NASHLEDANOU. NASHLEDANOU.
To raději ne, pomyslíš si.
Obratem zazněla nevyhnutelná otázka. VÍŠ, PROČ TA PANÍ PŘIŠLA? Kýveš na souhlas.
Právě začal příliv a tvůj tichý úkryt se začíná plnit mořem. Mokrým studeným mořem STUDU. Věříš, že tvůj úkryt tě ochrání. TICHO je tvým ochráncem.
Rodiče naléhají. Hladina stoupá.
Nerozumí. Chtějí vysvětlení. Také se stydí. Zlobí se na tebe. Proč jsi kradl? Proč dudlík? Proč, proč, proč. Taky bys to rád věděl. MLČÍŠ.
TICHO je tvým spasitelem. Už VÍŠ, že se neutopíš. Jenom pořádně vykoupeš. Ve vlastní šťávě. Ve vlastním studu. Hlavu máš nad hladinou. A dýcháš.
A MLČÍŠ. Dlouhé minuty. Nekonečné minuty.
Výslech končí slovy UŽ TO NIKDY NEDĚLEJ! Kývneš na souhlas a odcházíš pryč. Do svého pokoje. Do svého úkrytu.
Je to za tebou. Je to pryč. Přežil jsi bouři. Příliv skončil. Ležíš vyčerpaný na bolavé skále v jeskyni, sotva dýcháš.
Než zavřeš dveře, slyšíš ještě babičku, jak říká rodičům TAK JÁ MU TEN DUDLÍK KOUPÍM…
Konečně něco, co tě dnes zahřálo. BABIČKA ROZUMÍ. Sice bys to nepřipustil, ale tebe se stejně nikdo ptát nebude. Rodiče mají jasno. Vždyť je ti 9 let!
JE TI 9 LET. Jsi na to tak pyšný, UŽ třeťák.
Zase se stydíš. Před sebou. Za sebe. Ale za dudlík v puse bys dal skoro cokoliv.
Pomalu vylézáš z jeskyně a rozhlížíš se po ostrově. Bouře je pryč. Slunce ale ještě nehřeje. Celý ostrov leží v tiché těžké mlze. V jednu chvíli se závoj mlhy trhá a ty v dálce zahlédneš nová mračna. Nová, a mnohem děsivější.
Padáš na kolena a zvracíš.
Domů přišli. Do školy přijdou taky.
