Minuty se vlekly v napjatém tichu. Čtyři z holek zůstaly zavřené v jejich růžové kobce, čekající na další ránu osudu. Pak se ozvalo tiché cvaknutí a dveře se znovu otevřely. Dovnitř vešla ta mladá blondýnka, která utekla. Tvář měla bledou jako stěna a v očích měla prázdný, zničený výraz. Bez jakéhokoliv komentáře, jen s chladným, strohým tónem, pronesla jedno slovo: „Jídlo.“
Neukazovala na dveře v místnosti, ale zpátky, ven, tím směrem, kterým utekla. Nevedly do nějaké vnitřní jídelny. Vedly ven, na ten chodník a trávník, mezi lidi.
Srdce mi vynechalo úder. Tohle byla volba. Buď jídlo, nebo důstojnost.
Zatímco já váhala, paralyzovaná hrůzou z toho, že bych musela vyjít ven, další dvě dívky se zvedly. Byly to ty, které už dříve uvažovaly o útěku. Hlad byl silnější než stud. Bez jediného slova vyběhly ven. Já a zbylá žena, profesorka, jsme zůstaly sedět. Sledovaly jsme, jak jejich malé, ponížené postavičky mizí za rohem budovy. Byly hladové. My jsme měly smůlu.
Když se po dlouhých, nekonečných minutách vrátily, jejich tváře byly rudé studem, ale břicha byla plná.
My dvě jsme zůstaly hladové. Napětí a prázdný žaludek udělaly své. Další dívka, ta s tetováním, se začala na gauči svíjet. Její tvář se zkřivila v bolesti. Snažila se to vydržet, ale nakonec i ona prohrála. Zhroutila se na koberec a s tichým pláčem se počůrala. Její ponížení bylo tak hmatatelné, že jsem cítila, jak mi přechází mráz po zádech. A pak se to stalo i mně. Cítila jsem, jak se mi plenka ohřívá a nasakuje. Bylo to to nejponižující, co jsem kdy v životě zažila. Bezmyšlenkovitě jsem vstala a utekla jsem zpět do pokoje, do bezpečí svého růžového vězení. Zavřela jsem se a zhroutila na postel, kde jsem brečela do polštáře.
Netrvalo to dlouho a ozvala se siréna znovu. Vylekala jsem se. Z chodby jsem slyšela šourání nohou. Několik žen šlo na večeři. Já jsem zůstala. Neměla jsem odvahu jít tam a čelit jim, čelit jejich pohledům, vědět, že ony vědí, co mám v plence.
Po chvíli siréna ustala a v domě zavládlo ticho. Pomalu jsem otevřela dveře a vydala se do prázdné společenské místnosti. Chtěla jsem se tam trochu porozhlédnout. Šla jsem rovnou k baru a otevřela lednici. Uvnitř byly lahve s vodou, džusy a mlékem. Vedle ní byly malé skříňky. Otevřela jsem jednu. Uvnitř byly dětské hrníčky se savičkami, v druhé plastové lahve s dudlíkem a v další balení ovocných kapsiček.
Pak jsem slyšela šourání. Ostatní se vracely z večeře. Rychle jsem se vrátila do svého křesla a předstírala, že jsem tam celou dobu byla. Vstoupily do místnosti, jejich tváře byly směsicí studu a rezignace. Než se stačily usadit, ozvala se další siréna. Tentokrát se otevřely dveře s namalovanou sprchou.
Srdce mi bušilo. Potřebovala jsem se umýt. Potřebovala jsem se zbavit té hnusné pachuti selhání. Zvedla jsem se a jako první jsem vešla dovnitř. Ale nebyla tam sprcha. Uprostřed stál pohledný, mladý muž. Měl na sobě jen jednoduché bílé kalhoty a na tváři laskavý, ale zároveň profesionální úsměv.
„Dobrý večer,“ řekl jemně. „Pojďte.“
Zastavila jsem se. Nechápala. Přistoupil ke mně a jeho pohled byl klidný, uklidňující. Jemně mi sundal sukýnku. Pak rozepnul plenu. Cítila jsem se naprosto vystavená, zranitelná. Ale jeho doteky byly příjemné. Vzal mě za ruku a dovedl mě k lehátku. Položila jsem se a on opatrně umyl každý kousek mého těla. Jeho prsty se pohybovaly s takovou precizností, že to bylo spíš jako rituál než cokoliv jiného. Bylo to bizarní, ponižující a zároveň… uklidňující.
Když mě měl čistou, suchou, opatrně mi oblékl novou, čistou plenu a sukýnku. Jeho pohled se setkal s mým a v jeho očích byl vidět spíše soucit než chtíč. Ale i tak jsem se cítila hluboce ponížená.
Bez slova jsem se otočila a vrátila se do svého pokoje. Zavřela jsem dveře a zhroutila se na postel. Byla jsem čistá, ale cítila jsem se špinavější než kdy předtím. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, zapomenout na ten den. Ale jeho doteky, jeho pohled, ten pocit bezmoci… všechno se mi vracelo ve snech
