Ticho ve společenské místnosti bylo dusivé. Seděla jsem v křesle, schoulená do klubíčka, a sledovala ostatní. Každá z nás byla uvězněna ve své vlastní bublině ponížení, ale přesto nás spojovala ta absurdní uniforma a společný osud. Čas plynul pomalu, jako by se vznášel v hustém, růžovém sirupu naší situace.
Pozornost mi upoutala starší paní, ta, která vypadala jako profesorka. Seděla na zemi v protějším rohu, zády opřená o stěnu. Zpočátku jen tiše plakala, ale postupně se její pláč změnil v tiché sténání. Začala se vrtět, nohy měla pokrčené a svírala břicho rukama. Její obličej se zkřivil v grimase bolesti a zoufalství. Potřebovala na záchod. Hrozně.
Její pohled zoufale pátral po místnosti a zaměřil se na dveře s nápisem „WC“. S obrovským úsilím se zvedla a vrávoravě se k nim dala. Zkusila kliku. Nic. Zkusila znovu, silněji. Dveře byly pevně zamčené. Zůstala stát před nimi, jako by jí právě oznámili rozsudek smrti. Pak se otočila, její pohled se setkal s mým na vteřinu a v jejích očích viděla čistou, nelidskou paniku.
Už se nesnažila jít jinam. S tichým, zlomeným vzlykem se zhroutila na zem a přitáhla se za bar, kde byla našim pohledům skrytá. Schoulila se tam do co nejmenšího klubíčka. Slyšeli jsme jen její tiché, vzlyky a pak… tiché syknutí. Po chvíli se k nám roznesla slabá, ale nepochybná vůně moči. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo se nepodíval. Bylo to příliš ponižující. Pro ni i pro nás. Všichni jsme věděli, co se stalo, a mlčením jsme se stali jejími spoluviníky.
V tu chvíli se ozval vysoký, pronikavý zvuk sirény, který se linul z neviditelných reproduktorů. Všichni jsme vylekaně zvedli hlavy. Siréna z ničehožnic přestala a s tichým cvaknutím se otevřely ty jediné nepopsané dveře.
Vzduch se na okamžik ochladil. Byly to dveře ven.
Jedna z mladších dívek, ta atletka, se první zvedla. Opatrně se přikradla k otevřeným dveřím a nahlédla ven. Za nimi nebyla žádná chodba. Byl to chodník z dlažebních kostek, na kterém svítili velké šipky a za ním zelený, dokonale udržovaný trávník. Slunce svítilo. Byl to skutečný svět venku.
„Vede to ven,“ zašeptala a v jejím hlase byla nejistota. Odvahu sebrala ještě jedna dívka, ta vzdorovitá brunetka. Přidala se k atletce a obě stály ve dveřích, paralyzované strachem. Vyjít ven. V tomhle. Mezi lidi. To byla jiná úroveň ponížení. To už nebylo jen pro kamery v uzavřené místnosti. To bylo pro celý svět.
„Nemůžu,“ zašeptala atletka a odtáhla se zpátky do místnosti.
„Já taky ne,“ přidala se brunetka s hlubokým vzdechem.
Zůstaly stát a jen zíraly na šipky které ukazovaly do dály. Nakonec se třetí, nejmladší z nás, ta plachá blondýnka, rozhodla. Zavřela oči, jako by tím zmizel zbytek světa, a rozběhla se. Vyběhla ven, přes trávník a zmizela za rohem budovy. Dvě ostatní na ni zíraly s údivem a obdivem.
Dveře se s tichým cvaknutím znovu zavřely. Ticho, které následovalo, bylo ještě horší než to předtím.
Měla jsem jít. Měla jsem tam běžet s ní. Ale nemohla jsem. Nohy jsem měla jako olovo. Představa, že by mě někdo viděl… v tomhle… v tomhle oblečení… byla nesnesitelná. Byla jsem zbabělá. Ale byla jsem ve hře. Alespoň zatím. Ale nevěděla jsem, jestli to je dar, nebo další trest.
