Kapitola 1 - Jak jsem zjistila, že houpání není drncání“
Když se Aneta dozvěděla, že bude mámou, představovala si procházky s kočárkem jako z reklamy – modré nebe, usměvavé miminko, šálek latté v ruce, poklidná hudba v uších. Představovala si, že si s ostatními maminkami budou mávat na chodníku, sdílet tipy na plenky a přebalovací tašky, a že malý Filípek bude spokojené miminko, které zavře oči, jen co se kola kočárku dotknou asfaltu.
Realita ji ovšem přivítala jako ledová sprcha v únoru.
První procházka se změnila v noční můru. Filípek nezačal plakat, on se doslova rozezvučel jako siréna civilní obrany. A čím dál od domova byli, tím hlasitější to bylo. Aneta si chvíli říkala, že ho utěší dudlík. Neutěšil. Zkusila ho vyndat z kočárku. To bylo ještě horší – začal se zmítat jako malý krokodýl a řev přešel do nového levelu: hysterický koncert.
„Bože, proč zrovna moje dítě?“ funěla, zatímco tlačila kočárek zpět domů a přeskakovala přechody a kanály jako závodnice v cross-country.
Filípek ztichl až ve chvíli, kdy otevřela dveře bytu.
Další den to zkusila znovu, tentokrát se sebejistotou mírně narušené, ale odhodlané matky. Šla s ním do lesa. Klid, ptáci, stín stromů – ideální prostředí na uspání miminka. Jenže Filípek měl evidentně radši městský ruch. Po deseti minutách se z lesa rozezněl známý tón. Řev, který by vyhnal i divočáky. Vzala kočár a rozběhla se zpět, nadskakující na panelech, zatínající zuby. A tam, těsně před silnicí, najednou... ticho. Usnul.
„Drncání,“ vydechla v úžasu. „To je ono.“
Začala tedy systematicky testovat své nové poznání. Na chodníku nic. Na štěrku mírné funění. Ale jakmile sjela na travnatý pás vedle cesty a začala s kočárkem jezdit jako smyslů zbavená sem a tam, Filípek zavřel oči a klidně odplul do říše snů. A tak se z Anety stala travní jezdkyně – místo promenády v parku kličkovala mezi psími výkaly, projížděla šikmé svahy, překonávala kořeny stromů a vyhýbala se běžcům, kteří na ni hleděli jako na šílence.
Postupně si vytvořila systém. Když Filípek začal ječet, najela na trávu. Pokud nezabralo drncání, přidala zadní kola. Stačilo pár sekund „wheelie módu“ a miminko bylo jako vyměněné.
Přestože byly dny, kdy si zoufala, plakala do polštáře a přemýšlela, jestli není špatná máma, věděla, že dělá, co může. A pak přišel jeden z těch zázračných okamžiků. Projížděla s kočárkem přes trávník, když se Filípek na moment během řevu probudil. Otevřel oči a podíval se na ni. Aneta se na něj usmála, naplno, vřele, i když byla unavená jako nikdy. A v ten moment... ticho.
Usmál se zpátky. Zavřel oči. A usnul.
Ten úsměv jí zůstal na tváři ještě dlouho po návratu domů.
A tak se naučila brát kočárkování jako výzvu, ne jako prokletí. Že každá maminka má jiný příběh a někdy je ten její trochu víc… drncavý. Ale i ten má své kouzlo. A hlavně – to nejhlasitější miminko na sídlišti se jednou promění v kluka, co už nebude chtít jezdit s mámou vůbec nikam. A pak bude ráda za každou vteřinu, kdy s ní byl. I kdyby u toho ječel jako pavián.
Kapitola 2 – Rady nad zlato
Jednoho odpoledne, když už měla Aneta v malíčku všechny triky kočárkového přežití – od travnatých rallye až po zadní kola – vyrazila do parku, který se hemžil jinými maminkami. A právě když sjížděla s Filípkem z cesty směrem k ověřenému pásu zeleně, zahlédla známou tvář.
„Anet! No nazdar!“ zvolala Tereza, její kamarádka z gymplu, která teď žila o dvě ulice vedle. Měla vlasy dokonale vyfoukané, čerstvý make-up, a v ruce kelímek s latté. Vedle ní se batolilo dítě z reklamy – tiché, šťastné, se šátečkem s medvídkem a bio piškotem v ruce.
„Terezo!“ Aneta se pokusila o úsměv, ale byl to spíš křečovitý škleb. V tu chvíli se Filípek v kočárku zavrtěl a nasadil svůj válečný pokřik.
Tereza zvedla obočí. „On takhle křičí pořád?“ zeptala se, jako by právě objevila nový druh primáta.
„Jen když nedrncám,“ odpověděla Aneta suše a začala s kočárkem kličkovat po trávě. Filípek se rozjížděl, plíce měl jako operní pěvec.
„Tak ho přece vezmi do náruče. To je jasný, miminka chtějí cítit blízkost. Ty moderní mámy jste nějak moc... praktické,“ pronesla Tereza a usrkla kávu. Její dítko si mezitím začalo klidně stavět kamínky.
Aneta se zarazila. Pootočila se k Tereze s výrazem napůl pobaveným, napůl vražedným. „Chceš si to zkusit?“
Tereza znejistěla. „Jako… co přesně?“
„Kočárek. Drncání. Přes trávník. Vyhýbat se psím bobkům a přitom přežít. Jestli máš tak jasno, že ho mám jen pochovat, zkus si to. Tady máš kočár. Mistryně teorie, pojď mezi nás praktiky.“
Než se Tereza stihla bránit, Aneta jí podala madlo kočárku. Filípek přidal na síle, jako by měl vlastní zesilovač. Tereza se rozpačitě rozhlédla, vzala kelímek do zubů a začala tlačit kočárek.
„Tak... doprava, ne? Jako, po trávě? Fakt?“ zamumlala.
„Jo. A bacha na to blátivý místo. A tamhle vlevo je pole psích min – tomu se vyhni obloukem.“
Tereza se rozjela. Její ladný krok se rychle změnil v podivné podupávání, jako když modelka v lodičkách běží po poli. Filípek nejprve zesílil řev, pak najednou... ticho. Usnul.
Tereza zastavila. „Počkej. To... to vážně funguje?!“
Aneta si s vítězným úsměvem vzala zpět kočárek. „Vítej v klubu. Když to nehoupe, musí to drncat. A někdy pořádně.“
„No teda...“ Tereza si otřela pot z čela. „To je jak... fyzická výchova s kočárkem. A já si myslela, že mateřská je dovolená.“
„Jo, to jsem si taky myslela,“ pronesla Aneta a obě se rozesmály.
Zbytek procházky strávily společně, Tereza opatrně šlapající vedle Anety, která vedla uspávací jízdu mezi stromy. Filípek spal, ptáci zpívali, a když míjely další maminku s pokojně spícím novorozencem a latté v ruce, Aneta jen zamrkala na Terezu.
„Tohle je fotka. My jsme zákulisí.“
A obě věděly, že se právě zrodilo nové pravidlo mateřství: Nikdy nesuď jinou mámu, dokud si nezažila její procházku s kočárkem.
Kapitola 3: Nákupní mise s autosedačkou
Aneta přišla na to, že nákupy s kočárkem jsou jako hrát Tetris v reálném čase – mezi regály, mezi lidmi, mezi výkřiky. A prohrává se velmi hlasitě.
Po několika traumatických pokusech, kdy Filípek řval mezi ovocem a mléčnými výrobky jako hlásná trouba, rozhodla se přejít na „mise s autosedačkou“. Ne že by to byla oáza klidu, ale aspoň mohla manévrovat mezi regály bez toho, aby se snažila otočit pětimetrovou plachetnici.
Malý Filípek sice v autosedačce moc dlouho nevydržel, ale když měl výhled na svět, chvíli byl spokojený.
Jenže... trvalo to zhruba deset minut. Takže Aneta musela být rychlá jako ninja – věděla přesně, kde co leží, nacvičené trasy mezi mlékem, plenami a zeleninou. A hlavně: vyhýbat se důchodcům, kteří z neznámého důvodu vždy zablokovali celou uličku u dětské výživy.
Jakmile Filípek začal natahovat, věděla, že má dvě minuty. Tři, pokud podá dudlík. A pak začínal koncert, který přehlušil i pípání pokladen. Lidé se otáčeli, někdo se usmíval s pochopením, jiní odcházeli o tři uličky dál.
Největší výzva ale byla u pokladny. V tu chvíli Filípek obvykle přešel z nářku do čistého zoufalství. Aneta se snažila vše naházet na pás, zatímco s jednou nohou houpala autosedačku a druhou hledala peněženku. Prodavačka jí podávala účtenku s výrazem, jako by právě přežila hurikán.
Doma si Aneta nalila zbytek studené kávy a řekla si, že příště objedná online. Ale věděla, že to stejně zkusí znovu. Protože doufala, že jednoho dne se ten řev změní na tiché mručení. A protože... no, máslo si samo nepřijde.
Kapitola 4: U doktorky – čekárna zoufalství
Byl to den, kdy měl Filípek první očkování. Aneta vstávala ve stresu už v pět ráno, a přesto se jim podařilo dorazit k pediatričce s desetiminutovým zpožděním.
V čekárně seděly další matky – některé s výrazem zenových mnichů, jiné připravené ke startu na sto metrů.
Filípek byl zatím ticho. Pozoroval okolí s výrazem malého filozofa.
„Třeba to dneska klapne,“ zašeptala Aneta a vytáhla hračku. Prvních pět minut klapalo. Pak přišla jiná maminka s dvojčaty a jedno z nich začalo brečet. A to bylo jako spouštěcí mechanismus.
Filípek se rozjel jako siréna. Ani dudlík, ani šustící knížka, ani „božátko, co tě trápí“ nezabraly. Aneta měla chuť vytáhnout bílé plátno a mávat jím nad hlavou.
Starší paní s vnoučetem se k ní naklonila: „Zkuste mu dát čajík, to pomáhá.“
Aneta se usmála. Čajík. Při představě, jak vytahuje v čekárně rychlovarnou konvici, jí zacukaly koutky.
V ordinaci Filípek konečně usnul – ale jen na pár minutek, dokud mu nepíchli injekci. Probudil se křikem, který by zvedl i jezevčíka v narkóze. Doma pak celý den prospal. Aneta taky – oběma padla hlava, jakmile si lehli.
Kapitola 5: První výlet autem – a tatínek zasahuje
„Chceš jet na výlet?“ zeptal se Honza, Anetin partner, s nadšením, které bylo podezřelé.
„Jako… my? Všichni tři?“ ujistila se Aneta.
„Jasně! Vezmeme malýho k rybníku. Trochu přírody, vzduchu, bude to pohoda.“
Aneta si v hlavě promítla poslední výlety – hysteráky, pláč, kličkování mezi stromy. Ale na druhou stranu – Honza jel taky. A bylo načase, aby si to trochu zažil.
Balení trvalo dvě hodiny. Taška s plenami, náhradní oblečení, ubrousky, mlíčko, hračky, deka, autosedačka, kočárek… Aneta měla pocit, že nejedou k rybníku, ale na měsíc.
Cesta začala dobře. Honza si pískal, rádio hrálo, Filípek pozoroval krajinu.
Po dvaceti minutách – první zastávka. Pláč. Přebalit. Dát mlíčko. Jet dál.
Po dalších deseti minutách druhá vlna – tentokrát tichá, ale rostoucí. Honza zastavil u lesa.
„Hele, zkusíme ho vyvětrat. Ty říkáš, že pomáhá drncání, ne?“
Aneta se dívala, jak Honza statečně vytahuje kočárek a nese ho přes výmoly na polní cestu.
„To je dobrý, on to má rád takhle…“ povzbuzovala ho Aneta s úsměvem.
Honza běžel po polní cestě jako medvěd s kolečkovým kufrem. Za pět minut byl zpocený, Filípek konečně ticho.
„Tohle je šílenství,“ vydechl Honza.
„Vítej do klubu,“ řekla Aneta a vytáhla termosku s kávou.
Výlet skončil dobře – Filípek usnul, Honza pochopil, a Aneta si na chvíli připadala jako superhrdinka.
Kapitola 6: Přebalovací incident u tchyně
Aneta už několik týdnů odkládala návštěvu u tchyně. Ne snad že by ji neměla ráda – ale kombinace novorozence, kojicího trička a sterilně uklizeného bytu s krajkovými dečkami jí naháněla větší hrůzu než kontrola z finančáku.
Ale nakonec to přišlo.
„Přijeďte na oběd, udělám vývar a svíčkovou,“ psala tchyně.
„My ani jíst nebudeme stíhat, malej má koliky,“ odpověděla Aneta.
„Aspoň kafíčko a buchtu, to vám neuškodí.“
A tak v neděli ráno sbalili celou přebalovací výbavu, dvě náhradní bodyčka, ručníky, a tři plenky „pro jistotu“. Honza naložil kočárek do auta, Filípek byl výjimečně tichý, takže měli – falešný – pocit klidu.
Už ve dveřích je přivítala vůně vývaru a kritické oko tchyně.
„Tak pojďte dál! No ukaž se, Filípku, copak maminka zase zapomněla čepičku?“
Aneta se zhluboka nadechla. Tohle přežije. Maximálně si pak doma pobrečí do polštáře.
Filípek chvíli koukal, pak spustil. Hlad. Aneta vytáhla kojicí polštář a decentně zalezla do obýváku.
Tchyně přiběhla s dekou: „Tady, ať máš soukromí. Ale bacha, je to nový potah z Itálie.“
Filípek se přisál a hltal, jako by byl na maratonu. Jenže ouha – ve chvíli, kdy si Aneta chtěla konečně usrknout kávy, se ozvalo podezřelé „brrp“ a následně teplý proud, který překonal hranice plenky i bodyčka a statečně postupoval dál.
„Ne! Ne! NE!“ sykla Aneta. Snažila se zachránit situaci, ale bylo pozdě. Kojicí tričko nasáklo jako houba, Filípek měl výraz buddhistického mnicha, kterému je všechno jedno.
Do toho vtrhla tchyně. „Copak? Potřebuješ pomoct?“
Aneta zvedla pohled. „Teče nám zadek. Doslova.“
Tchyně ztuhla. Pak se vzpamatovala. „Přebalovací podložku máš?“
„Jo… teda měla bych... někde... ve druhé tašce… nebo v kufru auta?“
Začalo přebalování přímo na jídelním stole – improvizovaně, s utěrkou pod zadečkem a výrazem, že už nejde o přežití, ale o čest. V polovině procedury Filípek pocítil další vlnu euforie a zlatý proud zasáhl nejen nový ubrus, ale i telefon položený vedle.
Tchyně ztuhla. Honza utekl do kuchyně. Aneta se rozesmála. Hystericky.
„Hele... říkali, že mateřství je plné radosti. Jen neříkali, že přijde ve formě fontánky.“
Tchyně na okamžik ztuhla – a pak, k Anetině absolutnímu překvapení, vyprskla smíchy taky.
„No vida. Honzík mi to taky dělal. Tenkrát jsem si myslela, že už nikdy nebudu mít čistý ubrus. A podívej – přežila jsem to. A on taky.“
Zbytek návštěvy proběhl překvapivě klidně. Tchyně vytáhla staré ručníky „na pohotovostní případy“, Aneta konečně dopila kávu a Filípek usnul v náručí, naprosto spokojený se světem.
A když odcházeli, tchyně jí pošeptala: „A příště ti připravím karimatku a plastový ubrus. Pro jistotu.“
