Abdl > Příběhy

Víkendová návštěva u tety Aleny

(1/1)

nitra:
jedná se o volné pokračování seriálu Nález.

I. Víkendová návštěva u tety Aleny

Honza seděl na kraji postele a sledoval, jak Hanka systematicky balí kufr na víkend. Prý rodinná návštěva u jeho tety Aleny. Nijak zvlášť se netěšil – ještě měl v živé paměti trapné vzpomínky na návštěvu u matky. Vědomí, že už to o něm ví, jej znovu a znovu naplňovaly hanbou. Pokaždé, když se od té doby s mamkou nebo sestrou potkali, se na něj usmívaly tak, že okamžitě zrudnul…

A teď mají jet k tetě. Ne že by ji a její dvě dcery neměl rád, naopak. Patřily mezi jeho nejoblíbenější příbuzné sestřenice Jana byla vdaná, dokonce měla již skoro dospělou dceru. Mladší Simona byla úplné sluníčko. Nemohl pochopit, že je pořád svobodná a bezdětná…už to bohužel vypadalo, že si nikoho ani nenajde…přitom děti měla vždycky ráda – a ony ji milovaly. Bál se, co mu tam Hanka zase vyvede…

„Hanko, fakt musíme?“ zkusil to naposledy, zatímco si hledal poslední věci.

„Samozřejmě, že musíme, Pavle. Slíbili jsme to. Teta nás čeká,“ odpověděla Hanka klidně a pokračovala v balení.

Honza chtěl ještě něco namítnout, ale ztratil hlas, když zahlédl, co Hanka vytahuje ze skříně. Zářivě bílé bavlněné plenky. celý stoh, dokonale složených a připravených k okamžitému použití.
„Hanko… ne!“ vykoktal s očima navrch hlavy.
Hanka se na něj otočila, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. „Co ne?“
Honza mávl rukou směrem k plenkám, které Hanka bez zaváhání vložila do kufru. „Tohle nemůžeš! To… to… přece nebudeš brát s sebou. Co mi to zase děláš?!“
Hanka se k němu otočila s pobaveným úsměvem. „Honzo, prosím tě. Nikdo nic neuvidí. Balím je do spodní vrstvy. Kdo by nám asi tak lezl do kufru?“
Honza se zhluboka nadechl. „Ale… Hanko…“ začal zoufale.
Hanka zavřela kufr a přistoupila k němu. Naklonila se, položila mu ruce na ramena a jemně, ale pevně se mu zadívala do očí.
 „Honzo, uklidni se. Všechno bude v pořádku. Stejně…“ přimhouřila oči a s úsměvem si ho přeměřila, „je přece potřebuješ, ne?“
Honza cítil, jak mu tváře zrudly jako pivoňky. Pokusil se něco namítnout, ale jeho hlas se ztratil někde mezi studem a bezmocí. Touha oponovat byla silná, ale někde v hloubi věděl, že její rozhodnutí stejně nezmění.

„Hanko, prosím, já si je tam nevezmu,“ zkusil to naposledy.
Hanka ho objala a pohladila po tváři, jako by byl malé dítě. „Ale vezmeš, Honzo. A věř mi, že se nemáš čeho bát.“

 
Cesta k tetě Aleně

 Celou cestu autem Honza seděl nesvůj. Nemohl se zbavit představy, že kufr v jejich zavazadlovém prostoru obsahuje jeho ostudu. Co kdyby kufr někdo otevřel? Co kdyby si někdo všiml?
Hanka řídila a tvářila se spokojeně. Občas po Honzovi mrkla a usmála se, což ho přivádělo k šílenství.
„Jsi nějak zamlklý,“ prohodila Hanka po půlhodině cesty.
Honza jen zavrtěl hlavou. „Jsem v pohodě.“
„To ráda slyším,“ odpověděla pobaveně. „Jen doufám, že budeš hodný, až tam budeme.“

Když dorazili k tetě Aleně, byla v něm pořád malá dušička. Teta je srdečně přivítala, Jana a Simona pobíhaly po domě a řešily něco mezi sebou. Hanka se ujala konverzace a Honza se snažil zůstat nenápadný.
Když vynášel kufr do pokoje pro hosty, nemohl si nevšimnout, jak Hanka pečlivě kufr položila do rohu místnosti a zamkla za sebou dveře.
„No co koukáš?“ zeptala se s úsměvem.
„Nic… jen… snad tě nenapadne mě tam do toho nutit,“ zašeptal Honza zoufale.
Hanka se k němu naklonila a ztišila hlas. „Honzo, zatím tě do ničeho nutit nebudu. Ale věř mi, že když budeš hodný, všechno půjde hladce.“

 Večer v ložnici
Když přišla večer do pokoje, Hanka otevřela kufr a začala si rozkládat věci. Honza ji celou dobu sledoval a doufal, že na ty prokleté plenky zapomněla. Bohužel ne.
S úsměvem vytáhla složené pleny a položila je vedle Honzova pyžama na postel. „Tak, tady máš připravené věci na spaní.“
Honza se chtěl propadnout do země. „Hanko, prosím…“
Hanka si sedla vedle něj, vzala jeho ruku do své a pohladila ji. „Honzo, není se čeho bát. Věř mi, že si toho nikdo nevšimne. A kromě toho…“ její pohled sklouzl k bílým plenkám, „Oba víme, že ti to dělá dobře, viď? A já chci, aby ses cítil pohodlně.“
Honza nevěděl, co říct. Chtěl odporovat, ale slova nepřicházela.
Hanka vstala, dala mu pusu na tvář a s úsměvem řekla: „Tak šup. Až budeš připravený, zavolej mě.“

 Honza stál uprostřed hostinského pokoje a cítil se jako v pasti. Byl v cizím domě, na posteli ležela jeho největší ostuda, a Hanka měla tu drzost se tvářit, jako by to bylo naprosto normální. Chtělo se mu někam utéct.
„Tak co bude, Honzo?“ uslyšel za sebou Hančin klidný, ale pobavený hlas. Stála za ním, opřená o postel, a sledovala ho pohledem, který ho přiváděl k šílenství.
„Hanko… tady ne,“ vydechl zoufale. „Nemůžeme… co kdyby někdo…“
Hanka naklonila hlavu a usmála se. „Copak? Myslíš, že teta přijde zkontrolovat, jak spíme?“ Vzala ho jemně za zápěstí a přitáhla blíž k posteli. „Pojď, nemáš se čeho bát.“
Honza se posadil, ale ruce se mu třásly. Věděl, že je příliš pozdě na odpor. Když Hanka vytáhla plenky a začala je pomalu rozkládat, srdce mu bušilo tak silně, že je skoro slyšel.
„Lehni si,“ přikázala tiše, ale s něžným tónem. Honza zaváhal, ale nakonec ji poslechl. Jeho rozum křičel, ale tělo ho zradilo. Ležel tam a díval se na strop, zatímco Hanka s pečlivostí připravovala „to, co potřebuje.“
Cítil, jak mu zvedla nohy, a za chvíli už vnímal známý příjemně měkký pocit bavlny kolem svého rozkroku. Ta chvíle byla nesnesitelná. Stud, vzrušení a strach se v něm mísily v jediný chaotický pocit.
„No vidíš,“ zašeptala Hanka s pobaveným úsměvem, když plenky pevně zafixovala a poplácala ho po jejich měkkém povrchu. „Teď jsi připravený.“
Honza zrudl tak, že měl pocit, že jeho tvář musí svítit do tmy.

Hanka si lehla vedle něj a přitiskla se k němu. Rukou mu přejela po hrudi, ale brzy sjela níž. Jemně položila dlaň na jeho rozkrok, kde se pod vrstvou plenek vytvořila výrazná naducaná boule.
„Hanko… prosím…“ zašeptal Honza, ale hlas se mu třásl.
Hanka se k němu ještě víc přitulila a začala pomalu přejíždět rukou přes bouli, kterou plenky vytvořily. Doteky byly provokativní, pomalé, a Honza cítil, jak mu v těle narůstá neuvěřitelné napětí.
„Přemýšlel jsi dnes, Honzo,“ zašeptala mu do ucha, „co by si asi holky pomyslely, kdyby věděly, jaká je z tebe ostuda?“
Honza ztuhl. „Hanko… to… nemůžeš…“
Hanka se tiše zasmála a dál ho hladila přes plenky. „No vážně. Co by asi Jana a Simona řekly, kdyby zjistily, že pod tím pyžamem nemáš obyčejné spodní prádlo, ale tlusté plínky? Myslíš, že by se smály? Nebo by tě litovaly?“
Honza zavřel oči a zaryl ruce do prostěradla. Její slova mu zněla v hlavě jako zlověstná mantra, a přitom cítil, jak jeho vzrušení narůstá.

„Možná by řekly, že jsi hrozná ostuda,“ pokračovala Hanka šeptem, „ale víš co? Já si to nemyslím.“ Její ruka teď přejížděla po jeho plenkách ještě pomaleji. Každý dotek jako by pálil skrz vrstvy bavlny. „Já si myslím, že jsi roztomilý. A že tyhle věci k tobě prostě patří.“
Honza už nevěděl, jestli se má propadnout studem, nebo se nechat unášet tím zvláštním, zakázaným vzrušením, které ho přemáhalo. Cítil, jak mu tepá v hlavě a jak je jeho tělo napjaté jako struna – a pak vybuchl do svých plenek.

Hanka ho jemně pohladila po tváři, naklonila se k němu a zašeptala: „Neboj, Honzo. Opravdu se není čeho bát. Bude to v pořádku. Ale stejně bys měl být hodný chlapeček, nemyslíš?“
Honza vyčerpaně otevřel oči a podíval se na ni. Viděl v jejím pohledu něhu, ale i pobavenou autoritu. Nemohl jí odpovědět – neměl slov. Jen tam ležel, zrudlý, vzrušený a poražený.
 „Tak. A teď už spinkej,“ řekla Hanka tiše a přitulila se k němu. Její ruka zůstala položená na jeho plenkách a občas je zmáčkla a jemně jej přes ně poplácala.

mskvor:
Ahoj Nitro,

Tohle je fantasticky napsaný, určitě jedno z nejlepších pokračování série. Už se těším na pokračování a nějak je mi Honzy už teď líto. Díky, že pro nás píšeš. MS

Navigace

[0] Seznam témat