Ráno mě probudila siréna. Tentokrát to nebyl zvuk, který mě vyděsil, ale spíš povědomý signál, že se máme posunout do dalšího dne tohoto absurdního divadla. Posadila jsem se na posteli a cítila na sobě ten samý růžový kostým jako vždy. Plena se mi vlnila mezi nohama a připomínala, kým zde jsem.
Když jsem vyšla z pokoje, potkala jsem v chodbě několik dívek. Na rozdíl ode mně vypadaly klidně, některé si dokonce povídaly a smály se.
„ Dneska bych si dala palačinky,“ řekla jedna z nich. „Ano, palačinky s čokoládou. To by bylo super.“
„Já bych si dala normální kafe,“ odvětila tmavovláska „Tenhle džus z lahviček už mi leze krkem.“
Sledovala jsem je s nevírou. Jak mohou být tak v pohodě? Jak se mohou probouzet do reality, kde jsou převlečené za nemluvňata a mluvit o snídani jako by nic? Bylo to, jako by už všechno znaly a nic je nemohlo překvapit. Moje tajemství o chlapech v modrých šatičkách se mi zdálo jako šílený sen, ze kterého se nemohu probudit.
Když jsme vylezli po čtyřech do jídelny, ucítila jsem vůni ranní kaše. Místnost byla plná šepotu a smíchu.
Přistoupila jsem k židličce a chtěla do ní vylézt ale v tom jsem to uviděla. Na druhém konci jídelny seděli v židličkách kluci a jedli kaši.
A pak to přišlo.
Všichni nejprve na pár vteřin utichly jako by přišli o hlas a jen nehybně stály v absolutním šoku. Pak začali všichni naráz křičet a utíkat. Několik dívek upadlo a snažili se vstát ale pak to vzdaly a raději utíkali po čtyřech. Některé se snažili dostat k východu, jiné se snažili schovat. Kluci vyskákali z židliček a krčili se za opěradly aby je nebylo vidět.
Můj mozek se zastavil. Bylo to skutečné. Nebyl to sen. Byli tu. Chlapi. Stejně jako my, převlečení za něco, čím nikdy nebyli a nechtěli být.
Rozhodla jsem se, že musím utéct. Musím se dostat pryč z tohoto cirkusu. Vstala jsem a zamířila ke dveřím. Ale v panice jsem zapoměla na schodiště. Zakopla jsem a svalila se ze schodů.
Cítila jsem pád, pak mě někdo chytil. Zvedla jsem hlavu a dívala se do modrých očí pohledného mladíka. Měl na sobě ten samý modrý kostým jako ostatní kluci, ale jeho obličej byl jiný. Byla v něm něha a starost.
„Jste v pořádku?“ zeptal se a jeho hlas byl tichý a klidný.
Ztuhla jsem. Jeho pohled mi pronikl do duše a pak jsem si uvědomila, v čem jsem oblečená. V růžových šatičkách s obří plenou. A on mě vidí.
Vyděšený výkřik se mi dostal z krku. Vytrhla jsem se z jeho náručí a utíkala. Nezastavila jsem se, dokud jsem nedoběhla zpět na svůj pokoj. Zabouchla jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Srdce mi bušilo až v krku. Tváře mi hořely studem.
A v hlavě se mi stále vlnil jeho pohled. Jeho modré oči. Jeho tichý hlas. A pocit, že poprvé od mého příchodu do této reality show, mě někdo viděl jako člověka, ne jen jako objekt ponížení.
