Probudil se s podivným pocitem. Otevřel oči, ale svět kolem byl rozmazaný. Pokusil se protáhnout, ale jeho ruce a nohy byly krátké, nešikovné a slabé. Pokusil se něco říct, ale z jeho úst se vydralo jen nespokojené zakuňkání. Něco bylo špatně. Velmi špatně.
Něčí ruce ho jemně zvedly. Oči zaostřily na obličej mladé dívky, sotva patnáctileté. Usmívala se na něj, houpala ho v náručí a něžně mumlala: "No tak, broučku, už je dobře, už je dobře."
Chvíli trvalo, než mu to došlo. Nebyl ve své posteli. Nebyl ve svém těle. Nebyl… dospělý.
Byl miminko.
Pokusil se vykřiknout slova "Co se to děje?!", ale vyšlo z něj jen bezmocné zakňourání. Dívka ho přivinula blíž a začala mu zpívat tichou ukolébavku.
Šok a panika v něm narůstaly. Pokusil se přemýšlet racionálně. Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, že šel spát jako obvykle, v těle třicátníka, a teď… teď byl ve zcela jiném těle, v jiném světě.
Nedokázal určit, jestli se ocitl v minulosti, v paralelní realitě, nebo jestli ho postihla nějaká forma reinkarnace. Ale bylo jasné jedno – nemohl nikomu říct, kým je. Nikdo by ho neslyšel. Nikdo by mu nevěřil. Byl prostě miminko.
Dny plynuly a on se stal plně závislým na dívce, která o něj pečovala. Přebalovala ho, koupala ho, vozila ho v kočárku, a samozřejmě ho také kojila. Každý takový okamžik byl pro něj směsicí ponížení, frustrace a zoufalé bezmoci. Ale zároveň nemohl popřít, že byl v bezpečí a bylo o něj dobře postaráno.
Dívka se o něj starala s neuvěřitelnou pečlivostí. Každé ráno ho jemně budila mazlivým hlasem, svlékala mu noční košilku a utírala ho hebkým ručníkem namočeným v teplé vodě. Její ruce byly něžné, když ho přebalovala, a pečlivě se starala, aby se cítil v suchu a pohodlí. Poté ho oblékala do čistých dupaček, přitiskla si ho k sobě a začala ho kojit.
Každý dotek, každé pohlazení bylo tak přirozené a láskyplné, že i přes svou frustraci se v těch chvílích cítil zvláštním způsobem klidně. Když ho nosila v náručí, cítil teplo jejího těla a slyšel tlukot jejího srdce, což ho paradoxně uklidňovalo.
Venku ho vozila v kočárku a při každé procházce mu tiše vyprávěla o světě kolem nich. Ukazovala mu stromy, ptáky, usmívala se na kolemjdoucí a chránila ho před ostrým sluncem. Když pršelo, pečlivě zakrývala kočárek pláštěnkou a jemně ho houpala, aby ho ukonejšila ke spánku.
Večer ho po koupeli zabalila do měkké osušky a položila ho na svou hruď, kde mu zpívala ukolébavky, dokud neusnul. Každý její pohyb byl veden něhou a upřímnou láskou, i když sama byla sotva dospělá.
Časem se začal s dívkou sbližovat. Měla laskavé ruce a něžný hlas. Když na něj mluvila, cítil, že je jí na něm opravdu záleželo. Ale ona nevěděla, že uvnitř toho malého těla se skrývá mysl dospělého muže.
Dny plynuly. Měsíce. Roky. A on rostl. Postupně se učil znovu mluvit, znovu chodit, znovu žít. Ačkoliv to bylo absurdní, byl donucen prožít celé dětství znovu. Ale tentokrát s vědomím, že už to kdysi udělal. A věděl, že přijde den, kdy bude muset čelit rozhodnutí – říct jí pravdu, nebo navždy přijmout svůj nový osud a nechat minulost minulostí.
