Bylo mi jasné, že tenhle týden bude perný a musíme svést s Ivanou a Věrou ještě jednu finální bitvu ale myslím si, že kdo bude v pátek vítězem, je jasné. To co mě trápilo byly nároky kladené na Káju, která musela nejen vyřešit tenhle problém ale zároveň i pracovní úkol, který ležel na celém našem oddělení potom, co to ty dvě čarodějnice tak podělali. Už v pondělí ráno jsem byl jasně přesvědčený, že tenhle víkend, kdy jsme u mě, bude jen a jen Kájin. Někdo by objednal welness pobyt na víkend nebo čupr romantickou večeři ale pitomý covid do většiny těhle plánů prostě hodil vidle. Tohle mi došlo přibližně hodinu poté, co jsem v pondělí po práci brouzdal internetem a snažil se vymyslet něco, co by Káje udělalo radost. Když jsem si uvědomil, že i obyčejný welness pobyt, tedy pokud by ho šlo vůbec realizovat, by mě vyšel na celkem vysokou částku, v rámci chvilkového nápadu, začal jsem brouzdat odvrácenou, či chcete li temnou stránku internetu. Nechápejte mě špatně, nejsem škrt, spíš si říkám, že stejnou částku co bych utratil za víkend, můžu investovat do něčeho, co bude přinášet radost dlouhodoběji. A to vyžadovalo nákupy. Dalo to dost práce, ale pokud v mojí branži hledáte cokoliv na kandidáty, ať už je prověřujete nebo zjišťujete zda v životopise vše sedí, je docela snadné použít podobné vyhledávací fígle na předměty Kájina zájmu. Přepl jsem počítač do anonymního režimu, zapl VPN s tím, že můj počítač najednou bydlel v německu a začal jsem zadávat slovní kombinace. Obchody se zdravotními pomůckami a lékárny. Po hodině mi došlo, že bych se mohl proklikávat e-shopy do nekonečna. Musel jsem na to jít z druhé strany. Je to jako když nakupujete hodinky na internetu. Nemůžete prostě vlézt na e-shop a klikat několik hodin. Musíte vědět co chcete a naopak si nechat filtrem ukázat jednu až tři varianty toho, co vás zajímá. V hlavě jsem si rychle udělal seznam. Určitě potřebuju plínky. V hlavě jsem se hned opravil. Potřebuju pro Káju plínky, pudr a alespoň dvoje igelitové kalhotky. Při vzpomínce na ty její s dvěma zipy, došlo mi, že nemůžu vzít jen tak ledajaké. A taky potřebuju dudlík. Opět jsem se chtěl v hlavě opravit ale... Potřebuji dva dudlíky a ani jsem se u toho nezastyděl. Pomalu jsem se začínal orientovat. Dech mi vyrazil sexshop, který prodával obyčejné inkontinenční pleny třikrát dráž než ve zdravotních potřebách ale díky tomuto obchodu jsem v jiné sekci zjistil značku výrobce a Gutten tag! už jsem byl na německém e-shopu. Uběhla další hodina a Kája si u mě získala nový respekt. Při zjištění kolik stojí to či tamto došlo mi, že Kája má ve skříních maličký poklad a hlavně, ty nákupy museli být mravenčí práce, krok za krokem, kus za kusem.
Třeba jen Kájiny dudlíky. Ty největší kojenecké jsou prostě jen špička malíčku oproti potřebě vyplnit Káje ústa. Ty největší dospělácké NUK byly opravdu spíš terapeutické a pak jsem konečně narazil na ty Kájiny. Kanadské stránky? Jako vážně budu objednávat něco z Kanady? Při pohledu na výběr jinde mi ale nic jiného nezbývalo. Tohle byla Kájina značka. Překvapilo mě, že existuje i velikost 12 a tedy, že Kája má pravděpodobně velikost 10. Pak ještě vychytat, že některé savičky jsou "firm" tedy pevné a některé jsou "zkousávací" a uniká z nich vzduch. Zvolil jsem červenou desítku plnou a jednu bílou dvanáctku. Zaujalo mě, že jsem si mohl zvolit i štítky od dudlíku. Veselé postavičky, zvířátka, motivy a tvary ale Kája nic takového nemá a nechtěl jsem riskovat. Konečně jsem si v hlavě definoval ono nepopsatelné odůvodnění u Káji. Je to jako s tričkem. Máte dětskou velikost a dospělou velikost. Obyčejné tričko. Nic víc. Nosí se, používá se, pere se, žehlí se. Má různé barvy, tvary a potisk. Kája má prostě dospělý dudlík. Tečka. To znamená i vynechání dětských motivů. Poslední kus, savička na láhev pro dospělé. S Kájiným vynálezem se to nedalo srovnávat ale z obavy, že při snaze její vynález zopakovat v mém provedení, by to nedopadlo dobře, raději jsem přešel na placení a objednání. Zvolil jsem express odeslání, zaplatil naprosto pro mě šílenou částku za přepravu a pokračoval v nákupech. Tři různé e-shopy, tři platby. Teď ještě vydržet to napětí, zda vše stihne přijít včas.
"Takže buď zvolíte variantu A, která je pro všechny strany výhodná, nebo variantu B která už tak výhodná není ale spravedlnost dostane poplácáno po zádech za dobře odvedenou práci" zakončila jsem své jednání v malé místnosti s Ivanou a Věrou. Zde si u mě Věra vydobyla trošku respektu. Ivana, která změnila třikrát během jednání barvu v obličeji by mohla učit na vysoké škole pro chameleony. Vztek, stud, strach. Nikdy bych nečekala, že jdou vyjádřit i barevně. Ivana vystřelila z naší malé zasedačky jak střela středního doletu a zamířila si to rovnou na toalety. Věra na druhou stranu, začala vyjednávat. Tolik manipulativních technik, které na mě vyzkoušela! Opravdu jsem dala za vděk Honzovi, že semnou v úterý probral všechny možnosti a hlavně mi poradil několik fíglů jak se tomu všemu bránit. Stačilo jen pitomě dokola opakovat moje stanoviska. Po hodině přišel úspěch. S Věrou jsme se dohodli, že projekt dotáhneme do konce a nic se nedostane ven. Přeci jen, byla to Ivana, kdo to celé podělal. Věra nesla vinu jen v tom, že Ivaně tak věřila a až fanaticky jí tlačila dopředu. Jakou vlastní hru si s ní hrála, mě vlastně už ani tak moc nezajímalo. Chtěla jsem jen zpět svůj respekt, svou práci a postavení. Na konci jednání, když jsem si s Věrou podávala ruku, řekla něco, co asi nikdy do smrti nezapomenu. "Karolíno, děkuju. Nikdy bych nečekala, že po tolika letech v branži narazím na někoho, jako jsi ty. Nikdy bych nečekala že na to máš. Jsem ráda, že jsi tak silná". Pak ze zasedačky odešla. Zasedací místnost jsem měla vybookovanou na tři hodiny. Netušila jsem, co všechno bude potřeba řešit ale teď jsem za ty tři hodiny byla šťastná. Stačila jen hodina "boje" ale i ta si vzala svoje na obou stranách. Ano, mě přinesla vítězství a jim porážku ale žádná bitva není beze ztrát na obou stranách. Vzala jsem telefon a vytočila Honzu. "Jak to šlo? Vše v pohodě? Úplně tu umírám napětím" ozvalo se z druhé strany místo standardního "ahoj". Zhluboka jsem se nadechla a řekla "Honzo, můžeš mi prosím z kanceláře, z mého stolu, ze spodního šuplíku přinést balíček co tam mám schovaný? Budou v něm náhradní kalhoty ... a asi tušíš". Honza jen do telefonu řekl, že rozumí. Během chvilky vešel do zasedačky a předal mi mojí KPZtku (krabička poslední záchrany, byť šlo tedy o balíček). Opřel se zády o dveře, to kdyby chtěl náhodou někdo do zasedačky nakouknout jestli ještě jednáme a zda není volná a zavřel oči. Sevřelo se mi srdce láskou, když mi došlo, že mám v životě někoho, kdo je jako on. Během chvilk jsem ze sebe sundala intimku, která neměla šanci dnes vyhrát, kalhotky, punčocháče a sukni, která díky bohu pojala to co uteklo. Vše jsem dala do tašky kterou jsem zatáhla páskou a vše dala zpět do balíčku. Během chvilky jsem vytáhla intimku, kompresní kalhotky a přes to přetáhla kalhoty. Moje sáčko díky bohu přežilo. Kdokoliv by se na mě podíval, viděl by celkem elegantní úbor křičí"jdeme makat".
Honza stál stále opřený o dveře a oči měl zavřené. Ruce překřížené na prsou, jako by čekal na nádraží na vlak. Chvíli jsem se na něj musela dívat. Někdo by řekl, že je jen obyčejně krásný, ničím nevýrazný. Já ale viděla někoho, kdo za mnou skočil do hlubiny, bojoval s řadou nestvůr, tlačil mě tam, kde jsem nemohla, nesl tam kdy už jsem nemohla vůbec a na druhou stranu někdo, kdo dokázal přijímat i něco ode mne, i když to bylo to "moje". Ta hloubka citů k němu v ten moment, my vyrazila dech. Přistoupila jsem potichu k němu a svoje rty přitiskla na jeho.
"Koho doprdele napadlo, že zasedačky by neměli jít zamykat" řekl jsem nahlas ale na to mi Kája sladce odpověděla "to bys tu z toho měl hnedka šílenej mrdník". V tenhle moment nám bylo jedno, že náš smích musel být slyšet až do nejvyšších pater.
Přišel čtvrtek a já jsem věděla, že na pátek si beru sick day. Mohl za to jen jeden jediný e-mail, který bych normálně ani nečetla. Jedná se o "novinky ve firmě". Jednou za čas chodí ohlášení o tom, jak je firma super, jak děláme to či ono a jak Karl Von Pracháč, hlavoun z Německa přechází do Švýcarska a že novým regionálním ředitelem v Norsku je ten či onen. Tenhle e-mail v sobě nesl ale dva ksichty. Ten první byl Věra, u které oficiálně stálo, že se s týmem loučí a že v rámci snahy se dále rozvíjet a čelit novým výzvám, typická bla bla omáčka, odchází jinam. Druhý obličej byl Ivana, s kterou se firma bohužel také i přes její úžasné úspěchy loučí, protože její touha v hledání nových výzev jí také nutí přejít jinam. Zda už šli doprdele obě společně a Věra si přetáhla Ivanu sebou, to netuším a zjišťovat nebudu. Ale tohle byla podepsaná smlouva o vítězství, tohle byla moje vlající vlajka nad kapitolem. Tohle bylo moje vítězství. V práci jsem to zapíchla a šla slavit. Ten sickday byl záslepka na kocovinu druhého dne.
Pátek. Venku bylo hnusnější počasí než by jeden čekal a tak v pátek odpoledne po práci, jsem Honzovi nabídla že zrušíme cokoliv co by nás napadlo a že budeme u něj doma prostě "zakrtkovaný". V kinech dávali jen romantické blbiny a pořád netuším, jestli má rád Honza takové ty komixové filmy, co teď několik let frčí v kinech a vydělávají obrovské peníze. Hlavně teda, sedět dvě hodiny v roušce, vymejšlet testy a blbnutí kolem toho se mi prostě nechtělo. Po celém tom divném týdnu mají bohužel kinaři smůlu. Stejně jsem se pevně rozhodla, že po prodělaném týdnu a všem kolem, tohle bude Honzův víkend. Jenom jeho. Dlužím mu hodně a ještě víc. V pátek ráno jsem měla kocovinu jen poloviční a tak jsem měla čas začít balit věci na víkend. Jestli mě někdo uvidí, bude si myslet že hraju hokej. Tak totiž vypadala moje brašna.
Jste se mnou od prvního dne, takže vám asi neuniklo, že v mé obývákové skříni je několik krabic, které v sobě skrývají stále ještě nějaká tajemství. Postupně, pečlivě a s plánem jsem si vše připravila, srovnala a uklidila do brašny. Poslední co zbývalo bylo, připravit se pro Honzu. Udělala bych si pořádnou koupel ale moje sprcha umí jen omezené věci. Po hodině v koupelně, které nelituji, jsem byla pečlivě vymydlená, vyholená, vyvoněná a tak jemně nalíčená, jak jen to šlo. Poučená z předchozích trapasů, vyprdla jsem se na rtěnku. K Honzovi pojedu Uberem a rouška na ksichtě by byla proti mým červeným rtům bez slitování. Přešla jsem do obýváku a otevřela svou skříň. Ručník jsem nechala volně sklouznout po mém těle dolů a v jednom ze zrcadel jsem se ještě jednou pro jistotu otočila kolem dokola, že je vše v tom nejlepším možném provedení, jakém to může být.
Můj pohled nejprve přivítal můj časopis. Už byl tedy notně starý ale tenhle definoval, respektive odhalil to, kdo skutečně jsem. Dívala jsem se na dvě dívky, kdy jedna v latexovém, černém catsuitu klečí a má založené ruce za zády. Pod latexovým catsuitem jde jasně vidět tlustá plínka, nebo možná dvě. Moje fantazie v tomhle nikdy neměla jasno. Ani to, jestli má ruce za zády svázané nebo jen založené. Za ní stojí druhá dívka. Jednu ruku má pod její bradou a jemně jí zaklání hlavu dozadu, zatímco ve druhé ruce drží roubík, který je složený z postroje a panelu, který po nasazení tlačí na "dudlík" a ten je tlačen do pusy té dívky. Jasně, není to dudlík jako dudlík, ale nějaká varianta na dildo ale při vzpomínce, když jsem na tuhle dvoustránku narazila poprvé, mi až zarachotilo v podbříšku. "Teď ne. Dnes ano! Ale teď ne!" řekla jsem si ostře v duchu a časopis dala stranou. Druhý pod ním jsem raději ani neotvírala. Přeskládala jsem dvě krabice a vytáhla tu spodní. Přivítala mě krásná vůně gumy. Pečlivě složený a ošetřený, můj vlastní catsuit. Vytáhla jsem ho ze skříně a dala na ramínko. Zkontrolovala jsem hodiny a začala konat. Z ložnice jsem si přinesla dvě plenky, jednu klasickou a jednu vložnou a udělala si krásný dvojbalík. Pečlivě zapudřila a než jsem si do něj sedla, přinesla jsem si malý vibrátor, který jsem si zavedla tam kam patří. Zjistila jsem, že jsem silně vzrušená, tak snadno do mě nikdy nezaplul. Rychle jsem zkusila přes malý ovladač, zda funguje a první úder vibrací mě donutil vyjeknout. Já blbka jsem to měla na maximum od posledního řádění a už tak citlivý vnitřek dostal plnou palbu. "Buď silná" řekla jsem si a vibrátor si vypla. Baterie plné, signál plný. Vše OK! a v hlavě jsem si odškrtla první položku. Lehla jsem si na záda a nejprve přes sebe převinula vložnou plenku a následně se ovinula klasickou. Popřála jsem lepítkům mnoho sil a obě plenky zajistila co to šlo. Zatoužila jsem po dudlíku ale ten už byl zabalený v brašně. Na chvilku jsem si vynadala za poslední změnu v již připraveném vymazleném plánu ale moje vnitřní zvířátko mi nedalo pokoje. Díky bohu, nemusela jsem štrachat nějak moc. Vytáhla jsem svůj černý dudlík, jemně si olízla rty, podívala se na savičku a šla si stoupnout před zrcadlo. "Ahoj Krásko, dneska si to užiješ." Řekla jsem sama sobě a dívala se přitom do zrcadla. Jako bych chtěla svádět sebe samu, jemně jsem olízla vršek dudlíku, políbila jej a pak oběma rukama, pomalu zasunula mezi své rty, do svých úst. Hlavou mi při tom probíhala vzpomínka na obrázek z mého časopisu. Moje bradavky trčeli kupředu a já zjistila, jak těžce oddychuji přes dudlík. Několikrát jsem se tedy zhluboka nadechla nosem a když jsem začala cítit, že se trošku uklidňuji, přešla jsem ke catsuitu. Moje tělo do lubrikovaného úboru vklouzlo tak hlaďounce. Oblast okolo plenky pak chtělo opatrné posouvání po centimetrech, abych nepotrhala plínku ale když jsem překonala vrchol svého zadečku, šlo to už samo.
Latexový catsuit dokonale začal obepínat plínku a splývat s mým tělem. Zip na zádech jsem dopla pomocí šňůrky, kterou jsem si na očko zipu připevnila a o to snáz vytáhla s tím, že šňůrku jsem odepla. Opět kontrola v zrcadle. Musela jsem si lehounce promnout prsa, opět svádějící sebe samotnou, zadudlala jsem černým dudlíkem proti zrcadlu a pak vztyčila ukazováček a udělala ty ty ty. "Dudlík hezky zpátky, nesmí ven, zlobivko!" okřikla jsem sama sebe. Vibrátor ve mě se evidentně rozhodl posunout ještě o milimetr a mým tělem projel záchvěv. Raději jsem se znovu vydýchala. Ke své hrdosti jsem ale dudlík z pusy nevyndala. Asi za to mohlo vzrušení ale napadlo mě něco... něco šíleného.