Honza najednou slyší cvaknutí dveří, ucítí závan čerstvého vzduchu a za korbou vidí najednou modré nebe. Začne zase mžourat a lehce se hýbat ve vaku. S plnou pusou při pohybu lehce zavzdychá úplně spontánně. Najednou se zastaví a přichází druhá osoba. „Tak Jirko, jestli se dneska zvládneš postarat o Honzíka, je to známka toho, že jsme Tě vychovali dobře a budeš tu poslední den. Jestli zklameš, budeš mít celý pobyt od znovu a tam, kde je dneska Honzík budeš zítra Ty! Rozumíš?“ „Ano, slečno, rozumím a udělám maximum, abych nezklamal.“ Honza zase nevěřícně kouká do nebe, ani neví, kam se dívat. Ale tím, že mu zbývá jen sluch, čich a hmat jsou tyto smysly tak intenzivní, že ho to vzrušuje i přesto, že se před chvílí udělal. „To není možný.“ Pomyslí si…
„Ahoj Honzíku, jedeme nakoupit a pak půjdeme k pár přátelům na návštěvu, doufám, že budeš hodný! Kdyby se Ti cokoliv stalo, neboj se, postarám se o Tebe. Přeci jen chci být už pryč! V tom vaku, jak jsi nyní jsem byl asi týden v kuse, tak doufám, že už jsem na konci. Tak jedeme.“ A najednou se kočárek opět rozjel. Honza leží, je dole vzrušený a cítí to stažení okolo sebe. Radši mlčí a jen se kouká nahoru. Jsme v parku pomyslí si, vidí matně stromy a tak počítá. Než však dojedou na konec parku, zavírá oči a usíná. Jirka se na něj koukne, pousměje se, že je vše v klidu. Jen mu vytáhne trošku deku k bradě, aby Honzíkovi nebyla zima a jede dál.
Jirka jede do obchodu, kde dostal nákupní seznam věcí, které má dovézt jako důkaz toho, že je natolik vyspělý a vychovaný, že může být propuštěn. Je v celku rád, že mu Honza usnul a proto trošku zrychlil, aby jej neprobudil a v klidu si nakoupil. Přišel k supermarketu a ze své zkušenosti, když takto ležel hned odkryl deku a rozepnul fusak. Začal být trošku v rozpacích, protože najednou měl před sebou Honzu ve vaku a vše šlo vidět. Podíval se kolem sebe a tak na Honzu jemně položil deku, aby nebyl úplně vidět. Když zajel do obchodu, Honza se začal vrtět a Jirka trošku znejistěl. Nechtěl nic pokazit, tak zrychlil s nákupem. Jenže co nechtěl se stalo.
Honzu probudil pocit na velkou, který už ho trápil před tím. Najednou otevřel oči a viděl strop, začal se zase vrtět až ze sebe odkryl tu deku zatímco byl Jirka otočený k regálu. „Nekoukej tak na něj, chudák…“ Slyší najednou kolem sebe, ale ani nevidí kdo to říká. Když to Jirka uslyšel, otočil se a viděl přes korbu shrnutou deku a tam vrtícího se Honzu. Hned zčervenal zatím co Honza začal tím vším huhlat s plnou pusou. „To musí být náročné se starat takhle o někoho nemohoucího co?“ Lidé okolo pokračují. Jirka musí zachránit celou situaci: „Je to náročné, co Vám budu povídat. Tady v tom vaku má Honzík pocit bezpečí, proto je v něm takhle nejčastěji, aby byl v klidu. Jinak hrozně řádí a je k neudržení.“ Povídá. Když to Honza slyší kouká bloudivými pohyby očí kolem sebe, začne huhlat ještě víc, což zintenzivní zájem okolí a dostávají se všichni do začarovaného kruhu. Jirka hned vezme deku a před všemi lidmi jej přikryje: „Neboj Honzíku, nic se neděje, lidi jsou jen unešení jak šikovně to všechno zvládáš.“ A po zakrytí mu deku vyhrne až pod bradu, kterou tam zasune. Honza sice zklidní svůj dech, huhlání a pohyby, které vypadají jako nekoordinovaně ve vaku, ale pořád cítí něco ve svém konečníku. Cítí, že to už taky dlouho nevydrží, a tak se začne zase kroutit v korbě, aby to alespoň na chvíli prodloužil. Jirka si myslí, že to je stále tím, co se dělo, tak se snaží jej utišit. A v tom přijde chvíle zlomu. Honza to pustí do plenek v obchodě. Pomalu zase vydechne, když cítí uvolnění, ale zase se pořádně prodechne po tom, co ví, že je v obchodě podělaný do plen v kočáru bez možnosti cokoliv udělat. Jirka to najednou ucítí. „Do prdele, teď ne Honzo….“ Řekne a zrychlí nákup. Snaží se jezdit uličkami, které jsou nejméně frekventované. Honza stále leží přikrytý pod dekou a vidí jen světla, když cítí plné pleny, tak začne brečet. Jirkovi cesta k pokladnám přijde jako nekonečná.
Když viděl výraz prodavačky, která se podívala do kočáru a v něm viděla plačící osobu, která jen huhlá, slzy v očích a ucítila to všechno, přál si jen zaplatit a pláchnout. „Myslím pane, že byste se měl o toho chudáka víc postarat.“ Pronesla. „To, že se pokadil neovlivním, koukejte jak je nemohoucí, je kompletně závislý na moji péči! Starám se o něj sám, tak místo takových rad bych ocenil spíš něčí pomoc.“ Jirka odpověděl trošku zvýšeným hlasem ve smyslu, že prodavačce do toho nic není. Jen odpověď, kterou dostal nečekal ani Honza. „Víte, že to není špatný nápad?“ Pracovala jsem jako ošetřovatelka, tak Vám můžu pomoci. Za hodinu končím. Teď ho ale běžte někam přebalit.“ Když to Honza uslyšel začal brekem huhlat ještě víc a kouknul očima směr pokladna. „A kde to můžu provést?“ zeptal se mezi tím Jirka. „Běžte támhle do těch dveří a já hned dojdu, pomůžu Vám. „Jirka se pousmál, jelikož to celkem vyřešilo jeho strast a obavy z toho, zda to sám dokáže. Honza strnul až z toho přestal brečet. Najednou se kočár rozjel a za chvíli stál u zdi. Najednou viděl nad sebou dvě siluety, na které se zase podíval nepřítomně. „Kde máte rukavice, plenu a další věci?“ slyšel ženský hlas. „Tady je všechno v této tašce.“ „A jak se jmenuje?“ „Honza.“ „Tak Honzíku, neboj se ničeho, jenom přebalíme.“ A odkryla u toho deku. Před ní byl najednou Honza v celém vaku. „Páni, to je hezký vak. Proč ho má?“ zeptala se. „No to je na uklidnění, má jej pro zvýšený pocit bezpečí a aby se neporanil.“ Odpovídá už zkušeně Jirka. Prodavačka projela rukou přes vak po těle až k zipu. „Moment, to budete dělat tady u pokladen?“ zarazil se Jirka. „Né, jen chci vědět, jak to tady je s přístupem.“ Honza strnule dál leží a čeká co bude. Už je mu to asi všechno jedno a přeje si jen, aby už měl čistý plíny. Najednou se kočár rozjede: „Počkejte tady, hned jsem s Honzíkem zpět.“ Cvaknou dveře, kočár zajede dovnitř a zacvaknou se. Najednou se začne rozepínat zip.
„Tak, teď Ti to takhle rozepnu, ničeho se neboj.“ Honza je tak strnulý z toho všeho až mu začne trnout jeho nádobíčko. Rozepnou se plenky a dojde k otevření. „Páni, to je ale nadílka, to jsi musel držet hodně dlouho.“ A vůbec nereagovala na to, co před sebou viděla ve stoje. Jakoby ji to vůbec nepřekvapilo. Šly vidět zkušenosti, plínu sundala, bylo slyšet odhození, nasazení nové: „Zkusíš zvednout zadeček?“ Tak jej Honza zvedl a vůbec nebylo divné, že člověk, který tam před ní ležel s takovým omezením tam leží se stojákem a vyhoví výzvě. Najednou cítí chlad. „Tady proti opruzeninám a jen to zapneme a je hotovo.“ Zapne plenku, vak, přikryje dekou, zase jí hezky ohne pod bradou, aby byl Honza celý schovaný a vyjede. „Tady ho máte, šikula to zvládl skvěle.“ „Moc moc děkuju, zachránila jste mě.“ Povídá Jirka. „No a jestli chcete pomoct, tak za hodinu jsem po službě a můžu Vám ještě pomoct. S takovými lidmi jsem vždy ráda spolupracovala a pomáhala jim.“ „To byste byla zlatá, moc děkuji, tak já počkám v párku tamhle na lavičce, nebo v kavárně naproti.“ „Okay, budu se těšit. Měj se hezky Honzíku a nezlob.“ Během toho Honzovi projede přes celé tělo rukou až ke tváři. Honza se zase zavrtí, prodechne. Najednou jde ruka zpět přes jeho nádobí, kde je menší hrbol i přes plenku. Ale slečna nedá vůbec nic najevo, že by si něčeho všimla.
Pokračování příště...
