Verunka s několika protesty dovolí Penny, aby ji vedla k podložce s příběhem, batolí se neohrabaně vedle ní. Silná plenka mezi jejíma nohama jí nutí držet je široce roztažené což naprosto omezuje chůzi a to z velké části i po čtyřech. Její koordinace je samozřejmě také narušena výživou, takže i tento zjednodušený pohyb je pro ni velmi náročný.
K podložce se dobatolila jako poslední. Ostatní už vytvořili půlkruh a poslušně sedí s roztaženými nohami, plenky jasně zřetelné pod vyboulenými dupačkami, šatečky a kalhotkami. Někteří spokojeně cucají dudlíky, zatímco jiní si pohrávají s malými hračkami v rukou.
Slečna Sára, žena s jemnou tváří a kaštanovými vlasy staženými do ohonu, sedí ve velkém houpacím křesle čelem ke skupině. Na klíně drží velkou obrázkovou knihu, na jejíž obálce jsou kreslená zvířátka v dětských pózách.
„Jsou tu všichni?“ ptá se a s povzbuzujícím úsměvem si prohlíží skupinu. „Skvělé! Dnešní příběh je výjimečný. Je o ženě, která se naučí přijmout své pravé já!“
Kniha, kterou drží, má velký barevný název: „Sbohem, velké myšlenky“. Ilustrace ukazuje ženu, která prochází proměnou až v chichotající se miminko, z níž spadají dospělácké šaty a odhalují plenku. Z této okaté propagandy by se zvedl žaludek každému dospěle smýšlejícímu.
Hlas slečny Sáry nabývá rytmického, téměř hypnotického tempa, když začíná číst: „Byla jednou jedna dáma, která si myslela, že je taaak velká. Myslela na věci velké holky taky oblečení velké holky a celý den dělala věci jaké velké holky dělají...“
Při čtení otáčí stránky a ukazuje stále více infantilní obrázky hlavní hrdinky. Při každém otočení stránky drží knihu tak, aby všichni mohli jasně obrázky vidět, až po té pokračuje. Verunce neujde, že ilustrace zdánlivě obsahují jemné spirálovité vzory v pozadí, které zvláštním způsobem přitahují pozornost.„Ale všechny ty věci pro velké holky ji tak unavovaly a zarmucovaly,“ pokračuje slečna Sára a její hlas se zvedá a klesá v jemných vlnách. „Hluboko uvnitř věděla, že smysl jí dává něco jiného než aby byla velká. Byla určena k tomu, aby byla šťastná, bezstarostná holčička!“
Ostatní děti kolem upřeně zírají na knihu a oči mají mírně zasněné. Penny se vedle Verunky lehce pohupuje a palcem si přejíždí po rtech, zatímco sleduje dění. Verunka se celou dobu snaží odvrátit pohled od spirálovitých vzorů na ilustracích a soustředí se místo toho na východy a pozice zaměstnanců, prostě na cokoli, co by jí mohlo později pomoci.
Slečna Sára si všimne, že její pozornost bloudí, a naváže s ní přímý oční kontakt. „Naše nejnovější kamarádka vypadá rozptýleně,“ říká a její hlas je sice stále melodický, ale s nádechem autority. „Verunko, zlatíčko, musíš se dívat na hezké obrázky, zatímco já čtu. Je to velmi důležité pro tvůj rozvoj.“
Za ní se objeví tatínek a jemně, ale pevně ji položí ruce na ramena. „Dívej se na knihu maličká,“ pokyne jemně. „Obrázky pomáhají příběhu proniknout tam, kam má.“
Verunka neochotně obrátí pohled zpět ke knížce. Na aktuální stránce je hlavní hrdinka sedící ve vysoké židličce a vesele jí kaši ze lžičky, kterou drží pečovatelka. Vířící vzory v pozadí se zdají mírně pulzovat a přitahují pozornost navzdory jejímu odporu.
„Dívka zjistila, že plenky jí poskytují bezpečí a pohodlí,“ čte slečna Sára. „Zjistila, že láhve naplňují její bříško lahodnou dobrotou. Zjistila, že když se o ni starají ostatní, všechny její starosti zmizí...“
Každá věta je zakončena otočením stránky a každá ilustrace je ještě infantilnější než ta předchozí. Stále těžší je odtrhnout oči od spirálovitých vzorů. Zdá se, že se rozšiřují a smršťují s hlasem slečny Sáry, což vyvolává mírný pocit závratě, který zamlžuje myšlenky.
„A brzy,“ pokračuje a její hlas klesá téměř k šepotu, který nějak nutí všechny se mírně naklonit dopředu, „už vůbec žádná dáma nebyla. Byla jen šťastné malé dítě, přesně tak, jak měla být.“
Poslední ilustrace ukazuje protagonistku zcela podětštěnou v postýlce, jak cucá dudlík, s myšlenkovou bublinou obsahující pouze jednoduché tvary a barvy – což naznačuje, že její dospělé myšlenky byly zcela nahrazeny dětskými.
Slečna Sára pomalu zavírá knihu a pak se s klidným úsměvem rozhlíží po kruhu. „A co se z tohoto příběhu naučíme, moji malí?“
„Bojovat se svým dětským já dělá jen smutek!“ zaznívá sborově odpověď od těch nejvíce pokročilých malých.
„Správně,“ chválí slečna Sára. „Teď si procvičíme, jak se zbavit našich velkých myšlenek. Všichni zavřete oči a představte si, jak ty hloupé dospělácké starosti odplouvají jako bublinky...“ Kolem ní poslušně zavírají oči malé děti, jejich tváře se uvolňují do výrazů dětské spokojenosti. Tatínkovy ruce stále spočívají na jejích ramenou a nenápadně zajišťují poslušnost.
Zavírá oči, ale místo toho, aby si představovala navrhované obrazy, zoufale se drží myšlenek na svůj život venku – svou práci, svůj byt, své přátele. Ale i tyto vzpomínky se jí nyní zdají podivně vzdálené, jako by
patřily někomu jinému. Receptura, neustálá infantilizace, jemné hypnotické prvky – to vše společně narušuje její pocit dospělé identity.
Přichází zaměstnankyně s vozíkem s barevnými hrníčky. „Čas na džusík!“ oznamuje vesele. „Speciální dopolední receptura, která pomáhá našim malým správně růst!“
Hrnky jsou rozdány a tatínek pro ni přijímá růžový hrnek zdobený jednorožci. Když jí ho přikládá k pusince, Verunka cítí stejně sladkou, ale léčivou vůni jako při snídani. Další léky, další chemikálie, které urychlují proces regrese.
Odvrací tvář, odhodlaná odmítnout, ale tatínek je připraven na odpor. Druhou rukou ji zacpe nos, takže má na výběr mezi pitím a nemožností dýchat.
„No tak, no tak,“ pokárá ji jemně, jako by toto nucení bylo naprosto normální. „Rostoucí děti potřebují svůj speciální džus. Nechceme přece znovu použít výživovou sondu, že ne?“
Myšlenka, že na neposlušné děti použili invazivnější metody, ji nahání husí kůži. Vzhledem k tomu, že nemá na výběr, neochotně pootevře rty a nechá hubičku hrníčku vklouznout do úst.
Mléko je chladnější než to z dnešního rána, ale má stejně přeslazenou chuť, která zakrývá medicínský podtón. Jakmile spolkne první doušek, cítí, jak ji tatínek uvolňuje nos, ale hrníček stále pevně drží u pusinky.
„Vypij to všechno,“ přikazuje ji. „Do poslední kapky.“
Jak tekutina stéká do krku, zase přemýšlí, jak dlouho ještě dokáže odolávat – a zda by jí někdo z jejího venkovního života vůbec poznal, oblečenou v dupačkách a plenkách, sedící na hrací podložce obklopenou dalšími infantilními dospělými, kterým jsou násilím podávány regresivní léky maskované jako „speciální džus“ zatímco nekontrolovatelně čůrá do plenek.
Nejděsivější myšlenka ze všech přichází nečekaně: co když Victorie vůbec nemá v úmyslu jí nechat se vrátit do práce? Co když Nové začátky není jen „firemní školicí zařízení“, ale její nový trvalý domov?
