Kapitola třetí: Zkoušky
Nastal den D – a z nějakého důvodu jsem byla nervóznější, než jsem čekala. Možná dokonce víc, než kdybych měla jít na opravdovou zkoušku ve škole. Celou noc jsem skoro nespala, ráno jsem byla vyčerpaná. Rychle jsem se nasnídala, pustila se do líčení a snažila se zamaskovat kruhy pod očima. Zvolila jsem jemný, ale vyzývavý make-up, který mi dodával sebevědomí. Na sebe jsem oblékla krátké šaty s puntíky. Pod ně jsem si vzala své nejlepší krajkové prádlo – kousek, který si nechávám jen pro zvláštní příležitosti. A tahle příležitost zvláštní rozhodně byla. Věděla jsem, že mě poprvé uvidí nahou, a nechtěla jsem ho zklamat.
Na místo jsem dorazila přesně na čas, odhodlaná ukázat se jako schopná uchazečka. Přivítal mě v nádherném ateliéru. Všechno tam bylo nové, upravené, elegantní. Cítila jsem se zvláštně dobře, i když jsem věděla, že nejdu na běžný pracovní pohovor. Přesto mě potěšilo, jak rád mě viděl. Přiznal, že měl strach, že ho budu považovat za podivína a spolupráci odmítnu. Jemně jsem naznačila, že přijímací pohovor mi připadá opravdu nezvyklý, ale zároveň jsem dodala, že očekávám pořádnou odměnu – a koketně na něj mrkla. Usmál se, posadili jsme se ke konferenčnímu stolku a pustili se do papírování.
Vysvětloval mi všechno pečlivě, krok za krokem. Zdůraznil, že samotné zkoušky už budou součástí obsahu a budou nahrávané. Čím déle mluvil, tím méně jsem se soustředila na jeho slova a tím víc na něj samotného. Jeho hlas, jeho výraz, jeho pohled… nechtěla jsem si to připustit, ale asi jsem se do něj zamilovala na první pohled. Když domluvil, ani jsem si toho nevšimla – musel se mě zeptat, jestli poslouchám. Automaticky ze mě vypadlo: „Ano, samozřejmě, všemu rozumím.“ Usmál se a odpověděl: „Výborně, tak mi to tady podepiš a já ti ukážu, jak hluboká tahle králičí nora je.“ Moc jsem nechápala, co tím myslí, ale bez rozmyslu jsem podepsala.
Od stolku jsme se přesunuli do hlavní části ateliéru. Všude kolem byly fotoaparáty, kamery a další vybavení. Atmosféra se přiostřila. S mírnou nervozitou jsem se svlékla a stoupla si doprostřed ateliéru, kam mířily všechny objektivy.
„Tak kterou zkouškou chceš začít?“ zeptal se.
Já jsem člověk, který si raději odbude to nejtěžší hned na začátku, a tak jsem okamžitě odpověděla: „Klystýr.“ Přikývl a přinesl klystýrovací sadu. Už od prvního pohledu mi přišla větší než ta, na kterou jsem byla zvyklá – hlavně vak na vodu.
„Kolik tam je vody?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„Jsou tam tři litry,“ odpověděl klidně.
„Ale ta sada, co jsi mi poslal, byla jen na dva litry.“
„To je pravda,“ pousmál se. „Ty pomůcky byly jen na trénink. Teď tu nejsi, abys trénovala. Teď tu jsi, abys dokázala, co zvládneš. Pokud ses připravovala poctivě, bude to výzva, ale nic, co bys nezvládla.“
Polkla jsem a kývla. „Aha…“
Postup byl pokaždé stejný, namazat se, zasunout hadičku a ulehnout do obvyklé polohy. Jakmile spustil ventil, voda proudila dovnitř. Nejprve to bylo stejné jako doma: známé teplo, tlak v podbřišku, který šel prodýchat. Jenže pak se břicho začalo chovat jinak. Bylo těžší, kulatější, napjaté až k prasknutí. Ten litr navíc byl znát v každém nádechu. Ke konci napouštění jsem byla na hraně. Nedokázala jsem si představit, že tohle vydržím dvacet minut.
Vak zasyčel naprázdno a on spustil stopky. Myslela jsem, že si lehnu a nějak to zvládnu. Jenže ukázal na podložku uprostřed místnosti a přikázal, ať si kleknu.
„Podložka zachytí, jestli z tebe něco unikne. Kdyby ano, zkouška je neúspěšná,“ vysvětlil do kamery.
„Já chci ležet,“ protestovala jsem. „V téhle pozici to nevydržím.“
„Tohle je zkouška. Poslouchala jsi mě vůbec?“ podíval se na mě přísně. „S tebou bude hodně práce. Teď si klekni!“
Poslechla jsem. A hned věděla, že měl pravdu – klečet bylo mnohem horší. Gravitace byla nemilosrdná. Už po chvíli přišly první vlny a ten litr navíc se projevil v každém záchvěvu. Sevřela jsem svaly, soustředila se jen na to, abych vydržela. Čas ubíhal pomalu, nekonečně.
Posledních pět minut bylo peklo. Vlny nepolevovaly, naopak se slily do jedné, nepřetržité. Tlak v břiše byl nesnesitelný. Počítala jsem vteřiny, zuby zatnuté, celé tělo v křeči. On začal posledních deset vteřin odpočítávat nahlas. Klečela jsem, zhluboka dýchala a snažila se to vydržet.
A pak zaznělo: „Zkoušku jsi zvládla.“
Neměla jsem sílu vstát. Ještě v téže poloze jsem pustila všechno ven. Úleva byla neuvěřitelná – svaly povolily, napětí se rozplynulo. Až když poslední proud dotekl, došlo mi, co se stalo. Zrudla jsem a začala brečet. Chtěla jsem působit důstojně, sebevědomě. I když jsem tu hlavně pro peníze, chtěla jsem mít svou hodnotu. Teď jsem tu klečela a moje hodnota se rovnala tomu, co bylo pode mnou. Bylo to poprvé, co mě viděl nahou. Teprve podruhé jsme se potkali – a skončilo to takhle. Myslela jsem, že aspoň dojdu na záchod. Jenže ne. Kdybych se nebála, že udělám ještě větší nepořádek, sbalila bych se a utekla.
Viděl moji reakci. Přiskočil, objal mě a začal konejšit. „Bordel se vždycky dá uklidit. To není důležité. Na to si zvykneš. Důležité je, že jsi to pro mě vydržela a dokázala.“
Nechápavě jsem se na něj podívala. Jak jako „zvykneš“? Co tím myslí? Já si na nic takového zvykat nechci.
Ochotně mi pomohl očistit se i uklidit tu hnědou katastrofu. Za chvíli byl ateliér zase jako nový, jako by se nic nestalo. Ve mně ale zůstane navždy ten pocit studu a ponížení. Na další zkoušky jsem neměla ani náladu, ani chuť. Věděla jsem však, že bez nich ho ztratím. Musím se přemoct a pokračovat.
Moje úvahy přerušil jeho hlas: „Jaká bude další zkouška?“
„Dildo,“ odpověděla jsem bez váhání.
Kývl hlavou a přinesl zvláštní stojan. V podstatě šlo o podstavec s teleskopickým nástavcem, aby se dildo dalo nastavit do požadované výšky. Nahoře byl kovový trn, na který se evidentně dildo nasazovalo. Pod ním byla dvě zařízení, která počítala počet přirážek. Jedno z nich mělo přivázaný provázek – moc jsem nechápala, k čemu to bude.
Všechno nachystal doprostřed ateliéru a nakonec přistoupil ke mně. Koukala jsem, jak se přibližuje, a zahlédla v jeho ruce BDSM obojek. Beze slov mi ho nasadil a u toho mi do ucha zašeptal, že na zbylé zkoušky ho budu potřebovat. Nikdy předtím jsem ho na sobě neměla. Byl to zvláštní pocit – těsné sevření na krku, ale zároveň z vnitřní strany jemný plyš, který příjemně hřál.
Vyzval mě, abych poklekla před podstavcem. Nastavil všechno přesně na moji výšku a odešel. Koutkem oka jsem ho sledovala, jak se vrací – a v ruce nese dildo. V porovnání s tím, co jsem měla na trénink, bylo o pořádný kus větší. Dildo pevně připevnil na trn přede mnou a provázek od počítadla mi připnul k obojku.
„Vysvětlím ti, jak tahle zkouška funguje,“ začal.
„Máš před sebou dildo, to asi vidíš,“ usmál se pobaveně.
„Tvým úkolem je ho vykouřit. A aby to bylo spravedlivé, každý zásun musí být dokonalý. Jedno počítadlo sepneš bradou při zasunutí dilda a druhé sepneš tahem za provázek při vysunutí. Počty obou počítadel musí sedět. Pokud ne, bere se ten menší počet. To je všechno. Dáme se tedy do akce?“
Souhlasně jsem kývla.
Začal nahlas odpočítávat: „Tři… dva… jedna…“ a zapnul stopky. Okamžitě jsem se pustila do práce. Pusu jsem musela roztáhnout úplně dokořán, co mi panty dovolily. Dildo okamžitě vyplnilo celou mou ústní dutinu a rychle pokračovalo hlouběji do krku. Můj dávicí reflex na sebe nenechal dlouho čekat. Oči se mi zalily slzami a já vydávala jen dávivé, dušené zvuky. Dildo bylo už hluboko v krku – dál, než jsem se kdy dostala při tréninku. Ale pořád to bylo málo.
V krku pod obojkem jsem začala cítit tlak, dildo šlo zasunout čím dál obtížněji. Pak mi došlo, jak hluboko je špička. Naštěstí se moje brada konečně dotkla počítadla a ozvalo se hlasité cvaknutí. Mohla jsem zařadit zpátečku. Bleskově jsem dildo vytáhla a obojkem zatáhla za provázek.
Nemohla jsem si zvyknout na ty rozměry. Tempo jsem měla mizerné, ale snažila jsem se ze všech sil. V poslední minutě jsem myslela, že se pozvracím. Zbývalo mi ještě čtyřicet zásunů. Věděla jsem, že mám šanci to zvládnout, ale můj krk byl už podrážděný, dávicí reflex neúprosný a musela jsem zpomalit.
On stál vedle mě a povzbuzoval mě: „Jsi dobrá, zvládneš to, máš na to.“ Jeho hlas mě držel.
Naposledy jsem se pokusila zrychlit, tempo jsem vybičovala na maximum, ale bylo už pozdě. Stihla jsem pár zásunů a pak se ozvala siréna, která ukončila tříminutový interval. Na počítadlech se objevilo jen číslo 88.
Okamžitě mě zaplavil pocit neúspěchu. Bylo to stejné jako u nepovedené zkoušky ve škole. Ta sklíčenost a vztek, že jsem to mohla zvládnout líp… jenže teď už bylo pozdě. Podívala jsem se na něj a viděla jeho zklamaný obličej. To mě bolelo asi ze všeho nejvíc.
Zklamaně odnesl podstavec a místo něj přinesl stoleček, na kterém ležel anální kolík. Postavil ho přede mě a bez jediného úsměvu kývl, ať se pustím do poslední zkoušky. Jeho zklamání ze mě bylo cítit na kilometry a já ho cítila i v sobě. Pořád mě tížil pocit neúspěchu a selhání, a právě proto jsem si řekla, že do téhle poslední zkoušky dám všechno, co ve mně zbylo.
Vzala jsem do ruky lubrikant a pečlivě si připravila zadeček. Prsty se mi chvěly, když jsem poprvé vzala kolík. Byl větší, těžší, masivnější než ten tréninkový. Na začátku šel hladce, ale čím víc jsem se blížila k jeho nejširší části, tím víc pálilo a bolelo. Zadeček se bránil, svaly nechtěly povolit. Několik minut jsem se snažila vydržet a překonat odpor těla. Nakonec jsem zatlačila, a kolík do mě zaplul celý.
Ten pocit mě dostal – byla jsem plná, úplně otevřená, napnutá na maximum. Těžký kovový kolík seděl uvnitř jako kus železa a já měla pocit, že se mi roztahuje celé tělo. Postavila jsem se doprostřed ateliéru, snažila se vypadat připraveně a čekala na další krok.
On přišel zezadu a bez jediného slova mi nasadil pouta. Byly ze stejného materiálu jako obojek – pevné, ale polstrované plyšem. Řetízkem mi ruce připnul přímo k obojku na krku. „Aby sis nemohla pomoct a zasouvat si ho zpátky,“ řekl chladně.
Pak mě pobídl, abych si klekla uprostřed místnosti, přímo před objektivy, do stejné polohy, ve které jsem byla u klystýru. Klečela jsem nahá, s roztaženým zadečkem, připoutaná, a čekala. Odpočítal nahlas začátek – tři, dva, jedna – a spustil stopky.
Prvních deset minut ubíhalo překvapivě lehce. Kolík seděl uvnitř pevně, svaly ho svíraly a já si na něj zvykala. Nepřipadalo mi, že by mohl sám od sebe někdy vypadnout. Po deseti dalších minutách jsem si už tak jistá nebyla. Zadeček se unavoval, pomalu povoloval a já cítila, jak se uvnitř začíná uvolňovat. Těžký kolík, který do té doby držel pevně na místě, začal pod vlastní vahou pomalu klouzat ven.
Když jsem se blížila k dvacáté minutě, svaly už bolely z toho neustálého sevření. Na vteřinu jsem povolila – a v tu chvíli jsem ucítila pohyb. Kolík popojel ven. Nebyl to velký kus, ale dost na to, abych pochopila, že nesmím povolit ani na okamžik.
Po pětadvaceti minutách jsem už kolík držela jen čistou vůlí. Každá vteřina byla nekonečná. V hlavě jsem křičela: To nemůže skončit stejně jako ta poslední zkouška. Nesmí. To zvládnu. Podívala jsem se na něj – stál přede mnou, ruce zkřížené, oči upřené na mě. V jeho pohledu bylo soustředění i víra, že to dokážu. To mě drželo.
Dívali jsme se na sebe dlouhé sekundy, možná minutu. Bylo to tak intenzivní, že jsem zapomněla na bolest i na kolík. Soustředila jsem se jen na něj, na jeho oči, na to, že mě sleduje. A právě to byla chyba. Jakmile jsem se přestala hlídat, cítila jsem pohyb. Kolík se dal do pohybu. Zadržela jsem dech, snažila se zatnout všechny svaly, ale bylo pozdě.
Rána kovu o tvrdou podlahu roztříštila naše oční spojení. Do té doby se tvářil napjatě, po dopadu se mu rysy zkřivily do zklamaného a otráveného výrazu. Já cítila jen pocit neúspěchu, který mě dnes zasáhl podruhé, ještě silněji než u předešlé zkoušky. Připravovala jsem se, trénovala, a teď jsem to podělala znovu.
Stála jsem uprostřed ateliéru, se sklopenou hlavou, spoutaná, a čekala na jeho verdikt. Chvíli mlčel, pak suše řekl: „Výsledky zkoušek vyhodnotím a dám ti vědět. Teď můžeš jít.“
