Memoár malého Míšy

[xsat]

AN: Ahoj vespolek, rozhodl jsem se sepsat takovou story. Není to vyloženě příběh, který by psal sám život, ale některé části jsou silně inspirované skutečnými událostmi které se staly buď v mém životě, nebo v životě někoho, koho dobře znám. Nechci uvádět které konkrétní události to jsou a jak moc věrně se v příběhu odrážejí, takže na to se mne neptejte. Pokud to není proti pravidlům, nechci jednotlivé kapitoly rozdělovat do jednotlivých témat, ale jen do jednotlivých příspěvků v jednom společném threadu. Myslím že i tak to bude pro souvislé čtení lepší, zvlášť pro ty, kteří by si to chtěli číst na mobilu. Za pravidelnost přidávání dalších kapitol neručím  .



Jarní sluneční paprsky pomalu zalévaly příjemným, hřejivým světlem pokojík malého Míšy. Čtvercová místnost o straně čtyři a půl metru s oknem situovaným na jihovýchod poskytovala uprostřed dostatek prostoru pro hraní mezi postýlkou s ohrádkou a vyvýšeným přebalovacím pultem u jedné stěny a úložnou sestavou skříní u té protější.

Štosy plenek, jednorázových i látkových, klasických čtvercových i moderních kalhotkových, na patentky i suchý zip, čistě bílých i barevných nebo s hravými dětskými motivy, byly pečlivě vyskládané na rozměrné poličce, prakticky vestavěné přímo pod přebalovacím pultem, u nich i jedno načaté a jedno neotevřené balení vlhčených dětských ubrousků pro zvlášť citlivou pokožku, několik tub s krémy proti opruzeninám vícero druhů, obojíhož další dostatečné zásoby byly uložené v šuplících u paty pultu, společně s neotevřenými balíky jednorázových plenek několika druhů.

Nad postýlkou v bezpečné výšce visela vesele barevná závěsná dekorace složená z letadýlek, helikoptér a balónků.

Podlahu kryl odolný koberec s motivem silnic a kolejí po nichž jezdily autíčka a vláčky.

V úložné stěně, na míru sestavené z komod s šuplíky, šatních skříní a otevřených polic byly v plastových krabicích uložené hračky, stavebnice, plyšáci a mezi nimi i další zásoby neotevřených krabic s plenkami. Na ramíncích v šatníku visely dupačky, bodyčka a overaly, vedle nich v policích poskládané trička, mikiny, tepláčky. Šuplíky byly plné punčocháčů, ponožek a byly v nich i několikery slipy a trenýrky s typicky klukovskými motivy - spiderman, autíčka, pokémoni a tak podobně. Ty tu ale byly spíše do počtu. Míša totiž, ačkoli už na to, dle všeobecné znalosti lidové i odborné měl správný věk i schopnosti, nejevil sebemenší zájem odvyknout si od nošení plenek. Nechat ho bez nich přes den znamenalo řešit malou nehodu a převlékání z mokrého oblečení během hodiny nebo dříve, a do dvou, nanejvýš tří hodin pak i tu velkou a všechny s tím spojené nepříjemnosti. Zkoušet to v noci, to už vůbec nepřipadalo v úvahu, to by rovnou znamenalo každý den převlékat prostěradlo, a matrace by brzo byla na odpis.
Jejich užitečnost mezi ostatními kusy oblečení tak byla spíše zbožným přáním Davida, jeho tatínka, který se o Míšu staral sám.

S jeho profesí architekta měl naštěstí možnost často pracovat z domu, a stíhat při tom starat se o malého nezbedu který si co chvíli chtěl hrát, nebo chtěl napít či smlsnout ke svačince nějakou dobrotu (nejraději měl pribináček s borůvkovou příchutí, lipánek, a nebo nastrouhanou mrkev s jablíčky), což naštěstí zvládal sám, ba na tom i lpěl, když tatínkovi bral z ruky lžičku a odmítal nechat si obléknout bryndák, aby se ukázal, jak už to umí.

S čím ale tatínkovi určitě vůbec nepomáhal bylo, když obvykle zanedlouho poté potřeboval přebalit, protože ve své plence zanechal řádnou nadílku, jak už ze zkušenosti dokázal David snadno poznat podle Míšových pohybů či grimas. Třeba když zrovna z gauče sledoval v televizi zprávy nebo tak něco, po očku při tom kontroloval hrajícího si Míšu, a náhle zpozorněl, protože Míša z ničeho nic někam nenápadně zalezl aby nebyl úplně na očích, kde pak se soustředěným výrazem ve tváři a lehkým heknutím v podřepu zatlačil a po vykonané potřebě se s úlevou vrátil k hraní, mysleje si že takhle tatínek nic nepozná. Ten ho však prokoukl samozřejmě prakticky ihned, a i kdyby snad něco uniklo jeho očím, tak jeho uším ne. A záhy by hlavně po nosu zjistil, co ten jeho malý uličník právě udělal do plenky. Zvlášť když si pak i s tou náloží sedl na zem jako by se nechumelilo, takže se mu to v ní rozlezlo úplně všude. Netřeba dodávat, že někdy i vně ní, po tom kolik toho bylo, takže často bylo co prát.

Jindy, když byl třeba přiliš zabraný do stavění domků z lega nebo hry s autíčky, ani nic neskrýval, jen se trochu prohnul a nechal všemu přirozený průběh. S čůráním se pak už vůbec neobtěžoval to jakkoli zkoušet ovládat nebo zadržet a když to na něj přišlo, tak to prostě pustil. Neviděl důvod proč by taky ne, od toho přece plínky jsou.


Byla neděle ráno, osm hodin a čtyřicet devět minut, a sluneční světlo právě dopadlo i na Míšovu postýlku, který se pomalu začal probírat ze sladkého spánku. Dudlík připnutý k jeho pyžamovému overalu, který k večeru dostal, mu překvapivě nevypadl z pusinky. Pomalu otevřel blankytně modrá očka a trochu se zavrtěl ve svém pohodlném pelechu. Plenka, kterou měl na sobě byla značně nasáklá, naštěstí ale nikde neprotekla, jeho ranní idylku tak nenarušoval žádný nepříjemný pocit mokra. Chůvička poblíž postýlky dala avízo jeho tatínkovi, který už v kuchyni chystal snídani, že jeho malý se právě probral ze spánku a co nevidět bude vyžadovat jeho pozornost.

David v kuchyni mezitím dodělal snídani. Pro sebe kávu, toast, vajíčka se slaninou a nakrájenou zeleninu, pro Míšu kakao, jogurt, dětské cereálie a nakrájené ovoce. Už bylo načase jít se podívat, co dělá Míša, jestli náhodou nepřelezl ohrádku a nezačal dělat lumpárny, jak měl poslední dobou ve zvyku.

Protentokrát, jak zjistil když vešel do jeho pokojíčku, se Míša nerozhodl vydávat se vstříc dobrodružství mimo svou postýlku, ale zůstal hezky v pohodlí své peřinky, ležel na zádech a spokojeně cumlal dudlík. Oči se mu rozzářily když uviděl tatínka jak přistupuje k jeho postýlce, vyplivl dudlík a zahalekal:

"Táta!"

David se usmál, skopil ohrádku a odhrnul Míšovu peřinku. "Tak jakpak se máme, broučku?" zasmál se, odepnul Míšovi z overalu stužku na dudlík, odložil jej stranou, zvedl Míšu z postýlky a vzal si ho do náruče, hned na to v radostném objetí Míšových ručiček kolem svého krku. "Vyspinkal ses dobře?", řekl, dal mu pusinku na čelo a pocuchal mu při tom jeho světlé vlásky.

"Mm-hmm!", zamumlal Míša s tváří opřenou o tatínkovo rameno.

"A co plínka?" zeptal se David, postavil Míšu nohama na zem a poplácal ho po jeho široce zabaleném zadečku. "Nemáš v ní něco?" zasmál se a párkrát potáhl nosem, jestli něco neucítí.

"Ne-ne!" Míša zavrtěl hlavou. "Enom čůal!"

"Nepovídej!" v legraci mu pohrozil tatínek pohrozil zdviženým prstem a začal mu rozepínat pyžamový overal. "Víš že se nemá tátovi lhát! Běda Ti jestli tam bude bobek!" Míša se zahihňal a vytřepal nohy ze shozeného overalu. David však nic podezřelého necítil, a ani pohmatem po plence nic nezjistil.

"Tak pojď nahoru, ty jeden kujóne." David nabral Míšu do náruče a vyzvedl ho na přebalovací pult. "Téda, já tě snad budu muset míň krmit, jinak tě za chvíli už neuzvednu!", zažertoval. To samozřejmě sotva hrozilo, David byl metr osmdesát tři vysoký mladý muž, štíhlé postavy, však silák s pěkně rýsovanými svaly. Dobré geny, zdravá životospráva a pravidelné cvičení byly znát.

"Chceš dudlík?" zeptal se a Míša dvakrát přikývl. David vzal z plastové krabičky poblíž čistý světle zelený dudlík s chránítkem ve tvaru motýlka a nabídl ho Míšovi. Ten ho hned začal spokojeně dudlat. Z podlahy zvedl plyšového dinosaura a dal mu ho do ruky. "Tak, tady si vem ještě Rexíka, ať se máš čím zabavit, táta tě teď musí přebalit."

David rozepnul v rozkroku Míšovo světle modré bodyčko, nadzvedl mu zadek a vyhrnul mu bodyčko kousek nad pas. Pod ním byl zabalený obvyklým způsobem aby vydržel přes noc v suchu; silnější noční jednorázová plenka, přes ní několik složených čtvercových látkovek a na to svrchní kalhotky se zapínáním na suchý zip. Ty co měl na sobě teď byly s obrázekem Bleska McQueena. Látkové plenky se překvapivě ukázaly být po rozepnutí kalhotek být suché, ale jednorázovka pod nimi byla viditelně značně nasáklá. David vytáhl zpod Míši svrchní kalhotky s vloženými látkovkami a odložil je stranou. Pak rozlepil jednorázovku a rozbalil ji. Byla kompletně počůraná, ale nic víc.

"No, fakt že jo." podivil se David. "A kakat náhodou nepotřebuješ? Co říkáš, posadíme tě na nočník? Nezkusíš udělat bobek na nočník, jako velký kluci?"

"Mmm-mmm!" Míša zavrtěl hlavou a vyplivl dudlík. "Ne-ci!", oznámil.

"Co nechceš? Na nočník? Jednou se to přece musíš naučit, nemůžeš nosit plínky donekonečna!"

"Nechci kakat."

"Takže tě nebudu muset za deset minut zase přebalovat kompletně zdělanýho? Co?" zasmál se David. "Nebudu?"

"Ne-ne."

"No to jsem teda na tebe zvědavej. Jestli se během půl hodiny zase pokakáš jako minule tak tě v tom teďka nechám a bude," zahrozil David, ačkoli to víceméně nemyslel až tak vážně.

Víceméně.

David vytáhl zpod Míši použitou plenku, stočil ji, zajistil ji lepítky aby se neotevřela a odhodil ji za sebe. Dopadla na podlahu s tlumeným, těžkopádným plesknutím, jak byla ztěžklá množstvím absorbované tekutiny. Vlhčenými ubrousky důkladně Míšu všude očistil a z poličky pod přebalovacím pultíkem vzal čistou plenku na denní nošení. Nebyla tak široká a silná jako ty, které Míšovi dával na noc, ale rozhodně to nebyla žádná nicka. Na rozdíl od té noční byla o něco užší v rozkroku, prodyšnější, a barevnější. Byl na ní obrázek roztomilého lvíčka (Míšova nejoblíbenějšího zvířátka), příznačně taktéž zabaleného v plence. Otevřel ji a ještě ji párkrát promnul, aby se načechrala pro lepší savost, lehce Míšu nadzvedl aby pod něj mohl podsunout rozvinutou plenku a položil ho na ní. Ještě mu na prdelku nanesl adekvátní vrstvu krému proti opruzeninám (Míša měl citlivou pokožku), zabalil ho do plenky a zajistil mu ji lepítky tak, aby mu dobře seděla, nikde Míšu neškrtila a zároveň nehrozilo, že proteče (nebo něco horšího). Za ta léta to už měl David zmáknuté. Zvažoval, zda Míšovi nechá bodyčko které už měl na sobě, ale nakonec se rozhodl mu ho převléknout také. Vybral mu trochu lehčí, s bílomodrými pruhy v námořnickém stylu, krátkými rukávy a obálkovým výstřihem. Kalhoty zatím nebudou potřeba, pomyslel si, doma bylo příjemné klima, tak ho mohl nechat pobíhat po bytě jen v bodyčku a plence. Postavil Míšu zpátky na nohy a s jeho ještě lehce nešikovnou asistencí mu převlékl bodyčko a zapnul v rozkroku na patentky.

"Tak, teď se pěkně napapáme a pak si budeš chvíli hrát v obýváku, táta potřebuje ještě něco dodělat."

David už už hodlal chytit Míšu za ručku a dovést ho do jídelny, ten se ale rozeběhl jí vstříc sám, jen aby následně čekal až ho tatínek posadí do jeho židličky, na kterou by se těžko sám vysoukal.

Nač by se ale namáhal, když mu tatínek s radostí do židličky pomohl a přisunul ke stolu na němž už pro něj byly připravené všechny dobroty k dnešní snídani.

Aspoň jedno, v čem byl Míša velice samostatný, bylo že se sám najedl; už delší dobu, kdykoli táta vzal lžičku a zkoušel ho nakrmit, Míša zavrtěl hlavou a tvrdošíjně odmítal se slovy "Já sám!".

Jak ironické, pomyslel si David a v duchu se zasmál. Dostat do sebe jídlo kultivovaným způsobem hodným rostoucího kluka, co už skoro není batoletem a nezašpinit se při tom, to šlo Míšovi docela zdatně.
Strávené ho pak dostat ze sebe kultivovaným způsobem hodným rostoucího kluka, co už skoro není batoletem a nezašpinit se při tom, což by snad měl být v porovnání lehčí úkol? Zřejmě mission impossible.

Míša jedl pomalu, což však ničemu nevadilo, nebylo kam spěchat a ostatně David byl názoru že jíst se má v klidu. Popíjel kávu a na telefonu prohlížel, co je ve světě nového.

Po shlédnutí pár ne zas tak moc zajímavých článků David odložil přístroj do kapsy. Míša už měl dojedeno, bylo tak načase uklidit stůl a přesunout se do obývacího pokoje, kde mohl nechat Míšu aby se zabavil s plyšáky, autíčky či legem, občas ho letmo zkontrolovat jestli nedělá něco nepatřičného, zatímco se bude věnovat jednomu pracovnímu restu, který nechtěl dále odkládat.

"Tak, hezky si tu hrej a žádný vylomeniny, táta všechno vidí!"

[xsat]

David otevřel svůj notebook a dal se do práce. Nešlo o nic složitého, jen zpracovat připomínky k jednomu návrhu půdorysu. Jedna z nich však byla trochu obsáhlejší a vyžadovala hlubší zamyšlení, při kterém David jen na pár minut přestal co chvíli sledovat, co zrovna Míša dělá. Jemu to samozřejmě neušlo a měl plán jak si zpátky získat jeho pozornost.

Odložil hračku a podřepl si. Už od snídaně cítil že se mu brzy bude chtít kakat. Od ranního přebalení se už stihl do plenky několikrát vyčůrat, ale to už pomalu ani nevnímal; při prvním nutkání to bezmyšlenkovitě pouštěl. Byla jen otázka času, kdy se mu tlak v bříšku vystupňuje natolik, že držet to v sobě dál mu bude nepříjemné. A teď měl ideální příležitost, když viděl že na něj tatínek nedává pozor, aby si mohl v klidu ulevit tak jak je zvyklý, přímo na místě hezky do plínky, bez žádného zdržování se s nějakým nesmyslným nočníkem, na který by ho tatínek už už chtěl posazovat v ten moment, kdy by mu zpozotoval na očích, že to na něj jde.

Míšovi plně vyhovovalo když si mohl ulevit kdykoliv a kdekoliv, nemusel se téměř vůbec odvrazet od svých současných činností, nemusel hlásit že se mu chce, nemusel zjišťovat kde ta ošklivá věc zrovna je - to byla první věc co se mu nelíbila, muset jí jít hledat! Zdálo se mu, že kdykoliv po něm tatínek chtěl, aby si sedl na nočník (a v těch několika málo případech, kdy to udělal z vlastní vůle, protože to chtěl zkusit, nebo udělat tatínkovi radost), tak snad nikdy nebyl dost blízko na to, aby to stihl včas, což se většinou nestalo.
A když už to stihl, nebo ho tam tatínek odnesl, druhá věc co se mu nelíbila bylo sedět na něm. Byl tvrdý a nepohodlný - v zimě strašně studil, v létě zase hřál, na rozdíl od plínek které byly měkoučké, příjemně hebké, v zimě hrásně hřály a v létě sály jeho pot, takže mu v nich vždycky bylo příjemně.
A třetí věc, co se mu nelíbila, když snad náhodou na tom proklatém nočníku seděl ještě předtím, než když už to bylo stejně jedno protože to co měl udělat do nočníku už bylo stejně dávno v plínce - takže až na výjimky jen když ho na něj táta sám včas odnesl a posadil - tak najednou mu připadalo jako kdyby se mu přestalo chtít! Buď to šlo ztěžka, nebo skoro vůbec, a někdy to i trochu bolelo. Nechápal to, vždyť vykakat se normálně do plínky byla úplná hračka, tak proč mu to na nočníku najednou nešlo? A proč by po něm tatínek vůbec chtěl něco tak divného?
Míša se bál, že kdyby místo nošení plínek začal chodit na nočník, znamenalo by to že už to tak bude napořád. A měl proč, vždyť tatínek sám říkal, že nočník je od toho, aby už nepotřeboval plínky! Ale proč by měl měnit něco tak pohodlného, co funguje tak dobře, za něco mnohem horšího?

Nepozorovaně, teď když byl táta zabraný do jakési malé rozevírací televize kterou měl v klíně a ťukal do ní, se Míša potichu, pomalu po kolenou odšoupal jen půl metru od místa kde si hrál, za pohovku kde na něj tatínek neuvidí skoro vůbec, vykukovala mu zpoza ní jen jeho blonďatá kštice, a v podřepu mu stačilo jen lehce zatlačit, aby dal věci do pohybu a rázem si ulevil od toho tlaku v bříšku. Pak už to šlo skoro samo. Bylo toho strašně moc, však taky nekakal už skoro dva dny. Plenka se mu na zadku pořádně vydula, nepříjemný pocit v bříšku byl tentam a vystřídala ho blažená úleva.

David byl sice zabraný do obrazovky svého notebooku takže nevnímal periferním viděním, co přesně se kolem něj děje, ale jeho sluch nešlo oklamat. Šoupání Míšových kolen po koberci nevěnoval přílišnou pozornost, to nebylo nic neobvyklého, ale když uslyšel jeho typické heknutí, zpozorněl a našpicoval uši. Tlumené, čvachtavé zarachocení které následovalo už bylo celkem jasným signálem dávajícím najevo, co zrovna teď Míša asi tak dělá. Odložil notebook a pohlédl směrem k Míšovi, krčícímu se za gaučem, s dudlíkem v pusince a nevinným výrazem na tváři. Dělaje jakoby nic, po kolenou se odšoural zpět ke svým hračkám a dřepl si přímo na zadek, takže se mu ta nálož v jeho plence rozlezla snad úplně všude, od předu dozadu, na šířku, a nebýt elastických manžetek, tak kolem třísel asi i ven. A nebylo mu to ani nepříjemné mít takhle zadělaný zadeček, vlastně se mu to i líbilo. Bylo to pro něj jako sednout si do měkkého hřejivého blátíčka. Spolu s úlevou jeho bříšku se v tom pocitu docela vyžíval.

"Míšo!" zvolal David a přesunul se blíž k němu. "Ty rošťáku, cos to zas vyvedl!? Že ty ses zase pokakal!?"

Míša se otočil hlavou k tatínkovi, s roztomilým nechápavým výrazem a lehkým úsměvem dělal že netuší o čem to tatínek mluví, ale oči se mu šibalsky třpytily, a bylo jasné že že moc dobře věděl proč se táta naoko zlobí.

"No tak šup, zvedni se, schválně se přesvědčíme," rozkázal, vzal Míšu v podpaží a přizvedl ho ze země. Rozepnul Míšovi bodyčko, vyhrnul mu ho až po ramena a zatáhl za gumičku na zádech Míšovy plínky, aby mohl pohledem do ní zjistit, jak velký dáreček mu v ní Míša nechal. Když spatřil tu 'kakastrofu' a ucítil naplno ten odzbrojující puch, který se na něj při tom vyvalil, zakuckal se, jak mu to málem vyrazilo dech a radši ji hned zase pustil a stáhl mu bodyčko zpátky dolů, takže mu teď jeho spodní lem volně plandal u nohou.

"Ufff-ech!!" odkašlal si. "Achjo. To sis nemohl říct že se ti chce kakat? Co jsme si o tom řekli?"

Vzal Míšu za ramena a otočil ho aby byl čelem k němu.

"Podívej se na mě. Neřekli jsme si že to budeš hlásit? Že se začneš konečně pořádně učit chodit na nočník?", domlouval mu David. Míša jenom zamrkal, nic neříkal, nepřítomně žužlal dudlík a dál se tvářil jakoby nic. "A to sis v tom ještě musel sednout rovnou na prdelku? Teď to tam máš úplně všude!" David položil Míšu zádama na gauč, přizvedl mu nohy a zkontroloval jestli mu to už někudy neleze ven. Naštěstí ještě ne, když ale kontrolně poodtáhl lem plenky v rozkroku, viděl že chybělo jen málo, aby elastické manžetky v rozkroku (původně bílé s tyrkysovým nádechem, teď zbarvené naprosto výmluvně) ten nával už dále neudržely.

"To snad není pravda," kroutil nechápavě hlavou David. "Podělanej až za ušima. Jak malý miminko. Copak ty nechceš bejt velkej kluk?" Pomnul Míšu po bříšku a hravě mu pocuchal vlásky. Míša se zachichotal, zavrtěl hlavou a zamumlal nesouhlasně: "em-mm!
 
"No, co mám s tebou dělat," David si povzdychl. "Tak tě zase budeme muset přebalit."

Zvážil, jestli nemá pod něj jen dát podložku a přebalit ho přimo tady, ale od toho nápadu David rychle upustil, tohle vypadalo že tady by nemusely stačit jen vlhčené ubrousky. Že bude muset Míšu vzít pod sprchu. Navíc hrozilo, že tohle ještě nebylo všechno, nakonec nebylo by to poprvé kdy Míša krátce poté, co se vykakal do plenky potřeboval ještě čůrat, nebo na něj přišla druhá vlna a ještě tomu trochu přidal. Opatrně ho zvedl, tak aby ještě více nezhoršil situaci, přetáhl mu bodyčko přes hlavu aby mu ho sundal (ale ne dřív než si oveřil že není v rozkroku nějak potřísněné, protože dostávat mu to pak i z vlasů fakt nechtěl), a vzal Míšu za ruku aby ho odvedl do koupelny. Míša kráčel poslušně za ním, ale najednou se zarazil.

"Copak?"

Míša pokrčil nohy, dřepl si a znovu zatlačil.

"No jo, to jsem přesně tušil. Kde se to v tobě proboha bere, vždyť jsi toho tolik nesnědl!"

Míša neodpověděl, jen něco nesrozumitelně přes dudlík zamumlal a s heknutím dokončil práci.

"Tak pojď honem, než to skončí na koberci, to by nám tak ještě scházelo," pobídl ho David aby se dal do kroku. V koupelně nebyl přebalovací pult, takže dal na zem silnou přebalovací podložku, aby nemusel Míša ležet na tvrdých studených obkladačkách. Mentálně se připravoval na nejhorší jakmile mu rozepne tu jeho kompletně zaneřáděnou plenku, když v tom někdo zazvonil. A nebyl to interkom od domovního vchodu, ale zvonek přímo u bytových dveří.

"Hergot sakra, zrovna teď, v neděli ráno? Kdo to může bejt?" David pohlédl na Míšu. "Zůstaň tu, lež a nic nevyváděj. Já se jdu podívat kdo to otravuje."

Míša něco zamumlal přes dudlík a sledoval tátu, který se otočil a odešel z koupelny a nechal ho tam samotného. Za chvíli slyšel otevření dveří a tlumené hlasy. Našpicoval uši, znělo to jako kdyby kromě táty slyšel ještě další dva dospělé hlasy.

"Co potřebujete?"
"Dobrý den, policie České republiky, vyšetřujeme ..."
"Potřebujeme zjistit jestli někdo neviděl ..."

Míša tušil, že teď byla ideální chvíle, příjemný pocit v rozkroku který jakoby vycházel zepředu jeho plenky a prostupoval celým jeho tělem nešlo dále ignorovat. Přetočil se na bříško a začal se kolíbat dopředu dozadu, aby ho ještě zintenzivnil."


.....


Když se David vrátil do koupelny, našel Míšu víceméně ve stejné poloze v jaké ho tam nechal, ale dudlík který měl předtím v puse teď svíral v levé ruce, pravou položenou na bříšku, oddechoval celý zpocený, vlasy se mu lepili k čelu a ve tváři měl výraz naprostého uspokojení.

"Aha." Přikývkl David. "Už jsme zpátky oběma nohama na zemi?"

Michal přikývkl.

"Chceš pomoct dát do pořádku?"

Michal zavrtěl hlavou. "Já to zvládnu. Jenom potřebuju ještě chvíli."

"Óká. Tak až budeš tak přijď."

"Vždyť já už jsem!" Zavtipkoval Michal.

"Srandisto." Počkej, já ti dneska ukážu, ono tě to přejde. Michal na něj vyplázl jazyk a hodil po něm dudlík. David ho chytil, zavrtěl hlavou, zasmál se pod vousy a vyšel ven z koupelny.

.....

David stále měl v klínu notebook, když si k němu po dvaceti minutách přisedl Michal, teď už zcela čistý a voňavý. David měl práci hotovou, jen sledoval nějaká zajímavá videa na Youtube a popíjel při tom víno. Michal ho políbil na tvář a opřel si hlavu o jeho rameno.

"Co sleduješ?"

"Ale, jen tak koukám na nějakou stavařinu. Už jsi zase zpátky jako velkej?"

Michal přikývl a souhlasně zamručel. David se k němu otočil, prohlédl si jeho výraz, pak pohledem sklouzl k jeho nohám. Měl na sobě lehké, volnější cargo kalhoty, ale stejně se mu v rozkroku rýsovala jakási boule. David mu přizvedl triko a pod ním mu z kalhot jasně vyčníval zeleno-fialově zbarvený lem jeho oblíbené plenky Alphagatorz. David se s zdviženým obočím podíval Michalovi do očí, ten jen pokrčil rameny.

"Pro jistotu."

"Já ale myslel že se dneska půjdem někam ven jen tak projít."

"No, však jo."

David se uchechtl a dál už na to nic neříkal.

"Co vlastně chtěli ty policajti? Měli fakt skvělý načasování." zasmál se Michal.

"Ále, že vyšetřujou nějakýho šmejda co prej obchází byty, vydává se za servisáka ČEZu a nabízí lidem "upgrade firmwaru" elektroměru, což jim má ušetřit až tisícovku měsíčně za elektriku."

"To je ale píčovina! Kolik si za to ten "servisák" účtuje?"

"Dva litry za kus. Snad šest lidí tady v ulici mu na to skočilo."

"A věděj jak vypadá? Fotku neměli?"

"Moc přesně prej ne. Věk poškozených bude, tipuju, asi tak sedmdesát až smrt. Ty si toho asi moc nezapamatujou. Měli akorát identikit. Počkej..." David vytáhl z kapsy telefon. "Ofotil jsem si to. To by prej měl bejt on."

"Ty vole, toho jsem viděl! Mě to hned přišlo nějaký divný, měl na sobě ČEZácký hadry a nesl si nějakej vercajk, ale přijel v soukromým autě a nikoho takovýho jsem nikdy dřív nepotkal, což se mi taky nezdálo, vždyť hodně těch kluků od ČEZu znám!"
 
David zdvihl obočí a otočil se k Michalovi čelem. "Kecáš! Tos jim měl říct, zrovna taková informace by se jim hodila."

"Sorry no, jsem v tu dobu nebyl zrovna ... ve stavu abych mohl policajtům podávat svěděctví," zasmál se Michal. "Jak říkám, skvělý načasování. Kdo by to taky čekal že budou obcházet byty v neděli dopoledne."

"Prej ho tu dneska někdo zahlídl a zavolal je, tak těžili obyvatele. Jim pak zavolej, nechali tu vizitku. Pamatuješ si co to bylo za auto?"

Michal se vítězoslavně ušklíbl. "Nejen to. Mám ho vyfocený i s espézetkou."

David objal Michala kolem ramen a dal mu pusu na rty. "To je můj kluk."

...

David a Michal leželi vedle sebe v jejich společné ložnici. Spokojeně odpočívali po příjemně strávené neděli, měli puštěnou televizi, ale se ztlumeným zvukem, zrovna se dohrával extraligový zápas Plzně s Libercem o postup do čtvrtfinále play off, ale Plzni se proti Bílým tygrům moc nedařilo, a Michal, ač pocházel z Hradce Králové, fandil Dynamu. David si četl nějakou knížku a Michal si prohlížel album ze svých dětských let. Přemítal o tom, jak se ocitl tady, v Plzni, v bytě který měl ve společném vlastnictví se svým přítelem kterého nade vše miloval, který více než toleroval jeho výstřední zálibu, on ji akceptoval jako nedílnou součást jeho osoby, a dokonce mu sám navrhl že jestli bude chtít, tak se i zapojí do hry jako jeho "tatínek, co se stará o malého 2,5letého klučinu".

Začalo to už, když mu opravdu bylo asi tak dva a půl. Možná. Vzpomínky z tak raného dětství se těžko zapamatují a snadno se ztratí v těch, které nejsou skutečné.

[chlapeček]

Takovou péči bych chtěl taky. Něco bidobneho zažít, je můj sen.