Ahoj všem.
Dlouho tu nebyla žádná povídka, tak jsem se rozhodl jednu přidat v naději, že to povzbudí ostatní (třeba pokračování Nálezu by bylo skvělé :-) .) Jedná se o scénář, který jsem měl připravený na lekci, která se tehdy kvůli Covidu neuskutečnila. Snad se bude líbit.
Poslední dobou to nebylo úplně jednoduchý. Ve škole si blbě vymejšleli, takže jsem tam moc nechodil a bohužel se to provalilo. Zavolali si matku a oznámili jí, že k maturitě mě letos určitě nepustěj. Ten večer jsem to schytal úplně děsivě. Přišel jsem normálně, v pohodě, měl jsem jen pár piv a doma uragán. Výčitky, vyhrožování, urážky. Prý jsem k ničemu, nezodpovědnej a nechovám se jako skoro dospělej, ale jako mimino. Řekl jsem, že to nehodlám poslouchat a zabouchl za sebou dveře pokoje. Pustil jsem si televizi a matně slyšel, jak matka telefonuje s nějakou kamarádkou. Na pozadí filmu jsem slyšel, jak jí vypráví moje maléry, a že letos můžu na maturitu zapomenout. Pak uznala, že je to v podstatě její vina, říkala: „Já vím, že jsem to zavinila i já. Od malička jsem ho rozmazlovala, a tohle je výsledek. Bohužel, čas se vrátit nedá.“ Pak bylo nějakou chvíli ticho, asi jí kamarádka uklidňovala, protože matka na konci povídala: „To je zajímavý, to jsem nevěděla, děkuju.“
Pak proběhlo několik dnů ozbrojeného příměří, vše se pomalu vracelo do starých kolejí a jednou mi matka povídá, že potřebuju oblek k maturitě, a že mě objednala ke krejčové. Bylo mi to divné, ale nic jsem nenamítal, nechtěl jsem spustit zase nějakou hádku. V určený den jsem dorazil na určenou adresu a
v malém krámku u rybníčku se přihlásil u prodavačky. Byla příjemná, hned si se mnou začala povídat a vnutila mi sklenici svojí domácí limonády. Pak zamkla krám a vyšli jsme po schodech do nějakého, asi dětského pokoje. Aspoň jsem si to myslel, protože tam stála dětská postýlka. Moc se v tom teda nevyznám, ale přišla mi nějaká velká, ale to nebyla moje starost.
Prodavačka, prý se jmenuje Leona, mi řekla, abych se svlékl. Pomyslel jsem si, že mi chce vzít míry a za chvíli jsem před ní stál jen ve slipech a ponožkách. Když mi řekla, že se mám svlíknout úplně, začal jsem protestovat, ale nějak vlažně. Usmála se a povídá: „Podívej se, prostě se svlékni. Vypil jsi mojí speciální limonádu, takže ještě nějakou chvíli budeš bez odporu plnit všechny moje příkazy. Takže – svlíknout a hned.“ Asi mě opravdu něčím zdrogovala, protože jsem jako zpitomělej poslechl nejen tenhle příkaz, ale na další jsem si lehnul do tý dětský postýlky, která byla opravdu hodně velká, ležel jsem v ní úplně pohodlně. Pak mi se slovy, že nic neúčinkuje věčně, natáhla na ruce takový vycpaný rukavice bez prstů, zajistila je na suchej zip a přes ně pak pouta, kterejma mi přivázala ruce k postýlce. Pořád jako ve snu jsem poslouchal její příkazy, když mi najednou mezi nohy dala obrovskou plenu a přes ní nějaký gumový kalhotky. Přes ten balík jsem nedokázal dát nohy k sobě, ale to nevadilo, protože mi je stejně přivázala k rohům postele. Do pusy mi strčila velkej dudlík, zavřela postranici postýlky a zmizela.
Ležel jsem na zádech a pomalu cítil, jak pocit omámení mizí a najednou jsem to byl zase já. Napřed jsem vyplivnul dudlík a pak jsem začal testovat svoje pouta. Bohužel, s těma rukavičkama jsem nemohl udělat vůbec nic, takže jsem se chopil poslední možnosti a začal volat o pomoc. Bohužel, jediný kdo přišel, byla vysmátá Leona. V ruce držela dětskou flašku s dudlíkem plnou vody a hned mě zchladila: „Sklapni, nikdo tu stejně není. Pěkně vypij tu flašku a pak si promluvíme.“ Řekl jsem jí, že podruhé se zdrogovat nenechám, ale vysmála se mi. Proč by mě měla drogovat, když jsem svázanej a nemůžu dělat vůbec nic. Naopak, teď musím vnímat úplně všechno a přesně. Ať to vypiju a pak se dozvím, co bude dál. Řekl jsem si, že moudřejší ustoupí, a že mě třeba pak pustí. Samozřejmě, bylo to nezvyklý, ale nakonec jsem flaštičku vypil. Usmála se a řekla, že teď se mi bude čůrat úplně lehce. To mě vyděsilo a trochu hystericky jsem na ní začal křičet, ať mě okamžitě pustí. Pokusila se mi nacpat do pusy dudlíka, ale když jsem ho dvakrát vyplivl a dál na ní křičel, v nestřežené chvíli mi tam nacpala moje vlastní slipy a několikrát je omotala širokou lepicí páskou.
K „Tak,“ řekla spokojeně, „konečně máme ticho a můžu ti vysvětlit, co se děje a jak to bude dál. Ty jsi prostě průserář, nevycválanej spratek, a tvoje máma tě odmalička rozmazlovala. Když si to konečně uvědomila, myslela si, že už se to nedá změnit, ale naše společná kamarádka jí řekla o mně. Já se na takovýhle případy specializuju. Lidi mi posílají puberťáky, já je zkrotím a vrátím jim hodná miminka. Teda skoro. Jsou to pořád ty stejně starý puberťáci, ale nosej plenky, dělaj do nich všechno a rodiče můžou začít s výchovou od začátku. Většinou se to dá zvládnout zhruba za dva měsíce, takže po prázdninách se budeš moc vrátit do školy a propracovat se znova k maturitě.“ Nevěřil jsem svejm uším, trhal jsem sebou v poutech a nadával do roubíku, ale bylo mi to k ničemu. Poslouchal jsem, jak klíčem ke všemu je ponížení, takže začneme tím, že začnu čůrat do plen, ona mě bude přebalovat, a když budu zlobit, bude mě trestat. Nebude mě bít, ale třeba pozve nějaké svoje nebo moje kamarádky a těm mě předvede. Když ale budu hodnej, budu poslušně pít a jíst, nechám se přebalovat a budu se prostě chovat vzorně, proběhne to všechno bezproblémově a rychle. Propadl jsem trochu malomyslnosti, protože z těch pout jsem se dostat nedokázal a rozhodl se, že jí musím přimět, aby mě rozvázala. Pak už se nějak ze všeho dostanu, shodím pleny, oblíknu se a zdrhnu. V rámci té taktiky jsem jí teda odkýval, že nebudu křičet, nechal se zbavit roubíku a poslušně začal dudlat. Trošku jsem vypadl z role, když jsem se jí zeptal, jestli bych si nemohl dojít na záchod, protože se mi mezitím začalo chtít docela dost čůrat. Vysmála se mi s poukazem na pleny a odešla připravit další pití. Bojoval jsem s tlakem v močovém měchýři, ale nakonec jsem bitvu prohrál. Když se vrátila, byl jsem už opravdu jako mimino, protože jsem byl nejen počůranej, ale z ponížení jsem brečel, dudlík se houpal na šňůrce na krku. Začala se mi smát a chtěla mi dát další flašku. Úplně jsem zapomněl na svojí vymyšlenou taktiku a odmítl se napít a nadával jí. Byla to chyba. Slipy šly zpátky do pusy a dozvěděl jsem se, že jsem si právě vysloužil trest první úrovně. Jak slíbila, předvede svojí kamarádce, jak se přebaluje velké mimino. Protože je to ale první trest, dá mi masku, aby mi kamarádka neviděla do obličeje a nemohla mě identifikovat – prý se totiž známe ze školy. Budu-li se dále vzpouzet, půjde příště maska dolů.
Ležel jsem v postýlce bezmocně na zádech a poslouchal, jak telefonuje a někomu říká, ať dorazí, že uvidí něco legračního. Pak položila telefon, vyndala mi roubík a zeptala se, jestli vypiju svoje „bumbání“ nebo jestli postoupím na druhou úroveň. Nebyl jsem si jistý, čeho je všeho schopná, tak jsem to radši vypil a doufal, že jenom planě vyhrožovala. Pak bohužel zazněl zespoda zvonek. Usmála se, strčila mi do pusy dudlík a přes hlavu mi přetáhla černou kuklu, která byla totálně neprůhledná. Slyšel jsem, jak odchází po schodech dolů a pak tlumené hlasy. Doufal jsem, že to je náhoda, nějaká zákaznice, a že nikoho nepřivede. Pak jsem slyšel kroky na schodech a přemýšlel, zda jsou jedny nebo dvoje. Potom jen překvapené nadechnutí, a výbuch smíchu. Cizího smíchu. Ona snad doopravdy někoho přivedla. Ležel jsem jako opařený a bál se pohnout. Pak mě někdo, předpokládám, že Leona velmi zručně přebalila, zatímco jsem, strachy bez sebe, poslouchal všechny její pokyny. Ta druhá se neozývala, jen občas jsem zaslechl tichý smích a šepot, tak nevím. Buď tam opravdu byla a nechtěla mluvit nahlas, abych jí nepoznal nebo to celé byla jen hra a Leona měnila hlas. Leona na ní mluvila pořád, vysvětlovala jí různé věci ohledně přebalování, drzých puberťáků, ale odpovědi zpátky byly vždycky jenom šeptem, takže kdo ví. Jednu chvíli jsem málem strachy omdlel, protože mi částečně stáhla masku až pod nos, abych předvedl, jak to umím s dudlíkem. Dudlal jsem jako o život a odměnou mi byl smích a maska stažená zpátky pod bradu. Nakonec jsem slyšel kroky po schodech dolů, hlasité rozloučení dole a za chvíli mi Leona stahovala masku z očí. Od té doby jsem byl poslušnej jako ..., no jako mimino. Bál jsem se druhé úrovně trestu, takže jsem poslušně pil, jedl, čůral a tak. Leona si bohužel dávala pozor, abych jí neutekl, ruce mi nerozvazovala a v noci jsem dokonce spal zabalenej v zavinovačce, takže jsem nemohl pohnout ani prstem. Vycpaný rukavičky jsem měl pořád, dudlík taky. Občas jsem dostal obzvláště tlustý balík plen a musel předvádět, jak se mi špatně chodí nebo spíš batolí. To jí vždycky rozesmálo až k slzám. Do plen jsem čůral skoro automaticky a už mi skoro ani nevadilo, jak se mi neustále vysmívá. Pak, nevím, kolik uběhlo dní, mi po přebalení natáhla přes plenu nejen gumové kalhotky, ale taky bílé body, které se zapínalo v rozkroku. Přes něj mi natáhlamoje staré kalhoty, triko a směl jsem si stoupnout, aniž by mě znova svázala. Stáhla mi rukavičky a oznámila, že první fáze tréninku je u konce. Doma mě prý čeká moje maminka, s dostatečnou zásobou plenek, dudlíků, flaštiček a zbrusu novou postýlkou. Odvedla mě ke dveřím, a když už jsem byl skoro na ulici, zasmála se a vytáhla mi z pusy dudlík. Slušně jsem se rozloučil a vyrazil
k domovu. Kolíbal jsem se na autobus a cítil, jak se mi plenky zahřívají čerstvým počůráním. Nevěděl jsem, jestli se mám domů těšit, ale všechno lepší, než polepšovna u Leony a jinam nemám jít kam. Zvlášť, když teď pleny už opravdu potřebuju.
