Ne, tohle ne. Tohle není pravda. Stála jsem a jen zírala. Zrcadlo neklamalo. Dospělá žena s výrazem naprostého šoku, oblečená do nejhorší noční můry. Růžová sukýnka byla jen špičkou ledovce. Pod ní, kolem pasu a mezi nohama, byla obrovská, nadýchaná plena. Bílá, s něžnými obrázky medvídků. Byla tak masivní, že mi nutila nohy do mírného rozkroku. Na mých nohou byly tlusté, protiskluzové ponožky. Vypadala jsem jako karikatura dospělého mimina, ztělesnění ponížení.
V krku se mi udělala hrudka. Zoufalství mi sevřelo žaludek ledovým stiskem. Cítila jsem se podvedená. Zneužitá. Připravovala jsem se na sex, na exhibici, na cokoliv, co se týkalo mého těla jako sexuálního objektu. Ale ne na tohle. Ne na to, aby ze mě udělali předmět posměchu, bezmocnou figurku. Byla jsem ochotná se svléknout, ale ne aby mi vzali důstojnost.
Oči mi zalily slzy. Podvedli mě. Ten lék, ta sterilní místnost, ten klidný profesionální přístup… všechno byla jen léčka, jak mě ochromit a obléct do této… této uniformy ponížení.
Můj pohled sklouzl ke dveřím. Byly z masivního, bíle natřeného dřeva a uprostřed nich bylo jedno jediné tlačítko, zelené, s nápisem „ODSTOUPIT“. Kliknutí a sbohem. Sbohem, miliónku. Sbohem, šanci na normální život. Ale zároveň… sbohem, ponížení. Zůstat tady a nosit tohle? Zůstat a nechat se natáčet v tomhle stavu?
Můj mozek bojoval. Strach z budoucnosti proti hrůze z přítomnosti. Co si o mně řeknou, když to někdo uvidí? Kariéra je v troskách. Kdo by si najal prostitutku, která se nechala natočit jako dospělé mimino? Budu si utírat slzy s penězi, které tu dostanu, protože o žádné kšefty už nikdy nezavadím. Špatná pověst? To bude slabé slovo.
Ale pak mě napadlo něco jiného. Jaká kariéra? Ta už je v troskách a drolí se v prachu. Život na ulici, pár stovek za anonymní streamy… to není kariéra, to je přežívání. A teď? Teď jsem na dně. Nemůžu klesnout níž. Tohle mě nemůže ohrozit, protože už nemám co ztratit.
S nově nalezenou, i když křehkou rozhodností jsem se otočila a stiskla kliku. Dveře se otevřely. Vedli na chodbu, jak jsem čekala. Po obou stranách bylo deset dalších dveří, naprosto identických s těmi mými. Každé měly číslo. To moje bylo 5.
Zůstala jsem stát ve dveřích a jen zírala. Nebyla jsem sama. Je nás víc? Deset žen, každá ve své růžové kobce, oblečená jako malé dítě? Nebo něco horšího? Co když jsou tu i muži?
Dlouho jsem váhala. Můj mozek se opět vracel k tomu zelenému tlačítku. Byla to volba mezi únikem a ponížením. Zamyšleně jsem se rozhlédla po chodbě. Na konci byly dvojité dveře, o něco větší. Kam asi vedou?
Nakonec jsem se rozhodla. Zavřela jsem dveře pokoje číslo 5 a vydala jsem se vpřed. Moje kroky byly nejisté, vrávoravé v tlustých ponožkách. Sukénka se mi lehce vlnila a plena mezi nohama mi připomínala mou absurdní situaci s každým krokem. Došla jsem k těm velkým dveřím, zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř. Objevila se velká společenská místnost.
