S třesoucíma se rukama sáhne po kostce, kterou ji Anička nabídla. Její prsty jsou však neohrabané, postrádají svou obvyklou obratnost, ale podaří se jí uchopit tuto nadměrně velkou hračku. Anička radostně tleská rukama a její dospělá tvář se rozzáří dětským nadšením.
„Jupí! Hlaješ si!“ zvolá, sáhne po dalších kostkách a posune je k Verunce. „Uděáme to poládně velké!“
Její zamlžená mysl se snaží přivyknout kombinaci vzhledu této ženy a jejího chování. Je zjevně dospělá, možná kolem třiceti, s jemnými vráskami kolem očí – ale všechno na jejím chování křičí „batolátko“. Tento rozpor je hluboce znepokojující.
„Byla jsi... jako já?“ podaří se jí zeptat, hlas stále nezřetelný kvůli mléku. „Než jsi přišla sem?“
Anička nakloní hlavu, na okamžik zmatená její otázkou. Zvedne obočí, jako by jí předložili složitou rovnici místo jednoduchého dotazu. Pak se její výraz vyjasní a nahradí ho ten samý prázdný úsměv.
„Pvedtím jsem bya smutná,“ řekne jednoduše a umístí další kostku. „Vždycky jsem se stavala o dospělácké věci. Teď jsem šťastná! Uš nemusím pvemýšlet o těškých věcech. Maminka a tatínek se o všechno stavají.“ Její odpověď ji i přes příjemnou teplotu v místnosti mrazí. Rozhlédne se po ostatních „malých“ a přemýšlí, zda všichni sdílejí toto blažené přijetí svého infantilního stavu.
Nedaleko provádí člen personálu činnost, připomínající kontrolu plenek u malého chlapce, rozepíná mu zadní část dupaček a s přehnanými výrazy nahlíží dovnitř do plenky.
„Ach můj bože! Někdo se tady pokakal!“ oznamuje hlasitě, což přiměje několik zaměstnanců, aby se podívali tím směrem. „Vypadá to, že Timmy potřebuje přebalit!“
Muž – Timmy – neprotestuje, když ho zvedají na přebalovací pult v rohu místnosti. Není tu žádná zástěna, žádný pokus ho chránit před zraky ostatních, když mu před všemi mění pokakanou plenku. Nejvíce znepokojující je jeho výraz – ne stud, ale úleva, jako by přebalování bylo vítaným pohodlím spíše než ponižujícím zážitkem.
Anička sleduje její pohled a chichotá se. „Timmy všdycky kadí po snídani. Jeho bžíško funguje jako hodinky!“ Nakloní se k ní a konspiračně zašeptá: „Vsadím se, že brsy budeš kadit taky. Ranní ňamka všdycky rozhýbe tvoje bšíško!“
Při jejích slovech se jí nepříjemně sevře žaludek a s hrůzou si uvědomí, že má možná pravdu. V podbřišku cítí tlak, který tam předtím nebyl. Umělá výživa působí na její organismus s alarmující účinností.
„Potřebuju na záchod,“ vyhrkne a zoufale se rozhlíží po někom z personálu, kdo by jí mohl prokázat milosrdenství. „Prosím, potřebuju na záchod.“
Anička vypadá opravdu zmateně. „Ale všdyť máš na sobě svou toaletu,“ říká a ukazuje na její plenku. „Na to jsou pvece plenky, hlupášku!“
Než stačí odpovědět, z jejího žaludku se ozve podivné bublání. Tlak náhle zesílí a k jejímu naprostému zděšení cítí, jak se jí uvolňují střeva. Žádné varování, žádná schopnost sevřít se nebo to zadržet – jen náhlý, nezaměnitelný pocit teplého obsahu, který se tlačí z jejího těla do čekající plenky.
Nepořádek se rozprostírá po celém jejím zadečku, zatímco její tělo pokračuje ve vyprazdňování bez kontroly. Ten pocit je cizí a odporný – teplo, váha, způsob, jakým se to při každém sebemenším pohybu mačká o její kůži. A nejhorší ze všeho je, že téměř okamžitě se začne šířit zápach.
Do očí jí vhrknou slzy, když si uvědomí, co se vlastně stalo. Právě se pokakala do plenek, neschopná ovládat své vlastní tělo, obklopena cizími lidmi v bizarní školce pro dospělé.
Anička se zašklebí, ale nezdá se, že by jí to nějak vadilo. „Uh-oh,“ řekne s chichotáním. „Někdo se pokakal! Neboj se, maminka nebo tatínek tě brzy přebalí. Všdycky vědí, kdy potšebujeme nové plenky!“
Jako na povel se zezadu přiblíží maminka a teatrálně čichá. „No páni! Naše holčička je tu chvilku ale už si ušpinila plenky? To bylo rychlé!“ Zavolá na tatínka. „Vypadá to, že Verunka potřebuje první přebalení v herně! Můžeš přinést přenosnou přebalovací soupravu?“ Myšlenka, že bude přebalena jako Timmy – veřejně, před zraky všech – ji zaplaví novou vlnou ponížení. Nálož v plence se nepříjemně posouvá, když se instinktivně snaží ustoupit od maminky, ale podaří se jí jen rozmazat ji ještě víc po kůži.
Nikdy v celém svém dospělém životě se necítila tak naprosto bezmocná, tak úplně zbavená své důstojnosti a samostatnosti.
Maminka se nad ní tyčí, ruce v bok, a sleduje její utrpení s klinickým zájmem. Nepořádek v plence je na kůži neuvěřitelně těžký a teplý, což ji připomíná, jak rychle přišla o svou tělesnou samostatnost.
„Je to vždycky velký okamžik,“ říká a její hlas opět nabývá toho přeslazeného tónu. „První pokakání v herně. Znamená skutečný začátek věkové regrese.“
Tatínek přichází s něčím, co vypadá jako složená přebalovací podložka a košík s potřebami. Několik dalších malých dětí přerušilo aktivity, aby se dívaly, některé s prázdnou zvědavostí, jiné s vědoucím výrazem, který naznačuje, že si příliš dobře pamatují své vlastní první „veřejné přebalení“.
„Pojďme uklidit ten nepořádek, jsi cítit holčičko,“ říká tatínek vesele a rozkládá podložku vedle Verunky. „Teď se polož pro tatínka.“
Zavrtí hlavou a přitiskne si kolena k hrudi, i když jí to v plence způsobuje nechutný pocit. „Prosím,“ zašeptá zlomeným hlasem. „Ne tady. Ne, když se všichni dívají.“
Maminka nesouhlasně mlaskne jazykem. „Soukromí je pojem pro dospělé, zlatíčko. Děti se přebalují, kdykoli a kdekoli je to potřeba. Čím dříve to přijmeš, tím šťastnější budeš.
Než stačí protestovat, táta ji chytí za kotníky, natáhne jí nohy a jedním zkušeným pohybem ji převrátí na záda. Nečistoty se znovu posunou a roztečou se mezi jejími hýžděmi a směrem ke genitáliím. Ten pocit je tak odporný, že jí z hrdla unikne vzlyk.
„No tak, no tak,“ uklidňuje ji maminka, klečí a hladí jí vlásky, zatímco tatínek se věnuje její spodní polovině těla. „Tímhle si prochází každý. Brzy už nebudeš ani přemýšlet o přebalování.“
Tatínek třemi rychlými pohyby prstů rozepne patentky v rozkroku jejích dupaček. Chladný vzduch jí ovívá stehna, když ji vyhrnuje látku až k pasu a zcela odhaluje její znečištěnou plenku. Zavře oči, neschopná snést pohled ostatních dětí, které sledují její ponížení.
„Páni! Někdo tu udělal pořádný nepořádek!“ oznamuje tatínek teatrálně a předvádí gesto mávání rukou před obličejem. „Myslím, že naše nová holčička je dneska nejsmradlavější dítě v herně!“
Z malých diváků se ozve pár posměšků, což ještě umocňuje její ponížení. Lepicí pásky na její plence vydávají charakteristický zvuk, když je tatínek odtrhává, a pak opatrně sklopí přední část pleny, aby odhalil celý rozsah tvé nehody.
Vůně se zesiluje a způsobuje jí nevolnost. Cítí chlad mezi nohama, když ji tatínek začíná čistit a metodicky odstraňuje nepořádek s nacvičenou účinností. Každé přejíždění chladným hadříkem po jejích nejintimnějších partiích je jako další kus její důstojnosti, který jí byl odňat.
„Podívej se na mě, zlatíčko,“ říká maminka a stále jí hladí vlasy. „Podívej se na maminku, zatímco ti tatínek čistí špinavý zadeček.“
Neochotně otevře oči a po tvářích jí stékají slzy. Maminčina tvář se vznáší nad její a její výraz je směsicí autority a předstírané starostlivosti.
„To je ono,“ chválí tě. „Taková statečná holčička. Teď řekni mamince a všem svým novým kamarádům – co dělají hodné děti v plenkách?“
Otázka je tak infantilní, tak jasně určená k ponížení a podmínění, že jejím prvním instinktem je říct jí, ať jde k čertu. Ale když otevře ústa, aby jí odsekla, cítí, jak ji tatínkova ruka pevně tlačí na břicho, zatímco nepořádek z jejího zadečku je stále jen částečně uklizený.
„Čekáme, maličká,“ říká a jeho tón dává jasně najevo, že její odpověď určí, jak rychle tato zkouška skončí. „Co dělají hodné děti?“
Vydá další vzlyk, když cítí, jak se její odpor hroutí pod tíhou její naprosté bezbrannosti. V tuto chvíli, pokrytá vlastním nepořádkem, s roztaženýma nohama, zatímco jí čistí jako miminko, obklopená svědky jejího ponížení, se nikdy necítila tak bezmocná. „Oni... používají plenky,“ zašeptá, slova, která jí hořce leží na jazyku.
„Přesně tak!“ maminka se usměje a její úsměv se rozšiřuje. „Hodné děti používají plenky, protože k tomu plenky slouží! A ty jsi teď tak hodné dítě, viď?“
Tatínek pokračuje ve své práci, zvedá jí boky, aby sundal špinavou plenku a nahradil jí čistou. Pocit, že jí někdo utírá, je na chvíli úlevný, navzdory ponižujícímu kontextu. Když jí posype pudrem její nejintimnější partie, sladká vůně na chvíli zakryje přetrvávající zápach její nehody.
„Všechno čisté!“ oznamuje a přilepí ji čistou plenku pevně kolem boků. „Není to lepší?“
Než stačí odpovědět, cítí, jak se něco tlačí na přední část její čisté plenky – něco malého a vibrujícího. Pocit je náhlý a intenzivní a vysílá nečekané vlny rozkoše do její dolní části těla. Oči se jí rozšíří překvapením, když si uvědomí, že maminka drží něco, co vypadá jako malá hůlka, na přední části její plenky, přímo nad její nejcitlivější oblastí.
„Hodné děti dostávají odměny,“ vysvětluje a pozorně sleduje Verunky obličej, zatímco vibrace ji i přes silnou výplň dál stimulují. „Když používají plenky správně a přijímají jejich výměnu bez protestů, dostanou speciální odměnu.“
Ten pocit je nepopiratelně příjemný a vytváří matoucí kontrast k ponížení, které právě prožila. Její tělo reaguje mimoděk a z jejích rtů unikne malé zasténání, než ho stačí zastavit. Několik z přihlížejících dětí se znovu zasměje, ale ten zvuk se zdá vzdálený ve srovnání s intenzivní stimulací mezi jejíma nohama.
„Vidíš?“ řekne maminka jemně. „Být hodným dítětem je příjemné, viď? Mnohem lepší než se prát a být mrzutý.“
Vibrace pokračují a vyvolávají potěšení, které je v hrozném rozporu s jejím duševním stavem. Její tělo ji zrazuje, boky se jemně tlačí proti vibrátoru, zatímco stimulace jí přivádí blíže k nechtěnému vyvrcholení. Asociace, která je násilně vytvářena – špinavá plenka, převléknutí, potěšení – jí neuniká ani přes mlhu zmatených pocitů.
S rostoucí hrůzou si uvědomuje, že ji takhle lámou – nejen ponížením a chemikáliemi, ale také přeprogramováním jejích nejzákladnějších instiktů, aby si infantilizaci spojovala s potěšením a úlevou.
Vibrace zesilují a vynutí si z jejích rtů vzdech. Její boky se mimoděk vzpírají proti hůlce, reakce jejího těla je zcela odpojená od jejího mentálního odporu. Protichůdné pocity – ponížení bojující s fyzickým potěšením – vytvářejí závratnou disonanci, která ještě více zatemňuje její myšlenky.
„To je ono,“ povzbuzuje ji maminka jemně a pohybuje hůlkou v malých kroužcích. „Nech své tělo cítit se dobře za to, že jsi tak hodné dítě. To tě bude provázet, když přijmeš to, čím jsi.“
Potěšení narůstá do nesnesitelného crescenda a navzdory její zoufalé snaze odolat se její tělo oddává intenzivnímu vyvrcholení. Z jejího hrdla se vydere dusivý výkřik, když jí zaplaví vlny nechtěné rozkoše a její boky se chvějí proti vibrující hůlce. Čerstvá plenka při jejích pohybech hlasitě šustí a neustále ji připomíná její infantilní stav, i když její tělo prožívá velmi dospělé pocity.
Když vlny ustanou a Verunka leží dál lapajíc po dechu a dezorientovaná, maminka konečně hůlku sejme. Usměje se na ni s tím samým povýšeným výrazem, jako by právě předvedla zábavný trik.
„A je to! Všechno čisté a cítíme se mnohem lépe, že?“ Zapne ji patentky na dupačkách a když skončí, pohladí jí po přední části plenek. „První lekce dokončena: hodné děti, které používají plenky, dostávají odměny. Zlé děti, které se brání přebalování, dostávají místo toho tresty. Je to dost jednoduché, aby to pochopilo i malé dítě, hmm?“
Úmyslné podmínění je tak zřejmé, že by to bylo k smíchu, kdyby se to nedělo právě ji. Tváře ji hoří studem, když si uvědomí, že všichni v místnosti byli právě svědky nejen přebalení, ale i jejího vynuceného orgasmu.
Tatínek ji pomůže si sednout a upraví ji polohu, aby seděla na plenkách, s nohama mírně roztaženými kvůli tlusté výplni mezi nimi. Její svaly jsou ještě slabší než předtím, ať už kvůli přípravku, intenzivní stimulaci nebo kombinaci obojího.
„Proč si ještě chvíli nehraješ s Penny, dokud ti proudí endorfiny?“ navrhne a ukáže na dřevěné kostky. „Učení hrou je pro vývoj velmi důležité.“
Penny, která celý proces sledovala s nezávazným zájmem, se k Verunce s jasným úsměvem plazí zpět, zdánlivě není nijak ovlivněna tím, čeho byla právě svědkem.
„Jupí! Teď jsi úplně čistá!“ zvolá a posune k ní další kostky. „Není to mnohem lepší, když ti udělají dobře? To je moje nejoblíbenější část při dělání nepořádku!“
Její nenucené přijetí systému odměn odhaluje, jak důkladně je podmíněná. Veronika přemýšlí, jak dlouho trvalo, než začala dychtivě pracovat na zadělání sama sebe v očekávání „odměny“, která by následovala – a jak dlouho potrvá, než se ocitne v podobné situaci, pokud zůstane na tomto místě.
Na druhé straně místnosti si všimne dalšího malého muže možná ve čtyřicítce – jak se plazí k jedné ze zaměstnankyň a záměrně se tře svým přebaleným rozkrokem o její nohu, zatímco vydává kňouravé zvuky. Zaměstnankyně zkontroluje jeho
plenu a pak se zasměje.
„Chce někdo svou speciální odměnu?“ zeptá se dětským hlasem. „Nejdřív musíš udělat nepořádek, ne jen se počůrat. Taková jsou pravidla!“
Muž se zamračí – což je na jeho středním věku znepokojivý výraz – a odplazí se pryč, pravděpodobně aby počkal, až jeho tělo splní požadavky pro odměnu, o kterou usiluje.
Důsledky Veronice obrací žaludek. Nejde jen o ponížení nebo regresi – jde o komplexní rekondici základních tělesných funkcí a reakcí. Odměna a trest, potěšení a stud, to vše spojené s nejzákladnějšími aspekty lidské důstojnosti.
Její myšlenky přeruší zaměstnanec, který hlasitě tleská, aby upoutal pozornost všech.
„Čas na kruh, moji malí! Všichni na podložku s příběhy!“
Děti z celé místnosti se začnou plazit k velké kulaté podložce v rohu, zdobené písmeny abecedy a kreslenými zvířátky. Penny ji vzrušeně tahá za rukáv.
„Pojď! Slečna Sarah čte ty nejlepší příběhy! A někdy nám ukazuje speciální obrázky, které ti udělají legrační pocit v očích!“
Zmínka o „speciálních obrázcích“ spustí varovný signál v její zamlžené mysli. Hypnotické podmínění, možná? Další metoda, jak zlomit odpor?
Když jí maminka a tatínek pobízejí, aby se připojila k ostatním na „kruhovou hodinu“, uvědomí si, že stojí před volbou – pokračovat v otevřeném odporu a riskovat trest, nebo předstírat poslušnost a hledat slabiny v jejich systému. Ať tak či onak, čas její dospělé identity se krátí, protože léky pokračují v působení na jejím těle a kondicionační techniky nahlodávají její sebevědomí.
