Kapitola osmnáctá:
Venku už začínalo svítit sluníčko. Podívala jsem se na hodiny v karavanu a v normální dny už byl čas, kdy jsem bývali po snídani a pomalu se chystali vyrazit na cestu. Včerejšek asi udělal své, navíc pod dekou bylo velmi příjemné teplo, které z něj sálalo. Byli jsme pořád na náhorní plošině, kde byl ledovec, takže tu byla pěkná zima a dobře se nám spalo. Pořád jsme spolu leželi v objetí. On spokojeně oddychoval do polštáře a já se snažila si užít každou jednu vteřinu, kdy jsem takhle blízko. Otočila jsem se k němu čelem a pozorovala ho, jak spokojeně spí. Nemohla jsem si pomoct, ale pořád jsem u toho musela cumlat dudlík, co mi kupodivu zůstal přes noc v puse. Zřejmě nějaký reflex z dětství.
Když pomalu otevřel oči, usmál se na mě a bylo vidět, že mu dělám radost, jak vzorně cumlám. Byl to pro mě ten nejlepší start do nového dne.
Chvilku jsme si spolu takhle poleželi a pomazlili jsme se. Nejzajímavější část byla, když mi pod dekou jemně hladil přední část plenky. Byť plenka byla tlustá a hodně mokrá, to ovšem neznamenalo, že jsem necítila jeho doteky. Chvilkami jsem si připadala, jako když mezi mým rozkrokem a jeho prsty nic není a on se mě dotýká. Jeho letmé doteky na plence pro mě byly jedny z nevzrušivějších doteků, co jsem ve svém životě zažila. Bylo to tak intimní a magické. Měla jsem na něj nepředstavitelnou chuť. Nedokázala jsem odolat a něžně jsem mu vzdychla do ucha. On si byl naprosto vědom svých činů a pokračoval ve škádlení do té doby, než mě políbil na rty a tiše pronesl, že je čas vstávat.
Naposledy jsem slastí vydechla a začala se hrabat z postele. Byla jsem z toho tak vlhká, že jsem i v plence cítila, jak mi teče buchtička. Už byl ale čas vstávat a vyrazit z ledovce na další dobrodružství, které nás dnes čekalo.
Dnes jsme jak jinak měli v plánu výlet do divočiny. Nemělo to být nic tak náročného jako minule. Jednalo se o poměrně turisticky známou stezku s možností vylézt na jednu z nejnádhernějších vyhlídek, jakou tato země nabízí. Bylo nám jasné, že tam bude spousta lidí a aby jsme se tam zbytečně nemuseli mačkat, bylo dobré se do výchozího bodu dostat co nejdříve.
Dali jsme rychlou snídani, přebalil mě do čisté plenky, sbalili jsme karavan a vyrazili jsme na cestu. Ta se nelišila nijak od ostatních dnů. Plenka se pode mnou pomalu a jistě plnila a u toho vyplňovala volné prostory v sedačce. Za tu dobu, co jsem na této dovolené, jsem si k němu našla důvěru, přece jenom mě viděl v těch nejtrapnějších chvilkách. Takže jsme po cestě probírali všechna možná témata. Občas to byla témata, o kterých bych si nikdy předtím nedokázala představit, že je s někým budu sdílet. Cesta nám u toho nádherně utekla.
Na parkovišti už bylo spousta dalších karavanů a aut. Všude bylo spousta lidí a všichni byli připraveni na túru a mířili jedním směrem – zdolat vrchol a dojít na vyhlídku. Neříkám, že jsem neměla chvilkami strach z tolika lidí. Přece jenom pouze dva kousky oblečení a plenka před tolika lidmi není zrovna to, co by mě zatím nechávalo chladnou. Stačila malá nepozornost a byla jsem všem na očích.
Po zaparkování do jednoho z posledních míst jsem dostala pokyn zabalit si batůžek na dnešní den. Zabali jsme si pár plenek na přebalení, nějaké oblečení a malou svačinu s lahvičkou na vodu. Před odchodem jsem dostala novou plenku se zvířátky. Dnes jsem vzhledem k většímu počtu lidí volila legíny s vyšším pasem a volné delší tričko. Aby to nebylo až tak moc nudné, tak to tričko nemělo téměř žádné rukávy a schválně bylo ušito tak, aby mělo velké otvory na ruce. To vytvářelo poměrně dobrý estetický dojem, ale člověk se musel dívat zepředu. Jakmile se koukal z boku a já jsem jen trochu zvedla ruce, tak jsem si díky absenci podprsenky odhalila téměř celá prsa. Při zkoušení v zrcadle jsem zjistila, že pokud si nebudu dávat opravdu pozor, tak není zas tak těžké dostat ruce do takové pozice, že jsou mi vidět i bradavky.
Nicméně jsme byli oba připraveni a vyrazili jsme. Všude bylo plno lidí, takže jsme nemohli ani pořádně fotit. Občas se mi povedlo zapózovat tak, že to vypadalo, jako když hledím někam do dálky, ale ve skutečnosti jsem do objektivu ukazovala prsa a občas i vrchní část plenky. Dostali jsme se až k jednomu odpočívadlu. Bylo to už dál od výchozího bodu, takže se ostatní turisti rozptýlili a už to nebyl takový dav. Sedli jsme si a dali jsme si svačinu. Dnes se mi nešlo dobře, byla jsem unavená a bolely mě nohy. Nebyla jsem zvyklá takhle pořád pochodovat. Shodou okolností toto odpočívadlo bylo umístěno na křižovatce turistických tras. Jednou cestou jsme přišli, druhá byla slepá, ale za to vedla na blízký vrchol s úžasným výhledem a třetí pokračovala dále do cílové destinace.
U svačiny se mi svěřil, že by strašně rád viděl ten vrchol na konci slepé trasy. Za normálních okolností bych se od něj nevzdálila, protože jeho přítomnost byla pro mě uklidňující a pomáhala mi zvládnout ten nepříjemný pocit, že mě pořád všichni sledují a říkají si, proč nosím plenky. Občas jsem vzbuzovala pozornost cíleně, ale to nebyl dnešní případ, dnes jsem se snažila zapadnout do davu. I když jsem si dnes všimla jedné partičky mladých kluků, jak mě pořád sledují a tak nějak nenápadně se kolem nás pohybují. Jednou jsme předešli my je, za chvilku oni nás. Nebylo to nic neobvyklého a nevěnovala jsem tomu více pozornosti.
S lítostí jsem mu musela oznámit, že pokud ho chce vidět, tak si tam musí zajít sám. Já budu mít tak akorát dostatek sil, abych dokončila původní túru. Chvilku nad tím přemýšlel, ale nakonec se rozhodl, že se tam podívá. On si splní to, co chce vidět, a já budu mít čas nabrat sílu na další pokračování. Stejně se sem musí vrátit, takže situace win-win. Po svačině jsme se rozloučili letmým polibkem a vydal se na cestu.
Já jsem si sedla zpět ke stolu a dojídala jsem svačinu. Z ničeho nic si ke mně sedla ta partička těch mlaďasů.
„Ahoj slečinko,“ začal jeden z nich.
„Ahoj, vy jste Češi?“
„Už to tak vypadá. Kde máš toho svýho hezouna?“
„No ten můj hezoun bude za chvilku zpátky, takže se nemusíte bát.“
„Vážně? My jsme ho viděli, jak jde směrem nahoru na vrchol. Takže nejdřív tak za hodinku tady nebude.“ Na tu větu hned navázal druhý z nich: „Jak mohl nechat takovou krásku bez dozoru.“ Třetí pokračoval: „Co kdyby se jí něco stalo,“ poslední z nich to zakončil: „My mu ji tu pohlídáme.“
„To je od vás pánové pěkné, ale já to zvládnu sama. Děkuji za nabídku.“
Začala jsem si balit věci do batůžku a v ten okamžik se to celé podělalo úplně. Batoh jsem převrhla z lavičky na zem a vypadly mi z něj plenky. Přímo před ně, takže jsem nemusela pochybovat, jestli je vidí nebo ne.
„Pánové, podívejme se na to… copak to tu máme?“ a dalšíma obdobnýma frázemi to začali postupně komentovat.
Já jsem jen protočila oči a v hlavě jsem si strašně nadávala, jaká jsem blbka a jak jsem to pokazila. Jediné, o co jsem se pokusila, bylo je co nejrychleji sebrat a uklidit zpět do batohu. Bohužel jsem nebyla dostatečně rychlá. Těsně pod mojí rukou mi prolétly postupně jejich ruce a sebrali mi je.
„Hej… vraťte mi to. Dejte!“
„A proč bychom ti to měli vracet?“ začala jsem diskutovat s jejich pomyslným vůdcem. Ostatní na mě jen s pobaveným úšklebkem hleděli.
„Protože je třeba potřebuju?“ zkusila jsem zalhat.
„Joo, vážně? Takže ty potřebuješ plenky s duhou nebo se zvířátky? Já dělám ve zdravotnictví a žádný takový jsme nikdy neměli. Jestli ty náhodou nepatříš mezi ty, co plenky nosí jen tak pro radost? Jednou jsem o tom slyšel v televizi.“
Sakra, tak to mi nevyšlo.
„Vraťte mi to!“
„Nebo co?“
„Okamžitě mi je vraťte!“ To už jsem pronesla o dost rázněji.
„Podívejme se na to, pánové, kočička vystrkuje drápky. Není třeba se hned tak čertit. Můžeme se dohodnout jako normální dospělí lidé.“
„Co teda navrhujete?“
„Protislužbu… Jelikož se nám všem líbíš. Na tom se shodneme, pánové, že?“ Načež všichni ostatní začali přikyvovat. „Budeme po tobě chtít jednoduchou protislužbu.“
„Jakou?“
„Protože jak říkám, líbíš se nám.“ Naklonil se ke mně blíž a zašeptal: „Rozdáš si to s náma a tyhle věci jsou zase tvý a už o nás nikdy neuslyšíš.“
Ze mě akorát vyhrklo: „Jako teď a tady?“
„Ano, neboj, zajdeme bokem z cesty. Chceme tě mít jen pro sebe.“
Do té doby, než zmínil to, že si to se mnou chtějí rozdat, mě celkem štvali, ale potom, co to řekl, mi svitla v hlavě myšlenka na ukojení mé nadrženosti. Takovou nabídku nedostávám jen tak někdy, navíc jsem teď bez dozoru. Moje myšlenky pokračovaly dál. Nikde v našich pravidlech není zmínka o tom, že bych nesměla obšťastňovat někoho jiného. To znamená, co není zakázáno, je povoleno. Je rozhodnuto, jdu do toho. Už jsem se neudělala tak dlouho, že mě samotnou překvapilo, jak rychle jsem přehodnotila situaci.
„Tak co bude, nemáme na to celý den.“ Vytrhl mě z mých myšlenek.
„To je pravda, pánové, nemáme na to celý den a jak na vás koukám, tak s váma budu rychle hotová,“ pronesla jsem sebevědomě. Jako lusknutím prstu jsem se změnila. Předtím bych je snad i prosila, aby mi vrátili moje plenky. Teď budou prosit oni mě, abych je nechala jít. Vidina byť malého sexuálního ukojení mě naprosto ovládla. Sice jsem věděla, že si s nimi moc neužiju kvůli pásu, ale aspoň je parádně vykouřím.
Všichni jsme se odebrali kousek od odpočívadla za keře, aby na nás nebylo vidět. Než jsem stihla ověřit, jestli nás není vidět, tak už měli stažené kalhoty a jejich péra byla připravená v pozoru. Neměli je nějak extra velké, až na jednoho. Ten ho měl opravdu hodně vybaveného.
„No, my čekáme.“
„Fajn, kdo půjde první, borci?“
Svlékla jsem si tričko a ukázala jim prsa. Jejich pohledy se okamžitě připoutaly na moje prsa. Trošku jsem si je promnula a pohoupala s nimi. Ani na vteřinu z nich nedokázali spustit oči.
Líbilo se mi to. Pokračovala jsem dál, sundala jsem si legíny a odhalila jsem jim už hodně počůranou plenku. Tu úplně neocenili, takže jí nevěnovali pozornost a dál mi civěli na prsa. To už se neudrželi a začali si ty péra honit jak zběsilí.
„Hoši, takhle se vystříkáte dřív, než zasunete,“ pronesla jsem s ironií v hlase. „Vy jste asi moc holek neměli, že vás tak berou ty kozy.“ Nikdo z nich neodpověděl, jako by mě vůbec neslyšeli.
Pomalu jsem si provokativně rozlepila lepítka na plence a sundala jsem si ji. Absolutně nečekali, že pod ní bude pás. Byla to nádherná rozkoš vidět jejich zklamané obličeje.
„Co to máš sakra na sobě?“
„Pás cudnosti,“ usmála jsem se nejroztomileji a zároveň nejironičtěji, jak jsem dokázala.
„Tak ho sundej… Dělej.“
„Pánové, bohužel. Já od něj nemám klíčky, takže s tím vám nepomůžu… Smůla, co?“ Bylo vidět, jak jsou naštvaní a zklamaní zároveň. „Že jste to vy a když už tu spolu sdílíme takovéto krásné chvilky, tak abych vás nenechala odejít jen tak. Tak vám je vykouřím.“
„Nabídku bereme.“
Jak jinak, ani jsem nečekala jinou odpověď.
Klekla jsem si a ve vteřině jsem měla hned toho prvního, co nejvíc kecal, před sebou. Vzala jsem si ho pořádně do parády a nesnažila jsem se k němu bejt tak něžná, jak ke svému pánovi.
Naprosto nekompromisně jsem ho sála. Měla jsem natrénováno od pána, takže mi nedělalo problém si tuhle velikost strčit do krku. Brala jsem si ho hezky od špičky, kde jsem ho ještě provokovala jazýčkem ze spoda, až po kořen. Postupně jsem zrychlovala a nehodlala jsem s tím přestat, dokud to do mě nepustí. Netrvalo to dlouho a už bylo vidět, jak se začíná propínat v zádech.
Na chvilku jsem si dala pauzu a se smutným výrazem na obličeji jsem ironicky pronesla: „Tak rychle?“
Ve vteřině jsem se vrátila do tempa a než stihl vymyslet odpověď, zformulovat ji do věty a tu větu vecpat mezi své vzdychy, tak už mi začal stříkat do pusy. Bylo toho opravdu hodně, musel to v sobě hodně dlouho držet. Jednou dvakrát jsem jeho produkt poválela na jazyku a spolkla jsem ho. Můj pán, nebo mám teď už říkat přítel, měl daleko lepší chuť.
U těch ostatních to probíhalo naprosto stejně. Překvapilo mě, že byli tak nezkušení a nic moc nevydrželi. Na to, jaký měli silácký řeči, to nestálo za nic. Jeden z nich ho měl tak malýho, že i když jsem si ho strčila do pusy co nejhlouběji, tak jsem ho sotva cítila vzadu na jazyku. Nakonec jsem si nechávala toho s tím největším pérem. Čekala jsem, že aspoň ten bude za něco stát.
Po třetím výstřiku do pusy jsem se začala chystat na pořádný péro. Byla jsem tak rozjetá, že jsem se nemohla dočkat, až ho ochutnám. Když jsem se na něj otočila, že si ho konečně vezmu do parády, zjistila jsem, že drží telefon v ruce a celou tu situaci si natáčí. Na kameru jsem byla zvyklá, takže mi to ani zrovna nějak nevadilo. Naopak jsem využila situace a chytla jsem ho rukou za koule.
„Až s tebou skončím, to video mi pošleš! Rozumíš?“
S bolestí v obličeji přikývl a já se na něj vrhnula. Klečela jsem před ním jen v pásu, nic jiného jsem na sobě neměla. Buchtičku jsem měla tak mokrou, že jsem cítila, jak mi moje štávy tečou skrz pás po stehnech dolů.
Tohodle jsem si měla v plánu pořádně vychutnat. Začala jsem hezky na špičce. Nejdřív jsem ho cucala a sála. Pak jsem začala postupovat dál a dál. S každým zásunem jsem si ho do pusy vrazila hlouběji, dokud jsem nebyla až na jeho koulích. Při posledním zásunu jsem se co nejvíc nadechla a zarazila si jeho péro do krku. Cítila jsem, jak ho mám hluboko v krku, a jazykem jsem mu rejdila po jeho zadní části. Vychutnávala jsem si ten moment, jak mám plné hrdlo. Tohle jsem zopakovala ještě dvakrát. Pravdou je, že tenhle hoch měl aspoň výdrž, ale po třetím zasunutí jsem na jazyku cítila, jak mu z péra odkapávají kapičky lásky. Připravila jsem se na poslední hluboké zasunutí, nadechla se a vrazila si ho do krku. Velmi jemnými pohyby jsem ho neustále stimulovala, až to prostě nevydržel a po pár vteřinách se stejně jako ostatní prohnul v zádech a začal mi tu mrdku pumpovat přímo do krku. Nemusela jsem nic polykat, jen jsem cítila, jak to teče dolů. Když se vyprázdnil, s obrovským nádechem jsem ho vytáhla a probrala se z tohohle běsnícího delíria. Všichni tam stáli a upřeně na mě koukali.
„Ty si snad z něj vysála i duši.“
„Nemůžu za to, že jste nikdy nezažili pořádnou kuřbu. Já jsem svojí část splnila, tak teď mi vraťte ty plenky a nazdar.“
„My na tebe budeme tak hodný, že ti do nich i pomůžeme, že jo, kluci.“ Ostatní se hned chopili situace a přidali se k němu.
„Podržte ji, já jí to nandám.“
Chytli mě za ruce a povalili na záda. Nějak jsem se ani nebránila. Bylo poznat, že se tím asi fakt živí, protože plenky v mžiku roztáhl a začal jednu po druhé prořezávat nožem.
„Co to děláš?“
„Pomáhám ti. Aby sis náhodou po cestě neprotekla, tak ti dáme raději tlustou plenku. Škoda, že už další nezbyly. Hold nedá se nic dělat,“ dodal ironicky.
„Ty idiote!“ To bylo to jediné, na co jsem se momentálně zmohla.
Po dotažení posledního lepíku jsem měla mezi nohama zase pořádný balík plenek. Pozitivní je, že mi aspoň pak pomohli na nohy.
„Hotovo, teď můžeš jít… Jo počkej, vlastně ty jsi splnila pouze část naší dohody. Nebo se pletu?“
„Co tím zase myslíš?“
„Dohoda zněla, že si to spolu rozdáme, ale ty máš na sobě ten pitomej pás, takže sis nás jen vykouřila.“
„Byla to ta nejlepší kuřba, co zažiješ, ty kreténe!“
Přistoupil ke mně jen na pár centimetrů a mezi zuby procedil: „Ty jsi splnila půlku dohody, my taky splníme jen půlku… Víš jak to je. Kuřba je sice fajn, ale sex to není. To stejný platí o plenkách. Pochcaná plenka je pořád plenka, ale suchá je prostě lepší.“
Než jsem pochopila, co tím myslí, vytáhl péro a vrazil mi ho za vrchní lem plenky. Rukou mě chytil za zadek, abych mu nemohla nikam uhnout, a netrvalo to dlouho a cítila jsem teplý proud, jak mi stéká po pásu dolů mezi nohy, kde se vsakoval do plenky. Když skončil, přišel okamžitě druhej a ten mi ho strčil za zadní část, takže jsem to tentokrát cítila na zadečku.
Všichni čtyři se ke mně takhle vyčůrali a se spokojeným výrazem odešli. Ten nejukecanější to zakončil poplácáním po zadečku, odesláním videa a slovy, že to bylo fajn, ať si užiju zbytek dne.
Nezbývalo mi nic jiného než na sebe obléknout oblečení a jít zpět čekat. Kvůli tomu, že mi dali několik plenek nasebe, byl ten balík pod legínami pěkně vidět. S tím už jsem stejně nemohla nic dělat. Náhradní plenky nebyly a já nějakou musím mít pořád na sobě. Ještě abych kvůli nim porušila pravidla, to už jsem se poučila z minula.
Sedla jsem si do odpočívadla a přemítala o celé té situaci. Moc jsem nechápala, kde se ve mně vzalo to, že jsem se chovala tak, jak jsem se chovala. Nemohla jsem se ale zbavit myšlenky, že mě to prostě vzrušovalo. Za pár okamžiků mě z mého rozjímání vytrhl příchod mého opravdového pána. Jakmile jsem ho viděla, rozběhla jsem se k němu a objala ho. Konečně jsme byli zase spolu.
„Co blázníš, vždyť jsem byl pryč jen hodinku.“
„Stalo se něco?... Pojď si sednout.“ Při chůzi zpět okamžitě poznal, že moje plenka není ta, ve které mě nechal, když odcházel. „Co se ti stalo s plenkou? Proč máš na sobě takový balík?“ Nedokázal pochopit, co se dělo.
„Pojďme vyrazit, já už chci být v karavanu. Povím ti to po cestě.“ Nahodila jsem batoh na záda a vyrazili jsme na cestu.
Nic jsem mu nezatajovala a vše mu pověděla. Ze začátku byl naštvaný, ale pak uznal, že žádné pravidlo jsem neporušila a pokud mi nic neudělali a líbilo se mi to, tak to prý bylo v pořádku. Bylo na něm vidět, že se mu to ale nelíbilo. Z jeho slov jsem pochopila, že mu ani nevadilo, že jsem vykouřila úplně cizí borce, ale vadilo mu, že o tom nerozhodl on a neměl o tom přehled. Proto okamžitě stanovil nové pravidlo.
„Jsi jen moje a já budu rozhodovat, komu a jak dopřeješ. Pás cudnosti ti velmi svědčí a to se mi líbí. Jen tě musíme naučit správnému chování. Nechceš přece obšťastňovat každého na potkání jako nějaká laciná štětka? … nebo snad ano?“ dodal se smíchem.
„Ne, to asi ne, i když nevím, co to do mě vjelo,“ odpověděla jsem se sklopeným zrakem.
„Fajn, to jsme si ujasnili a teď pojďme zpátky.“
Problém byl, že jsem zbytek cesty musela absolvovat v té počůrané plence. Čekalo nás ještě hodně kilometrů a já ji s každým dalším kilometrem měla plnější a plnější. Nedalo se bohužel nic dělat, musela jsem to vydržet. S každým krokem mi ten promočený balík mezi nohama připomínal, co se dnes stalo.
Při cestě jsme si o tom ještě povídali a když jsem mu sdělila, jak moc jsem si ten dnešní den užila, tak se zastavil a podíval se na mě s šibalským pohledem.
„Vážně?“ ještě u toho zvedl obočí.
„Jo, celkem jo. Nebylo to špatný. Byla jsem u toho pěkně mokrá a vzrušená. Proč se na mě tak díváš?... To nevěstí nic dobrého, ten tvůj pohled.“
„Neboj se, ale mám něco, co se ti možná bude taky líbit. O tom ale později. Teď pojď, ať už jsme v karavanu a vysvobodíme tě z té mokré plenky.“
Když jsme konečně došli až do karavanu, byla jsem úplně mokrá. Váhu plenky držely legíny z posledních sil. Neustále mi posledních pár kilometrů padaly a vpředu i na zadečku byla vidět nepřirozeně veliká boule od nacucané plenky. Na zadečku se mi už začínaly dělat mokré skvrnky, jak to už plenka nemohla vydržet a začala protékat.
Prostě jsme do karavanu došli akorát včas. Byla jsem z tohohle výletu naprosto vyřízená. Jediné, co jsem zvládla, bylo se rychle okoupat ve sprše v karavanu, nechat se přebalit do čisté noční plenky, navléct si bodičko na spaní a zachumlat se do jeho postele.
