AN: Ahoj vespolek, rozhodl jsem se sepsat takovou story. Není to vyloženě příběh, který by psal sám život, ale některé části jsou silně inspirované skutečnými událostmi které se staly buď v mém životě, nebo v životě někoho, koho dobře znám. Nechci uvádět které konkrétní události to jsou a jak moc věrně se v příběhu odrážejí, takže na to se mne neptejte. Pokud to není proti pravidlům, nechci jednotlivé kapitoly rozdělovat do jednotlivých témat, ale jen do jednotlivých příspěvků v jednom společném threadu. Myslím že i tak to bude pro souvislé čtení lepší, zvlášť pro ty, kteří by si to chtěli číst na mobilu. Za pravidelnost přidávání dalších kapitol neručím
.
Jarní sluneční paprsky pomalu zalévaly příjemným, hřejivým světlem pokojík malého Míšy. Čtvercová místnost o straně čtyři a půl metru s oknem situovaným na jihovýchod poskytovala uprostřed dostatek prostoru pro hraní mezi postýlkou s ohrádkou a vyvýšeným přebalovacím pultem u jedné stěny a úložnou sestavou skříní u té protější.
Štosy plenek, jednorázových i látkových, klasických čtvercových i moderních kalhotkových, na patentky i suchý zip, čistě bílých i barevných nebo s hravými dětskými motivy, byly pečlivě vyskládané na rozměrné poličce, prakticky vestavěné přímo pod přebalovacím pultem, u nich i jedno načaté a jedno neotevřené balení vlhčených dětských ubrousků pro zvlášť citlivou pokožku, několik tub s krémy proti opruzeninám vícero druhů, obojíhož další dostatečné zásoby byly uložené v šuplících u paty pultu, společně s neotevřenými balíky jednorázových plenek několika druhů.
Nad postýlkou v bezpečné výšce visela vesele barevná závěsná dekorace složená z letadýlek, helikoptér a balónků.
Podlahu kryl odolný koberec s motivem silnic a kolejí po nichž jezdily autíčka a vláčky.
V úložné stěně, na míru sestavené z komod s šuplíky, šatních skříní a otevřených polic byly v plastových krabicích uložené hračky, stavebnice, plyšáci a mezi nimi i další zásoby neotevřených krabic s plenkami. Na ramíncích v šatníku visely dupačky, bodyčka a overaly, vedle nich v policích poskládané trička, mikiny, tepláčky. Šuplíky byly plné punčocháčů, ponožek a byly v nich i několikery slipy a trenýrky s typicky klukovskými motivy - spiderman, autíčka, pokémoni a tak podobně. Ty tu ale byly spíše do počtu. Míša totiž, ačkoli už na to, dle všeobecné znalosti lidové i odborné měl správný věk i schopnosti, nejevil sebemenší zájem odvyknout si od nošení plenek. Nechat ho bez nich přes den znamenalo řešit malou nehodu a převlékání z mokrého oblečení během hodiny nebo dříve, a do dvou, nanejvýš tří hodin pak i tu velkou a všechny s tím spojené nepříjemnosti. Zkoušet to v noci, to už vůbec nepřipadalo v úvahu, to by rovnou znamenalo každý den převlékat prostěradlo, a matrace by brzo byla na odpis.
Jejich užitečnost mezi ostatními kusy oblečení tak byla spíše zbožným přáním Davida, jeho tatínka, který se o Míšu staral sám.
S jeho profesí architekta měl naštěstí možnost často pracovat z domu, a stíhat při tom starat se o malého nezbedu který si co chvíli chtěl hrát, nebo chtěl napít či smlsnout ke svačince nějakou dobrotu (nejraději měl pribináček s borůvkovou příchutí, lipánek, a nebo nastrouhanou mrkev s jablíčky), což naštěstí zvládal sám, ba na tom i lpěl, když tatínkovi bral z ruky lžičku a odmítal nechat si obléknout bryndák, aby se ukázal, jak už to umí.
S čím ale tatínkovi určitě vůbec nepomáhal bylo, když obvykle zanedlouho poté potřeboval přebalit, protože ve své plence zanechal řádnou nadílku, jak už ze zkušenosti dokázal David snadno poznat podle Míšových pohybů či grimas. Třeba když zrovna z gauče sledoval v televizi zprávy nebo tak něco, po očku při tom kontroloval hrajícího si Míšu, a náhle zpozorněl, protože Míša z ničeho nic někam nenápadně zalezl aby nebyl úplně na očích, kde pak se soustředěným výrazem ve tváři a lehkým heknutím v podřepu zatlačil a po vykonané potřebě se s úlevou vrátil k hraní, mysleje si že takhle tatínek nic nepozná. Ten ho však prokoukl samozřejmě prakticky ihned, a i kdyby snad něco uniklo jeho očím, tak jeho uším ne. A záhy by hlavně po nosu zjistil, co ten jeho malý uličník právě udělal do plenky. Zvlášť když si pak i s tou náloží sedl na zem jako by se nechumelilo, takže se mu to v ní rozlezlo úplně všude. Netřeba dodávat, že někdy i vně ní, po tom kolik toho bylo, takže často bylo co prát.
Jindy, když byl třeba přiliš zabraný do stavění domků z lega nebo hry s autíčky, ani nic neskrýval, jen se trochu prohnul a nechal všemu přirozený průběh. S čůráním se pak už vůbec neobtěžoval to jakkoli zkoušet ovládat nebo zadržet a když to na něj přišlo, tak to prostě pustil. Neviděl důvod proč by taky ne, od toho přece plínky jsou.
Byla neděle ráno, osm hodin a čtyřicet devět minut, a sluneční světlo právě dopadlo i na Míšovu postýlku, který se pomalu začal probírat ze sladkého spánku. Dudlík připnutý k jeho pyžamovému overalu, který k večeru dostal, mu překvapivě nevypadl z pusinky. Pomalu otevřel blankytně modrá očka a trochu se zavrtěl ve svém pohodlném pelechu. Plenka, kterou měl na sobě byla značně nasáklá, naštěstí ale nikde neprotekla, jeho ranní idylku tak nenarušoval žádný nepříjemný pocit mokra. Chůvička poblíž postýlky dala avízo jeho tatínkovi, který už v kuchyni chystal snídani, že jeho malý se právě probral ze spánku a co nevidět bude vyžadovat jeho pozornost.
David v kuchyni mezitím dodělal snídani. Pro sebe kávu, toast, vajíčka se slaninou a nakrájenou zeleninu, pro Míšu kakao, jogurt, dětské cereálie a nakrájené ovoce. Už bylo načase jít se podívat, co dělá Míša, jestli náhodou nepřelezl ohrádku a nezačal dělat lumpárny, jak měl poslední dobou ve zvyku.
Protentokrát, jak zjistil když vešel do jeho pokojíčku, se Míša nerozhodl vydávat se vstříc dobrodružství mimo svou postýlku, ale zůstal hezky v pohodlí své peřinky, ležel na zádech a spokojeně cumlal dudlík. Oči se mu rozzářily když uviděl tatínka jak přistupuje k jeho postýlce, vyplivl dudlík a zahalekal:
"Táta!"
David se usmál, skopil ohrádku a odhrnul Míšovu peřinku. "Tak jakpak se máme, broučku?" zasmál se, odepnul Míšovi z overalu stužku na dudlík, odložil jej stranou, zvedl Míšu z postýlky a vzal si ho do náruče, hned na to v radostném objetí Míšových ručiček kolem svého krku. "Vyspinkal ses dobře?", řekl, dal mu pusinku na čelo a pocuchal mu při tom jeho světlé vlásky.
"Mm-hmm!", zamumlal Míša s tváří opřenou o tatínkovo rameno.
"A co plínka?" zeptal se David, postavil Míšu nohama na zem a poplácal ho po jeho široce zabaleném zadečku. "Nemáš v ní něco?" zasmál se a párkrát potáhl nosem, jestli něco neucítí.
"Ne-ne!" Míša zavrtěl hlavou. "Enom čůal!"
"Nepovídej!" v legraci mu pohrozil tatínek pohrozil zdviženým prstem a začal mu rozepínat pyžamový overal. "Víš že se nemá tátovi lhát! Běda Ti jestli tam bude bobek!" Míša se zahihňal a vytřepal nohy ze shozeného overalu. David však nic podezřelého necítil, a ani pohmatem po plence nic nezjistil.
"Tak pojď nahoru, ty jeden kujóne." David nabral Míšu do náruče a vyzvedl ho na přebalovací pult. "Téda, já tě snad budu muset míň krmit, jinak tě za chvíli už neuzvednu!", zažertoval. To samozřejmě sotva hrozilo, David byl metr osmdesát tři vysoký mladý muž, štíhlé postavy, však silák s pěkně rýsovanými svaly. Dobré geny, zdravá životospráva a pravidelné cvičení byly znát.
"Chceš dudlík?" zeptal se a Míša dvakrát přikývl. David vzal z plastové krabičky poblíž čistý světle zelený dudlík s chránítkem ve tvaru motýlka a nabídl ho Míšovi. Ten ho hned začal spokojeně dudlat. Z podlahy zvedl plyšového dinosaura a dal mu ho do ruky. "Tak, tady si vem ještě Rexíka, ať se máš čím zabavit, táta tě teď musí přebalit."
David rozepnul v rozkroku Míšovo světle modré bodyčko, nadzvedl mu zadek a vyhrnul mu bodyčko kousek nad pas. Pod ním byl zabalený obvyklým způsobem aby vydržel přes noc v suchu; silnější noční jednorázová plenka, přes ní několik složených čtvercových látkovek a na to svrchní kalhotky se zapínáním na suchý zip. Ty co měl na sobě teď byly s obrázekem Bleska McQueena. Látkové plenky se překvapivě ukázaly být po rozepnutí kalhotek být suché, ale jednorázovka pod nimi byla viditelně značně nasáklá. David vytáhl zpod Míši svrchní kalhotky s vloženými látkovkami a odložil je stranou. Pak rozlepil jednorázovku a rozbalil ji. Byla kompletně počůraná, ale nic víc.
"No, fakt že jo." podivil se David. "A kakat náhodou nepotřebuješ? Co říkáš, posadíme tě na nočník? Nezkusíš udělat bobek na nočník, jako velký kluci?"
"Mmm-mmm!" Míša zavrtěl hlavou a vyplivl dudlík. "Ne-ci!", oznámil.
"Co nechceš? Na nočník? Jednou se to přece musíš naučit, nemůžeš nosit plínky donekonečna!"
"Nechci kakat."
"Takže tě nebudu muset za deset minut zase přebalovat kompletně zdělanýho? Co?" zasmál se David. "Nebudu?"
"Ne-ne."
"No to jsem teda na tebe zvědavej. Jestli se během půl hodiny zase pokakáš jako minule tak tě v tom teďka nechám a bude," zahrozil David, ačkoli to víceméně nemyslel až tak vážně.
Víceméně.
David vytáhl zpod Míši použitou plenku, stočil ji, zajistil ji lepítky aby se neotevřela a odhodil ji za sebe. Dopadla na podlahu s tlumeným, těžkopádným plesknutím, jak byla ztěžklá množstvím absorbované tekutiny. Vlhčenými ubrousky důkladně Míšu všude očistil a z poličky pod přebalovacím pultíkem vzal čistou plenku na denní nošení. Nebyla tak široká a silná jako ty, které Míšovi dával na noc, ale rozhodně to nebyla žádná nicka. Na rozdíl od té noční byla o něco užší v rozkroku, prodyšnější, a barevnější. Byl na ní obrázek roztomilého lvíčka (Míšova nejoblíbenějšího zvířátka), příznačně taktéž zabaleného v plence. Otevřel ji a ještě ji párkrát promnul, aby se načechrala pro lepší savost, lehce Míšu nadzvedl aby pod něj mohl podsunout rozvinutou plenku a položil ho na ní. Ještě mu na prdelku nanesl adekvátní vrstvu krému proti opruzeninám (Míša měl citlivou pokožku), zabalil ho do plenky a zajistil mu ji lepítky tak, aby mu dobře seděla, nikde Míšu neškrtila a zároveň nehrozilo, že proteče (nebo něco horšího). Za ta léta to už měl David zmáknuté. Zvažoval, zda Míšovi nechá bodyčko které už měl na sobě, ale nakonec se rozhodl mu ho převléknout také. Vybral mu trochu lehčí, s bílomodrými pruhy v námořnickém stylu, krátkými rukávy a obálkovým výstřihem. Kalhoty zatím nebudou potřeba, pomyslel si, doma bylo příjemné klima, tak ho mohl nechat pobíhat po bytě jen v bodyčku a plence. Postavil Míšu zpátky na nohy a s jeho ještě lehce nešikovnou asistencí mu převlékl bodyčko a zapnul v rozkroku na patentky.
"Tak, teď se pěkně napapáme a pak si budeš chvíli hrát v obýváku, táta potřebuje ještě něco dodělat."
David už už hodlal chytit Míšu za ručku a dovést ho do jídelny, ten se ale rozeběhl jí vstříc sám, jen aby následně čekal až ho tatínek posadí do jeho židličky, na kterou by se těžko sám vysoukal.
Nač by se ale namáhal, když mu tatínek s radostí do židličky pomohl a přisunul ke stolu na němž už pro něj byly připravené všechny dobroty k dnešní snídani.
Aspoň jedno, v čem byl Míša velice samostatný, bylo že se sám najedl; už delší dobu, kdykoli táta vzal lžičku a zkoušel ho nakrmit, Míša zavrtěl hlavou a tvrdošíjně odmítal se slovy "Já sám!".
Jak ironické, pomyslel si David a v duchu se zasmál. Dostat do sebe jídlo kultivovaným způsobem hodným rostoucího kluka, co už skoro není batoletem a nezašpinit se při tom, to šlo Míšovi docela zdatně.
Strávené ho pak dostat ze sebe kultivovaným způsobem hodným rostoucího kluka, co už skoro není batoletem a nezašpinit se při tom, což by snad měl být v porovnání lehčí úkol? Zřejmě mission impossible.
Míša jedl pomalu, což však ničemu nevadilo, nebylo kam spěchat a ostatně David byl názoru že jíst se má v klidu. Popíjel kávu a na telefonu prohlížel, co je ve světě nového.
Po shlédnutí pár ne zas tak moc zajímavých článků David odložil přístroj do kapsy. Míša už měl dojedeno, bylo tak načase uklidit stůl a přesunout se do obývacího pokoje, kde mohl nechat Míšu aby se zabavil s plyšáky, autíčky či legem, občas ho letmo zkontrolovat jestli nedělá něco nepatřičného, zatímco se bude věnovat jednomu pracovnímu restu, který nechtěl dále odkládat.
"Tak, hezky si tu hrej a žádný vylomeniny, táta všechno vidí!"