Probudil jsem se. Všude tma. Kapuce plnila svůj účel. Je ráno, noc? Vůbec jsem nevěděl kolik je hodin. Postroj plnil také svoji práci, nebylo možné se nějak pohnout. Vůbec. Nohy, ruce, tělo i hlava byly pohlceny v postroji. Byl jsem odkázán, na vůli někoho úplně jiného. Chtělo se mi zase čůrat. Už ze zvyku jsem neváhal a pustil to do plen.
Začal jsem zkoušel co postroj umožní a co ne. V určitě pozici jsem zjistil, že se popruh, který vede přes rozkrok dá využít k uspokojení.
Sice balík plen hodně tlumí tření mého těla přes rozkrok, ale po nějaké době se přeci jen dostavilo vyvrcholení.
Výbuch to byl hodně velký a můj zvukový doprovod byl asi taky velký. Nebo možná ne, ale během chvíle jsem uslyšel zvuky, bylo to opět to chychotani sester. Vůbec nevím kolik jich tam bylo, jak jsou tam dlouho. Zda mě sledovaly od začátku, nebo až konec. Nevím.
Jen ten smích byl jasný. Viděli konec mého snažení.
Ucítil jsem doteky, sestry mě zbavovaly postroje na rukou. Zbytek těla zůstal připoutaný. Něco přehodil přes mé tělo. To bude ta plachta. Prostrcily mi ruce do rukávů, hlavu do otvoru. Celé zajistily.
Doteky pod krkem, uvolnění kapuce. Otevírám oči. V pokoji je šero. Kolik je hodin? Oči jsou i z šera oslněny. Chvíli mi trvá než se rozkoukám.
Měl jsem pravdu. Byl jsem opět přikryté tou plachtou.
Je půl šesté ráno. Takto brzo vstávat a ještě v neděli.
“Těšíš se na výlet? Pojedeme dnes na celý den ven. Uvidíš, že si to užiješ, stejně jako my.”
Trochu mě zarazilo, že pojedeme, ale po včerejším výletě jsem se celkem těšil. Byl jsem zvědavý, co si na nás holky vymyslely.
Dostávám snídani.
Zatim jsem stále oblečen v nočním úboru. Je ze mě vidět pouze hlava a ruce. Napřed snídaně, pak ostatní.
Mezi dveřmi se objevil doktor. “Dobrý den, všechno v pořádku? Nepotřebujete něco?” “Ano, děkuji, všechno v pořádku. Asi ne, je o mě dobře postaráno” odpověděl jsem doktorovi. “To jsem rád. Tak si užijte dnešní výlet”. “Děkuji pane doktore. Mějte se, nashle.”
Prostě jako v každé jiné nemocnici. Jen tady to bylo trochu obohacené tím, co se skrývalo pod plachtou, která vytvářela pocit, že vše je úplně normální. Že není, že je to úžasné, ale věděli snad všichni.
Čaj je trochu zvláštní, ale není špatný. Snídám. Dostávám další hrnek čaje.
Po snídani mi všechno vysvlékly. Odpoutaly mě z postrojů. Plíny byly úplně plné, nejen čurání, ale i mého semene. Sestry mě poslaly v sprchovat. Zase jsem dostal na cestu ten průhledný obleček. Na chodbě naštěstí nikdo nebyl, tak jsem rychle předběhl do sprchy. Zde jsem se setkal s mým druhým kamarádem. Byla zde však i jedna sestra, tak nebyla příležitost na nějaké povídání.
Před vlastní sprchou jsme oba dostali pěkný nálev. Museli jsme si oba vylézt na lehátka, která byla v koupelně. Po prdelky jsme dostali každý hadičku a sestřička uvolnila ventily na dvou nádobách. Nálev do nás začal proudit a mi jen trpělivě čekali až bude konec. Dlouho nebyl. Sestra do nás vyprázdnila jednu nádobu a následovala druhá. Odhadoval jsem, že jsme postupně dostali do sebe minimálně dva litry nálevu. Nálev přestal proudit, tlak v břichu byl ohromný. Hadičky nám ovšem vyjmuty nabely. Byly ponechány. Snad, aby nám ještě více stěžoval zadržení nálevu v těle. Museli jsme vydržet minimálně 20 minut. Poté nám sestřička vyndala hadičky. A začal tělocvik. Dřepy, sedy - lehy, kliky a zase všechno dokola.
Zkusil jsem trochu smlouvat. “Slečno sestro, prosím, už ne, já to nemohu vydržet. Prosím.”
Jediná odpověď, která následovala, bylo “Ticho, makej a nekecej. Když mám sílu tady smlouvat, ta máš sílu cvičit. Dělej”. Nezbývalo mi nic jiného, než zahlásit: “Ano slečno sestro”. A dál se snažit cvičit.
Po nějaké době sestra viděla, že se hodně, ale hodně kroutíme a prosíme, abychom se mohli vyprázdnit, tak nám to konečně dovolila.
V koupelně byly dvě toalety, zajímavé bylo, že stály přímo proti sobě. Každý jsme usedli na jednu z nich a uvolnili se. Bylo hodně ponižující, koukat navzájem na sebe jak z nás proudí nálev ven. Bylo to tak ponižující, že se mi zase postavil.
Po vyprázdnění jsme museli pod sprchu. Řádně se umýt.
“Odchod do pokojů”. Zahlásila sestra potom jsme se poutírali. Byli jsme úplně nazí. Chtěl jsem si vzít alespoň ručník na zakratí. “Necháš to ležet, šup na pokoje”.
Chodbu jsme přeběhli doopravdy rychle.
Na pokoji nikdo nebyl. Tak jsem si v klidu lehl do postele, v které byly stále a na pevno připraveny postroje.
Hrál jsem si s postroji a zkoušel jak se zapínájí, jak do sebe pasují. Na nočním stolku ležel magnetický klíč k postroji a vlastní zámky.
Přeložil jsem si pás v oblasti břicha, pořádně dotáhl co to šlo a zkusil ho zapnout. . Zámek zaklapl a pás byl pevně na svém místě.
Pak jsem zkusil postroj kolem hlavy. Dotáhl suchý zip pod bradou, před čelo a pak popruh, který to vše zajišťoval. Zámek opět zaklapl.
Hlavou jsem nemohl ani pohnout. Takto jsem to v noci dotazené neměl.
Najednou se otevřely dveře. Já se lekl a klíč mi vypadl z ruky.
Ve dveřích stály sestry a koukal na mě.
"Ty se bez těch popruhů neobejdeš? Tak to si sebou budeme muset pohrát než vyrazíme na výlet".Otevřely dveře a zavolal někam na ostatní sestry.
Ruce a nohy jsem měl sice volné, ale co mi to bylo platné, když trup a hlava byly pevné uzavřeny v popruzich.
Na pokoji se objevily další sestry. "Jé, co se tady děje? Máte se oblíkat a ne se tady hrát". Sestry vysvětlil ostatním, že mě takto našly.
"Hmm, chlapcovi se to asi fakt líbí". Sestry se na mě dívaly a najednou ke mě přistoupily a začaly mě lechtat. Bylo to tak náhlé. Snažil jsem se uniknout ale pásy plnily svoji funkci. Pak jedna ze sester mi uvolnila postroj na hlavě a nasadila mi celoobličejovou masku. Znovu dotáhla postroj. Kolem krku, pod bradou a přes čelo. Na masku našroubovaly hadici, kterou napojily na něco u mé postele. Nevěděl jsem co to je do doby, než jedna ze sester se k tomu něčemu naklonila s něčím pohla a já nemohl dýchat. Začal jsem lapat po dechu, snažil jsem se z masky a hadice dostat zbytky vzduchu co tam zbyly. Už jsem myslel, že je to můj konec. Snažil jsem se rukama dosáhnout na masku sundat ji. Postroj byl však zamčený a dokonale jistil masku. Vzduch začal proudit do hadice a já mohl dýchat. Znovu jsem byl bez dechu. Do toho si někdo začal hrát s mou chloubou. Střídal se vzduch a dušení, do toho hrátky s mým klukem a do toho všeho lechtání. Najednou jsem i ruce a nohy připoutané a můj veškerý možný odpor byl pryč.
Přišel výbuch. Obr výbuch. Dráždění a dušení však pokračovalo dál. Až do chvíle další ejakulace.
A byl klid.
Hadici mi odšroubovaly od masky a já mohl znovu lépe dýchat.
“Tak snad na chvíli toho necháš. Musíme se oblékat, ať můžeme vyrazit. Už se strašně těšíme”. Prohlásila jedna ze sester.
Odpoutaly mě z postele. Dostal jsem vlhčené kapesníky, abych se dole poutíral.
Na posteli objevil balík plen. Ale teda to byl balík.
Než mi však sestry nasadily pleny, musel jsem na posteli na všechny čtyři. Ucítil jsem dotyk na konečníku. Pomyslel jsem si, že dostanu další nálev, ale to byl omyl. Něco zajelo do mého zadku, něco chladného gelovitého. Pak se to vysunulo a zůstal jen pocit trochu roztaženého konečníku. Najednou další dotyk a něco se opět dralo do mého zadku. Dralo se a dralo, roztahovalo i to zadek. A najednou lup, zadek se stáhl a já tu věc cítil uvnitř. Jen jsem vzdychl.
“Tak kolíček je na svém místě. Dnes Tě bude doprovázet celý den, abysis dnešní výlet pořádně užil. Ještě vyzkoušíme zda vše funguje”.
Nechápal jsem, ale jen chvíli.
Uvnitř mě se začaly dít věci. Ten kolík se najednou nafoukl a začal vibrovat. Vibroval různými způsoby, vyfukoval se a nafukoval. Já jen vzdychal a vzdychal. Můj chlapec se stal opět chlapákem. Kolík tlačil na postatu a pomalu se blížil okamžik pravdy. Bude ve mě ještě nějaké sperma? Bylo. Bylo ho hodně. Vyvrcholení přišlo ani nevím jak. Já se snažil být stále na čtyřech, celý jsem se třásl. Neustál jsem to na padl do postele. Kolík stále pracoval. Po druhém vyvrcholení přestal. Jen se nevyfoukl.
Sestry mě nechaly chvíli odpočnout. S velkými úsměvy mě očistily a nasadily balík plen, poctivě všechno doutahovaly a zajistily. Popruhový postroj byl opět na svém místě. Jistil pleny proti sundání více než důkladně.
Kolík zůstal uvnitř. On tam asi doopravdy bude celý den.
Následovala opět kombinéza se zipem vpředu. Byla trochu jiná, než kombinézy včera. Nejen tím zipem, ale byla poměrně huňatá se stojáčkem. Neměla kapuci.
Nyní ke mě přistoupily dvě sestry a začaly mi nasazovat nějaký hrudní korzet, takový ten ortopedický. Začínal těsně nad pánví a končil někde v oblasti klíčních kostí. Potom co mi ho nasadily a pořádně utáhly jsem se nemohl vůbec ohnout ani normálně otočit. K tomu mi nasadily tenkou kuklu s otvorem pro celý obličej. Následovala krční ortéza, kterou připojily ke korzetu. Ortézu usadily, upnuly kolem krku. Ortéza měla podpěrku pro bradu. Po upnutí na krku jsem se nemohl takřka v trupu a krku pohnout. S Hlavou se ještě hýbat dalo. Sice málo, ale dalo.
Jedna sestra měla v ruce něco jako chránič na zuby, co používají zápasníci. Nanesla do něj nějakou pastu. Dostal jsem pokyn otevřít pusu. Zasunula mi chránič do pusy. Měl jsem zkusnout a držet.
Najednou mi kolem hlavy, na čele, upnuly jakýsi pásek, který vedl ze zadní části krční ortézy. V ten moment jsem nemohl pohnout už ani hlavou.
Chtěl jsem něco říci, ale ozvalo se jen jakési huhňání. Nemohl jsem dostal zuby od sebe.
“To bylo lepidlo na protézy. Teď to bude držet minimálně 16 hodin”. Oznámila mi sestra, která mi dávala do pusy ten chránič. Měl jsem tak vlastně roubík, který nebyl z venčí vůbec vidět.
“Sedni si na postel a trochu si odpočiň”.
Sedl jsem si a oddechoval. Opnutí korzetu i ortézy bylo důkladné. Dýchal jsem jen nosem. Časem jsem zjistil, že ten chránič má otvor pro dýchání. To však šlo jen pokud jsem roztáhl rty.
Přišla další sestra a přinesla nějaké plechy pospojované jakýmisi páskami. Položila je na postel vedle mě.
“Nastav ruku”. Vzala jedny ty plechy a začala mi je dávat na ruku. Vedly od ramene až po zápěstí. Byla to opět ortéza, tentokrát na celé ruce.
V oblasti lokte byl jakýsi kloub s nějakým mechanismem.
Ortézu připnuly opět ke korzetu a postupně usadily na jednu a pak i na druhou ruku.
Podobné ortézy jsem dostal i na nohy.
Vůbec jsem nechápal co to znamená. Ptám jsem se nemohl, to už nešlo. Tak jsem jen stál a čekal co bude dál.
Přišly pokyny. “Rozkročit, rozpažit, pokrčit ruce v loktu”. Provedl jsem dle pokynu. Stál jsem v pokoji, celý v ortézách a čekal co bude.
Sestry přistoupily, něco udělaly na těch nechaniznech u loktů a kolen. “Zkus se pohnout”. Zkouším pohnout rukama, nic, zkouším pohnout nohama, nic. Ortézy jsou v kloubech zamčené a já se nemohu vůbec hýbat.
Jedna sestra vzala jakousi věc, tyč s půlkulovitou hlavou. Přistoupila ke mě, něco zmáčkla na té věci a přiložila mi ji do rozkroku a balík plen. Ta věc šíleně vybrovala. Já chtěl křičet, že už nechci, že už toho mám dost, že ne. Ozývalo se jen “jajaj uh nehuuuu” a podobné zvuky. pokoušel jsem se pohnout, ale výsledek nebyl žádný. Pomalu přicházel další vrchol.
“Super. Ortézy fungují”. Prohlásila jedna ze sester. Vypnula hlavici a zanechala mě totálně nadrženého.
Ve dveřích se objevila další sestra s vozíkem, který jsem znal ze včerejší procházky. Na vozíku byl opět ten velký teplý fusak. To zase bude pocení - proběhlo mi hlavou.
Uvolnili mi ortézy na rukách a nohách. Posadili mě na vozík a opět zajistily ortézy. Tentokrát nohy v pokrčené poloze a ruce na opěrkách vozíku. Celého mě k vozíku přikurtovaly. Seděl jsem oddaně , kolik mě tlačil v zadku, plíny plnily rozkrok a ortézy a postroj na vozíku plnily svou funkci.
Byl jsem úplně nehybný. Jestli včera jsem měl pocit, že se nemohu hýbat, tak dnes byl pocit 100 krát silnější.
Na hlavu jsem dostal tu pletenou kuklu, koukali mi jen oči. Zapnuly mě do fusaku, který důkladně celý podotahovaly a vyvezly na chodbu.
Z vedlejšího pokoje vyjel stejný vozík, se stejným pacientem. Zaparkovaly nás naproti sobě, tak že jsme na sebe viděli. Jedna sestra něco vyndala s kapsy a zmáčkla tlačítko. Oba jsme, co nám připoutání dovolilo poskočili. V našich zadnicích se ozval kolík.
“Jdeme se obléci, tak se tady chovejte slušně”. Sestry odešly a v našich zadcích si dělali kolíci co chtěly. Vybrovaly a vybrovaly, nafukovaly se a zase vyfukovaly. Vrchol se zase blížil. Za chvíli vybrace zmizely, pocit nadrženosti zůstal ještě větší.
Objevily se sestry. Byly ustrojené stejně jako včera. Smetanově bílé pláště zakrývaly jejich těla.
Příprava na výlet byla dokončena a my jsme mohli všichni vyrazit. Nám neznámo kam.
