Abdl > Příběhy

Přístav III.

(1/1)

nuk5:
Zabouchl jsi dveře od bytu a sám ses tak zavřel do vězení. Do vězení, ve kterém budeš čekat na večerní exekuci. Na pustém holém ostrově, který během několika hodin zasáhne hurikán. Mračna v dálce oddělující mořskou hladinu a modré nebe tě nenechávají na pochybách.

I když, jiskřička naděje. Stojí všem těm lidem za to, aby si přidělávali práci? S malým klukem. Kvůli korunové položce. Kvůli dudlíku... chceš věřit, že jim to za to nestojí. Tobě by nestálo.

Je brzy odpoledne. Můžeš dělat, co chceš. Ale kamkoli se hneš, tvůj stín je tam dřív. Zakrývá slunce. Ničí radost. Zastavuje dech.

Zdravíš se s babičkou, která u vás nějaký čas bydlí. Mamka přichází s nákupem, jako vždy. JAK SES MĚL? DOBŘE, lžeš. Víš, že lhát neumíš. Máš stažený krk a ztuhlé tělo. STALO SE NÉCO? ptá se tě. Moc dobře ví, že ano. NE, pokračuješ ve lhaní. Nejraději bys utekl.

Sedíš schoulený na břehu ostrova a klepeš se zimou. Doufal jsi, že uschneš a ohřeješ se na sluníčku. To jsi už ale dlouho neviděl. Jeho paprsky neproniknou přes hustá temná mračna. Je jich víc a víc. Níž a níž nad obzorem.

Klepání.

Jdeš otevřít. Táta. Naštěstí. AHOJ. AHOJ. JAK BYLO VE ŠKOLE? DOBŘE.. vracíš se do pokojíku. Táta v kuchyni rozkládá dnešní noviny.

Zvedá se vítr, v dálce udeřil blesk. Začínáš se polohlasem modlit. Přeci je ještě možné, aby se ti to vyhnulo. Nabralo jiný směr. Velké vlny tě vyhání z pobřeží. Rozhlížíš se, hledáš, kde se schovat. Ostrov už jsi obešel tolikrát, jako lev zavřený v kleci. A nikde nic. Modlíš se. Úkryt nebude potřeba. Věříš. Vyhne se mi to. VYHNE. SE. MI. TO. Věříš.

Myšlenka odvrátí bouři. Odvrátí. Musí.

Už je půl sedmý a ještě nikdo nepřišel. Jsi vyčerpaný. Už musí být konec. Už aby byl konec.

Slyšíš výtah. A pak ZAKLEPÁNÍ.

Blesk udeřil do skály přímo vedle tebe. Ohluchl jsi a zasypala tě sprška kamení. OTEVŘETE NĚKDO… neodoláš a jdeš se podívat na místo zásahu. Je tam kráter. A v něm cizí paní. Možná je to ta z obchodu. Nevíš. Nic si nepamatuješ. DOBRÝ VEČER, ZAVOLÁŠ MI RODIČE?

Jdeš pro mámu s tátou. Vlastně jsi rád, že to nesnesitelné čekání skončilo. JE TAM NĚJAKÁ PANÍ A CHCE S VÁMA MLUVIT. Zpoza rohu sleduješ a posloucháš, co se dá. Netrvá to dlouho. Hovor klidně plyne. Klid před bouří.

Cítíš, jak sílí vítr. Spouští se prudký déšť. Vlny se tříští o pobřeží. Blesky začínají vládnout obloze. Je to tady. Nevíš, co máš dělat. Nebudeš dělat nic. NEBUDEŠ DĚLAT NIC.

V kráteru zahlédneš malý otvor. Je to jeskyně. Díky bohu. Schováváš se v ní. Zalézáš až dozadu. Je tam ticho.

TICHO. Venku zuří bouře. TADY JE MOKRO, ALE TICHO. Jsi v bezpečí.

V BEZPEČÍ TICHA.

nitra:
Díky za tuto sérii, máš docela specifický styl, takový heslovitý a metaforický, zaměřený spíš na pocity a emoce, než samotný děj. Je to Tvoje prvotina, nebo už máš se psaním nějaké dřívější zkušenosti? Docela mě zajímá, kam se Tvoje psaní bude ubírat dál.

nuk5:
Ahoj Nitro, díky za reakci. Tohle je můj třetí pokus o to, něco napsat. Předchozí jsem sdílel na jiných stránkách, protože tady jsem měl probémy s registrací. Ale všechny zároveň dávám jako první na svůj web (viz podpis). Jak říkám, je to zatím spíše průzkum bojem a také jsem zvědavý, jak se to bude časem vyvíjet. Za život jsem toho napsal hodně, ale nikoli beletrie. A vždy jsem si liboval v dlouhých a složitých souvětích. Čím jsem starší, tím dělávám více teček. A samotného mne překvapilo, jak silně může znít i holá věta. 

Navigace

[0] Seznam témat