Kapitola šestnáctá:
Ráno jsem po probuzení z krásných snů byla zase vhozena do tvrdé reality. Projímadlo už ztratilo účinky, takže naštěstí jsem už necítila ten nepříjemný tlak, ale na druhou stranu za sebou zanechalo katastrofu kolosálních rozměrů. Bylo jediné štěstí, že mi dal tak tlustou plenku a nic se nedostalo ven. Hned jak jsem se vyhrabala ze stanu, zkoumala jsem, jak moc jsem plná. K mému překvapení byla i na vrchní plence poznat hnědá mapa, kam až se v noci dostal můj náklad. Muselo toho být strašně moc, když se to dostalo až do třetí plenky. Ostatně bylo to i cítit v bocích. Plenka byla strašně těžká a boční lepíky se mi nepříjemně zařezávali do boků. Chvilku jsem rukama zkoumala, do jakých rozměrů se plenka nafoukla, a moc jsem si v duchu nedokázala představit, že mě v takové plence čeká výstup na kopec. Jediné štěstí bylo, že jsme byly v divočině, protože já jsem musela být cítit snad na kilometr daleko. Po prozkoumání plenky jsem na sebe oblékla tílko a volnější kratasy, abych tam nemusela sedět jen v plence, a připojila jsem se ke snídani.
Už to samo o sobě vypadalo směšně. Za normálních podmínek byly tyhle kratasy prostě normálně volné. Jenže teď byly napnuté na úplné maximum a i tak nedokázaly zakrýt všechny části plenky.
Tvářil se, jako by se nic nestalo. Jako by to bylo to nejběžnější ráno ze všech. Dočkala jsem se milého přivítání a pobídnutí, ať usednu na pařez ke snídani. Moc dobře jsem věděla, jak moc se těší na ten pohled zoufalství a znechucení, až dosednu na ten pařez a všechno se to v plence dá do pohybu. Né, že bych ty pocity neměla, ale chtěla jsem ho překvapit a zahrát si s ním i po tom včerejšku na malou rebelku. Rozhodla jsem se, že na sobě nedám vůbec znát. Naopak jsem se mu při dosedání dívala do očí s šibalským úsměvem na tváři. Po lehkém zavrtění zadečku a dosednutí jsem pozdravila diváky do kamery. Sice se mi to povedlo zahrát, ale v hlavě mi kolovaly myšlenky, jak moc nechutný to je. K snídani mě čekala jen láhev s mlékem a trochu ovoce. Takže žádný velký gastro zážitek, ale jsem v divočině. Nedá se čekat, že mi tu uvaří jako v karavanu. Po snídani jsme zbalili stan a připravovali se na výstup.
„Můžu mít na tebe dvě otázky?“
„Povídej, copak tě zajímá?“
„Asi mi nedovolíš se před cestou přebalit, že?“
„Ne… včera jsem to řekl jasně, ne? A navíc bys pak neměla dostatek plenek a to asi nechceš.“
„To jsem si myslela, a to mě přivádí k mé druhé otázce. Není nějaký způsob, jak zařídit, aby mě plenka tak nedřela do boků? Je hrozně těžká…“
„Jeden takový způsob existuje.“ Chvíli se prohraboval v batohu, až nakonec vytáhl něco jako tenkou kombinézu, ale bez rukávů a s krátkými nohavičkami. „Tohle je stahovací prádlo, lidé ho obvykle používají k jiným účelům, ale také skvěle funguje i pro naše účely. Vše drží tam, kde má, a krásně unese i váhu plenky.“
„Ty jo, to jsou vymoženosti! A můžu si ho půjčit?“
„S radostí, od toho tu je,“ pousmál se na mě s takovým úšklebkem, ve kterém bylo jasně poznat, že celé tohle je jen jeho další velký plán, jak si se mnou dělat, co chce. Navlékání do té kombinézy bylo otřesné. Byla malá, tuhá a přes plenku šla sotva přetáhnout. Sotva jsem se do ní nacpala.
Zbýval už poslední krok – vyhoupnout si kombinézu na ramena a dopnout zip. Při tomto manévru jsem sice čekala, že mě kombinéza stáhne, ale ne až tak moc. Plenka byla tak moc přilepená k mému tělu, že to byl snad stejný pocit jako když jsem seděla. Navíc se mi díky tomu při každém pohybu připomínal ještě stále zasunutý kolík v zadečku.
Na jednu stranu bylo příjemné, že plenka držela mezi nohama a umožňovala mi aspoň malé pohodlí při chůzi, ale na druhé straně mi tlačila kolík do zadečku a tiskla ke mně všechen obsah plenky. Na kombinézu jsem nahodila legíny a tričko a vyrazili jsme.
„Pokud ti to nevadí, rád bych dnes šel vpředu.“
„Hahaha… a proč tak najednou? Snad se mě neštítíš. To byl tvůj nápad.“
„Já ne, ale to neznamená, že nemám rád čerstvý vzduch.“
„No, naštěstí mě nemusíš přebalovat.“ Na to už neodpověděl a vyrazil.
Cesta byla náročná a pořádně do kopce. Ke konci vedla jen úzká pěšinka po velikých kamenech a až nepříjemně často jsem musela zvedat nohy na jednotlivé kameny jako na obrovské schody. Tyhle pohyby vyvolávaly konstantní pohyb kolíku v zadečku. Nemohla jsem se ubránit pocitům vzrušení. Zároveň jsem pořád cítila, jaký náklad si sebou nesu. Byl to zvláštní souběh dvou protichůdných pocitů.
Po závěrečném stoupání jsem byla nahoře. Funěla jsem jako mašina. Nevím, jestli to bylo z námahy a tepla, nebo ze vzrušení, které mi způsoboval kolík. Každopádně jsem byla na kopci a pomalu se blížil čas oběda. Na tenhle oběd jsem se asi těšila nejvíc ve svém dosavadním životě.
Přece jenom jsem nebyla zvyklá na tak masivní plenku při takhle náročné chůzi. Navíc už jsem začala cítit, jak mě pálí kůže pod plenkou. Prosebnýma očima jsem ho požádala, zda už není čas na přebalení.
„Myslíš, že si to už zasloužíš? Myslíš, že jsi byla hodná a poučila ses z vlastní chyby?“
„ANO… poučila. Věř mi, že jsi mi ukázal, že žádný další trest nechci.“
„Dobře, když to teda říkáš… Víš, že mám pro tebe slabost a stejně ti ustoupím. Oběd je až za hodinu a půl.“
„Já vím, ale ono už to pálí.“
„Dobře, uděláme pár fotek pro naše sledující a vrhneme se na to.“
Zapózovala jsem mu před foťákem s už úplně mokrou a hnědou plenkou a pak se dal do díla. Všechno důkladně otřel a omyl. Měl na to i speciální vodu v láhvi. Kolíku mě taky zbavil. To byl opravdu ulevující zážitek. Dostala jsem jednu normální se zvířátky. Dřív jsem ji možná považovala za tlustou, ale v porovnání s dosavadní plenkou jsem si připadala, jako když mám na sobě kalhotky. Konečně jsem mohla zase chodit normálně a nemusela jsem se valit jako tučňák.
Jediná nevýhoda byla, že tu plenku zabalil do igelitu a připnul mi ji k batohu, kde už byla předchozí plenka. Váha batohu se tím drasticky zvedla, ale byla jsem ráda, že už to mám za sebou. Dosáhli jsme společně vrcholu. Věděla jsem, že i když to byl sice trest, zase jsme o kousek blíž k sobě. Cesta z cílového vrcholu do kempu byla o kus kratší, dělali jsme takový větší okruh a tudíž už jsme nemuseli spát v divočině.
Do kempu jsme dorazili až pozdě večer. Jediné štěstí, že v této zemi je v tuto roční dobu světlo i v noci. Je to zvláštní pocit přijít z výletu v deset hodin večer a připadat si, jako když jsme dorazili odpoledne. Moje první kroky v kempu vedly hned k popelnicím, kde jsem se zbavila veškeré své zátěže. Pár lidí jsem potkala a možná i cítili obsah mého nákladu, ale se zaklapnutím víka popelnice byla tahle kapitola za mnou.
U večeře jsem dostala pochvalu, že jsem trest zvládla na výbornou, ale hned dodal, že by byl rád, aby se to již nemuselo opakovat.
Já se mu ještě jednou omluvila a znovu jsem si přísahala, že ho už takhle nechci nikdy zklamat.
Po večeři jsem se ho zeptala, zda by bylo možné se podívat na ty jeho stránky. Sice jsem na našem výletu měla jiné věci na přemýšlení, ale nemohla jsem se zbavit myšlenky na tu jeho větu, že mám největší sledovanost. Chtěla jsem vidět, jak vlastně na těch stránkách vypadám.
„Není už pozdě a takhle po náročné cestě?“
„Jsem zvědavá a přála bych si, abys mi to ukázal.“
„Dobře, tady máš tablet, když si najedeš do záložek, tak tam je mám uložené.“
„Děkuju. A můžu si to vzít sebou do postele? Aspoň dneska?“
„Víš, že by malé děti neměly mít tablety na hraní?“ usmál se na mě svým pobaveným úsměvem.
„Jen dneska. Prosím.“
„Fajn, ale jen dneska. Teď pojď, přebalíme tě do čisté plenky a jdeme spát. Protože já jsem pekelně unavený.“
Po našem obvyklém přebalení do noční plenky a natažení igelitových kalhotek mě upozornil: „Tohle je naposledy, co se vracím k tomu incidentu ve městě. To, že sis sundala plenku v tom městě, to už jsme vyřešili. Za to už sis trest dostala. Doufám, že ses dostatečně ponaučila a nebude se to opakovat. Dávám ti poslední šanci. Pokud mě zklameš a plenku si sundáš bez mého dovolení, tak budu muset přistoupit k pomůckám, které ti v tom zabrání.“ Přitom mi ukázal na igelitové kalhotky, které měly v pase gumu.
„Tyhle mají gumu, ale jsou i takové, které mají řetízek. Ten řetízek je i u nohaviček a to je dost nepohodlné, věř mi.“
Mlčky jsem přikývla a nahnula se ze svojí postele. Díky tomu, že je ve výšce, jsem byla v úrovni jeho hlavy. Dala jsem mu pusu na čelo a pošeptala mu, že se nemusí bát, že jsem jeho hodná holka.
Spokojeně se usmál, pohladil mě po vlasech a po plence a se slovy: „Pokud budeš chtít, můžeš odepsat i na komentáře, až si to budeš prohlížet,“ šel spát.
Konečně jsem si vzala ten tablet a prohlížela si tu jeho stránku. Hned na hlavní straně byla obřím písmem napsaná sekce: Dovolená v plenkách (Mia). Ťukla jsem na ni a zobrazila se mi stránka s videi a fotkami, na kterých jsem se poznávala. Bylo jich tam spousta. Poznávala jsem jednotlivá místa a části naší dovolené, kde jsme byly. Měla jsem z toho zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem vděčná, že tu mohu být s ním, ale na stranu druhou jsem na internetu a to zrovna v ne úplně důstojné pozici. Chvilku jsem jen skrolovala nahoru a dolů a přemýšlela, jestli to celé byl dobrý nápad. Jestli to náhodou nebyla chyba, která se teď už nedá vrátit zpět.
Nedalo mi to a zkusila jsem otevřít jedno náhodné video. Můj prst vybral video z karavanu, kdy jsme ještě byly na cestě sem, a zrovna to byl moment, kdy jsem se neuměla vyčůrat a musela jsem poprosit, aby mi zastavil a já to mohla nějak neohrabaně pustit do plenky. Letmo jsem ho proklikala a hned se mi vrátily vzpomínky na tu dobu, kdy tohle všechno bylo pro mě tak čerstvé. Neříkám, že teď to není, je to sice nějaký ten týden, ale za tu dobu už jsem si musela na dost věcí zvyknout a přestat je řešit. Po proklikání videa jsem samozřejmě zabrousila do sekce komentářů. To bylo to hlavní, proč jsem se na to tak těšila.
Bylo jich tu spousta a vesměs byly pozitivní. Hodněkrát se tu objevovalo, jak hezké tělo mám, hlavně ty kozy. Hodně lidem se líbilo, jak to celé zvládám a jak submisivní jsem. Takovýhle komentáře mi dodaly sebevědomí, to nebudu lhát. Sice jsem o své submisivitě do té doby netušila, ale bylo příjemné si to přečíst. Našli se tu i takoví, kteří psali ošklivé věci, že jsem blbka, která ani neumí použít plenku, že snad už nic jednoduššího než se pochcat snad nemůže existovat. Takže ono to s tím sebevědomím nakonec bylo takové vyrovnané. Proklikala jsem další videa a fotky, pročetla jsem spousty dalších komentářů. U těch nejnovějších se začaly množit komentáře s požadavkem, abych uspořádala livestream, že by mě chtěli vidět naživo.
Asi jsem se jim opravdu zalíbila, když mě chtějí vidět naživo. Po asi dvou hodinách čtení komentářů a prohlížení stránek jsem tablet vypnula. Vzala jsem si z toho tři věci. Za prvé, že se mi vlastně líbilo, že se o mě takhle lidé baví na internetu a líbím se jim. Jistou malou měrou mě to i vzrušovalo. Jenže co mě teď nevzrušuje, když jsem pořád zamknutá v tom pásu. Za druhé, že ho chci uprosit, aby mi dovolil udělat live stream s diváky, a za třetí, že na internetu se blbci a trolové najdou vždycky a nesmím si to nechat zkazit. Přece jen on je můj hlavní důvod, proč tu jsem a proč tu chci být, a to mi nikdo nevezme. On bude jen můj.
