Celé své dospívání mám problém seznámit se s holkami. Jsem extrémně introvertní a vždy, když se mi nějaká holka líbí, tak se jí nakonec stejně bojím oslovit. Díky tomu jsem ve svých 24 letech stále panic. Rozhodl jsem se tedy pro změnu strategie a zkusil jsem internetové seznamky.
Prvních pár pokusů dopadlo všelijak. Bylo i pár holek, se kterými jsem se viděl osobně, ale nikdy to mezi námi nezajiskřilo. Jednoho dne večer jsem opět procházel jednu ze seznamek a narazil jsem na Moniku. Bylo jí 22 a podle fotografie byla krásná blondýnka. Dokonce i ze stejného města. Zkusil jsem tedy svoje štěstí, napsal jí a vzhledem k tomu, že bylo pozdě, tak jsem šel spát.
Ráno jsem zkontroloval zprávy na stránkách seznamky a k mému překvapení se Monika ozvala. V průběhu následujících dní jsme si začali psát čím dál více. Probírali jsme i čím dál víc intimnější témata a došlo na zmínění mého panictví. Trochu překvapivě s tím neměla vůbec problém. Po dvou týdnech psaní jsme se odhodlali i k prvnímu hovoru. Její hlas zněl krásně. Netrvalo dlouho a Monika navrhla osobní schůzku v místní kavárně. Radostně jsem souhlasil.
I přes mírnou nervozitu na obou stranách dopadla první schůzka dobře a dohodli jsme se na další ještě ten samý týden. I ta dopadla nad očekávání dobře. Očividně jsme si s Monikou sedli, byl jsem velmi šťastný.
Následující den po druhé schůzce byla středa a od Moniky mi přišla zpráva, jestli bych nechtěl přijít v pátek večer k ní domu na večeři. Odpověděl jsem, že mi bude potěšením. Monika zareagovala jen zasláním adresy a času kde mě bude čekat.
Nastal pátek odpoledne a mě za pár hodin čekala Monika. Udělal jsem veškerou přípravu jako sprchu, pěkné oblečení a tak dále. Však to znáte… Vyrazil jsem za ní a po cestě koupil velkou květinu.
Dorazil jsem na zaslanou adresu. Byly to malé řadové domky, novostavba, velmi moderní a pěkné. Našel jsem ten správný dům podle čísla a zazvonil. Zpoza dveří jsem uslyšel:
“Moment.”
Po asi minutě zaslechnu klapající zvuk podpatků a otevřeli se vstupní dveře. V nich se objevila Monika. Naprosto jsem ztratil řeč. Byla dokonale upravená, krásný účes, prvotřídní makeup. Na sobě měla černou poloprůhlednou halenku, pod kterou se leskla černá latexová podprsenka dokonale vyplněna jejími prsy. Kolem boků měla úzkou sukni po kolena, taktéž z černého latexu. Celý outfit doplňovaly černé, lesklé lodičky na velmi vysokém podpatku. Díky nim jsme se mohli dívat přímo z očí do očí.
Vykoktal jsem ze pozdrav a pochvalu, jak moc jí to sluší. Předal jsem květinu a Monika mě pozvala dále. Mezitím co dala květinu do vázy, tak jsem se posadil u jídelního stolu. Monika následně začala servírovat večeři a já se snažil vstřebat šok z toho jak se na mě připravila. Postupně jsem se oklepal a nakonec jsem celý večer byl dobrým společníkem.
Po večeři mě Monika vzala za ruku a přesunuli jsme na gauč do obývacího pokoje. Já se posadil a čekal než Monika namíchá oběma drink na uvolnění.
Následujích několik desítek minut jsme si dál povídali a u toho popíjeli. Monika sem tam laškovně přejížděla po mém těle a hladila mě. Občas zajela rukou i do rozkroku. Bezpochyby si všimla, že mě to vzrušuje. Snažil jsem se jí náklonnost opětovat, ale začínal jsem být extrémně unavený. Monice to očividně nijak nevadilo. Jako další si pamatuji už jen tmu, musel jsem usnout…
Probouzím se. Vypadá to, že ležím na posteli a v pokoji svítí jen jemné světlo pro atmosféru. Musel být večer, protože v pokoji nebylo už žádné přirozené světlo. Nehoda se mi asi nestala, protože to nevypadá jako nemocnice. Snažím se rozvzpomenout co se stalo. Nemůžu se skoro vůbec hýbat, v puse cosi mám a cítím něco velmi divného v rozkroku. Naposledy si pamatuji, jak sedíme s Monikou na gauči…
S hlavou nemohu hýbat vůbec a zkouším tedy zvednout celý trup. Po pár centrimetrech se můj pokus zastaví a já jsem stažen zpátky do původní polohy. Nestihl jsem ani postřehnout víc z pokoje, ve kterém se nacházím. Nezbývá mi tedy nic jiného než ležet a čekat co se mnou bude dál.
Po několika minutách slyším zvuk podpatků blížících se ke mě.
“Tak jak si se vyspinkal broučku?”
Poznal jsem Moničin hlas a chtěl jsem na ni promluvit. Vyšlo ale ze mě pouze mumlání. Na rtech jsem ucítil latexem obalený prst naznačující, že mám mlčet. V mém zorném poli se najednou objevila tvář Moniky. Nakláněla se nade mnou. Z toho mála co jsem viděl, tak byla převlečená v něčem bílém a na hlavě měla bílý latexový čepec jako zdravotní sestřička.
“Ani se nepokoušej mluvit. Máš v puse vložený silikonový roubík.”
Zkoušel jsem ho vyplivnout, abych mohl normálně komunikovat, ale bez úspěchu.
“Zatím pusu zalepenou nemáš, ale jestli budeš takhle zlobit, tak to napravíme.”
Prohlásila s úsměvem a podívala se mi do očí.
“Nech mě vysvětlit co se stalo. Neboj se, nestala se ti žádná nehoda a nejsi nijak zraněný. Jsi u mě doma v jednom z pokojů.”
“Hned na první schůzce jsem poznala, že jsi pravý se kterým si chci užít po svém. Ale abych mohla svůj plán uskutečnit, tak jsem tě musela po večeři uspat.”
Začínám se mírně vztekat a trochu sebou cukám. Co mi teda můj omezený pohyb umožňuje. Ale obojí nemá naprosto žádný vliv na moji situaci. Monika se na mě přísně podívá:
“Zklidni se nebo tě připoutám celého k posteli. A věř mi, že to udělám s láskou.”
Dává mi chvíli na zklidnění a já čekám co bude dál.
“Abych ti vysvětlila tvoji situaci. Nemůžeš se hýbat, protože na nohách i rukách máš kombinaci speciálních ortéz, které tě v podstatě úplně znehybní. Jediné tvé volné klouby jsou kyčle a ramena.”
Zkouším se opět mírně hýbat, abych vyzkoušel co a jak. Má pravdu, ale když zkouším zvednout ruce, tak jako by vážili 10x více než normálně.
“Nohy jsem ti napřed zavázala obvazy. Praktický význam to nemá, možná to bude pohodlnější pro tvoji kůži, ale primárně se mi to takhle líbí. Potom jsem ti nasadila na každou nohu ortézu od rozkroku až po kotník. Tato ortéza má zamykací mechanismus v koleni. Takže dokud nebudu chtít, tak ani jednu nohu neohneš. Následně jsem ti nasadila i kotníkové ortézy, které začínají na lýtku a končí u konečku prstů. Jak můžeš zjistit, tak palec je asi jediná část tvých nohou, se kterou můžeš hýbat.”
“Ruky na tom máš velmi podobně. Vrstva obvazu a podobné ortézy se zamykacím mechanismem. Tentokrát na loktech.”
Vezme jednu ruk a názorně prezentuje, jak přesně tento mechanismus funguje. Odemkne ho, narovná mi ruku. Slyším cvaknutí a kromě polohy mé ruky se na mé pohyblivosti nic nezměnilo. Vidí, že to zkouším. Opět vezme moji ruku, opět cvaknutí a najednou mám ruku znovu ohnutou.
“Pokračujeme… Na zápěstí máš ortézu, které ti odkloní palec od zbytku ruky a ty ho musíš mít rovný. Díky odklonu se pro tebe stává v podstatě úplně zbytečný. A aby to ostatním prstíkům nebylo líto, tak na každém z nich máš malé dlahy.”
Zkouším pohyb v prstech, ale absolutně nic se neděje. Po celých svých končetinách cítím jemný, ale neúprosný tlak obvazů a ortéz.
“Na řadě je krční límec. Na ten jsem opravdu pyšná. Je na zakázku dělaný. Naprosto ti znemožní pohnout s hlavou nebo spodní čelistí. I proto drží roubík v tvé puse bez toho, abych ti ji musela zalepit. Z tohoto límce vede tenké lanko, za které jsi připoutaný k posteli. Právě proto jsi se nemohl dříve zvednout.”
Opět zkouším něco udělat s roubíkem, ale Monika upevnila vše naprosto dokonale. S čelistí prostě nepohnu ani milimetr.
“Všechny ortézy jsou zajištěny zamykatelnými řemínky. V každém očku každého řemínku máš jeden visací zámek. Bez klíčů nemáš šanci cokoliv ze sebe sundat. I když… ani s nimi se ti šance moc nezvyšuje.”
Škodolibě se usměje.
“A jako poslední na řadě je hlavní číslo tvého ustrojení.”
Monika ze mě sundává peřinu a já cítím jak mi klepe prsty na rozkrok.
“Nadchlo mě, že jsi stále panic a podle mého by to tak mělo zůstat i nadále. Takže si na svého ptáčka dostal mini klícku, neboli pás cudnosti. Díky tomu se nemůže postavit tak, jak by sis za normálních okolností určitě přál.”
Citím, že v rozkroku hýbe rukou a snaží se mě dráždit, ale je tam ještě nějaká vrstva oblečení nebo něčeho. Takže její ruku necítím přímo. K tomu slyším i zvláštní šustivý zvuk.
“Byla bych nerada, aby se ti stala jakákoliv nehoda, tak si dostal plínku. Je to jedna z nejlepších na trhu s velkou savostí, takže určitě cítíš jak tlustá je. A protože i plenka může protéct, tak jsem ti pro jistotu oblékla i plastové kalhotky. Růžové. Myslím, že ti náramně sluší.”
Absolutně nechápu co mi to teď Monika povídá. Jaká klícka? Jaká plínka? Vždyť nejsem dítě, abych se počůrával. Snažím se jí vysvětlit, že nic z toho není potřeba. Ale v pokoji se ozývá jen nesrozumitelné mumlání.
“Velmi se mi líbíš a chci si s tebou hrát, ale nechci být vůči tobě nelidská. Takže pokud mi teď jasně a zřetelně řekneš, že tě mám pustit, tak to udělám.”
Dopoví a podívá se mi přímo do očí.
Ta mrcha… Moc dobře ví, že je to nesplnitelný úkol. I přesto se snažím a mumlám, že mě má pustit.
“Zkus to ještě jednou… čekám…”
Vím, že to nemá smysl, ale zkouším dál. Nechá mě takhle trápit pár minut.
“No vidím, že se ti víc zamlouvá tvoje aktuální znehybnění a chceš tady se mnou zůstat než aby si řekl jednu prostou větu. Z toho mám obrovskou radost.”
Poté mi Monika zmizí ze zorného pole a slyším jen šramot pokoji.
“Ty jsi sice spinkal, ale já potřebuji být zítra funkční a musím jít tedy na kutě. Abych měla jistotu, že se mi tady nebudeš jen tak nudit, tak ti dám jednu hračku.”
Pořád Moniku nevidím a cítím, že dělá něco v mém rozkroku. V tom najednou celá plínka začne vibrovat. Vibrace jsou jemné. Snažím ze tomu uhnout, bez šance.
“Líbí se ti moje hračka? Je zapojena v zásuvce, takže nemusíš mít strach, že dojdou baterky.”
Chci zakroutit hlavou, že ne. Moc dobře ví, že nemůžu. Monika mě zakryje peřinou, následně se nakloní k mému uchu a zašeptá:
“V tom drinku bylo kromě uspávadel i projímadlo. Těším se na tebe ráno. Dobrou noc, broučku můj.”
Vytřeštím oči a začnu se vztekat. Monika se jen narovná a já slyším vzdalující se podpatky. Zhasnou světla a já jsem v pokoji sám a po tmě. Naprosté ticho narušují jen tiché vibrace.
