Kapitola jedenáctá:
Ráno mě konečně vysvobodil z postele. Hned první, co udělal, bylo, že mi zkontroloval plenku. Prohmátl ji a zakroutil hlavou.
„Nádhera. Takhle to má vypadat. Hned po snídani tě přebalíme. A jaká byla noc?“
Jen jsem stála, ruce křečovitě podél těla, a probodávala ho pohledem. Odpovědět se mi nechtělo – moc dobře jsem věděla, že by to znamenalo další trest.
U snídaně už ten noční vztek trochu opadl. Moc dobře věděl, co mě štve – že mě večer nechal nadrženou a nedokončenou. A stejně tak dobře věděl, jak to spravit. Připravil mi snídani, kterou jsem měla nejradši: vajíčka, slaninu, fazolky, všechno pěkně naservírované. A aby to bylo dokonalé, navrch nakreslil kečupem malé srdíčko.
V ten moment se mi koutky prostě samy zvedly. A on jen čekal. Jakmile viděl, že jeho fígl zabral, začal se smát. Nedalo mi to – a rozesmála jsem se taky. Muselo to vypadat hrozně vtipně.
Když jsme se konečně dosmáli a ticho zaplnilo karavan, cítila jsem, že mu to dlužím.
„Promiň,“ vyklouzlo ze mě provinile. „Promiň, že jsem byla naštvaná a protivná. Já to prostě nezvládám, když mě necháš takhle…“
Na chvíli se na mě díval, v očích pořád záblesk přísnosti, ale koutky rtů mu povolily.
„Já vím,“ řekl tišeji, než jsem čekala. „Neumíš si představit, jak moc dobře vím, že to pro tebe není jednoduché. Ale taky víš, že nemůžu dovolit, abys mě takhle zkoušela. Rozumíš?“
Sklopila jsem oči a přikývla. „Rozumím… a je mi to líto.“
Natáhl se, prsty mi jemně zvedl bradu, abych se na něj podívala. V jeho pohledu byla směs tvrdosti a něhy.
„Dobře. Omluvu beru. Ale příště… nezapomeň, jak mě máš oslovovat. To se nemění.“
Hrdlo se mi stáhlo, ale přece jen jsem zašeptala: „Ano… pane.“
Na okamžik se pousmál a pustil mě. Ten úsměv byl malý, ale přesně ten, který jsem potřebovala vidět.
Po snídani jsme vyrazili na cestu. Čekal nás dlouhý den – poslední úsek do cílové země. Bylo to sice „už jen kousek“, ale pořád před námi jízda až do noci.
Jakmile se karavan rozjel, v sedačce jsem okamžitě vytuhla. Spala jsem tvrdě, skoro až do oběda, a po té probdělé noci to bylo vysvobození. Zdály se mi krásné sny a nic mě nerušilo – až na to, že mě tentokrát nevzbudilo typické brzdění nebo hluk zvenčí. Probudil mě úplně jiný pocit. Studený a mokrý.
Trhnutím jsem otevřela oči a chvíli nechápala, co se děje. Nepříjemný chlad mezi nohama byl ale příliš skutečný. Ospale jsem zvedla ruku a sáhla si na plenku. Čekala jsem, že bude suchá jako vždycky. Jenže teď byla měkká, těžká a nasáklá.
Nedošlo mi, že jsem už dávno ztratila právo rozhodovat, kdy a jak se počůrám. Jediné, co teď vím, je, že se prostě počůrám.
„Co to je… proč jsem mokrá?“ vyhrkla jsem nevěřícně.
„No asi ses počůrala, když jsi spala,“ odpověděl s tím svým typickým samolibým úsměvem. „To malý holčičky dělají.“
„Já nejsem žádná malá holka!“ vyjela jsem podrážděně.
Pokrčil rameny. „Vážně? Tvoje plenka ale říká něco jinýho.“
„Ale blbost, plenky nic neříkají!“
Naklonil se blíž a klidným, skoro pobaveným hlasem dodal: „Řekni sama – není to takhle jednodušší? Nemusíš přemýšlet, nemusíš se snažit. Prostě to pustíš. A je to.“
„Není,“ odporovala jsem vztekle. „Já to takhle nechci!“
Tvářila jsem se sice naštvaně a otráveně, ale v hlavě jsem si říkala, že to vlastně není tak hrozné. Plenky musím nosit tak jako tak – a teď mi odpadlo to nekonečné snažení a trapné uvolňování při každém pokusu se vyčůrat. Ve výsledku to bylo… příjemné. Prostě neřešit, jestli potřebuju, nebo nepotřebuju.
Po obědě mě přebalil do nové plenky. Tentokrát do ní vložil ještě vložnou plenku. Prý „na zvýšení kapacity“. Možná jo, ale zároveň to znamenalo, že mám mezi nohama ještě větší balík, takže jsem se cítila ještě neohrabanější. Samozřejmě si nemohl odpustit poznámku: „Když už teď neumíš udržet čůrání, ať hned neprotečeš. Nechceme přece, abys zase brečela jako minule, když sis protekla.“
Cesta ubíhala a já po probdělé noci dál doháněla spánek. Většinu odpoledne jsem prospala a probudila se až k večeru – s pořádným hladem. Poprosila jsem ho, jestli by nezastavil na pumpě, že bych si dala něco pořádného k jídlu.
Samozřejmě se situace opakovala. Usínala jsem v krásně bílé a suché plence, ale když jsem se probudila, byla nafouklá, nažloutlá a těžká.
Kolébavým krokem jsem se došourala k pumpě. Uvědomovala jsem si, že si na ten pocit mezi nohama začínám zvykat. Ne, že by se mi to líbilo… ale už mě to nevyvádělo z míry. Lidi se na mě dívali – a proč by taky ne. Takhle „oblečenou“ cestovatelku asi nepotkávají každý den.
Usadili jsme se u stolu a začali jíst. On dojedl dřív než já a odskočil si na záchod, který byl přímo za mými zády. Když se vracel, na tváři mu hrál potutelný úsměv.
„Co je? Proč se tak směješ?“ zamračila jsem se.
„Ale nic,“ odpověděl s hranou nevinností. „Jen mám z tebe radost.“
Roztála jsem a usmála se: „A proč tak najednou?“
Naklonil se ke mně a pošeptal: „Jak se tam tak hezky vystavuješ… dáváš mi spoustu materiálu.“
„Já se nevystavuju!“ ohradila jsem se a zasmála. „Jen sedím a jím polívku.“
To už nevydržel a rozesmál se nahlas. „Tak jo, příště ti budu krýt záda, parťáku.“
Chvilku jsem na něj nechápavě koukala, než mi to došlo. Rychle jsem si sáhla na záda – byly úplně odhalené. Velká část plenky trčela ven. Okamžitě mi zčervenaly tváře studem. Uvědomila jsem si, kolik lidí kolem nás právě prošlo.
Snažila jsem se krátké legíny vytáhnout co nejvýš, ale ta tlustá plenka vyplňovala celý rozkrok a v pase už nezbývalo nic, co by cokoli zakrylo.
„Jsem rád, že si na plenky zvykáš,“ řekl s pobavením, zatímco já se snažila zastrčit ruce za záda a aspoň trochu schovat ten viditelný kus.
Se zrudlým obličejem jsem zabořila pohled do talíře a vykoktala jen tiše: „Možná až moc…“
„Můžeme už jít?“ ozvalo se netrpělivě od něj.
„Dopapej a půjdeme,“ odpověděl.
Takhle rychle jsem snad v životě nejedla. V hlavě se mi pořád točily ty samé myšlenky: Jak jsi mohla být tak neopatrná? Musíš se hlídat! Nesmíš si na to zvykat! Plenka pod oblečením – to bych ještě zvládla. Ale vystavovat se takhle na odiv… to přece nejde.
Když jsem do pumpy vcházela ještě jako „zkušená“ a aspoň trochu sebevědomá, odcházela jsem z ní se sklopenýma očima, rudá až za ušima, s krokem co nejrychlejším – jen abych už byla pryč.
Když viděl, jak jsem z celé situace zase nesvá, přitáhl si mě do náruče a nechal mě v ní ukonejšit. V karavanu jsem se už cítila skoro jako doma, v bezpečí, a jeho přítomnost to jen umocňovala. Dokázal mě číst jako otevřenou knihu – i po tak krátké době vždycky přesně věděl, kdy přitlačit a kdy povolit. Právě to, jak si se mnou uměl poradit, mi zvedalo náladu i sebevědomí. A proto jsem si ho každým dnem zamilovávala víc a víc – i přes všechny ty novinky, které mi do života přinesl.
Zítra nás čekal sice malý, ale přesto první opravdový výlet. Nemohla jsem se dočkat. Konečně vyrazíme ven a nebudeme pořád zavření v karavanu. I když byl nádherný a útulný, po tolika dnech se mi už zdál skoro jako klec.
Na konci dlouhého dne jsme konečně dorazili do cíle – do malého kempu s několika dalšími karavany. Nebyl to žádný luxusní areál, spíš klidné místo v přírodě. A právě proto působilo mnohem příjemněji než ty přeplněné moderní kempy.
