Ráj miminek 8
V minulém díle se Fanoušek s Adélkou vydali za svoji bývalou učitelkou ze školky Miladou, se kterou pak odjeli na Petřinu chalupu.
Petřina chalupa je rozlehlé roubené stavení, jehož podkroví, výškou spíše připomínající další patro, nechala Petra zrekonstruovat, a z původně několika místností nechala vytvořit jednu velkou, do které dala umístit i postýlky a přebalovací pulty.
„Neboj se, Milado, za chvilku tam budeme. Už se na Tebe všichni těší,“ usmál jsem se na Miladu, a za malý okamžik jsme již přijížděli k Petřině chalupě.
Petra, která právě na šňůře pověsila vyprané plínky, nás uviděla vystupovat z auta, přišla k Miladě, a řekla ji: „Tak Vás tady vítám v našem ráji miminek. Fanoušek i Adélka nám o Vás často vyprávěli. Já jsem Petra, a taky jsem se o Fanouška starala ve školce, i když pro trochu větší děti.“
Milada se na ni usmála, a řekla: „Těší mně, že Vás poznávám, Petro. Máte moc hezkou chalupu, a i ten kraj kolem, to je hotový balzám na duši.“
„To jsem ráda, že se Vám tady líbí, Milado. Ale pojďte přece dále, ostatní již na vás čekají. A na Tebe čeká ještě moc hezká zásilka. Nepotřebuješ přebalit?“ obrátila se Petra na Adélku.
Adélka zakývala hlavou, a všichni jsme vešli do chalupy, kde pro nás Marta připravila kávu. Posadili jsme se ke stolu, Maruška ještě přinesla upečený štrůdl, a pro nás dva také bryndáčky. Milada se postupně seznámila s ostatními, a vyslechla si naše příběhy, jak jsme k plínkám přišli.
„Víte, Milado, stejně je zajímavé, že jste byla ochotná dávat dětem ve školce na spaní plínky. To u nás ve školce nešlo,“ řekla Klárka.
„Ale to je jednoduché, Klárko,“ usmála se na ni Milada, „a víte co? A platí to pro všechny. Budu si tady připadat jako stará bába, když mi budete vykat. Klidně mi tykejte, jako Adélka a Fanoušek.“
„Tak dobrá, Milado,“ ozvala se Jana, „ale to víš, Klárka má pravdu. Ani já jsem ve školce nezažila, že by dětem, které se ještě ve spaní počůrávaly, dávaly učitelky plínky na spaní.“
„Musím začít trošku zeširoka,“ odpověděla Milada, „Adélku znám již od miminka, byli jsme sousedi, a často jsem ji vozila v kočárku. Bylo to rozhodně rozkošné miminko. No, a když měla nastoupit do školky, tak si její maminka mezi řečí postěžovala, že ještě neumí spát bez plínek. Tak jsem ji nabídla, že když přinese do školky plínky a kalhotky na ně, a vždycky odnese na vyprání mokré plínky, jsem ochotna je Adélce dávat i ve školce. A totéž jsem nabídla při zápisu i ostatním maminkám. Naše ředitelka nebyla proti tomu, v tomhle mi nechávala volnou ruku. A pak, naše školka byla poměrně malá, nejvíc, snad třicet dětí, tam bylo jen krátkou dobu, a na děti jsme byly tři učitelky, i s ředitelkou, která se často do dění ve školce aktivně zapojovala, vlastně čtyři.“
„Tak pak už je mi to úplně jasné. Ovšem starat se třeba o padesát dětí, už by to by velký problém, myslím dávat jim plínky na spaní, viď, Milado?“ zareagovala Klárka.
„To rozhodně ano, Klárko. Ovšem rozhodující byla podpora naší ředitelky. A pak, i u dětí, které již plínky na spaní neměly, a stala se jim ve spánku mokrá nehoda, tak jsme maminkám dávali pyžamo na vyprání,“ odpověděla Milada.
„A nechceš se podívat nahoru, jak to tam naše miminka mají zařízené? Stejně koukám, že budu muset co nejdříve Fanouška i Adélku přebalit do čistých plen, a taky je převléknout. Adélka se aspoň podívá, jaké hezké věci ji přišly,“ řekla Petra.
„To víš, že se ráda podívám. Tak Fanoušku a Adélko, jdeme vyměnit plínečky, ať nejste v mokrém,“ zavelele Milada, a společně jsme se vydali nahoru do našeho pokoje.
Nahoře mi Milada sundala svetr a rozepnula kalhoty, a na její pokyn jsem vylez na přebalovací pult. „Tak, Fanoušku, hezky hajej, a vydrž, už dáme čisté plínky,“ řekla Milada, když mi rozepínala body v rozkroku. Plínky už byly opravdu hodně mokré, a hrozilo jejich protečení.
Po rozbalení z plen jsem začal čůrat, jak ostatně mají kluci ve zvyku, ale Miladu to vůbec nezaskočilo. Vzala z hraničky plen jednu látkovou, kterou mi přidržela na penisu, a pro jistotu ji tam ještě chvilku nechala. Z rozpaků jsem začal cucat palec, ale Milada mi povídá:
„Mám pro Tebe něco mnohem lepšího, než je paleček, Fanoušku,“ a na polici našla krásného modrého dudlíka, jehož silikonovým koncem mne třela o pusu, až jsem ji otevřel, a Milada mi do ní zasunula dudlík. Ještě mi ho chvílku přidržela, než jsem začal sát, a mile se na mne usmála.
Koukal jsem na Miladu, a když mne po očištění pěnou začala mazat krémem proti opruzeninám, začal jsem se smát a kopat nohama. Krém totiž celkem příjemně chladil a lechtal, až jsem se přitom znovu počůral. Naštěstí měla Milada připravenou plenku, kterou mi pohotově přidržela na penisu.
Mile se na mne usmála, a znovu očistila můj rozkrok. Zůstal jsem chvilku ležet zcela bez plen, a rozhodl jsem se toho využít. Slézal jsem z přebalovacího pultu, a Milada mi řekla:
„Kampak jdeš, Fanoušku?! Ještě musíme dát čisté plínečky, tak šup honem nahoru! To víš, ještě se počůráváš, tak musíš mít plínečky. Podívej se, Petra již Adélku obléká do krásných dupaček.“
Ležel jsem znovu na přebalovacím pultu, a pozoroval, jak mi Milada skládá plínky pod zadek.
„Copak, Fanoušku, když jsem Ti ve školce dávala plínky na spaní, tak to jsi nikdy nezlobil. Hele, ještě tady něco mám pro Tebe,“ řekla Milada, a zachrastila mi před očima krásným medvídkem.
Natáhl jsem po něm ruku, Milada chvilku dělala, že mi ho nechce dát, ale nakonec mi ho podala, a já jsem si ho začal prohlížet, a zkusil jsem s ním zachrastit.
Mezitím mne Milada zabalila do čistých plínek, a zapnula mi body v rozkroku. Zůstal jsem ležet na pultu, a Milada se zeptala Petry: „Prosím Tě, Petro, kde má Fanoušek dupačky a řetízek na dudlík?
„Hned Ti to přinesu, Milado, a ty Adélko,“ obrátila se na Adélku, která již byla v ohrádce, „buď hezky hodná holčička a hrej si, Milada jen dooblékne Fanouška, a půjdeme za ostatními.“
Za chvíli jsem měl již oblečené dupačky, a Milada se mi snažila připevnit řetízek na kroužek od dudlíku. Kroutil jsem hlavou, že nechci, a Milada mi povídá: „Fanoušku, neboj se, dudlíka Ti nevezmu, jen ho musím připevnit, abys ho neztratil, víš?“
Nakonec jsem si nechal říct, a Milada mi pomohla slézt dolů z pultu. Šli jsme spolu k velkému zrcadlu, kde mi ještě Milada učesala vlasy, a řekla: „No Tobě to ale sluší, Fanoušku.“
Opravdu, když jsem se podíval do zrcadla, vypadal jsem jako batole, a připomenulo mi to jednu fotku z časopisu.
Milada se mezitím rozhlížela po pokoji, který byl vymalován v bílé barvě, a na jehož stěnách byly vymalovány pohádkové postavičky. Jako kontrast k tomu vystupovaly v rozích pokoje trámy nalakované na hnědou barvu. U jedné stěny stálo pět postýlek s dřevěnými postranicemi, uprostřed byly tři přebalovací pulty a ohrádka na hraní, a u další stěny pak velká skříň, v jejichž policích byly plínky, věci pro nás, a také oblečení.
Podíval jsem se na Adélku, které moc slušely její nové růžové dupačky z již na pohled příjemného materiálu, ozdobené krajkou. Nemohl jsem odolat, a položil ji ruku na rozkrok vycpaný plínkami. Adélka mi to opětovala, a za chvilku jsme šli dolů za ostatními. Milada řekla Petře:
„Máme to ale krásná miminka, viď.“
