi snad nerozuměla? No dobrá, když se nedokážeš obléct sama, tak tě obleču já!“ Musela jsem postavit a ona mi natáhla kalhotky a zapnula podprsenku. „Tak teď dej ruce nahoru, dáme ti tričko, šup! No vidíš … a teď ponožky, rifle, ták, ještě zip. A jsme oblečení.“ Měla jsem skoro pocit jakéhosi deja vu – nějak podobně muselo vypadat naše ranní vypravování do školky, když jsem byla ještě škvrně. Ale moc jsem nad tím nepřemýšlela – následkem dnešního šoku jsem byla skoro apatická. Cestou k paní doktorce máma za volantem mlčela a já se snažila dát do pořádku a srovnat si myšlenky. Nakonec se mi to docela podařilo a, už trochu klidnější, jsem plánovala, jak návštěvu doktorky přežít. Z rozzlobené mámy jsem měla strach a bylo mi jasné, že se hlavně nesmí přijít na to, že jsem se vlastně počurala a pokakala schválně. Jistě, svým způsobem to jak včera, tak dnes, byly nehody, ale vyprovokovala jsem je svým vlastním chtíčem. Kdyby tohle prasklo, máma by byla určitě naštvaná ještě mnohem víc a já bych si to pěkně odskákala. Navíc by se na mne s paní doktorkou určitě dívaly jako na nějakého úchyla. Nedalo se nic dělat, budu muset předstírat, že mám problémy s udržením moči a stolice. Pokud to dobře dopadne, tak z toho vyjdu jako nemocná chudinka a příště už si nikdy nic takového nedovolím, takže máma nakonec bude ještě ráda, že zase zvládám udržet postel suchou a čistou. V čekárně jsem si v duchu připravovala, co řeknu, a když nás zavolali, zhluboka jsem se nadechla a snažila se nebát. „Ahoj Aleno, no teda, tys od posledně vyrostla – už je z tebe krásná dospělá slečna,“ přivítala mne paní doktorka s úsměvem, ale bylo vidět, že ji trochu překvapilo, že se mnou jde do ordinace i máma. „Dobrý den, tak co vás trápí,“ zeptala se jí. Máma jí vysvětlila, že jsem se včera ráno počurala do postele tak, až musela vyměnit matraci, a dnes že mne našla kompletně počuranou a pokakanou. „Tak mi řekněte, co s ní. To se na sebe snaží upoutat pozornost?“ „Víte, to si nemyslím. Pochybuji, že by na sebe mladá dívka chtěla upozorňovat takovým způsobem,“ řekla paní doktorka a já si trochu oddechla. „Některé dívky tyto problémy v pubertě mívají, důvodem může být slabý močový měchýř nebo třeba problémy související s dospíváním, někdy i obojí dohromady.“ „Ale proboha, vždyť je jí šestnáct, to mi chcete říct, že je normální, když se bude počurávat a pokakávat?“ „Jistě že ne, tyto problémy většinou odezní časem, někdy samy od sebe, jindy s lékařskou pomocí, a jsou samozřejmě i případy, kdy se stav nelepší a rodiče se musí smířit s tím, že jejich dcera bude muset nosit plenky.“ Zatrnulo mi a paní doktorka se navíc obrátila ke mně: „Řekni mi, Alenko, ty dvě nehody, o kterých mluví maminka, to bylo poprvé, kdy se ti něco takového stalo.?“ Zatvářila jsem se zkroušeně a zavrtěla hlavou. Máma po mně šlehla překvapeným pohledem. „Neboj se, tady ti nikdo nic neudělá, všechno nám hezky pověz,“ vybídla mne doktorka mírným hlasem. „Já … já … tyto nehody se mi stávají často, ale vždycky se mi to před mámou podařilo zamaskovat. Začalo to asi před měsícem a od té doby se to pořád horší a horší,“ koktala jsem, z části proto, že jsem chtěla co nejvěrohodněji zahrát stud, částečně ale i proto, že jsem se opravdu moc styděla. „No Aleno … “ začala máma, ale paní doktorka ji přerušila: „Pokračuj, Alenko, za to se nemusíš stydět, jsem tu od toho, abych ti pomohla. Co to pokakávání?“ „To začalo o něco později. Nejdřív jsem se pokakala jen některou noc, ale postupně to bylo častější a častější - a teď už se skoro pokaždé probouzím počuraná i pokakaná,“ lhala jsem a cítila, jak rudnu.“ Máma se tvářila naprosto šokovaně a skoro jsem měla chuť vzít to zpátky a přiznat, jak to ve skutečnosti bylo, ale chápavý pohled pan doktorky a její laskavý přístup mě uklidňoval. „A pověz mi, to se ti stává jen v noci, ve spánku, nebo i přes den?“ „I přes den, ale naštěstí ne tak často a ve škole se mi díky bohu žádná velká nehoda nestala. Jen doma jsem se občas počurala nebo i trochu pokakala – najednou to prostě přišlo a já to vůbec nedokázala zastavit,“ začala jsem vzlykat (asi bych měla přemýšlet o amatérském divadle). „Ale často si přes den do kalhotek jen trochu cvrknu a vůbec o tom nevím, to se mi stává i ve škole, a až při převlíkání si všimnu, že mám kalhotky mokré,“ dokončila jsem svou falešnou zpověď a nejraději bych se hanbou propadla do země. Máma vypadala naprosto konsternovaně, ale zdálo se, že jsem ji přesvědčila. Pravda, musela jsem své „problémy“ hodně zveličit, aby mi i paní doktorka uvěřila, že jsem inkontinentní, ale to se nedalo nic dělat. „Ano, přesně tak, jak jsem si myslela,“ pokývala doktorka hlavou a já si oddechla – věří mi, dopadlo to dobře. „Musíte si uvědomit, že je vaše Alenka nemocná a nic jí nevyčítat, až se zase počurá nebo pokaká. Důležitý je laskavý přístup a klid – hlavně ji nestresovat, protože stres by to mohl jenom zhoršit,“ vysvětlovala mámě. „Dobře, ale to chcete říct, že máme jenom čekat, jestli se to zlepší?“ zeptala se trochu podrážděně máma. „Kdepak, samozřejmě že ne, důležité je zjistit příčinu inkontinence vaší dcery a pak zvážit možnosti řešení. To my tady ovšem nezjistíme, bude nejlepší, když Alenku objednám do nemocnice a oni už si ji prohlédnou,“ uklidňovala mámu, ale naopak tím úplně vyděsila mne. Nemocnice! S tím jsem vůbec nepočítala!! Ale to už paní doktorka zvedla sluchátko a telefonovala. „Zdravím, tady Stýblová, poslouchejte, přivedla mi zde jedna maminka dceru s takovým problémem – šestnáctiletá slečna, potíže s inkontinencí. Ano, včetně té střevní. Přes noc těžká inkontinence, denní nejspíš jen lehčího typu, tak jestli byste se na ni nepodívali a neudělali testy, ať víme, jak to pak řešit. Cože – už dnes? Tak to je výborné, já vám ji tam pošlu. Děkuji, nashledanou.“ Vyděšeně jsem poslouchala útržky toho telefonického rozhovoru a vypadalo to, že se nad mým osudem stahují mračna. A skutečně. „Tak máme štěstí, zrovna tam mají volno, takže Alena může nastoupit už dnes. Vzhledem k jejím problémům je ideální, když se nic nebude odkládat. V nemocnici si pár dní poleží, oni jí zkontrolují močový měchýř, ledviny a vše potřebné a uvidíme, nač přijdou,“ vysvětlovala mámě. Ta poděkovala, vzala si od doktorky mou zdravotní kartu pro příjem v nemocnici a vyšly jsme z čekárny. Odcházela jsem jako v mrákotách – sice se mi podařilo jak mámu, tak doktorku, přesvědčit, že za své problémy nemůžu, ale vše se zase tak trochu vymklo původnímu plánu a teď mám před sebou několikadenní pobyt v nemocnici, s předběžnou diagnózou: inkontinence.
Anketa