Rozhodla jsem se držet hladovku. Do jídelny kde jsou kluci už nikdy nevkročím. Ostatní dívky to viděli stejně.
Druhý den hlad už nebyl jen pocit. Byl to dráp, který mi drásal vnitřnosti a nedal mi myslet na nic jiného. Každý pohyb byl námahou, hlava se mi točila. Pili jsme džus z lednice a občas to zajedly ovocnou kapsičkou, ale těch moc nebylo. Když se večer ozvala siréna na umývárnu, měla jsem rozporuplné pocity. Snažím se vyhýbat mužům a teď za jedním mám dobrovolně jít.
Umývárna byla stejná jako vždy – velká, chladná místnost s lehátkem uprostřed. U něj stál on. Pohledný mladík z personálu. Měl na sobě čisté bílé kalhoty jako vždy, nikoli ten ponižující kostým jako kluci v jídelně. Vypadal profesionálně a odtažitě. Pouze ukázal na lehátko. Žádná slova.
Váhala jsem, a břicho se mi svíralo hladem. Pomalu sundal moje šaty a odhalil mokrou a těžkou plenu. Jeho ruce byly jisté a rychlé. S efektivností chirurga rozepnul pásky a odstranil ji. Podíval se na ni, zvedl obočí a odhodil ji do připraveného kontejneru.
Dokončil umývání a oblékl mi novou, suchou plenu. Jeho doteky byly sterilní, bez jakéhokoli citu.
Pak se otočil ke stolu a vzal do rukou malý kelímek. Otočil ho a na dlaždičku před sebou vysypal malou, bílou, kulatou tabletu. Podal mi sklenici s vodou.
Srdce mi vynechalo úder. Už znovu. Věděla jsem, co přijde. Vzpomínka na tehdejší noc se mi vrátila s plnou silou – křeče, stud, bezmoc. Zvedla jsem na něj pohled plný prosby. Prosila jsem ho očima, ať to nedělá. Ať mě nechá být.
Jeho tvář zůstala nehybná, kamenná. V jeho očích nebyl ani soucit, ani zloba. Jen prázdná, profesionální lhostejnost. Držel mi tabletu před obličejem a čekal. Bylo jasné, že nemám na výběr.
S roztřesenýma rukama jsem vzala tabletu a polkla ji. Byla hořká a těžko se mi dostávala do krku, ale horší byla chuť nadcházející hrůzy.
Pomohl mi sesednout z lehátka a já se se strachem vrátila do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Třásla jsem se strachy.
Čekala jsem. Tentokrát jsem věděla, na co. Ležela jsem na posteli a poslouchala své tělo. První křeče se objevily dříve než minule. Byly silnější, dravější. K půlnoci už jsem se svíjela na posteli v agónii. Hlad byl pryč, nahrazený touhou po úlevě, která nepřicházela. Břicho mi bublalo a kručelo jako v sopce.
V jednu chvíli jsem to už nevydržela. Pocit absolutní ztráty kontroly mě zaplavil studem, který byl horší než jakákoli bolest. Horká vlna mi zaplavila plenku, já se zhroutila na posteli a tiše plakala. Nebyly to slzy smutku, ale čirého zoufalství. Cítila jsem se špinavá, zkažená, zničená. Když se to konečně uklidnilo, ležela jsem ve vlastních výměšcích, příšerně smrděla a neměla sílu ani se pohnout.
Zbytek noci jsem nespala. Každou vteřinu jsem si uvědomovala tu mokrou, těžkou a páchnoucí hmotu mezi mýma nohama.
Když ráno zazněla siréna, ani jsem se nehla. Zůstala jsem ležet v posteli a doufala že všechno zmizí. Že se všechno rozplyne a já budu zase doma ve svém pokoji točit videa pro klienty.
To se ale nestalo. Místo toho se ozval můj bolavý žaludek. Už druhý den jsem nejedla a to projímadlo ze mě dostalo poslední zbytky čehokoliv. Byla jsem slabá a téměř jsem se nedokázala postavit na nohy. Ještě nějaký čas jsem zůstala ležet v posteli ale pak jsem to nevydržela a s pláčem jsem se došourala do společenské místnosti. Byla tam jen jedna dívka za barem. V ruce držela ovocnou kapsičku a příšerně páchla. Došlo mi že nejsem jediná kdo dostal projímadlo. Nalila jsem si džus do hrníčku a pomalu ucucávala. Mezi tím přišli další dvě dívky. Byly bledé jako stěna a i ony příšerně smrděly. Otevřeli jsme skříňku s ovocnými kapsičkami a popadli poslední kusy. Víc už jich tam nebylo. Rychle jsme je snědli a vrátili se na pokoj. Když se ozvala siréna na oběd tak jsem jen vykoukla ze dveří svého pokoje abych zjistila kolik dívek na oběd jde. Chodba byla ale zcela prázdná. Nikdo nesebral odvahu jít v tomto stavu do jídelny mezi kluky.
