tentokrát asi nebude děj tak barvitý a propracovaný, taky bude vyprávěn z pohledu pozorovatele a směřuje spíše do kategorie diaper punishment... ale třeba si nějaké čtenáře najde.
Prozrazení na návštěvě u matky
Bylo páteční večer a Honza s Hankou balili tašky na víkend u jeho matky. Honza se těšil na odpočinek po náročném týdnu a na klid, který mu poskytne venkov. Když však šel kolem Hany, všiml si něčeho na dně kufru – velké hromady bavlněných plen a jeho ponižujícího dudlíku.
„Hanko!“ vykřikl, srdce mu začalo bušit. „Nedávej to tam!“
Hanka se na něj podívala s výrazem, který byl kombinací nevinnosti a potměšilosti. „Ale Honzo, tohle přece patří tobě, ne?“ odpověděla klidně, jako by to bylo naprosto normální.
„Ne, prosím, nedělej to! Víš dobře, že to bych nepřežil hanbou! Stačí, že to ví Maruška! Opravdu, Hanko, neblázni,“ žadonil zoufale.
Hanka se na něj podívala, její hlas byl pevný, ale s náznakem pobavení. „Už jsem se rozhodla. Myslím, že tvoje máma by o tom měla vědět. O víkendu jí všechno řeknu!"
Honza ztuhl. „To nemůžeš myslet vážně! Prosím, Hanko, udělám cokoliv, jen jí to neříkej!“
Hanka se na něj podívala a beze slova zavřela kufr. Zhasla lampu a nechala Honzu o samotě s jeho panikou.
Cesta k jeho matce probíhala v těžkém tichu. Honza se neodvážil mluvit, jeho mysl byla paralyzována obrazy toho, že by Hanka splnila svá slova, jak by jeho matka mohla reagovat. Hanka sedící vedle něj byla klidná a občas si broukala. Když dorazili, vše vypadalo normálně. Jeho matka je přivítala, objala je, nabídla čaj a večeři a Honza začal doufat, že to dobře dopadne. Možná to byl jen jeden z Hančiných krutých žertů.
Po obědě šel ještě pracovat na zahradu, zatímco Hanka a jeho matka zůstaly uvnitř. Pracoval pilně, snažil se zaměstnat svou mysl, ale neustálý strach z toho, co se asi děje za zavřenými dveřmi, ho stále pronásledoval. Když Hanka nakonec přišla ven, s tím podivným úsměvem na tváři, jeho srdce se zase rozbušilo.
„Co se děje?“ zeptal se a polkl.
„Nic,“ odpověděla sladce. „Jen jsme si trochu promluvily s tvou mámou. Bylo to… zajímavé.“
Honza se na ni podíval, v očích strach. „Neřekla jsi jí to, že ne?“ zašeptal.
Hanka pokrčila rameny a otočila se zpět k domu. „Uvidíš.“
Večeře probíhala v napjaté atmosféře. Jeho matka byla neobvykle veselá, vyměňovala si s Hankou pohledy a úsměvy. Honza se cítil, jako by seděl na jehlách, sotva se dokázal najíst. Matčiny pohledy a úsměv ho nutily červenat se jako malý kluk. Po večeři ho matka požádala, aby pomohl s nádobím.
A pak to přišlo.
„Tak co je nového, Honzo?“ zeptala se, její úsměv byl neobvykle sladký.
„Nic… nic zvláštního,“ odpověděl třesoucím se hlasem.
„Opravdu?“ Podívala se na něj s podivně pronikavým pohledem. „Hanka mi něco řekla.“
Honza měl pocit, že se země pod ním propadne. Pořád ještě doufal „Mami, já… co…“
Jeho matka přistoupila blíž, položila ruku na jeho rameno a podívala se mu do očí. „Honzo, ty jsi přece taková ostuda, že?“ řekla přímočaře.
Honza jen zíral, jeho tvář byla červená od hanby, nemohl promluvit. „Mami, co tím myslíš,“ zašeptal.
„Co myslím?“ odpověděla klidně, s jemným úsměvem. „Vypadá to, že mám zase malé miminko, viď?“
„Panebože…“ zašeptal zoufale.
„Dobře, dobře,“ řekla, zvedla ruce v gestu smíření, ale její úsměv zůstal. „Nebudu Tě teď trápit. Běž pro Hanku, zvu Vás na kafe. Ale až se vrátíš, očekávám, že budeš mít na sobě… no, víš co.“
Honza se jako ve snách vpotácel do pokoje, kde na něj Hanka čekala, jako by nic. Když vstoupil, Hanka stála u okna, klidná, s tím známým úsměvem na tváři. „Tak, teď už mi věříš?“ zeptala se nevinně, aniž by se na něj podívala.
Honza sklonil bezmocně ramena, cítil se tak ponížený. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ zašeptal chvějícím se hlasem. „Všechno se změnilo. Navždy. . Nikdy už to nebude stejné.“
Hanka k němu přistoupila s něžným úsměvem. Jemně ho objala, hladila mu záda. „Honzo, je to v pořádku,“ zašeptala uklidňujícím tónem, „všechno bude v pořádku. Věř mi. Tak to pro Tebe bude nejlepší.“
Honza se mírně odtáhl, pohledem plným zoufalství. „Ne, nebude. Nemůžu to vydržet. Prosím, Hanko, přestaň. Nepokračuj. Nedokážu… nedokážu v tom pokračovat.“
Hanka jen zavrtěla hlavou, potutelně se usmívala. „Už je rozhodnuto, miláčku. To už nejde zastavit.“
Pak ho vzala za ruku a zavedla k posteli. Honza byl úplně bezmocný, jako malé dítě. Když ho jemně položila na postel, nebránil se. Pomalu mu sundala kalhoty a spodní prádlo. Odvrátil pohled, nemohl se dívat na její úsměv, jen zvětšoval jeho ponížení a strach z toho, co mělo přijít. Vzala velký stoh plen – objemných, měkkých, a pro Honzu děsivě ponižujících. S jistotou mu je připevnila, pečlivě zkontrolovala, jestli je vše na svém místě.
„Perfektní,“ řekla spokojeně. Když vstal, okamžitě cítil obrovskou tíhu mezi nohama, vůbec mu neumožňovaly dát nohy k sobě a normálně jít, bude se muset kolébat jako mimino! Kalhoty teď viditelně vyklenuté, prozrazovaly všechno, co bylo pod nimi. Když Hanka, s potměšilým pohledem, vložila do jeho úst obrovský dudlík, Honza měl pocit, že se zblázní.
„Hotovo,“ oznámila Hanka s úsměvem a vzala ho za ruku. „Pojďme se ukázat Tvojí matce.“
Honza šel jako v zpomaleném filmu, každý krok v jeho ustrojení mu dělal problémy. Když vstoupili do obýváku, jeho matka se na něj podívala. Její oči se rozšířily a pak si rychle zakryla ústa, snažila se potlačit smích.
„Tak, Honzo,“ řekla, když k němu přistoupila a pečlivě si ho prohlédla, „to je teda… proměna.“ Pohled jí okamžitě spadl na obrovský balík plen mezi jeho nohama. „Musíš to tam mít jako v peřince, co?“ dodala s úsměvem, oči jí zářily pobavením.
Honza měl hanbou celou tvář rudou. S dudlíkem v ústech nemohl nic říct, jen zíral na podlahu.
Hanka se přidala. „Ještě ten dudlík, že ano? Maminka si zaslouží vidět, jak ti sluší.“
„Ach, samozřejmě,“ zasmála se maminka. „Dudlík je krásný. A jak hezky dudlá!“
Honzovy oči se zalily slzami. Každé jejich slovo jako by ho zatlačilo hlouběji do propasti hanby. Stál tam, nesmírně zahanbený, zatímco jeho žena i maminka se smály a dál ho okukovaly, komentovaly a pobaveně se na něj dívaly.
Jeho život, jak ho znal, byl pryč.
Odpoledne se táhlo a pro Honzu se stávalo čím dál nesnesitelnější. Seděl u stolu s Hankou a svou matkou, obě si vychutnávaly kávu a zákusek, zatímco on jen tiše seděl, rudý hanbou, s obrovským balíkem plenek mezi nohama a dudlíkem pověšeným na šňůrce kolem krku. Každé jeho pohnutí bylo doprovázeno jemným šustěním, což obě ženy nijak nepřehlížely. Matka se znovu a znovu dívala na jeho kolena, kde byla boule neomylně viditelná, a vždy s pousmáním vrhla na Hanku významný pohled.
„No, musím říct, že mu to docela sluší,“ nadhodila Hanka s úsměvem a natáhla ruku, aby mu jemně poklepala na plenky v rozkroku. „Je to takové… roztomilé.“ Honza zalapal po dechu, když ucítil její dotyk, a nejraději by se propadl do země.
„Roztomilé?“ zopakovala jeho matka s hraným zahanbením, ale zvědavost jí v očích jen svítila. „No, nevím…“ Načež, když viděla Hanku, jak Honzu znovu pohladila přes plenky, zasmála se. „A to je jako v pořádku?“
Hanka pokrčila rameny. „Ale ano, mami. Je to přece miminko. No tak, jen si to vyzkoušej. Určitě to nebude vadit, viď, Honzo?“ dodala s úsměvem a přitom na něj výmluvně pohlédla, což ho donutilo zahanbeně sklonit hlavu.
„No tak dobře,“ řekla jeho matka a natáhla ruku, aby ho také pohladila přes plenky. Nejprve váhala, ale jakmile se dotkla měkké vrstvy, překvapivě rychle se osmělila. Pohladila ho znovu, zmáčkla a jemně poplácala po bouli v jeho rozkroku. „To je ale zvláštní… Vlastně to není tak špatné.“
Honza zrudl tak, že měl pocit, že mu hlava vybuchne. „Mami, prosím… přestaňte,“ zašeptal zoufale, ale nikdo ho neposlouchal. Obě ženy se smály a pokračovaly v uvolněné konverzaci, jako by byl skutečně jen dítětem.
Když na něj náhle dolehlo, že se mu chce čurat, pokusil se situaci zachránit. „Hanko, prosím… já potřebuju… na záchod,“ zašeptal a podíval se na ni zoufale.
Hanka však zavrtěla hlavou. „Ale Honzo, tohle už jsme si přece vysvětlili. Miminka na záchod nechodí. Máš přece plenky, tak se neboj, jsou na to dělané.“
„Ne… prosím…“ začal žadonit, ale jeho matka se k Hančině odmítnutí přidala. „Honzo, přece bys nechtěl porušit pravidla. Když jsi teď v plenkách, máš je používat, jako správné miminko.“
Jeho pohled přeskakoval z jedné na druhou. Nemohl uvěřit, že by ho doopravdy nechaly takto potupit. „Já to nevydržím,“ zašeptal zoufale.
„Tak to prostě pusť,“ pokrčila Hanka rameny, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.
Honza se kroutil na židli, zoufale se snažil udržet, ale tlak v podbřišku byl neúprosný. Obě ženy ho s potutelnými úsměvy sledovaly, jak se čím dál víc krčí a svírá. „Podívej se na něj, jak se snaží,“ zavtipkovala Hanka. „No tak, Honzo, nebude to tak hrozné.“
Nakonec se jeho tělo vzdalo. S rudým obličejem, pohledem sklopeným do stolu a s tichým povzdechem kapituloval. Teplo se mu rozlilo po plenkách, zatímco obě ženy situaci pobaveně komentovaly. „No vidíš, to nebylo tak těžké,“ podotkla Hanka a matka se jen smála.
„Teď už je úplné miminko,“ prohlásila jeho matka s pobaveným úsměvem.
Honzu však čekalo další ponížení. Hanka mu pevně chytila ruku a oznámila, že je čas na přebalování. „Ať se podíváš na svého chlapečka, mami,“ dodala se smíchem, když ho vedla do obývacího pokoje, kde rozložila deku.
Honza jen bezmocně zíral, když ho přinutila lehnout si před svou vlastní matkou. Před jejíma očima mu Hanka svlékla kalhoty, spodní prádlo a vyměnila počurané plenky za suché, zatímco jeho matka všechno sledovala a komentovala, ani v nejmenším se nevyhýbala pohledu na nejsoukromější části těla svého dospělého syna, čímž jeho ponížení přiváděla k vrcholu. „No, Hanko, myslím, že to zvládáš skvěle,“ pochválila ji, zatímco by se Honza hanbou nejraději propadl do země.
„Díky, mami,“ odpověděla Hanka s úsměvem, zatímco plenky upevňovala na své místo. „Teď už nám bude dělat miminko jen radost.“
