Já zůstal v posteli přikurtovaný. Alespoň ruce jsem měl volné. A znovu jsem přemýšlel jak jsem se do této situace dostal. Jen tak, jen blbou poznámkou. To je tak jednoduché? Tak jednoduché je plnit si sny? Ale kam až to celé povede? Přemýšlel jsem a usnul. Probudil mě tlak dole. Pokus stoupnout, dát nohy k sobě. Nic. V rozespalosti mi postupně docházelo, že na záchod nepůjdu. Chtěl jsem zazvoní na zvonek, ale tam kde byl původně nebyl. Asi ho sestra schovala. Chvíli jsem tomu odolával, nakonec stejně podlehl. Čůral jsem do toho balíku a balík nabíral na objemu. Znovu jsem usnul.
Ráno jsem potřeboval znovu na malou. Už byl čas snídaně a sestra nikde. To snad takto budu i snídat? Tlak už byl velký, tak jsem to pustil znovu do plinek. To už jsem měl doopravdy velký balík plen. Tisk na moji chloubou uvězněnou v plenkách a ten pocit, že mi nic jiného nezbývá vedl k tomu, že chlapeček se změnil v chlapa a já si začal ten obrbalik třít a třít.. Ruka mi zajela do balíku. Místo tam nebylo. Tak jsem začal tělem pohybovat proti plenám, rukama si mačkal balík s slastně u toho vzdychal. Ani jsem si neuvědomil, že někdo stojí ve dveřích a pozoruje mě. V rozkroku došlo k výbuchu. Oddechuji z té práce, když to přijde "tak co, dobrý"? Cukl jsem sebou a začal něco koktat. "Přebalíme, nebo si chceš ještě užít. Na procedury jdeš až za dvě hodiny. Tak můžeš ještě hodinku vydržet. Co Ty na to?"
Jen jsem polkl. Přistoupila k posteli, odkryl mě. Prohmatala balík, zakývala hlavou na znamení uznání. Nechala mě odkrytého a přivázaného. Nečekala ani na odpověď, otočila se a zmizela ve dveřích.
Donesli snídani. Kazdy kdo přišel do pokoje, sestry, uklízečka, všichni viděli můj plenkové balík. Nezbylo mi nic jiného, než se pustit do jídla. Do pokoje pořád někdo chodil, s léky, s teploměrem, s čajem, snad se vším. Bylo mi trapně. Ale tam to nikdo nějak nebral. Bylo to běžné. Lidi prostě mají různé problémy.
Po snídani přišla sestra a začala mě rozbalovat. Když mi uvolnila popruhy a pak i plenky, objevil se řádně použity balík. Pročůraný a použitý. Semeno na něm bylo ještě vidět. Jen se usmála. Podala mi anděla a poslala do koupelny. Osprchoval jsem se a vrátil do pokoje.
Sestra na mě čekala. Za půl hodiny máš první proceduru, pak hned další. Tak si zatím nachystej věci. Někdo pro Tebe přijde a odvede tě tam.
Den probíhal jako všechny dny před touto noci, v pohodě, jedna procedura za druhou, pak oběd a další procedury. Cviceni, bazén, masáže, atd. Na pokoj jsem se zpátky dostal až později odpoledne. Vzpomínka na včerejší noc se při pohledu na popruhy na posteli, které tam zůstaly, rychle objevila, objevila se i v rozkroku. Chtěl jsem se převléct po procedurách do něčeho pohodlného, že si odpočnu.
Mezi dveřmi se objevila sestra a se slovy příprava na noc, mi naznačila co mám dělat. "Myslel jsem, že to bylo jen tak, včera", snažil jsem se jí odradit od záměrů. "Ale no tak, víš moc dobře, že to nebylo jen včera, kolegyně Ti jasně řekla, že Ti domluví zabalení na další, ostatní, noci. Ještě řekni, že se Ti to nelíbilo. Ráno jsem to viděla, jak se ti to nelíbí. V papírech už to máš napsaný, doktoři schválili průběh léčby i použití postroje. Tak vlastně nic nebrání, aby jsi si zdejší pobyt hezky užil. Když se Ti to líbí a nám taky, tak co".
Usmála se na mě." A neboj i na procházky dojde. V sobotu odpoledne a v neděli na celý den, jsme Ti naplánovali vycházky po okolí". Celkem mě to potěšilo, budu se moci podívat po kraji. Jen jsem nějak netušil, co děvčata na mě chystají.
"Byl jsi už na velké"? Zavrtěl jsem hlavou, že nee. “Kdy jsi byl naposled”? “Asi předevčírem”. “No to je moc, to musíme řešit, budeme muset vyčistit střeva, nebo to chceš potom pustit do plenek a stejně tak v budoucnosti. Tak si vyber, buď dostaneš každý den večer čípky a nebo nálev 1 X za dva dny, nebo dle potřeby. Pokud půjdeš na velkou v průběhu dne, nebude třeba aplikovat čípky nebo nálev". Chvíli jsem koukal o čem to mluví.
"Nebo chceš kromě čůrání i do plenek kadit? Mě je to jedno, ale Ty v tom budeš celou noc". Pochopil jsem. "Tak to asi ne, asi teda ten nálev". Otočila se a odešla. Za chvíli se vrátila a donesla nádobu s nějakou tekutinou, s hadici a nějakým nástavcem. Dostal jsem pokyn abych si lehl na bok, promazala mi konečník, zavedla mě nástavcem zezadu dovnitř, něco tam kutila, cítil jsem nějaký tlak, a pak pustila tekutinu do mého těla. Pomalu jsem cítil jak tekutina přibývá v mém břichu. Až se nádoba vyprázdnila, odpojila mi hadici, ale nástavec ve mě zůstal. Dodatečné jsem se dozvěděl, že fungoval i jako zátka.
Pokyn byl jasný, výdrž alespoň 20 minut. Občas se mám projít.
No hezký, jak toto všechno dopadne? To jsem fakt zvědavej. Přemýšlel jsem, zda se to dá celé zastavit, zda to chci zastavit Jak bude pokračovat celý můj pobyt, ještě jsem měl před sebou asi tři týdny pobytu.
Z přemýšlení a rozjímání nad budoucnosti mě vytrhl tlak v břichu, který se začal výrazně objevovat. Chodil jsem po pokoji, sledoval hodiny a čekal na uplynutí 20 minut. Kručelo mi v břichu, tlak vzrůstá, ale nějak nikdo nešel, čas ještě nenastal. Hledal jsem polohu jak si ulevit. Chvíli jsem ležel na břichu, chvíli na boku, zádech. Chvíli byl na čtyřech. Chodil po pokoji. 20 minut bylo pryč a sestra nikde. Zvonek nikde. Byl jsem jen v andělíčku, spodek celý odkrytý, svíjel se pomalu v křečích. Dveře se po 30 minutách otevřeli. Stála tam jiná sestra. Nová. "Ahoj. Tak Ty jsi prý náš nový plenkový pacient. Naše malé noční mimi". Smála se. "Tak to se těším, to si užijeme. My tady máme rádi takové pacienty. A ještě tak mladé". Znovu se smála.
Já tam stál, koukal na ni a červenal se snad až na zadku. "Ještě si uděláš 20 dřepů, pak si ještě lehneš na postel a půjdeme Tě vypustit". Udělal jsem 20 dřepů, důkladně mě u toho kontrolovala a povzbuzovala. Nakonec jsem si lehl ještě na postel a musel udělat sedy lehy. Přitom jak jsem před sestrou cvičil jen v andělíčku a jak mi do toho mluvila, se to tam dole postavilo. "Jé ono se to tam bouří, že se Ti to líbí"? Trochu jsem znovu celý červený přikývl. "Já to poznamenám do papírů, My si tady ještě spolu užijeme, viď"? Nic jsem na to neřekl. Pokynula mi, aby se postavil a šel s ní.
V andělíčku, s něčím v zadku, s mojí postavenou pýchou jsem ji následoval na chodbu. Došli jsme na toalety. Nasměrovala mě zadkem nad mísu a začala vypouštět zátku. Vytáhla mi ji ze zadku a tlak se uvolnil. Dosedl jsem na mísu. "Pak přijdi na pokoj". Úleva to byla obrovská. Postupně jsem se vyprázdnit. Asi po další půl hodině jsem se poutiral, umyl a šel na pokoj. Za chvíli došla sestra. U postele již měla připravený vozík s různými potřebami. Lehl jsem si na postel a v očekávání dalšího jsem jen čekal.
"Tak zabalíme? A každý další večer?" Přikývnul jsem. Až potom jsem si uvědomil, že se vlastně ptala. Byla ještě možnost to zastavit? "Tady prosím podpis, je to souhlas s léčbou, použití plen, postrojů, popruhů a zajišťovacích prostředků vč. prostředků mobilních". Bezmyšlenkově jsem papír podepsal.
Usmála se.
Papír odložila na vozík. Vzala balík plen, který byl ještě větší než ten včerejší. Vložila mi ho mezi nohy. Pod to dala další kalhotky a něco dalšího. Namazala mi něčím rozkrok, zdálo se, že to trochu hřeje. Přikryla pleny, musel jsem dát nohy více od sebe, prelepila lepitka. Přikryla celý balík dalšími kalhotkami. Pořádně upravila a zapla na suchý zip. Mezi nohami mi protáhla jakýsi popruh. Stejný popruh vedla kolem pasu. Všechny konce vepředu spojila a zajistila. Až teď mi došlo, že včera jsem měl pleny jen na suchý zip. "Natahni nohy". Ani jsem neprotestoval. Nohy mi byly zajištěny do popruhů. Stejně jako včera jsem dostal i pás kolem břicha.
"Chceš vyzkoušet další pásy"? Díval jsem se a trochu nechápal. "No, ještě můžeme pokračovat, hrudník, kolena, hlava, ruce. Když bych použila všechno co máme, tak se ani nehneš. A nebo můžeme každý den, něco přidat. Jak chceš. Ale podle mě je lepší zkusit všechno.". Koukala na mě, já na ní. A nevěděl jsem, co jí na to říct. " No a nemohli bychom třeba jen část, abych se mohl navečeřet?". Vypadlo ze mě. "To by šlo, ale napadlo mě, že bychom to mohli alespoň připravit, ať se pak nemusíme zdržovat. Odváží Tě a Ty si stoupneš a já to všechno připravím". Uvolnila mi pás a nohy, já se vykolýbal z postele. Stal jsem v pokoji a čekal až sestra připraví postel. Za chvíli se postel proměnila v soustavu různých pásů a popruhů.
Sestra se na mě obrátila " víš co sundej si toho anděla, dám ti něco pohodlnějšího". Podala mi nějaký balíček, na omak příjemný materiál. Když jsem ho rozdělal, byla to kombinéza, takový overal. Začal jsem ho prohlížet. Našel jsem zip. Byl ale na zádech. Rozepnul jsem ho a začal se oblékat. Když jsem začal natahovat nohavice, zjistil jsem, že jsou zakončeny šlapkami. Celý jsem se oblékl, sestra mě zapla zip a něco tam ještě kutila. "Zajistila jsem zip proti rozepnutí, v zásadě si ten overal sám nesundáš. Tak připraven, šup do postele".
Lehl jsem zpět na postel. Ve dveřích se najednou objevila druhá sestra. Když nás uviděla jenom prohlásila "já si říkám, kde jsi tak dlouho a ty nám chystáš chlapečka na noc. Chceš pomocí? Jo můžeš, alespoň budeme dříve hotové". Obě mě začaly pouta k posteli. Tentokrát jsem měl pripoutané kotníky, stehna, pas, hruď. Nějaké popruhy mi vedly přes ramena a zaply na hrudi. Zůstali mi volné ruce a hlava. Sestry se na sebe podívaly vzájemně pokývaly hlavou a vyndal něco z vozíku. Rozprostřely to na posteli. Bylo to nějaké prostěradlo, nebo přehoz s rukávy a otvorem. Do rukávy mi vložily ruce, otvorem prostrčily hlavu a celou tu plachtu natáhl přes postel a dalšími popruhy zajistily pod matrací.
Byl jsem připoutaný k posteli a celý přikrytý. Vlastně to mělo výhodu, nikdo neviděl ten celý prostor pod tou plachtou, nikdo neviděl, že jsem celý připoutaný a v plenách.
Odešly z pokoje.
Za půl hodiny se otevřely dveře, znovu se objevila sestra. "Vizita". Prohlásila. Cože? Vizita? To jako takto mě někdo uvidí? Začal jsem se snažit pohnout. Nic. Nešlo. Vůbec to nešlo. Do toho se mi začalo chtít čůrat. Nee, teď ne. Díval jsem se zoufale na sestru. Viděla můj obličej. Prohlásila "v klidu, tady jsou zvyklý, nic se neděje. Neboj se. Uklidní se a v klidu komunikuje. Fakt se neboj".
Do pokoje vstoupila skupina doktorů, sester.
"Dobrý den." Jeden doktor se chopil slova a začal představovat moji diagnózu. Jak probíhá rehabilitace a cvičení. Na konci jen dodal "pacient v noci neklidný, po dohodě s pacientem, souhlas podepsán, přistoupeno na večer a noc k užití zajišťovacích prostředků". Primář a ostatní je kývli hlavou, poptal se jak se vede a daří, na pohodlí a podobné.
Pak se všichni otočili a odešli z pokoje.
Koukal jsem jak vyoraná myš. Sestra jen dodala" vidíš, já Ti to říkala, všechno je v klidu".
Pustil jsem si televizi, koukal na ni a přitom cítil, že se mi zase chce čůrat. Už jsem nějak nečekal a pustil to do plenek.
Pak přivezli večeři, sestra mi natočila stolek, dala mi ještě něco jako bryndak a odešla. Já se navečeřel a čekal u sledování televize co bude dál. Někdo přišel, donesl čaj, sestra léky. Já tam ležel prikryty tou plachtou, koukali mi jen ruce a hlava. Nikoho nic nezaráželo, prostě v pohodě. Odnesli tác od večeře. Plenka se znovu plnila, čas běžel. Televize jela a já trochu podřimoval. Koukl jsem na hodiny. Byla skoro půl 11. Rikal jsem si, že vlastně bych měl jít spát.Ráno mě čekají znovu procedury. Tak jsem televizi vypnul, sklopil postel a chystal se spát.
Další náplň putovala do plínek. Napadlo mě ještě si trochu pohrát, ale zjistil jsem, že nemohu vyndat ruce s rukávů. Patenty byly nějak zajištěny a já nemohl strčit ruce pod plachtu, kterou jsem byl přikrytý.
Začal jsem se trochu hladit přes plachtu v rozkroku. A výsledek by nevalný. Plachta, pod ní kalkotky na plenách a balík plen, vše dobře tlumily.
V tom se otevřely dveře a přišly sestřičky. ”Necháš toho. To jsi toho ráno neměl dost”? Začaly se smát. "Tak jak to vidíš na noc? Jsi hodně neklidný pacient, nebo budeš hodný pacient?". Dívaly se na mě, já na ně. A přemýšlel jsem, co odpovědět. "Tak dnes uděláme jen malé zajištění, zítra uvidíme zda použijeme další zabezpečení". Koukal jsem pořád o co jde a nechápal. "Nastav ruce". Zvedl jsem automaticky ruce. Nasadil mi na ruce jakési rukavice, které neměly prsty a spíše vypadaly jako nějaké boxerky. Zaply je na mých rukou. Pak každá uchopil jednu moji ruku a daly ji k postranicím a přes rukavice mi dalšími popruhy pripoutaly ruce. Měl jsem teď už jen volnou hlavu.
Daly mi napít a odešly. Byla už noc. Usnul jsem.
Ráno a další dny, proběhly naprosto stejně. Ranní očista, snídaně, procedury, oběd, další procedury.v podvečer příprava - pleny, zdálo se mi, že se jedná čím dál větší balík, zabezpečení, overal, plachta a prikurtovani k posteli. Už jsem to bral jako samozřejmost. A musím přiznat náležitě jsem si to užíval. Splněný sen. Ráj na zemi.
V pátek při vizitě mě doktor dostal. "Na doporučení rehabilitačních sester jsme požádali o navýšení doby Vašeho pobytu tady u nás a pojišťovna nám vyhověla. Pokud potřebuje nějaké potvrzení dejte vědět. Jinak tedy bude mít zdejší pobyt delší o 4 týdny".
Absolutně mě dostal.
Cože, já tady budu další čtyři týdny?
Sestra na mě spiklinecky mrkla.
Vizita odešla a sestra ještě jednou nakoukla do pokoje "tak si užijeme, že jo, Těšíš se? My ano, bude to super. Jo a zítra je sobota, odpoledne půjdeme na procházku, tak jak jsme slíbili. Na neděli máme domluvenou s tebou celodenní vycházku Strašně se těšíme. Bude to super, absolutní bomba”.
