Samozřejmě mě zavezla k ní domů. Bránit se jí bylo zbytečné, měla děsnou sílu a nesla si mě jako papír. Hulákání nepomáhalo, že mně unesla a chci pomoc, aby ji zavřeli… taky jsem věděl, že to nemá cenu ale proč jí to ulehčovat. Co mě vytáhla z kočárku, tak jsem akorát poznal, že jsme někde v bytovce a někam mě nese. A zatímco já umím jen plakat a tím dám najevo, že se mi to nelíbí, tak se asi můj řev rozléhal po chodbě a v tom se otevřely dveře a tam nějaký stařík povídá: „tak jste tady“ a my si to tam s bábou napochodovali. Já tam nechtěl, ale musel, utéct jsem nemohl. Tam to vypadalo jak v roce 1970, skoro přesně, jak si já pamatuju u babičky a dědy doma, když žili. I ta ohrada, které říkali postýlka, kam mě šoupla vypadala, že v ní ležela ona, když byla kojenec. A to už se nademnou sklání ten stařík, no jasně že můj „děda“ , v nátělníku a trenýrkách, víc toho na sobě neměl a říká mi: „jo chlapče, užívej si to obskakování, dokud to jde, až vyrosteš, máš útrum“ … a v tom se objeví ve dveřích ta babička a povídá mu: „ty máš co říkat dědku, tebe obskakuju denně, víc jak jeho a kdoví, jestli časem nebudu přebalovat vás oba s tím životem, jaký ty vedeš“ . Děda cosi zamrmlal pod nosem a radši odešel. Já cítil, že v plence nic nemám, ale „babička“ chtěla mít jistotu a šup, už tu plenku ze mě sundala. Očividně byla zklamaná, že v ní nic není, zatímco já konečně mohl nasadit spokojený úsměv, i když teda jsem opravdu nestál o to, aby na mé malé intimní partie vůbec sahala. Tak mně zabalila zpátky do plenky a já se tetelil blahem, že má smůlu. Jenže jak se říká, nic netrvá věčně a mohla uběhnout tak minuta dvě a já ucítil známý tlak… „že ona mi do zadku pustila ten vzduch schválně, abych se pokakal?“ .. a než jsem stačil cokoli udělat, to ze mě letělo jak z kanonu a bylo toho opravdu moc, že i plenka to nedala a já cítil, jak to ze mě leze úplně všudy. Přišlo mi to jako věčnost to kakání, to už nad postýlkou stojí babička i ten děda, protože jak on poznamenal, slyšel divné zvuky. No já měl spíš starosti, kdy to přestane, protože jsem ze sebe dostal snad všechno a ne jen to co jsem od rána jedl . Jen jsem v tom závalu zaslechl, že prý jsem předtím pár dní nekakal a po obědě to bylo poprvé, a teď chce i ten zbytek ven, říkala babička. Děda jí na to řekl, že to nebude čichat a šel pryč. Jen na něho volá, chystej vaničku. No jak jsem prvně nechtěl, aby na mě sahala, tak jsem si to rozmyslel a tu hnědou věc, kterou jsem měl úplně všude, jsem nechtěl na sobě mít ani sekundu. A jak to smrdělo. „Bože, já to na sobě nechci“ a snažím se nějak z toho vymámit, ale škubavými pohyby do boku tomu nepomáhám a spíš to jen zhoršuju. Je to úplně všude a konečně mě bere babička do náruče i když je jasné, že se taky musí zašpinit a položí mě na pračku a vysléká do naha, poutírá co jde a položí do vaničky s teplou vodou a celého mě umývá. Nic nenamítám a jediné co si přeju, je být zase čistý a v suchu. Prominu jí, že mě drhne úplně všude a konečně jsem zase čistý jak lilie. Sotva mě utřela, už dostávám plenku, chápu ji, ani se nebráním, už jsem toho dneska zažil tolik...
