Kapitola sedmnáctá - první část:
Dnešek je velmi originální den. Jelikož jsme v zemi, kde i v létě je možné dojet za sněhem, právě dnes je ten den, kdy se na něj pojedeme podívat. Má se jednat o nějakou náhorní plošinu s ledovcem, kam je možné zajet i s karavanem. Byl to den, na který jsem se opravdu moc těšila, a jsem strašně ráda, že jsme se spolu už tak nějak usmířili a můžeme si ho zase užívat společně.
Po naší klasické ranní rutině jsme vyrazili na cestu. Vzbudila jsem se až těsně před začátkem stoupání do našeho cíle. Karavanem jsme projížděli jednu serpentinu za druhou a pomalu stoupali výš. Dole na poslední zastávce mi stačila krátká sukýnka a tričko. Jenže s narůstající výškou mi byla pořád větší zima. Samozřejmě šlo teplotu ovládat topením v karavanu, ale ta změna byla opravdu veliká.
Když viděl, jak se trápím zimou, nemusela jsem ho ani dlouho přemlouvat. Zastavil a dovolil mi se převléknout.
Jenže nastal problém. V létě je jednoduché dodržet pravidlo jen dvou kousků oblečení. Teď by bylo strašně jednoduché si jen přes tričko hodit mikinu a mít hotovo. Pokud jsem ale nechtěla pokračovat v tričku a mikině, ale bez kalhot a jen v plence, musela jsem si tričko sundat. Přitom když jsem se balila na cestu, v instrukcích sice stálo, že mám být připravená na každou situaci, ale vážně mě nenapadlo, že v létě pojedeme za sněhem.
Mezi moje nejteplejší oblečení patřily upnuté zvonové tepláky. Paradoxně právě ty, které měly takový střih, aby co nejvíc zvýraznily zadek jejich nositelky. No a můj druhý kousek byla obyčejná mikina, jeden z mála kousků, které byly naprosto normální a neměly buď něco odhalovat, nebo zvýrazňovat.
Při pohledu do zrcadla jsem hodnotila svůj outfit a nakonec to nevypadalo úplně špatně. Můj zadeček v těch teplákách vypadal naprosto famózně. Nikdy v životě jsem neměla takové křivky a nikdo nemusí vědět, že mi k tak dokonalému zadečku pomáhá plenka.
Nahoře nás čekalo k mému překvapení poměrně hodně lidí. Zastavili jsme na skoro plném parkovišti mezi dalšími karavany a při pohledu na lidi okolo nás mi trochu stuhnul úsměv. Všichni nosili zimní bundy a kalhoty, venku sice svítilo sluníčko, ale foukal silný vítr. Někteří měli i zimní čepice a rukavice.
Okamžitě mě napadly dvě věci: jak dodržím pravidlo o dvou kouscích oblečení a kde vezmu ty dva zimní kousky. Momentálně jsem na sobě měla to nejteplejší, co mám, a to jsem zatím v teple v karavanu a bylo mi tak akorát.
Zvědavě jsem se ho zeptala: „Co teď budeme dělat?“
„No tak teď asi půjdeme ven, na vyhlídku a pak uvidíme. Proč se ptáš?“
„No já nevím, jestli sis všiml, ale ty lidi mají zimní oblečení a to já nemám.“
„Mě na tobě prostě baví, jak ty sis nejenže nepřečetla pravidla a smlouvu, ale ty sis nepřečetla ani pořádně ty pokyny na zabalení,“ dodal se smíchem.
„Hahaha, jsem ráda, že jsem tě mohla pobavit, ale co mám teď dělat?“
„No co by sis chtěla dělat? Prostě počkáš, až tě zachráním, ne?“
Neubránila jsem se kyselému pohledu, který jsem po něm vrhla. „Ach ty můj zachránče, tak co tam máte tentokrát, můj pane?“
„Neboj, mám tu pro tebe překvápko a dokonce ani neporušíš pravidla, to je nezvyk, co?“ opět se neubránil smíchu. Na to jsem mu už ani neodpovídala a jenom se kysele zatvářila.
„Počkej tu, mám to vzadu v kufru, za chvíli jsem tu.“ Netrvalo dlouho a byl zpátky. Měl s sebou velkou cestovní tašku, kterou položil přede mnou na stolek.
„Tak se podívej, co je uvnitř.“
Opatrně jsem tašku rozepnula a čekala jsem hodně, ale tohle jsem vážně nečekala. V tašce byla složená svítivě růžová kombinéza, kterou dále zdobily stříbrné třpytivé srdíčka. Jak jsem později zjistila, měla i integrované rukavice a kapuci. Takovouhle kombinézu jsem měla na sobě naposledy možná někdy ve školce.
Jediné, co ze mě vypadlo, a to dost nuceně, bylo: „Díky pane.“
„Vždyť je hezká, ne? Budeš se tu v ní vyjímat a nikam se mi v ní neztratíš.“
Nic jiného mi nezbylo, takže jsem se ani nesnažila vzdorovat nebo vymýšlet jiné alternativy. Vzala jsem si ji a chtěla se do ní obléknout. V tom mě ale zarazil.
„Počkej, nač ten spěch. Nejdřív tě musíme přebalit. Tahle kombinéza je sice super do zimy, ale venku tě pak už těžko přebalíme, navíc i kdybychom šli někam do restaurace, tak by ses musela svléknout celá do naha. Pod tu kombinézu se nosí ještě tyhle termo „dupačky“, jak jim říkám.“
„Dobře, tak mě tedy prosím přebal… pane.“
Ihned se pustil do přebalení. Na to jsem si už za tu dobu zvykla, bylo to jako každé jiné přebalení. Rozdíl nastal až v momentě, kdy mi začal dávat novou plenku. Z té skříňky vytáhl zas tu obří bílou plenku. Právě tu, ve které jsem musela absolvovat svůj trest. Sice jsem tenkrát měla na sobě i jiné plenky, ale tyhle bílé jsou naprosto gigantické. Než jsem se stihla vzpamatovat, vytahoval další bílou plenku.
„Proč ty dvě? To jedna nestačí, nebo jsem zase něco provedla?“
„Ne, neprovedla, ale jak ti říkám, jdeme na dlouho ven a přebalit tě nemůžu, a nechci, aby sis protekla a pak si nastydla.“
Koukala jsem na něj trochu podezřele, protože jsem nevěřila, že je to jen z tohoto důvodu. Nicméně jeho názor to nezměnilo a pokračoval v balení. Když skončil, tak to všechno pojistil růžovými igelitovými kalhotkami. Pozitivní bylo, že ta kombinéza byla ze šustáku, a tak se už jedny igelitové kalhotky v tom šustění ztratily.
Po zhodnocení jeho práce jsem konstatovala, že tahle plenka patří mezi ty opravdu hodně tlusté. Zase jsem nemohla dát nohy k sobě a kolíbala jsem se po karavanu. Byla tak tlustá, že mi musel pomoct se obléknout do těch jeho termo „dupaček“ a pak i do kombinézy.
Konečně mi bylo teplo. To na tom bylo to nejlepší. A k mému překvapení, když jsem zapnula zip, který bylo hodně těžké kolem zadečku zapnout, tak to ani nevypadalo tak očividně. Vypadalo to, jako když mám prostě velmi vyvinutý a vypracovaný zadeček.
Pak už nezbývalo nic jiného, než vyrazit za zimní zábavou v létě. Bylo to stejně divné, že člověk vyjede v létě pár zatáček a může blbnout na ledě.
Ze všeho nejdřív jsme se šli spolu projít na vyhlášenou vyhlídku. Chytil mě za ruku a já si zase připadala jako tenkrát v tom městečku. Tentokrát jsem ale věděla, že ať se děje cokoliv, nikdy ale nikdy nedopustím, aby mi cokoliv zkazilo naši krásnou společnou chvilku.
Jakmile jsem se ho chytla za ruku, přitulila jsem se k němu jako nějaká malá školačka a poslušně jsem s ním cupitala směrem na vyhlídku.
Jak už tomu tak bývá, na vyhlídce byla spousta turistů. A byť naše focení mohlo vypadat jako naprosto normální, naši fanoušci moc dobře věděli, co fotí a co se doopravdy skrývá pod tou kombinézou. Výhoda tlustých plenek je i ta, že si můžete sednout kam chcete a nenastydne vám zadek. Takže toho jsme hned využili a sedli jsme si spolu do sněhu. Jen tak jsme koukali na sebe a na to krásné místo, kde jsme spolu. A ano, i on občas nosil plenky a tohle byl zrovna ten moment, kdy ji měl na sobě.
Tentokrát to byl nakonec on, kdo už chtěl jít, že když takhle dlouho sedíme, je mu zima.
Došli jsme do nejbližší a jediné restaurace, která zde byla, a posadili jsme se dovnitř. Venku sice svítilo sluníčko, ale kvůli větru měli zavřenou terasu, takže všichni hosté byli vevnitř. To mělo za následek, že restaurace byla úplně plná a sehnali jsme sotva poslední stůl. Navíc jsme ho sdíleli s další čtveřicí lidí.
Moje místo jako záhadně vyšlo tak, že jsem seděla do prostoru restaurace zády. Takže na mě viděli nejen naši spolusedící, ale téměř další třetina restaurace.
No a v restauraci, kde hoří krb, se nedá sedět v zimní kombinéze. Nezbylo mi nic jiného, než si kombinézu rozepnout. Myslela jsem si, že to bude stačit a uchladím to. Teplo z krbu bylo neúprosné a já byla zpocená a rudá jak rajče.
„Nechceš pomoct s tou kombinézou?“ zeptal se opatrně.
„A jak? Teď si ji nemůžu sundat, to by všichni viděli.“
„Sundej si jen její vrchní část. Musíš být opatrná,“ mrknul na mě.
Nevěděla jsem, jestli po něm hodit vražedný nebo zoufalý výraz, ale poslechla jsem ho a začala si sundavat vrchní část kombinézy. Sundala jsem si ji až k pasu a snažila se z ní vybudovat hradbu, díky které nikdo neuvidí, co je pod ní. Tyhle bílé plenky samozřejmě musely mít vysoký pas a pod tím termo prádlem jasně prosvítal jejich bílý lem. Ve výsledku to, že jsem tam seděla jen v úplném termo prádle, mě ani moc netrápilo. Jediné, koho to trápilo, byly ty dvě holky, co s námi seděly u stolu. Protože jejich drahým polovičkám neušla ta skutečnost, že nemám podprsenku a moje kozičky jsou dost velké na to, aby krásně pod takhle úzkým oblečením vynikly.
Po nějaké době, když jsem už trochu vychladla a uvědomila si, že si mě nikdo moc nevšímá, mě vlastně došla taková vtipná myšlenka. Úplně jsem zapomněla, jaké to je potřebovat čůrat. Jenom jsem si stíhala uvědomovat ten občasný pocit tepla a vlhka, který se mi rozléval mezi nohama. Naposledy to bylo, když jsem nám objednávala pití a jemu nějaký koláč. Dřív by to pro mě bylo nemyslitelné se počůrat před někým cizím a ještě k tomu na veřejnosti. Teď to pro mě bylo tak naprosto normální, až mě to samotnou pobavilo.
Naši návštěvu restaurace jsme zakončili společnou fotkou, při které jsem schválně dala lokty k sobě a tím jsem vystavila svoje klenoty. Byl to vtipný pohled na ty dva kluky, jak ze mě nemohou spustit oči, a na oplátku je propalují pohledy jejich poloviček.
Opatrně jsem nahodila kombinézu, on bundu a společně jsme vyrazili na sáňky.
