Abdl > Příběhy

Víkendová návštěva u tety Aleny II.

(1/1)

nitra:
Ráno bylo pro Honzu kruté. Když Hanka otevřela oči a viděla jeho stále ještě rudý obličej, tiše se usmála. „Dobré ráno, ospalče. Myslím, že je čas sundat tvoje „speciální prádlo“, co říkáš?“

Honza přikývl, ale sotva vstal z postele, cítil, jak ho Hanka bedlivě pozoruje. Stál tam, nahý, s tlustým balíkem plenek v rukou, tváře červené hanbou, a dole… no, zrovna se nemohl chlubit. Hanka si ho prohlížela s potěšením, v očích pobavení, které ho uvádělo do šílenství.
„Teda Honzo…“ zašeptala, ale dál nic neřekla. Naprosto stačilo, jak se na něj dívala. Když vložila plenky zpět do kufru, Honza si vydechl úlevou – jen do chvíle, kdy viděl, že kufr nezavřela. Bavlněné plenky ležely nahoře, zářivě bílé a nápadné.
„Necháme je tak,“ řekla Hanka věcně, jako by o nic nešlo. „Stejně tam patří, ne?“
Honza jí chtěl něco říct, ale neměl slov. Jen sklopil hlavu a rychle se oblékl.

Dopoledne trávil v pokoji. Chtěl se schovat před okolním světem, sledoval výsledky tenisového turnaje na mobilu a snažil se zapomenout na ranní ponižující chvíle. Jenže klid dlouho netrval.

Slyšel kroky blížící se ke dveřím. Otočil hlavu ke dveřím, zvědavý, jestli se Hanka s holkama domluvily na nějakém programu na odpoledne.. Jenže najednou uslyšel její hlas z chodby – a nebyla sama!
„Můžeme klidně zůstat v pokoji, Honzu nebudeme rušit… Mně by to zabralo půl dne.“
Honzovi vyletěl tep do nebes. Oči mu zabloudily ke kufru – zářivě bílé plenky byly stále nahoře, jak je Hanka nechala. „To ne! To ne!“ vydechl zoufale a chtěl vyskočit, aby kufr zavřel. Ale dřív, než se stačil pohnout, dveře se otevřely.
Nejprve vešla Hanka. Jakmile ho uviděla, znovu se na něj podívala tím potměšilým, vítězným pohledem. Její oči sklouzly ke kufru, zářící plenky okamžitě našla, a výraz spokojenosti jí ozdobil tvář.

 „Ahoj, miláčku,“ řekla vesele, jako by se vůbec nic nedělo. „Simča mi jen pomůže zaplést vlasy.“
Honza měl pocit, že omdlí. Za Hankou do pokoje vstoupila Simona. Usměvavá, s dlouhými vlasy spletenými do culíku, nevinná… a naprosto nic netušící.
Hanka už se pohodlně usadila na židli, zářivě se na Honzu usmívala. Simona k ní zezadu přistoupila.
„Kde máš hřeben, Hani?“ zeptala se.

„A jo…“ Hanka chvíli „přemýšlela“, přitom nespouštěla oči z Honzy. Pak se usmála tak mile, že Honza nepochyboval o tom, že vzápětí přijde katastrofa.
„Ah... jasně…“ řekla Hanka a mávla rukou směrem do rohu, kde ležel otevřený kufr. „Bude v kufru, v boční kapse.“

Honzovi ztuhla krev v žilách. Nemohl uvěřit, že to Hanka skutečně řekla. S hrůzou sledoval, jak Simona zamířila ke kufru. Srdce mu bušilo tak silně, že ho skoro slyšel.
Simona otevřela boční kapsu, ale její oči okamžitě padly na zářivě bílé plenky, které ležely nahoře. Zarazila se. Její pohled byl plný zmatku, jakoby si nebyla jistá, co právě vidí.

Honza zrudl až po kořínky vlasů. Chtěl něco říct, vyskočit, zakrýt tu hanbu, ale tělo ho neposlouchalo. V místnosti zavládlo napjaté ticho, jako by se čas zastavil.

„Ehm…“ zamumlala Simona nakonec. Rychle sáhla do kapsy, vytáhla hřeben, aniž by cokoli řekla. Ve tváři se jí zračilo překvapení. Vrátila se k Hance, která si mezitím seděla na židli a probírala se rozpuštěnými vlasy. Stoupla si za ni a dala se do práce.

Hanka pokračovala v lehké konverzaci, jako by nezpozorovala nic zvláštního. Zatímco Simona pracovala, vrhala na Honzu krátké, tázavé pohledy. Honza trpěl. Seděl na posteli, oči zapíchnuté do telefonu, potil se, jak cítil zvědavé pohledy své sestřenice.
Hanka si ho přitom pobaveně prohlížela, koutky úst jí cukaly potlačovaným smíchem. Když se na ni rychle a vyčítavě podíval, bylo v jejím pohledu jediné slovo: „Ostuda.“
Honza věděl, že toto bude mít ještě dohru. Už dopředu se jí děsil.

 
Druhý den ráno snídal silně napjatý. Do jídla se musel nutit, v myšlenkách se mu stále odehrával včerejší „incident“. Cítil každý pohled, měl pocit, že všechny ženy už ví, co leží na hoře v jejich kufru, přestože se o tom nikdo nezmínil. Hanka si ho ale nijak nevšímala, vypadala naprosto uvolněně a vesele konverzovala s tetou Alenou a jejími dcerami.

Po snídani teta oznámila, že půjdou s Janou na nákup a na kávu do města, a Simona se nabídla, že se přidá. „Co vy dva?“ zeptala se teta Hanky. „Honza vypadá unaveně, možná si dáme klidné dopoledne.“

Věděl, co to znamená. Klidné dopoledne znamenalo, že Hanka bude mít čas ho zase škádlit. A nemýlil se.

Jakmile všechny odešly, Hanka zavřela dveře od pokoje a otočila se k němu s tím svým potměšilým úsměvem. „Tak co, ostudo, jak jsi se vyspal?“ zašeptala sladce, přičemž si ho změřila pohledem od hlavy až k patě.
Honza rudl jako rajče. „Hanko, prosím… proč jsi to včera udělala?“ zamumlal, ale Hanka ho neposlouchala. Místo toho přistoupila blíž a položila mu ruku na zadek.

„Mám pocit, že ti tady něco chybí...?“ prohodila s úsměvem, zatímco ho hladila přes kalhoty. „Měli bychom to napravit.“
Honza zahanbeně odvrátil pohled. „Ne, Hani, prosím…“

„Ale no tak,“ domlouvala mu, „teď se nemusíš bát, že by sem teď někdo vtrhnul. Ale já vím… že je potřebuješ.“ Hanka ho něžně poplácala přes zadek a nakonec si sedla na postel. „Pojď sem, chci tě mít na očích. A přines to..“ ukázala hlavou ke kufru.
Zbytek dopoledne byl nekonečným mučením. Hanka si ho užívala, každý její pohled a dotek byl jako hra, ve které byl Honza naprosto bezmocný.

Teta a holky se vrátily v dobré náladě a Jana navrhla: „Co kdybychom si něco zahráli?
Alena souhlasně přikývla. "Proč ne? Máme přece i tu novou deskovou hru - Hra na pravdu. Ještě jsme ji nehráli. Ale nemělo by to být nic složitého, jen otázky a odpovědi... a různé úkoly. Nechce se mi studovat nějaká složitá pravidla pravidla.“

Hanka nadšeně souhlasila a všechny ženy se sesedly kolem stolu. Honza se k nim posadil docela rád. Aspoň nebude muset pořád myslet na tu svoji ostudu nahoře.

Hra začala nevinně – jednoduché úkoly a vtipné otázky. Ale pak se dostavila první rozpačitá chvíle:
„Simono,“ řekla teta Alena se zlomyslným úsměvem, „řekni nám jméno prvního kluka, do kterého ses zamilovala.“

Simona zrudla, nervózně si pohrávala s pramínkem vlasů. „No… já už nevím…“

„Ale no tak, ven s tím!“ smála se Jana.

„Dobře,“ vydechla Simona, celá růžová. „Myslím, že se jmenoval... Honza.“
V místnosti zavládlo ticho. Všechny pohledy se automaticky obrátily k Honzovi. Honza se pokusil o chabý úsměv. „Eh… no, je to celkem běžné jméno, ne? Prostě shoda jmen,“ řekl nervózně.
Teta se rozesmála, ale Honza cítil, že Hanka ho nenápadně pozoruje.

Hra pokračovala, ale Honza měl pocit, že je pod neustálým dohledem. A pak přišla ta nejhorší chvíle.
„Simona dává otázku,“ řekla Jana.

Simona chvíli váhala, ale pak řekla vážně: „Hani, když jsem ti včera zaplétala vlasy, viděla jsem ve vašem kufru něco… no… divného. Co to mělo znamenat?“
Honza cítil, jak se mu sevřel žaludek. A je to tady. Hanka se otočila k Simoně s přehnaně rozpačitým úsměvem, zdálo se, že váhá s odpovědí.

„No… víte… to je…“ začala Hanka váhavě, než její pohled sklouzl k Honzovi.
Honza se potil jako nikdy. „Hanko, ne…“ chtěl zašeptat, ale hlas ho zradil.
Hanka se znovu usmála, tentokrát skoro provinile. „To je… no… prostě… Honzova velká ostuda.“

V místnosti nastalo naprosté ticho.

Teta Alena a Jana vypadaly šokovaně. Simona na Honzu vrhla zmatený pohled, ale i v ní byla stopa pobavení.
„Ostuda?“ zopakovala teta Alena nevěřícně.
„No,“ přikývla Hanka s hraným studem, „ale…neměl to nikdo vědět.“

Honza měl pocit, že se propadne do země. Všichni se na něj dívali. Nikdo nemluvil.

Teta Alena byla na řadě, hodila kostkou a posunula se na další pole. "Dávám úkol." V očích se jí rozzářil ten nebezpečně známý, hravý výraz.

„Honzo,“ začala a její hlas byl něžně pobavený, „myslím, že jsi dlouho unikl naší pozornosti, ale už je čas, abych tě pořádně zapojila do hry!“ Chvíli přemýšlela, všechny tváře se na ni dívali s úsměvy a zvědavostí. Kromě té Martinovy, v té se zračily obavy.

„Když už jsme se teda všichni dověděli o tom Tvém…miminkovském tajemství,“ pokračovala teta Alena s šibalským úsměvem, „co kdybys nám předvedl, jak ti jde taky… dudlání?“

Honza ztuhl. Tohle snad nemůže myslet vážně! „Prosím?!“ vykoktal, rudý jako pivoňka.
Teta se zvedla ze židle, a s mrknutím na holky a potměšilým úsměvem prohlásila: „Vydržte chviličku, něco přinesu.“
Honza sledoval, jak teta mizí v obýváku. Bylo slyšet zvuk otevírání skříněk. V žaludku cítil těžký kámen. Nevěděl, co přesně hledá, ale tušil, že to nebude nic, co by mu zlepšilo náladu. Simona se na něj mezitím dívala zvláštním pohledem. Její výraz byl trochu rozpustilý, ale zároveň plný podivné empatie.
„Honzo, no tak,“ šeptla Hanka vedle něj s mírným pobavením. „Neboj, tohle určitě zvládneš.“
„Tohle už je moc…“ začal protestovat, ale v tu chvíli se teta vrátila zpět - s dětským dudlíkem v ruce.

„Tady to je!“ zvolala vítězně. „Něco pro kluka, co nosí plenky.“
 Honza zalapal po dechu. „Teto, prosím, to nemůžeš myslet vážně!…“
Hanka, která celou scénu pozorovala s pobavením, se k němu naklonila a zašeptala: „Nekaz zábavu. Udělej to… pro mě.“

Honzu její slova zasáhla. Pro ni. Najednou měl pocit, že je v pasti. Všechny oči se na něj upíraly – usmívající se tváře plné očekávání. Hanba a rozpaky ho spalovaly, ale někde uvnitř cítil i cosi, co si sám nechtěl přiznat. Podvolit se… vzdát se před nimi veškeré obrany a přijmout... ponížení.

„To přece nejde…“ vydechl poraženě.
Teta Alena k němu přistoupila s dudlíkem v ruce. „Buď hodný kluk,“ pošeptala mu u ucha.
 Honza hleděl, jak se dudlík v její ruce blíží k jeho rtům. Viděl všechny ty tváře – Hanky, která ho pozorovala s pobaveným, a přitom láskyplným pohledem, Simony, která mu věnovala ten zvláštní, chápavý úsměv, a tety Aleny, která si zjevně užívala pohled na dospělého synovce, který má před nimi cucat dudlík pro miminka.

Dudlík se vmáčkl mezi jeho rty. Honza měl pocit, že se propadne do země. „No vidíte,“ řekla teta spokojeně, „jak mu to jde!“
Slyšel smích, cítil, jak mu hoří celé tváře, a přesto… někde uvnitř byl zvláštní pocit podivného vzrušení. Vzrušení z hanby a pokoření. Nedokázal se vyznat ve svých vlastních pocitech.

„Cucej pořádně,“ škádlila ho Hanka. „Přece nechceš, aby si myslely, že to neumíš.“
Honza, rudý studem, začal poslušně dudlat, protože co jiného mu zbývalo? Jana z něj nemohla spustit pohled, koutky úst jí cukaly v úsměvu. „Ty jo,“ řekla tiše, „nikdy bych si nepomyslela, že uvidím Honzu takto - jako velké… mimino.“

 Teta Alena se rozesmála jako první. „Dobře, dobře, Honzo, můžeš ho vyndat. Ale musím říct, že ti to šlo skvěle!“
Honza vyplivl dudlík, cítil, jak mu buší srdce až v krku. Všechny se smály, ale ani jedna se nesmála zle. V tom byla největší záhada – jako by si to všechny užívaly - ale přitom bez výsměchu...s pochopením maminek k vrtochům svých miminek.
Hanka se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: „Jsi můj statečný kluk.“

 

Navigace

[0] Seznam témat