Abdl > Příběhy

Úraz na horách II

(1/1)

nitra:
Večerní klid na nemocničním oddělení přerušilo jen tiché klepnutí na dveře. Martin, který se pomalu připravoval ke spánku, se trochu nadzvedl na polštáři, když vešla Markéta. Byla jiná než ve službě – místo záchranářského mundúru měla na sobě jednoduché džíny a světlý svetr, vlasy rozpuštěné a jemný, téměř hřejivý úsměv na tváři. Najednou vypadala elegantně a žensky.
„Ahoj, Martine,“ oslovila ho tiše, aby nerušila noční klid. „Říkala jsem si, že se zastavím, než půjdu domů, podívat se, jak se ti daří.“
Martin se lehce pousmál, nejistý, co odpovědět. „Děkuju… je to lepší,“ řekl tiše. „Nohy teď moc neovládám, ale… už to tolik nebolí.“
„To je hlavní,“ přikývla a přisedla si na kraj jeho postele. „Jen odpočívej, všechno ostatní přijde.“
Chvíli si povídali. Markéta se ho vyptávala, jak se cítí, jestli mu něco nechybí, a zlehka prolomila jeho plachost drobnými historkami z práce. Byla tak přirozená, že i Martin postupně zapomínal na svou nervozitu. Tedy až do chvíle, kdy se na něj naklonila o něco blíž a tišeji se zeptala: „A jak jste zvládli ten… diskrétní problém?“
Martin okamžitě zrudl. Nevěděl, co říct. Nakonec jen hlesl: „Dobře. Sestřičky… byly moc hodné.“
Markéta se pousmála a položila mu ruku na předloktí. „To ráda slyším. Nemáš se za co stydět, víš? A podle toho, co mi říkaly, jsi byl statečný.“ Když si všimla, jak Martin zahanbeně odvrací pohled, dodala jemným tónem: „Víš, mně to přišlo roztomilé.“
Překvapeně se na ni podíval. „Roztomilé?“ zopakoval zmateně.
„No jasně,“ přikývla Markéta s úsměvem. „Vidíš to moc dramaticky. Pro všechny zdravotníky jsi prostě pacient, o kterého je potřeba se postarat.. A tohle je jen drobnost.“
Pak se na chvíli odmlčela, jako by váhala, ale nakonec tiše dodala: „A jsi teď v suchu?“
Martinovi se znovu nahrnula krev do tváří. Chvíli se nezmohl na slovo, a pak téměř neslyšně zavrtěl hlavou. „Já… zvládnu to… sám,“ zašeptal, ale jeho hlas byl tak slabý, že mu ani sám nevěřil.
Markéta se postavila, pořád se usmívala, ale tentokrát o něco rozhodněji. „No tak se o to postaráme,“ oznámila. Nečekala na jeho odpověď a rychlým krokem odešla z pokoje, než stihl protestovat.

Za chvíli se vrátila. V rukou držela čistou plenku, balíček vlhčených ubrousků a tubu krému. Martin na ni zíral s kombinací studu a bezmoci. „To..vážně… nemusíte to dělat,“ pokusil se protestovat, ale jeho hlas zněl téměř prosebně.
„Ššš,“ tišila ho jemně. „Je to maličkost. Uvidíš. A nevykej mi. Jsem prostě jen Markéta.“

Sebejistě odhrnula přikrývku a Martin si uvědomil, že pod ní nemá nic kromě samotné plenky. Když mu ji začala rozepínat, ztuhl studem a pevně zavřel oči.
„No tak, nemusíš se stydět,“ uklidňovala ho, zatímco mu plenku jemně sundávala. Její ruce se dotýkaly jeho pokožky s takovou samozřejmostí a rychlostí, že ani neměl čas protestovat. Nanášela krém, pečlivě ho roztírala a přitom se usmála, když její prsty zavadily o jeho citlivé místo.
„To je ale hezký cvrček,“ prohodila hravě a pohledem spočinula v jeho klíně. Martinovy tváře hořely tak, že by to snad stačilo osvětlit celou místnost.
„Markéto… prosím…,“ zašeptal, ale znělo to spíš jako nejasná směs prosby a zoufalství.
Ona však nedala najevo ani špetku rozpaků. Jemně mu zapnula novou plenku, uhladila ji, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě, a přikryla ho zpět dekou. Pak se k němu sklonila, pohladila ho po tváři a s úsměvem zašeptala: „Máme hotovo. A teď spi, Martine. Zítra se na tebe zase přijdu podívat.“
Než odešla, naklonila se ještě blíž a lehce ho políbila na rty. „Dobrou noc.“ Pak se otočila a tiše vyšla z pokoje, zatímco Martin zůstal ležet. Zcela konsternovaný a rudý studem. Ale - vlastně to bylo fajn.

 Druhý den v nemocnici začal poklidně, ráno dostal jen další kapačku od bolesti a normální snídani. Bolest v noze tak byla snesitelná. Na pokoji byl sám, což situaci aspoň trochu usnadňovalo, nemusel snášet pohledy ostatních pacientů na svou ostudu, když s ním sestry manipulovaly. Měkké plenky mezi jeho nohama a vědomí, že na sobě něco takového musí mít, a že to celý personál, který o něj pečuje, ví, jej zahanbovalo. Bylo to ponižující a zároveň neuvěřitelně zvláštní. Něco se mu na tom skoro líbilo – možná ta směsice hanby a skutečnost, že ho ošetřují a věnují mu péči, kterou by nikdy nečekal.

Dopoledne za ním přišla starší sestra Alžběta, aby zkontrolovala stav plenky. Byla zkušená, klidná a pečlivá. Tentokrát ale nepřišla sama – doprovázela ji dvojice mladých studentek, které měly na oddělení praxi. Obě dívky vypadaly nervózně, ale snažily se působit profesionálně. Martin se snažil nevnímat jejich pohledy, když ho požádaly, aby se odekryl, a ony ho mohly zkontrolovat.
„Dobrý den, Martine,“ začala Alžběta, zatímco si oblékala rukavice. „Máme tu dnes dvě studentky, které se zaučují. Pokud budete souhlasit, pomohou mi s vaší hygienou a ošetřením.“

Martin zrudl. Nechtěl nic víc než se propadnout do země, ale nemělo smysl protestovat. Jen kývl a pokusil se zamaskovat své rozpaky.
Alžběta se otočila na dívky a v klidu je instruovala. „Nejdříve opatrně otevřeme plenku. Jemně, abychom pacienta nezranily a pokud možno nic neušpinily.“
Jedna z dívek, brunetka s culíkem, přistoupila a s roztřesenýma rukama začala rozepínat lepicí pásky. „Tak... takhle, že?“ zeptala se nervózně.
„Správně. A teď plenku odklopíme. Podívejte se na stav pokožky v oblasti třísla a hýždí. Je třeba dávat pozor na případné podráždění nebo začervenání,“ vedla ji Alžběta.
Martin zavřel oči, zatímco slyšel, jak se baví o jeho těle, jako by byl jen předmět výuky. Přitom mu každé slovo připadalo neskutečně zahanbující:
„Podívej, na tříslech je všechno v pořádku,“ ozvala se druhá studentka, blondýnka. „A co penis?“
Trochu ho nadzvedni, abys zkontrolovala i varlata,“ radila Alžběta. „Je důležité, aby byla kůže čistá a suchá, jinak by mohlo dojít k opruzeninám.“

Brunetka poslechla a Martin cítil, jak její nezkušené ruce s jistou opatrností uchopily jeho penis. Naštěstí nereagoval, hanba mu to znemožňovala. Na druhou stranu mu přišlo trapné to, že s ním manipulovala mladá dívka a on zůstával tak malý.
„Všechno vypadá v pořádku,“ oznámila brunetka tichým hlasem, z něhož bylo znát, že si stále není jistá.
„Nezapomeňte na anální otvor a hýždě,“ připomněla Alžběta, která mezitím chystala čistou plenku.
Cítil, jak mu chladivý ubrousek přejíždí přímo přes zadní dírku a zachvěl se. Měl pocit, že jestli tohle neskončí brzy, zblázní se. Jeho tvář byla rudá jako rajče a zároveň cítil, že zůstávat před nimi takto odhalený a zranitelný, vystavený v zahanbující pozici, mu přináší vzrušující směsici studu a vzrušení.
Brzy bylo po všem a všechny tři odešly. Ve dveřích se na něj Alžběta ještě otočila a s úsměvem pokývala povzbudivě hlavou. S vděčností její úsměv opětoval. Zavřel oči a celou tu zahanbující proceduru si promítal ještě jednou v hlavě. Vzpomínky a tlak plenky mezi jeho nohama zapůsobily - cítil, jak mu v plenkách tvrdne...

 Večer se vlekl a Martin co chvíli sledoval čas. Doufal, že by snad za ním zase mohla přijít - Ona. Snažil se nedělat si marné naděje, vždyť je jenom jeden z mnoha jejích pacientů, určitě má svůj vlastní život. Seděl a pokoušel se začíst do knížky, ale nemohl ji dostat z hlavy. Když se pak opravdu objevila ve dveřích, nedokázal ukrýt upřímnou radost, že ji vidí. Samozřejmě jí to neušlo… a zahřálo ji to u srdce.

„Jak se má můj pacient?“ zahlaholila vesele. Přišla k němu a krátce jej objala. A neskončila jen u toho. Naklonila se k jeho obličeji políbila jej. Naplno přitiskla svoje hebké, měkké rty na jeho a nechala je tam o chvilku déle. Vycítil, že to nebyla jen zdvořilostní pusa. Ohromilo jej to.

„Jak se máš?“ řekla klidně, aniž by cokoliv vysvětlovala, a začala mu upravovat polštář za zády. „Vypadáš dneska líp.“
Martin mlčky sledoval, jak se jí jemně vlní vlasy, když se nad ním sklání, a cítil, jak krásně voní. Jakmile si Markéta sedla na okraj postele, vzala ho za ruce a zadívala se na něj s upřímným zájmem.
„Tak povídej, jaký jsi měl den?“ zeptala se. „Co noha, bolí?“
„Ani ne,“ odpověděl Martin statečně, zatímco si užíval, že ji má tak blízko. „Už je to v pohodě.“
Ocenila, že nefňuká, bylo jí jasné, že zlomená noha musí bolet. „Myslím, že kecáš“, usmála se mile. „A co personál? Starají se o tebe dobře?“ pokračovala Markéta, aniž by jeho ruce pustila.
Martin přikývl. „Jo, sestry jsou fajn,“ odpověděl. Ale v hlavě měl jedinou myšlenku – že právě Markéta je tím nejlepším, co se mu v posledních dnech přihodilo.

Markéta na něj chvíli mlčky hleděla, jako by zvažovala, co říct dál. Pak se usmála a pohladila ho po ruce. „To jsem ráda,“ řekla tiše, a její hlas zněl tak opravdově, až Martin pocítil, jak se mu na rtech rodí úsměv. V její přítomnosti bylo všechno jednodušší. Cítil se klidný, opečovávaný, a přitom zvláštně šťastný. Tiše spolu rozmlouvali, ani jeden neměl potřebu pustit ruce toho druhého, bylo to tak příjemné a důvěrné…a Martin z ní nemohl spustit oči. Připadala mu nádherná. Zeptal se na její rodinu, zájmy. Děti ještě neměla…a potěšilo ho, že momentálně nemá ani vážnou známost. Pokrčila rameny. Její práce je časově i fyzicky hodně náročná, ale opravdu ji baví a nemá potřebu jít do vážného vztahu. Nebo…aspoň zatím neměla, dodala nejednoznačně a Martin se rozhodl to dál nerozpitvávat. Ptal se na její zájmy, zjistil, že je hodně aktivní a když má čas, ráda chodí po horách…a stejně jako Martin i ona miluje tenis. „Ale taky ráda odpočívám a lenoším v pelíšku!“ zasmála se rošťácky.

„Sama?“ Ta otázka Martinovi vyklouzla z pusy, ani nevěděl tam.
Rozesmála se. Malinko zaváhala… a pak se znovu naklonila a znovu jej políbila. Tento polibek byl ještě delší než ten první, Martin se v něm doslova utopil. Když se od něj odtáhla zpátky, zmlkli a chvilku se na sebe dívali beze slova. Nakonec se zeptala, jestli za ním přišla Hanka. Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Ani jsem nechtěl, za pár dní přece pojedu domů. Volali jsme si přes den.“ Přikývla a usmála se.

 Její pohled sklouzl po tenké přikrývce, vyboulenina jeho plenky byla patrná jen tomu, kdo o ní věděl. Kývla hlavou směrem k ní. „Co plenka?...Jsi…v suchu?“
Martin cítil, jak rudne. Sklopil pohled, jak by mohl přiznat, že celé odpoledne tajně doufal, že se na to zeptá? Že kvůli ní dokonce sestrám večer neřekl pravdu?
„Ne,“ přiznal nakonec potichu a zahanbeně. „Nejsem.“
Markéta se na něj nenuceně usmála, ani stopa po výčitce nebo rozpačitosti. Naopak , vypadalo to, že ji to dokonce potěšilo. Pohladila ho po ruce a vstala. „Tak to snad zvládneme spolu, ne?“ řekla vesele a začala se rozhlížet po pokoji.
„Podívám se, kde mají všechno potřebné,“ dodala, zatímco otevírala skříňku u postele. Martin ji jen tiše sledoval se směsicí studu a očekávání.

„Tady to je!“ oznámila vítězoslavně, když vytáhla potřebné věci. Přišla k němu zpátky a jemně odhrnula přikrývku. I když věděl, že ho uvidí a svým způsobem si přál, aby se o něj postarala ona, nemohl se ubránit pocitu hanby, když odhalila plenku mezi jeho nohama.
Martin cítil, jak se mu zrychluje dech. Když mu začala rozepínat lepítka po stranách, měl chuť něco říct, nějak tu situaci zlehčit, ale nemohl najít slova. Markéta byla naprosto klidná. Vycítila jeho napětí, zvedla oči k němu a usmála se. „Buď v klidu. Vážně. Já to dělám moc ráda.“

S něžností, která se mu moc líbila, ho očistila a pak pod něj podstrčila suchou plenu. Rošťácky se usmívala když jej začala natírat proti opruzeninám a schválně několikrát šťouchla do jeho penisu a pytlíku. Samozřejmě jej to přivedlo k životu a Markétu to rozesmálo. Vůbec ne posměšně, její smích zněl potěšeně. Chvilku jej podržela v dlani, cítila, jak jí v ní roste a mohutní a dívala se přitom s úsměvem do jeho rudnoucího obličeje. Upravila polohu jeho teď už plně vztyčeného penisu v plence, aby to pro něj bylo pohodlně, přední cíp plenky přes něj pevně utáhla a zalepila, aby nemohla prosakovat bokem. Zapnula poslední lepítko a s úsměvem zahlásila: „Hotovo!“ Její hřejivý pohled ho zahalil stejně bezpečně jako ta plenka.

Martin to nepřiznal, ale uvnitř byl téměř na vrcholu blaha. To, jak o něj pečovala, bylo tak osobní, intimní – a přesto bez jediného náznaku posměchu nebo nepatřičnosti.
„Ale víš co?“ přerušila jeho myšlenky polohlasem, když sáhla do kabelky. „Mám pro tebe ještě jedno překvapení!“
Martin zalapal po dechu, když vytáhla – dudlík! „To snad nemyslíš vážně,“ vyhrkl a okamžitě ucítil, jak mu horkost z tváří přechází do celého těla.
„Myslím,“ odpověděla s úsměvem, který byl najednou trochu rošťácký. „A myslím, že ti bude slušet. No tak, Martine, prosím… Pro mě?“

Kategoricky odmítal, vůbec se o tom nechtěl bavit a ona musela napnout všechny síly a nekonečně dlouho jej trpělivě přemlouvat, aby si ho nechal aspoň na chvilku strčit do pusy. Rudý studem namítal, že není žádné mimino, že je to trapné, ale ona se na něj tak krásně usmívala, lehce ho pusinkovala a přemlouvala, že na tom nic není, že by ho jen chtěla na chvilku vidět s dudlíkem, aby to udělal pro ni, je to jen taková neškodná hra… nakonec k němu naklonila dudlík a jemně ho zasunula do jeho úst. „Vidíš? Nic na tom není,“ řekla měkce a zasmála se.

Martin se cítil rozpolcený – strašně se styděl. Cítil chuť latexu a nezaměnitelný tvar dětského dudlíku v ústech, dokázal si představit, jak trapně musí vypadat. Ale i přes tu krátkou chvíli, kterou se znali, věděl jistě, že v přítomnosti Markéty se cítí jinak než s kýmkoli jiným. Seděla u něj, hladila po vlasech a obličeji, občas zavadila i o kroužek dudlíku, a několikrát za něj i hravě potáhla. Konejšila ho, uklidňovala, ujišťovala jej, že se jí tak líbí. Netrápila jej dlouho, dudlík mu zanedlouho vytáhla a místo něj mu vtiskla ještě jeden dlouhý polibek. Dokonce při něm ucítil špičku jejího jazyku, jak hravě zašmejdila mezi jeho rty. Napadlo ho, že je prostě úžasná, dovolil si lehce obejmout její pružné tělo a chvilku si ji přidržet u sebe.

Když se s úsměvem rozloučila a zůstal o samotě, snažil se vybavit znovu celou její návštěvu. Skoro nemohl uvěřit, že se to skutečně stalo.

mskvor:
Ahoj Nitro,

Moc pěkné pokračování příběhu, díky.

MS

Navigace

[0] Seznam témat