Byla jsem neskonale vděčná za ten pocit čistoty. Jeho něžný úsměv mi stále vřel v zádech, když jsem vyšla z koupelny a ocitla se ve společenské místnosti. Siréna na večeři už dávno dozněla, takže tu bylo ticho a prázdno. Můj žaludek protestoval hladem, ale věděla jsem, že jídelna je už dnes zavřená. Zbyl jen bar s přesnídávkami.
Popadla jsem jablečnou kapsičku a hledala něco k pití. Mohla jsem si vybrat hrníček se savičkou nebo lahev s dudlíkem. Rozhodla jsem se pro hrníček. Vzala jsem z lednice džus odmontovala z hrníčku savičku a nalila. Pokusila jsem se napít ale džus tekl úplně všude. Nezbylo než namontovat zpátky savičku a pít tak.
S naplněným břichem, byť jen lehce, jsem se vydala zpět na pokoj. Cítila jsem únavu, která se mi valila na oči jako těžká deka. Chtěla jsem jen jedno – spát.
Ráno mě probudila siréna. Pomalu jsem se vydala se na snídani. Po včerejším půstu jsem byla hladová. Jídelna byla plná šepotu a smíchu. Já jsem se jen tiše najedla a snažila se být neviditelná.
Cestou zpět jsem se rozhodla zkrátit si cestu parkem. Už jsem dobře věděla že je to tu uzavřený areál a že se sem nikdo cizí nedostane.
Slunce příjemně hřálo a na chvíli jsem zapomněla, na čem jsem. V dálce jsem si všimla pohybující se skupinky. Zpočátku jsem si myslela, že jsou to další dívky z naší party. Ale když se přiblížili, ztuhla jsem. Něco bylo špatně. Kde je ta zářivě růžová barva, která svítí na dálku? Kde je ten rušný hlahol hyhňakících se dívek?
Nebyly to holky. Byli to kluci. Tři nebo čtyři... Stejně jako my měli na sobě krátké šatičky s obří nadýchanou sukynkou apod nimi, obří, nadýchané pleny. Jediný rozdíl byl v barvě. Kluci byli oblečeni v modrém zatímco dívky v růžovém.
Zůstala jsem stát jako opařená. Instinktivně jsem skočila za nejbližší hustý keř a schoulila se k zemi. Myslela jsem, že v tomhle pekle jsme uvězněné jen my, dívky. Ale ne. Byli tu i oni. Chlapi. Stejně jako my, převlečení za něco, čím nikdy nebyli a nechtěli být. Najednou mi ten pocit ponížení přišel trochu jiný. Nebylo to jen o mně. Bylo to o všech.
Srdce mi bušilo až v krku. Zadržovala jsem dech a dívala se skrz listy. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl. Nechápala jsem nic. Kde by se tu vzali kluci? Jakto že jsme je doteď neviděli? Moje hlava byla plná otazníků a strachu. Počkala jsem, dokud skupinka nezmizela za rohem budovy, a pak jsem rychlostí blesku běžela zpět do společenské místnosti, ale už s úplně jinými myšlenkami v hlavě.
Celou dobu jsem nemohla dostat ten pohled z hlavy. Kluci. V modrých šatičkách a plenách. Bylo to tak absurdní, tak neuvěřitelné, že jsem si začala myslet, že jsem si to jen představovala. Že mi vyčerpání a včerejší hrůza zamlžili mozek.
Ihned jsem se rozhodla, že to musím někomu říct. Nemohla jsem v tom být sama. Vydala jsem se za Klárou, jednou z klidnějších holek, se kterou jsem si občas pár slov vyměnila. Seděla na gauči a upíjela džus z lahvičky.
„Kláro,“ zašeptala jsem a přikráčela k ní. „Musím ti něco říct. “
Otočila na mě hlavu a zvedla obočí.
„Když jsem byla venku,“ začala jsem nejistě. „Zahlédla jsem...“
„Koho?“ zeptala se netrpělivě.
„Kluky,“ řekla jsem a hlas se mi třásl. „Byli venku. Měli na sobě… modré šatičky. A pleny. Stejně jako my.“
Klára se na mě podívala, chvíli byla ticho. Pak se rozesmála. Nebyl to smích radosti, ale spíš posměšný, pobavený.
„Ty si děláš legraci, že?“ zeptala se a zavrtěla hlavou. „Kluci? V plenách? To se ti něco zdálo. Kdyby tady byli kluci dávno o tom víme.
„Ne, nezdálo se mi to!“ trvala jsem na svém a cítila, jak mi do tváří vystupuje horko. „Viděla jsem je na vlastní oči! Byli tam!“
„Jé, a jsi si jistá, že to nebyly jen některé z nás z dálky?“ usmála se ironicky. „Některé holky jsou svalnatější, z dálky by to mohlo vypadat… jinak.“
„Ne! Byli to kluci! Měli kratší vlasy a… byli to prostě kluci!“ volala jsem, ale můj hlas zněl zoufale a slabě.
Otočila se ke mně zády a znovu se chopila lahve. Bylo hotovo. Nevěřila mi. Myslela si, že jsem blázen, nebo že si vymýšlím pozornost. Otočila jsem se a pomalu odkráčela ke své posteli. Cítila jsem se ještě osamělejší než předtím. Tajemství, které jsem objevila, se teď stalo mým prokletím. Byla jsem v tom sama. Nejen s ponížením, ale i s pravdou, kterou nikdo nechtěl slyšet.
