Úraz na horách.
I.
Byl to obyčejný zimní večer, kdy si Martin s přítelkyní Hankou sedli k večeři po dlouhém dni.
Jejich vztah byl jako na houpačce. Občas bylo všechno v pořádku a bylo jim spolu fajn. Jindy mu její náladovost neskutečně vadila a mnohdy musel odcházet a trávit čas bez její přítomnosti. Často přemýšlel, jestli má jejich vztah budoucnost.
Venku začínalo sněžit a na stole voněla horká polévka. Plánovali společný víkend na horách a on doufal, že to proběhne v klidu. Poslední dny se držela a chovali se k sobě hezky. Zachytil její zkoumavý pohled, jakoby se mu chystala něco říct a nevěděla jak na to.
„Co se děje?“ zeptal se a odložil lžíci.
Hanka zaváhala. „Víš... napadlo mě něco, co by nám mohlo ten víkend trošku usnadnit.“
Martin ji podezíravě pozoroval. Hanka byla vždy praktická, ale občas přišla s nápadem, který mu připadal zbytečný nebo přehnaný. „A to je?“
„No... víš, jak jsi poslední dobou říkal, že je to s tím čůráním trochu otravné?“ začala opatrně.
Martin ztuhl. Tohle téma neměl rád. Poslední měsíce skutečně zažíval nepříjemnosti – občas měl problém vydržet dlouho bez návštěvy toalety. Bylo to frustrující, a přestože si to nechtěl přiznat, trochu ho to omezovalo. Ale aby o tom mluvila Hanka? To mu nebylo příjemné.
„Co tím myslíš?“ zeptal se ostražitě.
Hanka si povzdechla a opřela se lokty o stůl. „Já jen, že na horách to není vždycky jednoduché. Když jsi na svahu, všude plno lidí, záchody daleko… nechci, abys tam trpěl.“
„Zvládnu to,“ řekl rychle. „Jako vždycky.“
„Ale co kdyby sis to nemusel komplikovat?“ pokračovala jemně. „Co kdybychom našli něco, jak to vyřešit? Prostě aby ses nemusel stresovat, kdy a kde půjdeš na záchod.“
„Hanko, o čem to mluvíš?“ V jeho hlase byl znát náznak podráždění, ale spíš proto, že tušil, kam míří.
„Pleny,“ řekla tiše, ale rozhodně. „Nemyslím to špatně, Martine. Vím, že se ti to nemusí líbit, ale když si to vezmeš pod lyžařské oblečení, nikdo to nepozná. Bude to jen mezi námi. A ty si ušetříš ten stres.“
Martin se na ni nevěřícně podíval. „Ty chceš, abych nosil plenky?“
„Jenom na horách,“ dodala rychle. „Jen když lyžuješ. Pro jistotu. Vždyť to není nic špatného, Martine. Vždycky říkáš, jak tě tyhle situace znervózňují. Tak proč si to neulehčit?“
Martin si promnul tvář a zhluboka si povzdechl. Ta představa se mu vůbec nelíbila. Plenky? Jako nějaké dítě? V hlavě si přehrával všechny možné scénáře – co kdyby se to někdo dozvěděl? Co kdyby ho někdo viděl? Ale zároveň musel uznat, že Hanka měla pravdu. Na horách byl často nervózní, aby to stihl a tyhle obavy mu kazily zážitek.
„Je to trapné,“ zamumlal.
„Není,“ odporovala Hanka. „Jde jen o pohodlí. Nikdo se o tom nedozví. A když ti to nebude vyhovovat, prostě to už nikdy neuděláme.“
Chvíli bylo ticho. Martin cítil, jak mu srdce buší v hrudi. Nebylo snadné překonat pocit studu, ale Hanka ho nikdy neponižovala. Věděl, že její návrh vychází z upřímné snahy mu pomoct.
„Fajn,“ řekl nakonec tiše. „Ale jen tentokrát. A nikdo se o tom nesmí dozvědět.“
Hanka se usmála a natáhla se přes stůl, aby ho chytila za ruku. „Samozřejmě. Nikdo to nepozná, slibuju.“
Martinovo odhodlání se ale vytratilo, když o několik dní později stál v ložnici a snažil se nasadit si první plenku. Bylo to těžší, než čekal. Necítil se v tom ani trochu přirozeně, a přestože měl přes sebe teplé lyžařské kalhoty, připadal si, jako by měl na sobě obří neonový nápis „podívejte se na mě“.
Hanka vešla do pokoje a zastavila se ve dveřích. Viděla jeho rozpačitý pohled v zrcadle. „Vypadáš dobře,“ řekla povzbudivě.
„To říkáš jen tak,“ odsekl.
„Ne, vážně,“ ujistila ho. „Nikdo nic nepozná, Martine. Slibuju.
Martin stál v ložnici a zíral na bílý kus látky, který mu Hanka položila na postel. V hlavě se mu honily všechny možné výmluvy, proč by to nemusel dělat. Nakonec ale věděl, že jí už slíbil, že to zkusí. A co hůř – musel uznat, že měla pravdu. Byl by to jednodušší způsob, jak zvládnout náročný den na svahu bez starostí.
Pomalým, váhavým pohybem uchopil plenku do rukou a rozložil ji. Jenže už po pár sekundách zjistil, že nemá nejmenší představu, jak ji správně nasadit. Když se pokusil zapnout lepící pásky, něco nefungovalo. Materiál se shrnoval, plenka sklouzávala a všechno to působilo ještě trapněji, než si dokázal představit.
„Hani,“ zavolal po chvilce s povzdechem.
Hanka vešla do pokoje a zastavila se u dveří. Její pohled okamžitě sklouzl k Martinovým neobratným rukám, které zápasily s plenkou. Usmála se, ale ne posměšně – spíš chápavě. „Vidím, že s tím trochu bojuješ.“
„To je na nic,“ zamumlal Martin, snažíc se zakrýt svůj rostoucí stud. „Nevím, jak to nasadit. Nesedí mi to.“
Hanka k němu přistoupila a jemně mu vzala plenku z rukou. „Pojď, pomůžu ti,“ řekla klidně.
Martin ztuhl. „To není potřeba …“
„Martine,“ přerušila ho laskavě, „je to jenom kus látky. Není to žádná ostuda. Lepší, když to uděláme pořádně hned, než abys s tím pak měl problémy na svahu.“
Nečekala na jeho souhlas. Místo toho ho jemně nasměrovala k posteli a pokynula mu, aby si lehnul. Martin si připadal neskutečně trapně, když si položil záda na matraci a musel roztáhnout nohy od sebe. S očima upřenýma do stropu cítil, jak mu horko stoupá do tváří.
Hanka zatím rozložila plenku, požádala ho, aby zvedl boky a podstrčila zadní díl pod jeho zadek. Srovnala celou plenku, aby ležel přímo uprostřed, přední díl pak překlopila přes jeho boky a začala ji upevňovat pomocí lepítek. Nebylo to nic nepříjemného, ale to vědomí jej přesto zahanbovalo.
„Hotovo,“ řekla nakonec a narovnala se. „Zkus si stoupnout a podívat se do zrcadla.“
Martin si sedl a pak váhavě vstal. Cítil, jak mu plenka pevně sedí kolem boků, a ten neznámý pocit byl zahanbující a zároveň zvláštně příjemný. Otočil se k zrcadlu, ale sotva se na sebe podíval, raději sklopil oči.
„Vypadá to dobře,“ řekla Hanka povzbudivě a pomohla mu do lyžařských kalhot. „Nikdo to nepozná. A ty si budeš moct užít den bez stresu.“
Martin přikývl, ale v hrdle měl knedlík. Věděl, že Hanka má pravdu. Přesto se cítil nesvůj. Hanka si všimla jeho rozpaků, položila mu ruku na rameno a podívala se mu do očí.
„Martine,“ řekla jemně, „je to jenom malá pojistka. Není na tom nic špatného. A hlavně – tohle je mezi námi.“
Její hlas byl uklidňující a Martinovi se nakonec podařilo slabě usmát. „Díky,“ zamumlal.
„Za nic,“ odpověděla Hanka. „Teď se převlékni a pojď spát. Ráno nás čeká velký den.“
Jakmile Hanka odešla z pokoje, Martin ještě chvíli stál u zrcadla. Cítil, jak plenka jemně tlačí na jeho genitálie, a každý pohyb mu připomínal její přítomnost. Zhluboka se nadechl a pomalu si stáhl kalhoty. Zůstal stát jen v plence a tričku, při pohledu do zrcadla si připadal směšně.
Tak jak byl, si lehl do postele. Jen na chvilku, sliboval si. Ani nevěděl jak, zavřel oči a tvrdě usnul.
Ráno se probudil a chvíli nevěděl, co je za den. V pokoji bylo ticho, jen tlumený zvuk z kuchyně ho ujistil, že Hanka je už vzhůru. Když se posadil, uvědomil si, že má stále na sobě plenku. S hrůzou si vybavil včerejší večer – jak si říkal, že ji hned po ulehnutí sundá, jenže to nějak nezvládl.
Když Hanka zaklepala a vešla do pokoje, Martin si rychle přitáhl peřinu až k bradě. Hanka měla na sobě už zimní kalhoty a funkční bundu, tváře rozjasněné očekáváním dne na svahu. Překvapeně se zastavila, když si všimla jeho zdráhavého výrazu.
„Ty ji máš pořád na sobě?“ zeptala se pobaveně, ale bez jakéhokoliv výsměchu.
Martin zrudnul a sklopil pohled. „Asi jsem musel usnout,“ zamumlal tiše, sotva slyšitelně. Přes peřinu nervózně svíral ruce a snažil se nedívat Hance do očí.
Ta na chvíli zůstala stát, jako by si nebyla jistá, co říct. Pak se však usmála a pokrčila rameny. „No, hlavně že ses vyspal,“ řekla klidně, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Martin pocítil zvláštní směs úlevy a zahanbení, když se otočila k oknu a začala kontrolovat počasí.
„Bude nádherný den,“ prohlásila nakonec, čímž rozbila napjatou atmosféru. „Užijeme si to.“
Martin rychle využil toho, že se na něj nedívá, vyskočil z postele a zamířil do koupelny, aby se převlékl. Když za sebou zavřel dveře, ulevilo se mu. Hanka to nijak nerozpitvávala, ale být před ní jen v plence mu pořád přišlo trapné.
O pár minut později už stáli u dveří, připraveni na den na svahu. Martin měl na sobě lyžařské kalhoty a bundu, ale myšlenky na ranní rozhovor ho neopouštěly. Hanka se na něj usmála, jakmile vyšli ven do chladného vzduchu. „Dneska to bude super,“ řekla povzbudivě.
Martin přikývl a pomyslel si, že pokud zvládne dnešní den, možná se večer konečně přestane cítit tak nesvůj.
Na svahu bylo živo. Zástupy lyžařů různých úrovní sjížděly kopec, ruch a pokřikování se mísily se zvuky hrčících vleků a svištění lyží na zmrzlém sněhu. Martin se snažil držet tempo s Hankou, která se pohybovala s lehkostí a elegancí zkušené lyžařky. Jeho vlastní pohyby byly daleko méně jisté. A co hůř, stále více se soustředil na jiný problém, který mu nedal pokoj.
Začínal cítit tlak v podbřišku. Už nějakou dobu to ignoroval, doufaje, že se to prostě vyřeší, až zastaví na krátkou přestávku. Ale svah byl dlouhý, a Hanka se očividně chtěla dostat až dolů, než by plánovala zastavit.
Martin na okamžik zaváhal. Plenka, kterou měl na sobě, byla teoreticky připravená na to, co potřeboval. Hanka mu to ostatně sama řekla – „Kdyby náhodou nebyla po cestě žádná toaleta, prostě ji využiješ.“ Teoreticky to znělo jednoduše, ale realita se ukázala mnohem složitější.
Zatímco sjížděli další úsek, Martin si všiml klidnějšího místa u okraje svahu. „Hanko, počkáš na mě dole?“ zavolal na ni, a ona na něj kývla, aniž by zpomalila. Martin se tedy stáhl stranou, zastavil a zhluboka se nadechl. Sníh pod jeho lyžemi zavrzal a ostrý horský vzduch mu vehnal chlad na tváře.
Zavřel oči a pokusil se uvolnit. Ale jeho tělo odmítalo spolupracovat. Všechno, co za celý život považoval za „normální“, mu nyní bránilo udělat to, co od něj vyžadovala tato podivná situace. Každým pohledem na projíždějící lidi ho pohlcoval rostoucí stud. Co kdyby někdo poznal, co se snaží udělat? Jeho ruce se nervózně třásly, a když se snažil pustit tlak v podbřišku, nešlo to.
Musel se soustředit. Stál tam nehnutě, lyže pevně zapíchnuté do sněhu. Pomalu začal přemlouvat své tělo, aby vykonalo svou potřebu. „Je to jen plenka, je to přesně to, proč ji máš,“ opakoval si v duchu, zatímco se snažil překonat vlastní zábrany. Konečně ucítil teplý proud, který se rozléval do plenky. Tlak povolil, a s ním přišel i pocit obrovské úlevy.
Ale ta úleva nebyla úplná. Jakmile se Martin nadechl a otevřel oči, vrátil se do nepříjemné reality. Plenka byla najednou těžší, teplo, které se před chvílí zdálo příjemné, se stalo trapným připomenutím toho, co právě udělal. S každým pohybem si plenku více uvědomoval – její objem, jemné šustění, jak se posunula, když si upravoval bundu.
Vrátil se na svah a pomalu sjížděl dolů za Hankou. Doufal, že si ničeho nevšimne. Ale než se k ní stihl dostat, dostal prudkou ránu zezadu. Náraz, který ho vyvedl z rovnováhy, a Martin skončil ve sněhu. Dítě, které do něj narazilo, leželo vedle něj, leknutím se rozbrečelo.
Zkusil se pohnout, ostrá bolest mu projela stehenním svalem a úplně jej paralyzovala. Při každém pokusu pohnout nohou se mu do těla rozléval palčivý pocit, který mu vehnal slzy do očí. Kluk, který do něj narazil, stále plakal, spíš leknutím, nezdálo se, že by byl taky zraněný. Jeho rodiče mu přispěchali na pomoc. Martin se pokusil posadit, ale ostré bodání ve stehně ho donutilo zůstat ležet.
„Pane, jste v pořádku?“ volala na něj jedna z přihlížejících žen. „Můžete se pohnout?“
Martin jen zavrtěl hlavou a zasyčel bolestí. Za pár minut dorazila i Hanka, která jeho nehodu viděla zespodu a rychle se k němu nechala vyvézt sedačkou. „Martine, co je s tebou? Co se stalo?“ zeptala se vyděšeně.
„Něco s nohou,“ zamumlal Martin mezi bolestnými nádechy. „Nemůžu jí pohnout. Bolí to strašně.“
Hanka se rozhlédla. „Potřebujeme pomoc!“ zavolala směrem k okolostojícím. Jeden z mužů ihned popadl mobilní telefon a kontaktoval záchranáře na svahu. Během několika minut dorazila posádka na skútru a opatrně Martina naložila na přepravní nosítka. Bolest při každém drobném pohybu byla nesnesitelná, a Martin sotva dokázal potlačit sténání.
Když skútr zastavil u dolní stanice, čekala tam již přivolaná záchranná služba. Mladá lékařka s vlasy pevně staženými do copu vystoupila z vozu. „Dobrý den, jsem lékařka,“ představila se rychle, aniž by ztrácela čas, a přistoupila k Martinovi. „Jak se jmenujete?“
„Martin,“ odpověděl s námahou.
„Dobře, Martine,“ přikývla a poklekla vedle něj. „Co se stalo?“
„Narazilo do něj dítě, má problém s nohou,“ vysvětlovala Hanka, zatímco lékařka začala Martina prohlížet.
„Dobře, podíváme se na to,“ řekla klidně a rychle mu zkontrolovala puls, dýchání a ptala se na bolest. „Bolí tě jen stehno, nebo i něco jiného?“
„Jen to stehno,“ odpověděl Martin se zasyknutím. „Nemůžu pohnout nohou.“
„Dobře, Martine, musím ti sundat kalhoty, abych se na to podívala,“ řekla pevným, ale uklidňujícím hlasem.
Martin zrudl. Okamžitě si uvědomil, co se stane, jakmile mu stáhnou lyžařské kalhoty. Hanka mu najednou pevně stiskla ruku. „Neboj, Martine, zvládneme to,“ šeptla mu.
Doktorka zatím netušila, co ji čeká, a začala mu opatrně rozepínat kalhoty. Martinovi se do tváří hrnula krev, zatímco se snažil najít způsob, jak by situaci vysvětlil. Doktorka mu stáhla kalhoty až ke kolenům a v tom okamžiku zahlédla pod svetrem bílé okraje plenky.
Kolem postávající lidé ztichli. Ticho však netrvalo dlouho – někdo se nahlas zasmál. „To je plena?!?!“ ozvalo se posměšně.
Lékařka se na narušitele ostře podívala. „Dejte si odchod!“ řekla nekompromisním tónem. „Tady nemáte co dělat.“
Martin cítil, jak mu hoří obličej. Pohled lékařky však zůstal naprosto profesionální. Jemně ho přikryla dekou. „Neboj,“ řekla klidně, „to není nic, za co by ses měl stydět.“
O několik minut později už ležel na nosítkách v sanitce. Lékařka, která se představila jako Markéta, si sedla vedle něj, připravila injekci proti bolesti a píchla mu ji do paže „Za chvilku už to bude lepší.“ Její hlas zůstal tichý a uklidňující. „Martine, z té věci,“ ukázala pohledem k jeho rozkroku, „si nic nedělej. V nemocnici to zařídíme.“
Martin přikývl, ale jeho tváře zůstávaly zarudlé.
„V nemocnici se o tebe dobře postarají,“ pokračovala. „A já se zase postarám, aby tě vzali hned a všechno proběhlo v pohodě. Rozumíš?“
Její tón ho trochu uklidnil, byla hrozně sympatická, přesto měl pocit, že by se nejraději propadl do země. Otočil hlavu k oknu sanitky, snažil se vyhnout jejímu pohledu a ona neměla potřebu mluvit za každou cenu. Vlastně to vůbec nebylo nepříjemné.
Martinova bolest byla otupená léky, které mu Markéta píchla ještě v sanitce, ale jeho stud zůstával palčivý stejně jako předtím. Když dorazili na urgentní příjem nemocnice, Markéta rychle zorganizovala příjem a ihned zamířila k sesterně, kde diskrétně promluvila se zdravotními sestrami. „Máme tu mladého muže, Martina. Vypadá to na poranění stehna nebo kyčle. Jenže… nosí inkontinenční pomůcky. Potřebuje trochu citlivější přístup.“
Sestřičky přikývly. „Nebojte, postaráme se o něj,“ ujistila ji jedna z nich, tmavovlasá žena s přívětivým úsměvem.
Mezitím Martina přeložili na pojízdné lehátko a převezli do vyšetřovací místnosti. S každým pohybem nohou mu bolest přece jen trochu unikala i přes účinky analgetik, ale jeho pozornost se stále vracela k jediné myšlence – co bude dál, až si sestřičky všimnou jeho plenky? Ležel na zádech, potichu a zahanbeně, zatímco Hanka, která přijela jejich autem a rychle se k němu připojila, seděla opodál a nabízela mu tichou podporu pouhým pohledem.
„Martine,“ oslovila ho sestřička, když vstoupila s dalším kolegyní, „teď se o vás postaráme. Budeme vás muset trochu upravit a připravit na rentgen.“ Její hlas byl klidný, jemný, ale pevný, jako by přesně věděla, jak zacházet s pacientem, který se cítil zranitelný.
„Já… já to zvládnu sám,“ namítl Martin, jeho hlas slabý a rozpačitý.
„Vím, že to není snadné, ale teď je hlavní, abyste byl v pohodlí,“ odpověděla sestřička trpělivě. „Jsme na takové situace zvyklé. A navíc… lékařka záchranné služby nám všechno vysvětlila. Je to úplně v pořádku.“
Martin se pokusil ještě něco namítnout, ale další sestřička, usměvavá blondýnka, která působila spíš jako starostlivá starší sestra, než zdravotník, se k němu přiblížila a jemně mu položila ruku na rameno. „Vážně, Martine, není se za co stydět. Každý z nás má své důvody a tohle je jen detail. Důležité je, abyste byl v bezpečí a v pořádku.“
Martinův pohled putoval mezi oběma ženami. Připadalo mu, že jim může věřit, ale jeho stud byl všudypřítomný. Když mu začaly sundávat lyžařské kalhoty, znovu mu tváře zrudly a raději pevně zavřel oči. Jemné pohyby rukou sestřiček a jejich neustálé uklidňování mu přesto pomohly cítit se o trochu méně trapně.
„Vidíte?“ řekla tmavovláska, když plenku opatrně rozbalila. „Nic hrozného. Teď vás jen trošku očistíme, dáme novou a můžeme na rentgen.“
Martin se odvrátil, zatímco cítil doteky vlhčených ubrousků na své kůži. Všechny pohyby byly jemné, a přestože se propadal hanbou, sestřičky dál mluvily s naprostou přirozeností. Jedna z nich mezitím vyměnila použitou plenku za suchou . „Už jen chvilka“ uklidnila ho.
„Ale… opravdu to není nutné,“ hlesl Martin, když cítil, jak mu nanáší i krém proti opruzeninám na celou oblast mezi jeho nohama. Jeho hlas byl tak tichý, že si nebyl jistý, jestli ho vůbec slyšely.
„Martine,“ řekla blondýnka jemně, „věřte nám. Tohle děláme každý den. Jsme tu proto, abychom vám pomohly.“
Když mu plenku znovu zapnuly a pečlivě uhladily okraje, Martin si oddechl úlevou. Nejhorší má snad za sebou.
S novou plenou ho převezli na rentgen. Sestřičky se postaraly, aby jeho intimita byla po celou dobu chráněna. Nakonec ho převezli do sádrovací místnosti, kde mu lékaři nohu ošetřili nohu a zafixovali.
„Martine,“ ozvala se jedna brunetka, když skončili. „Na pár dní si Tě tady necháme, ale není to taková hrůza. Zvládl jsi to skvěle.“
Martin jen přikývl. Cítil se neuvěřitelně vyčerpaný, ale také nečekaně vděčný za to, jak se k němu všichni chovali.
