Kapitola osmá:
Postavil mě doprostřed karavanu a začal si připravovat věci, jako by šlo o tu nejběžnější rutinu na světě. V zadní části rozprostřel velkou přebalovací deku přes svou postel. Hned jsem ji poznala – stejnou použil už ráno. Vedle si nachystal krémy, pudr a vlhčené ubrousky. Všechno nezapomněl důkladně zdokumentovat.
Mezitím jsem ze sebe stáhla legíny i tričko. Moc práce to nedalo, stejně jsem pod tím neměla nic než mokrou plenku. Stála jsem tam polonahá, ještě s očima opuchlýma od pláče, a čekala, co bude dál.
Jemně pokynul rukou, ať k němu přijdu. Udělala jsem pár kroků, on si přede mě klekl a bez váhání mi vtiskl polibek na bříško. Pak se na mě podíval zdola s tím svým zvláštním, klidným úsměvem. Můj obličej byl v tu chvíli směsicí rozpaku a trapnosti, ale uvnitř se mi sevřelo srdce. Ten pohled a jeho dotek mě uklidňovaly víc, než jsem chtěla přiznat.
Rozlepil první lepítko, pak druhé. Plenka povolila a sjela ke kotníkům. Najednou jsem před ním stála úplně odhalená, krytá jen pásem. Než se pustil do úklidu, přitiskl rty i na ten kov, úplně stejně něžně jako předtím na bříško. Ta drobnost mi poslala mráz po zádech.
Do ruky vzal ubrousek a začal mě pečlivě otírat. Nevynechal jediné místo, žádný detail. Připadala jsem si bezmocná, ale zároveň v jeho dotecích nebylo nic hrubého. Když byl spokojený, položil mě na roztaženou deku a šel pro čistou plenku. Já zatím civěla ven z okna, jako bych se chtěla přesvědčit, že tohle se mě vůbec netýká.
Mazání probíhalo stejně jako ráno, jen tentokrát jsem si připadala klidnější. Až když mi pokládal zadeček na novou plenku, zarazila jsem se. Nebyla to stejná jako ta první – tahle byla mnohem tlustší.
„Ta je ale hodně tlustá,“ uklouzlo mi.
„Jo,“ pousmál se, „ale myslím, že přesně takovou budeš potřebovat. Tohle by ti mělo vydržet až do večera.“
„Jak myslíš…“ hlesla jsem.
Plenku mi pečlivě upravil, zatáhl všechny lepíky a pomohl mi vstát. Kolena jsem nemohla dát k sobě mezi nohama jsem měla tak obrovský balík, že mě to donutilo stát rozkročeně jako malé dítě.
Sáhl do kufru a vytáhl kraťoučké šortky a úzký crop top. Když jsem se do toho navlékla a podívala se do zrcadla, sevřel se mi žaludek. Vypadala jsem strašně rozpolceně, skoro groteskně.
Od pasu nahoru jsem působila jako laciná coura. Tenký topík končil sotva pod prsy, bradavky se mi rýsovaly přes látku a spodní část prsou úplně koukala ven. Bez podprsenky jsem měla pocit, že mi prsa doslova vylezou z trička.
Jenže od pasu dolů jsem vypadala úplně jinak. Kraťásky se napnuly přes obrovský balík, který vyčníval do všech stran. Působilo to neohrabaně, baculatě – jako bych byla malá holka, která se ještě nenaučila na nočník.
Připadala jsem si směšně, poníženě… a zároveň mě ten obraz divně vzrušoval. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli se mám znova rozbrečet, zakrýt zrcadlo, nebo se prostě smířit s tím, že takhle vypadám.
Trapnost se ve mně pořád mísila s úlevou, ale aspoň už jsem neplakala. Byla jsem připravená pokračovat.
Cesta probíhala podobně jako dopoledne. Hudba hrála, občas jsem podřimovala v sedačce, jindy sledovala krajinu za okny. Většinu času jsme mlčeli, ale občas jsme prohodili pár vět jen tak, aby ticho nebylo úplně prázdné.
Když se začalo stmívat, začali jsme hledat místo na přenocování. Nakonec jsme zastavili na benzínce.
„Nepočítáš, že takhle půjdu ven?“ zkusila jsem opatrně.
„Záleží na tobě,“ pokrčil rameny, „jestli na to máš odvahu.“
„Dneska už snad stačilo, ne? S tou odvahou.“
Usmál se. „Pravda je, že jsi to všechno zvládla statečně. Sice nějaké slzičky byly… ale musím uznat, že máš můj obdiv. Možná si zasloužíš malou odměnu.“
„Fakt?...“ okamžitě se mi rozzářily oči.
„Fakt,“ kývl, „ale jen malou. Nesmíme tě rozmazlit.“ Jeho tón byl lehce ironický, ale zároveň mě hřálo, že o mně takhle mluví.
Po zaparkování jsme spolu strávili večer uvnitř karavanu. Večeři jsem dostala na dětských talířcích a musela jíst plastovou lžičkou s obrázkem pejska. Připadala jsem si u toho trochu směšně, zatímco on seděl naproti se sklenkou vína a pozoroval mě pobaveným, ale zároveň laskavým pohledem. Pomalu ze mě opadávalo napětí celého dne.
„Tak co, chceš svou odměnu?“ zeptal se nakonec.
„No to bych ráda.“
Usmál se, vzal prázdnou dětskou lahvičku, ze které jsem předtím pila čaj, a místo toho do ní nalil víno. „Tak prosím, mladá dámo.“
Seděli jsme spolu v karavanu a já popíjela víno z dětské lahvičky, zatímco on si vychutnával svou sklenku. Ten kontrast byl až absurdní – on působil dospěle, kultivovaně, a já vedle něj jako malá holčička. Jak jsem tak pocucávala víno v jeho blízkosti, uvědomila jsem si, že jsem vlastně šťastná. Šťastná, že jsem se tehdy odhodlala jít na ty zkoušky a vydala se na tuhle cestu – ať už byla jakkoliv zvláštní.
Čas se posunul a nastala doba jít spát.
„Půjdeme tě uložit, je čas spinkat,“ řekl tiše.
„Dobře… jsem z dneška úplně vyřízená,“ přiznala jsem.
„A my budeme spát spolu v té dvoulůžkové posteli?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pojď se mnou dozadu, uvidíš.“
Dovedl mě do zadní části karavanu – jeho ložnice. Sehnul se pod linku a začal tam něco štelovat. Za chvíli se strop dal do pohybu a dolů sjela platforma s matrací. Zastavila se přímo nad sedačkami, kde jsme předtím seděli.
„Tady bude tvoje království,“ oznámil hrdě.
„Wow… to jsem fakt nečekala.“
„Malé děti přece spí v postýlce. A tohle je verze akorát pro tebe.“
„Super… ale jak se tam leze? Je to dost vysoko.“
„Dostaneš žebříček,“ odpověděl pobaveně.
Po ukázce mé „postýlky“ následovalo večerní koupání a přebalení. Sprcha byla malinká, ale na opláchnutí stačila. Dostala jsem novou tlustou plenu a navrch igelitové kalhotky – růžové, s obrázky zvířátek. Byly pevné, ale pěkně šustivé, byl v nich slyšet každý pohyb.
„A kde máš pyžamo?“ zeptal se.
„No… v kufru,“ odpověděla jsem.
„Myslíš tohle?“ a vytáhl krajkové titěrné pyžámko. „Nebo tohle?“ a ukázal ještě menší.
Protočila jsem oči. „No tak, to už jsem ti vysvětlovala. Balila jsem se na úplně jiný druh focení.“
„To vidím,“ pousmál se. „Nechceš půjčit něco ode mě?“ zeptal se tónem, který zněl spíš jako nabídka než otázka.
„Ne, děkuju… Myslím, že si vystačím se svým.“ A i když jsem věděla, že to bude peklo, sáhla jsem po svém.
Jakmile jsem se do pyžama nasoukala, došlo mi, jak velkou chybu dělám. Kalhotky byly tak miniaturní, že plenu sotva pojmuly. Šev mezi nohama se měl smyslně zařezávat do buchtičky – ale nikdo nepočítal s tím, že pod nimi budou igelitové kalhotky, tlustá vrstva plenek a pás cudnosti. Nebyla šance, aby je to pyžámko pojmulo, a proto se šev neustále posouval stranou a bolestivě se zarýval mezi stehno a plenku.
Nahoře to nebylo o nic lepší. Košilka byla tak úzká, že mi prsa sotva držela uvnitř. Krajkový lem se mi třel přímo o bradavky, takže po pár minutách začaly nepříjemně pálit.
On to okomentoval jen krátce: „Tohle bude mít na webu velký úspěch,“ a pobaveně se usmál.
Já si v duchu říkala: Musíš to vydržet. Přeci nejsem taková slaboch, abych se složila z jednoho pyžama.
Pomohl mi vylézt po žebříčku nahoru. Jakmile jsem se usadila, natáhl po celé délce síť až ke stropu a žebříček sundal.
„Co to děláš? Jak půjdu na zách…“ vyhrkla jsem.
„A kam bys chtěla chodit? Malá holčička má v noci spát, ne se courat.“
„Chápu…“ povzdechla jsem si. „Takže využiju svůj přenosný osobní záchod.“
„Přesně tak.“
Popřál mi dobrou noc, zatáhl plentu do své části a já slyšela, jak se koupe, jak se převléká a jak nakonec uléhá do své postele. Byla jsem v postýlce zavřená, bez možnosti odejít, sevřená v pitomé plence a ještě pitomějším pyžamu.
